Celý třídenní blok sloužil k dokončení výslechu korunního svědka Petra Pfeifera. Většinu času vyčerpal kladením otázek a různými souvisejícími prohlášeními obžalovaný SAZ. Záběr jeho zájmu byl velmi široký. Vracel se např. k počátkům existence společností Ecoll Invest a.s. a Synex (pozdější P.P.S. GmbH), k době, kdy zde působil jako investor Yaish Ronen Nadav a ke svým prvním kontaktům s Petrem Pfeiferem, Nadavem a oběma společnostmi. Ptal se také na zapojení různých osob a společností, jež neprocházejí tímto řízením, do obchodování P.P.S.GmbH a Ecoll Invest a.s. Padala jména Veselý, Bruštík, Doležal, Valentovič, Nema, Svoboda a další. Také se zajímal o některé vedlejší obchodní činnosti pana svědka. V poměru k intenzitě zájmu SAZ poskytl Petr Pfeifer málo věcných informací. Nejčastější součástí jeho výraziva byla slova „nevím“ a „to si již nepamatuji“. To se vzhledem k časovému odstupu dá pochopit, ale také to může být zastírací manévr.

Velkou pozornost SAZ vyvolala spontánní svědkova zmínka o možných stycích mezi Martinem Veselým a CIA. Pak jej ale přímo pobouřilo sdělení, že Petra Pfeifera vyslýchal agent CIA a na některé otázky proto nemůže odpovídat, protože se zavázal mlčenlivosti o věcech, jež byly předmětem zájmu CIA. Svědek zřejmě věří, že jej vyslýchal skutečný agent CIA (nelze to vyloučit) a víru přenesl i na SAZ. Ten pak zájem CIA o tuto kauzu považoval za zásah do nezávislosti státu a poukázal na možné ovlivnění povahy tohoto řízení zájmem „nejmocnější zpravodajské služby světa“. Otázkami se k této části svědkovy výpovědi stále vracel. A předseda senátu je opakovaně zamítal s tím, že je jeho povinností předsedy senátu postarat se, aby rozsah dokazování nevybočil z žalobního rámce. Rozpor mezi soudcem a obžalovaným nakonec vykypěl v nepříjemný střet, při němž SAZ se vehementně dožadoval svého a v zápalu boje skákal do řeči Aleši Novotnému, který se proti jeho chování ohrazoval a upozornil jej, že v době, kdy mluví, musí obžalovaný mlčet. Protože nemlčel, hrozil mu, že na jeho chování upozorní přítomného státního zástupce a zastrašoval jej upozorněním na možnost podání trestního oznámení pro pohrdání soudem. Nakonec odebral SAZ slovo, znemožnil mu dokončit výslech a nařídil krátkou přestávku. Po protestech obhájců setrval na rozhodnutí o umlčení SAZ, avšak dovolil, aby advokáti za něj položili otázky, vztahující se k tomuto námětu. Petr Pfeifer pak k otázkám obhájce Romana Jelínka přece jen nějaké informace poskytl. Uvedl m.j., že údajný agent CIA se mu prokázal „plackou“ a mluvil špatně česky. Nepamatoval si na jeho jméno a ani nedokázal událost časově zařadit. Nakonec se rozpomněl, že jeho vytěžení proběhlo dříve, než na SAZ, své bývalé spolupracovníky a přátele podal trestní oznámení, jež spustilo tuto kauzu.

Znepokojení SAZ kvůli zájmu CIA o jeho osobu či tento proces je pochopitelné, protože jde o zcela neobvyklou okolnost. Nakonec soudce stejně umožnil, aby jej aspoň zhruba uspokojil prostřednictvím obhájců. Incident, který kvůli zamítání souvisejících otázek vypukl, byl tedy zhola zbytečný. Právo obžalovaného vyslýchat svědka je chráněno Ústavou. Jeho krácení, k němuž takto došlo, bylo dle mého laického názoru nadbytečnou demonstrací nadvlády soudce nad obžalovaným.