Nepřístojnosti prvostupňového senátu předsedy Jana Šotta nejdříve zčásti korigoval Nejvyšší soud ČR zohledněním Bártovy poslanecké imunity pro část odsouzené skutkové podstaty, kvůli které mimo to nebyl ani obžalován. Úplně pak jeho úlety napravil v odvolacím řízení  Městský soud v Praze. Senát předsedkyně Jaroslavy Loffelmannové vrátil první Šottův rozsudek k novému  projednání (viz článek Soudce spolkl hořkou pilulku z 24.1.2013). Žalobce Vladimír Hackl se proti druhému, tentokrát zprošťujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal. Při ústním přednesu odvolání při veřejném zasedání soudu dne 26.3.2013, tedy před vynesením rozhodnutí, přezíravě upozornil senát,  že nepochybně špatné rozhodnutí ve prospěch obžalovaného  napadne podnětem k dovolání nejvyššího státního zástupce. Rozuměl jsem mu tehdy tak, že tento soud ani jinak než špatně rozhodnout nemůže. Navzdory tomu senát Jaroslavy Loffelmannové projevil příkladnou statečnost a odvolání odmítl usnesením pod sp.zn.  61 To 48/2013. (viz článek Hlas zdravého rozumu a prokurátorská sveřepost u soudu z 26.3.2013).

Řízení pak dále prodloužily projevy nevole představitelů moci výkonné nad neochotou moci soudní připojit se k tažení proti Vítu Bártovi. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman napadl usnesení senátu Jarmily Loffelmannové dovoláním, které bylo pro Víta Bártu potenciální hrozbou. Jeho úspěch by znamenal vrácení věci obecným soudům.  Pak se připachtila ministryně nespravedlnosti  se stížností pro porušení zákona, která naopak byla ve své podstatě směšná: i kdyby jí Nejvyšší soud ČR vyhověl, jeho  rozhodnutí by mělo jen akademický účinek, čili na zproštění Víta Bárty by se nic nezměnilo. Nejvyšší soud ČR ale udělal definitivní tečku za zneužíváním soudního řízení k politickým nekalostem: projednal obě podání ve společném řízení a   obě smetl usnesením z 15.1.2014 sp.zn. 8 Tz 46/2013 – 33. Proti němu neexistuje další opravný prostředek.

Společné projednání stížnosti pro porušení zákona a dovolání patří mezi zvláštnosti kauzy Víta Bárty. Oba mimořádné opravné prostředky se svou povahou podstatně liší. V některých případech by se proto při společném projednání mohly doplňovat, což by mělo synergický účinek. Dovolání a ústavní stížnost mají ale před stížností pro porušení zákona procesní přednost, proto se v okamžiku jejich podání prověřování podkladů pro případnou stížnost zastavuje. Může pak pokračovat až po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, popř. Ústavního soudu o ústavní stížnosti, pokud o to předkladatel požádá.  To je důvod, proč se obě podání setkají u Nejvyššího soudu ČR jen výjimečně.

Spolek Šalamoun se v minulosti několikrát pokoušel dohodnout s ministerstvem na urychleném projednání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a s obhájcem na podání dovolání až těsně před koncem procesní lhůty, aby měl ministr dost času na přípravu svého rozhodnutí. Pokud by oba oslovení vyhověli, oba nástroje by se dostaly k Nejvyššímu soudu ČR společně. Pro odsouzeného by to bylo výhodné.  Náznak naléhavosti byl ale pro ministerstvo vždy spíše pokynem, aby nespěchalo. Jeho úředníci nikdy nejevili chuť pomáhat sprostým obviněným a přidělávat si práci. Ministři se většinou o jejich liknavosti nedověděli a pokud tomu bylo jinak, obvykle jim byl osud nespravedlivě stíhaných lhostejný.

Když se ale naskytla možnost poškodit Víta Bártu, to, co je pro sprosté obviněné nemožné, se stalo skutkem. Pavel Zeman podal  dovolání č.j. 1 NZO 5072/2013-25  cestou Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 21.6.2013, Marie Benešová stížnost pro porušení zákona přímo Nejvyššímu soudu ČR až 27.8.2013 pod čj. 361/2013-OD-SPZ/7. Ale soudce Jan Šott nedbal ustanovení trestního řádu: dovolání zadržel a postoupil je Nejvyššímu soudu ČR až 30.8.2013. Čili k společnému projednání dovolání a stížnosti pro porušení zákona došlo pouze díky nestandardnímu zvýhodnění Marie Benešové proti sprostým obviněným. Správně měla paní exprokurátorka se stížností přijít až po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Blízkost dat doručení obou podání Nejvyššímu soudu ČR dokazuje, že ministryně nespravedlnosti byla se soudcem Janem Šottem na zadržení dovolání domluvena. Ve Švejkolandu nemusí přece vrchnost dbát práva, to platí jen pro poddané.  Quod licet Iovi non licet bovi.