Pohledy justičních potížistů na danou problematiku jsou samozřejmě velmi odlišné od přístupů politiků, což je dáno rozdílností jejich postavení v ní. Potížisté se s ní seznamují „v první linii“ se všemi souvisejícími nepříjemnostmi, zatímco většina politiků se na ni dívá jen z velké dálky. Ani pohledy potížistů a ministerských úředníků si nejsou blízké: zatímco jedni prožívají trampoty účastníků trestního řízení společně s nimi, pro úředníky to jsou mrtvé spisy a někteří se nikdy řízení aktivně nezúčastnili. A o něčem jiném jsou samozřejmě pohledy soudců a státních zástupců, postižených „profesní slepotou“ (terminus technicus, vymyšlený doc. Františkem Čubou, nepřekonatelným odborníkem ve věcech organizace a řízení).
Příkladem rozdílnosti rozdílnosti pohledů může být např. reakce na extrémní událost v občanskoprávním řízení: Novinky přinesly dne 18.dubna 2025 zprávu o ukončení občanskoprávního řízení vymožení dluhu pravomocným rozsudkem po 25 letech od zahájení sporu (zde). Rozum zůstává stát nad tím, jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít. Očekával bych, že poslanci ve Sněmovně zasypou ministra spravedlnosti otázkami a že se vyrojí spousta novinářských komentářů. Ale po zprávě se slehla zem, žádné vzrušení nevyvolala.
Potížisté se mohou rozcházet s kárnými žalobci a ministerskými úředníky ve vymezení prostého pojmu „průtahy“. Byl jsem účastníkem řízení o podmíněné propuštění z výkonu trestu, které se vleklo 20 měsíců. Jsem přesvědčen, že mohlo být zhruba o 7 měsíců kratší, kdyby si soudkyně vedla poněkud jinak. První veřejné zasedání anuloval stížnostní soud jako nezákonně vedené, protože v protokolu z jednání chyběla významná informace. Náhradní veřejné zasedání proběhlo až o několik měsíců později. Rozhodnutí stížnostního soudu o přibrání znalců uskutečnila soudkyně až po mém upozornění po pěti měsících. Promarněný čas mezi dvěma zasedáními soudu a od příkazu k přibrání znalců do jeho provedení běžně označuji jako průtahy. Vadí mi na nich, že se o ně odsunul návrat žadatele o podmíněné propuštění na svobodu. Hodnota času prožitého na svobodě, o který přišel, je nevyčíslitelná. Ale kárná žalobkyně konstatovala, že v řízení nedošlo k průtahům a podle vyjádření ministerského úředníka rozhodla v souladu s materiální pravdou. Poučení: nedbalostí promarněný čas v řízení nelze považovat za průtahy (sic!).
Patrně nejostřejší rozdíly v pohledech na problematiku vyvstávají ve věci odpovědnosti soudců a státních zástupců. Podle zvykového práva jsou chráněni před potrestáním s ohledem na jejichnezávislost. Kární žalobci z řad předsedů soudů a vedoucích státních zástupců provinění svých podřízených pokud možno zlehčují nebo vůbec popírají, možná proto, že je jim nepříjemné denně se s nimi potkávat. Ministři spravedlnosti se jako nejvyšší kární žalobci obecně využití své pravomoci vyhýbají, mimo jiné proto, že v případě podání kárné žaloby by možná čelili stížnostem stavovských organizací kvůli zásahu do nezávislosti. Přestože kárná pravomoc je osobní výsadou ministra, zatímco ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá a pouze slouží ministrovi jako pomocná služba, v praxi dochází k tomu, že ochranu provinilce před účinky kárného podnětu zvládne kdokoli, kdo umí čist a psát. Stěžovat si na to lze snad na lampárně hlavního nádraží (sic!)
V každém případě zvědavost na názory budoucích nových či staronových poslanců je na místě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
