„Sad je jedinečný svou rozlohou i svou polohou. Plynule navazuje na velkou část města, včetně centra, z něhož vedou až na vrchol unikátní Svatohorské schody. Procházejí velkou částí sadu a je z nich možné vycházet bočními vstupy. Co se týče celkové rekultivace, je to vzhledem k jeho rozlehlosti a členitosti nekonečný příběh, neboť ovocné stromy pochopitelně také stárnou a v některých případech i uhynou vlivem povětrnostních podmínek. Pochopitelně je také nutná zálivka, pravidelné vyžínání trávy, ošetření starších stromů či vykácení těch odumřelých, po němž musí zase přijít výsadba nových. Zapotřebí jsou i drobné terénní úpravy…“ říká Luboš Řezáč, člen výboru spolku Svatohorské sady, který na místě řídil průběh výsadby.

To by ovšem jen sami členové spolku nezvládli, byť mají mezi sebou na slovo vzaté odborníky. V jejich řadách je například arborista a krajinný architekt, který kromě samotných výsadeb, připravuje i projektové dokumentace k výsadbě a další potřebné náležitosti. „Dalším je třeba kolegyně z památkové péče  zaštiťující jednak správnou výsadbu, tak i historickou skladbu odrůd stromů a další povinnosti, které musíme plnit, neboť sad je v zóně památkové ochrany,“ doplňuje Luboš Řezáč s tím, že neméně důležité je zapojení komunity v rámci dobrovolnictví do obnovy sadu a následně pak udržení komunitního života i volnočasovou formou. „To se nám daří, jak zapojením dobrovolníků do pracovních, tak i odpočinkových - relaxačních akcí. V neposlední řadě spolupracujeme s místními základními a středními školami a skautskými organizacemi, mladí lidé nám v sadu pomáhají a současně se vzdělávají. Náš projekt je tedy natolik rozsáhlý a kontinuální, že výsadbové akce jsou pouze střípkem do celé mozaiky.“