Jen „pro pořádek“ připomenu výchozí příběh. Za poničení volebních plakátů ODS obžaloval státní zástupce Romana Smetanu pro trestný čin poškozování cizí věci a poškozená strana se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Případ náhodně „napadl“ soudkyni Markétě Langerové, manželce známého představitele ODS. Obžalovaného odsoudila k náhradě škody a 100 hodinám obecně prospěšných prací. Odsouzený nahradil škodu, ale trest obecně prospěšných prací nevykonal. Soudkyně neměla ze zákona jinou možnost než mu jej přeměnit na domácí vězení, které ale odmítl přijmout. Nebylo pak jiné cesty než opět přesně podle zákona uložit mu trest odnětí svobody v trvání 100 dní. Roman Smetana se nějaký čas vyhýbal nástupu trestu, ale nakonec se vydal policii před televizními kamerami při odborářské manifestaci v Praze. Tím na sebe upozornil nepřehlédnutelným způsobem.

Případ vzbuzoval od počátku  velký zájem veřejnosti a rozpoutala se debata, zda se má jeho čin posuzovat jako  trestuhodné vandalství, nebo jako projev politického přesvědčení, za který trestat nelze.

Na soudkyni se snesla sprška obvinění, že jako manželka politika ODS soudila podjatě.  Ale sám obžalovaný  se při hlavním líčení vyjádřil, že ji za podjatou nepovažuje. Tvrdost útoků na ni byla zčásti způsobena neznalostí práva: hlídací podvraťáci demokracie, kteří se na případu s chutí pásli, se příliš nesnažili vysvětlit veřejnosti, že následná opatření po neodpracování trestu obecně prospěšných prací jsou jen výsledkem prosté aritmetiky postupu, závazně stanoveného zákonem. Roman Smetana dostal soudkyni do postavení, z kterého neměla kam uhnout. Markéta Langerová mu ublížila buď málo nebo vůbec: hlavně si uškodil sám.

Je příznačné, že bulvár, který se na případ vrhl jako na novou, vítanou senzaci, nepátral po možných politických vazbách žalobce, a nezkoumal, zda měl možnost vyřídit věc odklonem, a pokud ji měl, proč ji nevyužil. Vzhledem k nepatrné škodě a Smetanově ochotě ji nahradit skutečně bylo možné věc vyřídit  mimosoudně. Tak to ale bývá: soudci jako koncový článek trestního řízení nesou v očích  veřejnosti  odpovědnost i za to, co jejich rozhodování předcházelo. V řadě případů ale se zmetkovými podklady, dodanými žalobcem, bezchybné řízení vést ani nemohou.

Roman Smetana se cítil být sám sobě lepším soudcem než Markéta Langerová a sebevědomě se rozhodl, že zaplacením škody je věc pro něj vyřízena. Kupodivu našel podporu u části veřejnosti a začal se stylizovat do úlohy národního hrdiny, který se podjaté „odesácké“ soudkyni nepodrobí. Přivlastnil si právo vyjádřit politický názor ničením cizího majetku.  Nevyužil žádný opravný prostředek, takže rozsudek nabyl právní moc a po postupné přeměně původního výroku až na výkon trestu odnětí svobody vedl k vydání zatykače. Tím, že se neodvolal proti výchozímu rozsudku, se připravil o možnost uplatnění mimořádných opravných prostředků