Prorektorská kauza je ale povzbudivá tím, že sama fakultní etická komise postupovala podle pravidel platných ve světě. Tedy, že se šetří všechny kauzy, a to podle stejných pravidel, a instituce přitom poskytuje ochranu před postihy těm, kdo na podivnosti upozornili. Bohužel, bylo to vedení univerzity, které do jednání komise vstoupilo nesystémovým krokem s objednávkou posudků účelově pak medializovaných. Dalo se to i chápat jako bezděčný projev přítelíčkování či bratříčkování neboli cronyismu v akademických kastách nedoknutelných, které kontrolují některé oblasti naší vědy. Když se ve světě koncem minulého století množily nepřístojnosti ve vědě, a to i na nejvyšších úrovních v tzv. nobelovské třídě, objevil se bonmot: Ani ve vědě nejsou žádné posvátné krávy! Pak došlo k propracování pravidel pro šetření nepřístojností, aby se všem měřilo stejně. U nás po hříchu ale dál přežívá praxe dvojích standardů. U prorektorské kauzy se teprve ukáže, zda se je v tomto případě podařilo eliminovat - věc bude projednávat i univerzitní etická komise a senát.

Praxe dvojích standardů prochází celou naší vědeckou obcí a nevyhýbá se ani Akademii věd, což ostatně dobře znám z vlastní zkušenosti. A dobře to taky zná jeden ze dvou autorů těch klientelistických posudků v prorektorské kauze - dělal totiž v Akademii v letech 2005-12 místopředsedu. Jsme holt malá země, nejsou lidi, a tak ve vyšších patrech vědy se permutují tak nějak dost stejní lidé (a podle toho to tam taky někdy vypadá a dopadá). Následující epizoda na malém prostoru dokresluje reálné poměry na vlajkové lodi naší vědy. O těch se však veřejnost dozví jen vyjímečně - když selže PR mlhová clona, či když tam dokonce utrpí nečekaný zásah pod čarou ponoru. Tato epizoda je památná tím, že ji klientelisticky pomáhalo pod koberec zametat už pět předsedů Akademie v řadě. A protlačit pravdu přes pět akademických předsedů, to dá fušku – jak by řekl Jan Masaryk (v originále: 'pravda vítězí, ale dá to fušku').

Červen 1988 byl nadprůměrně horký, mohly za to sluneční erupce vymršťující do prostoru vysoce energetické částice a záření. Ústav se v té době sestěhovával do jedné nové budovy, kolem čehož bylo dost chaosu jako kolem každého stěhování. To vše mohlo i ovlivňovat psyché a jednání některých jedinců, a to mně i přineslo mého Osobního UDavače neboli OUDa. Na jeho bedra v tom hektickém stěhovacím období dopadla ještě jedna další nepříjemnost. Dozvědel se, že Zahraniční odbor Presidia akademie mu nebude moci sám schválit cestu přes Atlantik. Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademicky štaf bude využívat jiné kanály včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná. Byla ale zprůchodnitelná - jako nakonec vždycky každá výjimka - protekcí z nejvyšších míst, a o její získání tak začalo jít.

Mít tehdy OUDa byl malér, zvlášť když OUD byl osobně motivovaný. Ten můj byl, a hned dvakrát. Jednak mu šlo o tu už zmíněnou cestu přes Atlantik, ale taky o to, aby rázně zamet s kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce (tedy, on sám nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, ale to je jen odbočka pro specialisty). Tato druhá linie příběhu začíná v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pavědy: "The authors show a lack of fundamental understanding necessary for an adequate response. The Journal should be particularly cautious about manuscripts from the authors. The under discussion is crude and simplistic. (Autoři vykazují nedostatek základního pochopení nezbytného pro řádnou odpověď. Tento časopis by se měl mít velmi napozoru u rukopisů od těchto autorů. Ten, co je diskutován, je hrubý a příliš zjednodušený.)"

Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem. Zabil tak jednou ranou hned dvě mouchy.