Mezi vojáky silničního stavebního praporu vojenského útvaru xxxx Jince se proslýchá, že by mohl být aktivován paragraf, který by umožnil základní vojenskou službu prodloužit. Staví totiž velice důležitou stavbu v rámci celé Varšavské smlouvy. A i když slovo raketová základna si nikdo netroufne vyslovit ani potichu, neboť tzv. „kontraši“ - příslušníci Vojenské kontrarozvědky (VKR) mají uši všude, všichni tuší, co se tam nahoře, na hoře, na „Akci“ staví.

Jince. Malá, celkem nenápadná obec na Příbramsku. Něčím se ale přece jen lišila  od ostatních obcí podobné velikosti. Bylo v ní několik vojenských útvarů a velké množství vojáků Československé lidové armády. Vojenská tradice Jinců sahá až do doby před 2. světovou válkou. Jen  azimut a zastoupení různých složek naší armády se během 20. století měnil. V roce 1983 to byli „rakeťáci“, bývalí „pétépáci“ – příslušníci někdejších pomocných technických praporů (PTP), tehdy  již přejmenovaných na silniční stavební prapory, a možná i další.

Mezi vojáky, kteří si prezenční vojenskou službu v této oblasti obzvlášť „užili“, se traduje pořekadlo: „ Čenkov  - Jince nikdy více, radši kulku do palice.“ Obec Čenkov poměrně těsně sousedí s Jinci. Je zajímává tím, že v tamních strojírnách pracoval někdejší jugoslávský prezident - „krvavý pes“ - Josip Broz Tito.