Zdeněk Slanina: Prorektor-plagiátor je jak pěst na oko, pěst na obě ale je čestný předseda-denunciátor

Prorektorská kauza je ale povzbudivá tím, že sama fakultní etická komise postupovala podle pravidel platných ve světě. Tedy, že se šetří všechny kauzy, a to podle stejných pravidel, a instituce přitom poskytuje ochranu před postihy těm, kdo na podivnosti upozornili. Bohužel, bylo to vedení univerzity, které do jednání komise vstoupilo nesystémovým krokem s objednávkou posudků účelově pak medializovaných. Dalo se to i chápat jako bezděčný projev přítelíčkování či bratříčkování neboli cronyismu v akademických kastách nedoknutelných, které kontrolují některé oblasti naší vědy. Když se ve světě koncem minulého století množily nepřístojnosti ve vědě, a to i na nejvyšších úrovních v tzv. nobelovské třídě, objevil se bonmot: Ani ve vědě nejsou žádné posvátné krávy! Pak došlo k propracování pravidel pro šetření nepřístojností, aby se všem měřilo stejně. U nás po hříchu ale dál přežívá praxe dvojích standardů. U prorektorské kauzy se teprve ukáže, zda se je v tomto případě podařilo eliminovat - věc bude projednávat i univerzitní etická komise a senát.

Praxe dvojích standardů prochází celou naší vědeckou obcí a nevyhýbá se ani Akademii věd, což ostatně dobře znám z vlastní zkušenosti. A dobře to taky zná jeden ze dvou autorů těch klientelistických posudků v prorektorské kauze - dělal totiž v Akademii v letech 2005-12 místopředsedu. Jsme holt malá země, nejsou lidi, a tak ve vyšších patrech vědy se permutují tak nějak dost stejní lidé (a podle toho to tam taky někdy vypadá a dopadá). Následující epizoda na malém prostoru dokresluje reálné poměry na vlajkové lodi naší vědy. O těch se však veřejnost dozví jen vyjímečně - když selže PR mlhová clona, či když tam dokonce utrpí nečekaný zásah pod čarou ponoru. Tato epizoda je památná tím, že ji klientelisticky pomáhalo pod koberec zametat už pět předsedů Akademie v řadě. A protlačit pravdu přes pět akademických předsedů, to dá fušku – jak by řekl Jan Masaryk (v originále: 'pravda vítězí, ale dá to fušku').

Červen 1988 byl nadprůměrně horký, mohly za to sluneční erupce vymršťující do prostoru vysoce energetické částice a záření. Ústav se v té době sestěhovával do jedné nové budovy, kolem čehož bylo dost chaosu jako kolem každého stěhování. To vše mohlo i ovlivňovat psyché a jednání některých jedinců, a to mně i přineslo mého Osobního UDavače neboli OUDa. Na jeho bedra v tom hektickém stěhovacím období dopadla ještě jedna další nepříjemnost. Dozvědel se, že Zahraniční odbor Presidia akademie mu nebude moci sám schválit cestu přes Atlantik. Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademicky štaf bude využívat jiné kanály včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná. Byla ale zprůchodnitelná - jako nakonec vždycky každá výjimka - protekcí z nejvyšších míst, a o její získání tak začalo jít.

Mít tehdy OUDa byl malér, zvlášť když OUD byl osobně motivovaný. Ten můj byl, a hned dvakrát. Jednak mu šlo o tu už zmíněnou cestu přes Atlantik, ale taky o to, aby rázně zamet s kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce (tedy, on sám nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, ale to je jen odbočka pro specialisty). Tato druhá linie příběhu začíná v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pavědy: "The authors show a lack of fundamental understanding necessary for an adequate response. The Journal should be particularly cautious about manuscripts from the authors. The under discussion is crude and simplistic. (Autoři vykazují nedostatek základního pochopení nezbytného pro řádnou odpověď. Tento časopis by se měl mít velmi napozoru u rukopisů od těchto autorů. Ten, co je diskutován, je hrubý a příliš zjednodušený.)"

Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem. Zabil tak jednou ranou hned dvě mouchy.

Tím mne vkopl do dobově obludného vyšetřování té mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech. Holt byla taková doba - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, dokonce z ohrožení obranyschopnosti. To byla malá násobilka té doby, a samozřejmě OUD perfektně věděl, do čeho mne vkopává - a právě proto to i dělal. Takových lidí moc nebylo - možná na hladině jednoho procenta. Prvně ale ještě nastala v tom r. 1988 prodleva kvůli prázdninám, kdy náčelníku ZOZÚ (Závodní odd. zvláštních úkolů) bylo uloženo získat ještě další kompro, ale neuspěl, neb OUD jen megalomansky řečnil a sliboval, leč v ruce už víc neměl. Ta prázdninová prodleva mi zdánlivě pomohla - uteklo tak víc jak jeden rok od nejmladšího dopisu udaného OUDem, ergo podle Zákoníku práce by postih už neměl být možný. Ve chvíli, kdy už byl ten rok jistý, jsem na to ústavní náčelníky upozornil. Následovala exploze hněvu a ujištění, že mě z práce stejně vyhodí. Samozřejmě čekali, že OUD něco mladšího dodá, když tak blafoval o stovkách dopisů. Ten by sice rád dodal, ale nic mladšího neměl - protože nic mladšího neexistovalo. Ergo nastalo hledání nějakých vyšších míst, která by mne rázně zlikvidovala sama, čímž by padla ta drobnost se Zákoníkem práce. A tak věc pro mne dál směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak 10 let ve III. nápravně-výchovné skupině ve Valdicích.

Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Pohotově byl vydán trestní výměr, kterým též došlo k zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Ježto jsem publikovat v cizině nesměl, hotové věci jsem zatím jen ukládal do tlusté složky doma ve sklepě. Leč motivací z hlediska mého OUDa nebyla tou dobou až tak má osoba, ta byla už druhotná. Primárně šlo právě o tu protekci pro získání výjimky z oné koaliční smlouvy mezi Ministerstvem školství a Presidiem akademie stran těch stipendií. A tu výjimku dostal - přece se projevil jako řádný vlastenec internacionalista. Jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Po mnoha peripetiích se věc ale začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman odmítl podpořit můj vyhazov, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. Akademik Říman je z generace, která na vlastní oči viděla, co může s celým vědním oborem napáchat jeden jediný Lysenko. Proto nebyl ochoten v Akademii tolerovat likvidace oprávněných vědeckých kritiků nevybíravými lysenkovskými praktikami. A tak jsem z práce nakonec vyhozen nebyl. Leč ústavní vedení to nevzdávalo - bylo mne rozhodnuto z práce stejně vyhodit. Jen co můj OUD dodá další a hlavně razantnější kompro, o kterém tak široce bájil, a které oni dychtivě očekávali - nejpozději po té cestě přes Atlantik. Do té doby ale museli neochotně respektovat, že předseda ČSAV odmítnul podpořit tu neo-lysenkovskou štvanici. Kdyby nebylo toho zásahu akademika Římana, asi by se můj osud vyvíjel jinak.

Ledva vypuk samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let, leč v důsledku OUDova denuncianství stejně nemoh využít. Samozřejmě jsem si s sebou ze sklepa vzal tu tlustou složku s mými Libri prohibiti. Hned z Německa jsem je začal posílat do redakcí, a tak se stalo, že jsem Humboldtistou s patrně největším publikačním výstupem během stáže. A taky pak v roce 1991 posléze vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten OUDem zabrzděný článek. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá poznámka pod čarou na prvé straně: 'Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.'

Celou záležitost jsem jinak pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato můj OUD byl svým vlastním selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval. Už z padesátých let - tehdy pod legendárním akademikem Nejedlým – si osvojil jednoduchou metodu, jak věci v Akademii manipulovat. Stačilo zavolat kterémukoliv vědeckému pracovníku a říci něco ve stylu magické floskule: Soudruh předseda by vám byl velmi zavázán, kdybyste...

Po tom ‘kdybyste’ mohlo následovat cokoliv, neb kdo by se odvážil odmítnout. S příchodem sametu stačilo pak jen změnit začátek floskule na Pan. A jinak se jelo dál údolím temným podél skal, přičemž jakýmsi akademickým Dalíkem - mužem na speciální, ne vždy čisté operace - byl fakticky po dvacet let ten tuhý totalitní aparátník. No, a ten druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Odd. školství a vědy ÚV KSČ. Tuhle trojici spojoval společný motivační zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých úrovních. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Té penze pak opravdu šťastně dosáhl. Fakticky za jeden podpis pod lží, co tomu kariérnímu udavači opravdu vytrhla trn z paty. Nejprve ale bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého OUDa, a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé lhavosti jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Vedení Akademie prostě jen hrálo, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co jde v té trapnosti, příznačně už nazývané ASANACE-2. A tak se tam už třetí desetiletí bezzásadově leč vytrvale znemožňuje, aby se pravda o té kauze ASANACE-2 dostala na veřejnost. V tom pomáhají i někteří akademičtí vykukové, co u ničeho nebyli, o věci nic nevědí, zato ale dobře vědí, že když prsknou nějaký nesmysl vycucaný z prstu, tak obdrží kladné body. Zatímco za temné totality existovali placení informátoři, za temné akademické postotality existují placení dezinformátoři. Dřív se jim platilo třeba protekcí při těžkopádném povolování zahraničních cest, dnes to je třeba protekcí při přístupu k vlivovým postům či výživným grantům. Na vypouštění účelových smyšlenek pro zakamuflovávání toho totalitního denunciantství bezskrupulózně profitovali třeba p.t. akademické selebrity: D., H., I., M., P., S., Š., atd., apod. Tato kulová sedma je v podstatě jen ilustrativní, takových vykuků, co profitovali na manipulování té kauzy ASANACE-2, bylo nejen víc než sedm, ale jistě víc než sedm na kvadrát - takže to je pak taky spíš i cronyismus na kvadrát.

Leč tato tři desetiletí trvající vylhávací maškaráda produkovaná z kapitánského můstku vlajkové lodi naší vědy utrpěla předloni na podzim nečekaný zásah pod čarou ponoru. To když vyšly paměti předsedy (v letech 1985-89) bývalé ČSAV Josefa Římana, vydané společně s popularizátorem vědy Františkem Houdkem v nakladatelství Galén pod názvem: Od pluhu do senátu a zpátky. V té knize je na dvou stranách (279, 284) popsána i ta epizoda s mým OUDem. Ten kariérní denuciant samozřejmě po sametu naopak vystupoval jako rozhořčený odpůrce takových nepravostí (co ale i sám páchal). Toto pokrytecké jednání je v knize výstižně popsáno latinským citátem: (clausula) Rebus sic stantibus. Tedy, že v tom roce 1988 nadšeně denuncioval, vycházeje z předpokladu, že to bude oceňováno i v budoucnu, tedy denuncioval "za předpokladu, že věci zůstanou, jak jsou", jak zní výklad té floskule. Nyní ovšem můj OUD naopak hlásá, že vždy věděl, že se dožije změny. Holt akorát netušil, že nastane už za cca 18 měsíců od toho jeho monumentálního denunciačního aktu z června 1988. Ale já jsem zase netušil, že to pak bude trvat ještě celých třicet let, než pravda o něm vyjde najevo jako olej na vodu.

Byla holt v Akademii taková doba - doba post-pravdivá, kdy na Pravdě prostě nesešlo. Řadě akademiků totiž šlo jen o tři jiná Pé: peníze, posty, pocty - a ausgerechnet ti Akademii způsobili ten dnešní propad. Ano, o pravdu vedení Akademie tehdy vůbec nešlo. Jakmile by se totiž ukázalo, že vysokým hodnostářem Akademie (dnes jejím 'čestným' predsedou), je prachobyčejný prolhaný karierní denunciant, a k tomu odborný neumětel, tak by končil. A tak se jelo dal údolím temným podél skal, mlžilo se, zametalo, pomlouvalo. A tak se udržovala atmosféra strachu - aby každému chuť na říkaní nehodící se pravdy zavčas zašla. Kolik let se kolem toho ještě bude jen mlžit, zametat, pomlouvat? Kdy si vedení Akademie konečně uvědomí, že to taky souvisí s důvěryhodností v očích veřejnosti a tím následně i ochoty vlády a parlamentu Akademii podporovat?

Zdeněk Slanina
Autor působí přes čtvrt století v Pacifiku jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.