Už nejde o Babiše. Kartel má strach. David Martinek rozkryl Fialovu vládu

27.10.2021 11:52 | Analýza

K moci se dostal kartel 90. let, kterému překážel Andrej Babiš, napsal těsně po volbách režisér a publicista David Martinek. Odstupující premiér se s jeho textem ztotožnil. Nyní Martinek předal ParlamentnímListům.cz svou další analýzu. Kartel zavedených stran se bojí nejen Babiše, ale i toho, že vůbec může vládnout někdo jiný než „zavedené strany“. Martinek v tom směru popisuje vliv médií, snahu o „převýchovu“ Čechů a také nutnost silného státu. Zvláště v době energetické krize.

Už nejde o Babiše. Kartel má strach. David Martinek rozkryl Fialovu vládu
Foto: Facebook
Popisek: David Martinek

Dva týdny po volbách 2021
Výměna u vládních kormidel po volbách by měla být svátkem demokracie. Okamžikem impulzu v organismu společnosti, kdy odcházející vládu, vyčerpanou zápasy a problémy při zajištění chodu státu vystřídá odpočatá a připravená opozice, která po několik let připravovala plán B.
Plán, jakým provést potřebnou změnu, na jejímž konci by pochopitelně měla být prosperita státu, posílení nezávislosti a stability země, posílení práv a svobod občanů a další atributy veřejné správy.

První dva týdny od voleb ale ukazují, že příští vládě zatím nedošlo, že už je po volbách.
Nástup k moci připomíná spíše nástup mafiánského gangu na dobyté území. Za co jiného je možné považovat způsob, jakým se partička obvyklých aktérů pokusila odstavit prezidenta Zemana, zápasícího s vleklou a těžkou nemocí. Pomocí konstrukce, postavené na dohadech o zdravotním stavu prezidenta. A následného pohotového využití článku 66 ústavy, odvolávající prezidenta v případě, kdy není schopen vykonávat svěřený úřad.
Jak ukázal záznam, poskytnutý kancléřem Mynářem, Miloš Zeman je schopen sám a objektivně vyhodnotit, zdali mu stačí síly i zdraví pro vykonávání prezidentské služby. K tomu nepotřebuje věštecké odhady paní Stehlíkové. Být v nemocnici není nic neobvyklého.
Atavismus, s jakým se příští vláda pokusila odstranit Zemana na cestě k ovládnutí moci, ukazuje spíše na velkou vnitřní nejistotu.



Problém ale není jen v politicích.
Stavu jednoznačně napomáhá trvale nevyvážená veřejná debata a nekritický postoj médií. Média jsou aktivistická, stranící a neplní dobře svou roli. Kdyby ano, tak výroky pí Stehlíkové, stejně jako p. Vystrčila budou podrobeny přísné kontrole a oba nejvýraznější aktéři aktuálního honu na Zemana, už několikátého v řadě, by za výroky, které se ukázaly jako neopodstatněné, čelili přísné kritice a tlaku na rezignaci. Otázkou zůstává, proč tomu tak není. Proč nejvýraznější aktér, Džamila Stehlíková, bývalá ministryně pro lidská práva, nepodstatná figura české politiky a předsedkyně marginální strany, jejíž existenci nezaznamenaly ani volební průzkumy, dostala rozsáhlý prostor v médiích. Na základě jejích dohadů byla spuštěna kauza s nulovým obsahem, ale potenciálně ničivým dopadem na povolební situaci. Obdobné platí i pro třeštění senátora Vystrčila. Možná by se v českém Senátu mohl najít člověk s větším smyslem pro realistickou a spíše věcnou politiku. Senátu, pan Vystrčil, obávám se, příliš dobré renomé nedělá.
Akce s útokem na Zemana je už poněkolikáté opakovaný trik, kdy je vytažen na televizní obrazovky člověk, aktivista, bývalý politik, herec nebo jiná postava, s alespoň mírným veřejným kreditem, který pronese závažné obvinění nebo odhalení, aby se vzápětí rozpoutala kauza, jejíž smysl a vyústění je prakticky nulové. Která ale odvede pozornost od jiné, daleko podstatnější věci.

Anketa

Ještě přitvrdit proti neočkovaným?

20%
77%
hlasovalo: 28043 lidí


Ignorování opozice
Je nutné nahlas říci, že dění ve sněmovních kuloárech nevěstí nic dobrého. Při rozhodování o postech ve Sněmovně příští vláda zjevně ignoruje princip parit. Zároveň tak ignoruje i statisíce lidí, kteří volili opoziční strany. Nemluvě o obrovském počtu lidí, kteří své politické zastoupení ve Sněmovně jednoduše nemají. Tohle je podstatné. Nikoliv další týdenní pseudokauza na vrub nemocného prezidenta.
Jak naznačil Tomio Okamura, šéf opoziční SPD, příští vláda nehodlá dodržet obvyklé parity v rozdělení rolí v Poslanecké sněmovně, které umožňují opozici podílet se na běžném parlamentním provozu ve standardní opoziční roli. Z jednání stran je zjevné, že cílem nastupující vlády je především uspokojit posty zástupci mnohačetné koalice a teprve až poté řešit, se zjevným odporem, prostor pro opozici. Je to nerozumná praktika, která ukazuje na způsob, jakým nominální „demokraté“ uvažují a postupují. Pokud stojí v opozici, mávají praporem demokracie a spouští povyk při sebemenším přešlapu. V okamžiku, kdy se dostanou k moci, jejich vlastní pravidla přestávají platit.



Vláda, která má ještě daleko k samotnému ustavení, dává najevo, že hodlá velmi těsné vítězství ve volbách využít k oslabování politických konkurentů. Namísto tlumicích a varovných komentářů, že v situaci, kdy se vláda chystá provádět škrty, je namístě spíše konsenzuální postup, jak se věcně a správně vyjádřil například Vlastimil Tlustý a další, část médií i politiků pokračuje v palbě na Babiše i Zemana, ač k tomu v danou situaci není prakticky důvod.
Situaci ilustrují i výroky respektovaných komentátorů jako p. Steigerwald z pravicového Reflexu, který hřímá o Babišovi, příští parlamentní opozici, a burcuje, že je nutné provést „vytěsnění ze slušné společnosti“. Komentátor Pečinka blouzní o protidemokratickém puči, organizovaném kancléřem Mynářem a panem Nejedlým. A jindy, v devótně pojatém interview pro ČR Plus, Hayato Okamura míchá voliče Trikolóry a VOLNÉHO bloku a navrhuje pro ně občanské dovzdělávání. Patrně jakousi formu „převýchovy“. Pan Hayato Okamura si nevšiml, že v případě Trikolóry jde o stranu vzdělaných lidí, právníků, inženýrů, manažerů. Navíc, o převýchovu Čechů se snažili jak nacisté, tak komunisté. Češi jsou ze své podstaty, chválabohu, nepřevychovatelní. Hayato by naopak mohl energii věnovat zdejším morální majákům, jako panu Etzlerovi, jehož výrok k pandemii „Neočkovaní neumírají dost rychle“, lze jen těžko komentovat. Nebo panu Hřebejkovi, který zklamaně tweetnul, že „Zemanův stav se bohužel zlepšil.“
Silné výroky, jak politiků, tak aktivistů i médií odvádějí pozornost od podstatných problémů.
Je nutné říct, že mají zároveň přesně opačný účinek. Zatímco vláda žije první dva týdny jakýmsi povolebním transem, společnost, která si tuto nově vznikající vládu většinově nepřeje, debatuje už nyní a bez zábran o demonstracích. A to vláda ještě ani nevznikla.

Volební reforma dopadla mizerně
Ta mnohem důležitější věc, které by měla být věnována pozornost, je mnohem závažnější. Volební reforma, prosazená nejvyšším soudem osm měsíců před volbami má nepříjemný důsledek. Reálně nejsou v Poslanecké sněmovně zastoupeny hlasy přes 1,1 milionu lidí. Lidé se k volbám dostavili, splnili svou povinnost, volby měly na domácí poměry enormní účast. Ze zastoupení politickými subjekty ale vypadlo obrovské množství hlasů. Naprosto vypadla tradiční levice. Ve Sněmovně jsou v naprosté převaze zástupci pravicových a středových stran. Jestliže považujeme demokracii za metodu vládnutí, kde se navzájem vyvažují jednotlivé proudy, přičemž primární dělení levice versus pravice doprovází nástup potřebných alternativ, jejímž cílem je prosadit parciální společenská a politická témata, tak většina z těchto stran zůstala za hranicí vstupu do Směnovny.
Považuji to za problém. Samozřejmě, lze tento stav odmávnout jako přirozený špatný výsledek práce politických alternativ a levicových stran a nechuť voličů, poskytnout důvěru levicovým stranám. Obávám se, že tomu tak ale úplně není.
Veřejná debata je vychýlená jedním směrem. Veškerou pozornost a podporu médií má polistopadový kartel a příští vláda. Mainstream kartel nekritizuje. Přestože má za sebou historii stovek obludných kauz, tématem voleb byly výhradně Babišovy pseudokauzy. Proč? Došlo v médiích ke sborovému výpadku paměti?
Zapomnělo se na kauzy kolem mýtného, Diag Human, cinknutých armádních zakázek, jako modernizace tanku, Pandury? Účet za privatizaci, OpenCard, Toskánská aféra, IZIP, ROP Severozápad, OKD… a další a další a další?
Pokud by média hodnotila práci politických bloků vyváženě a korektně, a přinejmenším kriticky přistoupila k historii polistopadových vlád, výsledek voleb by byl jednoznačně jiný. Lidé už možná zapomněli. Ale političtí komentátoři zapomínat nesmějí.
Stejně tak měla být podrobena kritické analýze volební reforma.

Zastupování voličů
I když jak Babiš za ANO, tak Okamura za SPD prohlásili, že jsou připraveni zastupovat ve Sněmovně voliče, jejichž hlasy v tuto chvíli reálně nikdo nezastupuje, jejich programy nejsou levicové, ani alternativní. ANO je středová all catch party, jejíž sociální programy a podpory během minulých let pouze napravovaly škody z éry utahování opasků a systematického vytěžování populace během polistopadových vlád. Navíc, levicové prvky ve vládě ANO vznikly především díky spolupráci s ČSSD, která měla na jejich vzniku významný podíl. SPD, je pro změnu národnostně orientovaná, pravicová strana, jejíž osa politiky se opírá o trvale všesměrovou kritiku politických konkurentů, odmítání EU a prosazování prvků přímé demokracie. Je to pravicová, až silně pravicová strana. Propad levice i alternativ je problém. Někdo by měl jasně říct, že změna volebních pravidel má velmi tristní výsledek.

Strach o místa v úřadech a převýchova nespokojených
Za téhle situace a za situace, kdy na zemi dopadá řada složitých problémů, příkladně pád Bohemia Energy, nebo omezení výroby ve Škodovce, které má potenciál poškodit ekonomiku až o 200 miliard, by bylo snad i vhodné tlumit rozvášněné revoluční výkřiky.
Ale je to naopak.
Příští vládní sestava si počíná neobratně. Když sleduji, jak si parta věčně poštěkávajících parlamentních šikanérů notně dofukuje vyzáblá úřednická ramínka silnými prohlášeními, napadá mě, že cílem různých prohlášení je pokusit se nahnat společnosti strach. Jak politickým oponentům, tak například úředníkům.
Je to směšné.
Sítě i média zaujalo prohlášení paní Pekarové Adamové, že bude nutné vyčistit úřady od chapadel Andreje Babiše. Podobné prohlášení zaznělo i z úst pana Rakušana, kteří prohlásil „očistíme úřady od lidí, kteří sloužili holdingu“. Pan Rakušan i paní Pekarová patrně netuší, že jedním z výrazných atributů služebního zákona je mimo jiné snaha zamezit stavu, kdy nová vláda pod dojmem revolučních nálad a potřeby radikálních změn obvykle rozmetá práci předchůdců. Země se tak ve čtyřletém cyklu neustále zmítá v rytmu politických zadání, které namísto, aby přinášely rozumné změny, často jen vnesou do fungujících úřadů nový chaos.
Doporučím dvě věci. Příštím šéfům ministerstev a resortů. Praktickou zkušenost s řízením. Čehokoliv. Mateřské školky. Podniku se zaměstnanci. A nejlépe úřadu se stovkami úředníků. Člověk, který má za sebou řídicí zkušenost, nahlíží na proces řízení už poněkud jinou optikou. Ví, že často je důležitější zajistit plynulý chod svěřeného útvaru a reformy provádět systematicky, promyšleně, za souladného jednání aktérů.
Druhá věc. Úředníkům, kterým by hrozila ostrakizace ze strany rozdováděných politických agitek, doporučím rovnou se obracet na soudy a média. Především na alternativní média, která jejich případy zveřejní. A stejně tak i na opozici a své zastupitele.
O paní Pekarové Adamové se uvažuje coby o příští šéfce Sněmovny. Je to zábavná představa. Nicméně je rozhodnutím vlády, jakým způsobem bude provádět personální politiku.

V povolebních počtech je více než jasno
Pojďme od „revolucionářů“.
Je jasné, že dohoda pěti stran, pětikoalice, složená ze 108 poslanců, kde prim hraje jednoznačně polistopadový politický kartel ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, má zelenou. Ve vládě bude hrát druhé housle hnutí Starostů a nezávislých a jako přívažek ve vládě bude patrně asistovat malá skupinka čtyř poslanců za alternativní Piráty. Sestava, zaručená podepsanou dohodou stran, stačí pohodlně k sestavení vlády. Vládní sestavě tak prakticky nic nepřekáží v sestavení vlády a převzetí moci. Kampaně a silácká prohlášení, věcně vzato, mohou jít k ledu.
Příští vláda by měla usilovně pracovat spíše na společném programu. A média, namísto dalších útoků na Babiše, Zemana i Okamuru, spíše věcně řešit, co přinesou kroky příští vlády.

Předání moci probíhá bez problémů
Jak se ukazuje, Andrej Babiš, jako dosavadní lídr vládní sestavy ANO, levicové ČSSD, menšinové vládní sestavy, tolerované komunisty, je připraven k vládní výměně. Jak s nadhledem konstatoval v Radiožurnálu Českého rozhlasu, je připraven vládu předat a konstatování doprovodil i poznámkou, že se těší na to, že bude moci spát o dvě hodiny déle.
Je to neobvyklá poloha české politiky.
Nečeká nás obvyklá trapná povolební tahanice o přeběhlíky, pokusy rozbíjet se rodící pětikoalici, útoky na vládní koalici, ani nic podobného. Pro příští vládní politiky, ale i média, je to patrně překvapení. Po celé čtyři roky je Babiš systematicky vykreslován jako neurvalý hegemon moci, jehož cílem je ovládnout veškerou politickou moc, tak zároveň jako člověk, jehož cílem je ekonomicky „agrofertizovat“ zemi. S poukazem na Agrofert, největší zemědělský a chemický podnik v ČR, který Babiš založil, vybudoval a po ustavení speciálního zákona přesunul do svěřenského fondu.

Logika věci
Faktem je, že Babiš se po volbách 2021 chová přesně v intencích demokratických pořádků. Prohrál volby. Nedokáže složit vládní koalici. Tedy předá vládu. Je to jasně a zřetelně deklarovaný postoj k samotnému principu demokracie.
Babiš je po čtyři roky torpédován coby její politické ohrožení. Jako potenciální zdroj nekontrolovatelné oligarchické moci, která dříve, či později proroste státem a ze země, která usiluje o demokracii, vytvoří jakýsi Babišistán, po vzoru asijských postsovětských republik, kde vládnou tvrdou rukou místní rodinné klany.
Jak se ale ukazuje, Babiš logiku střídání vlád respektuje naprosto v klidu a bez problémů. A v praxi ji i naprosto věcně dodržuje. Je to skorem naopak. Už během prvních týdnů po volbách dal jak Andrej Babiš, tak i Karel Havlíček jasně a zřetelně najevo, že jejich opoziční role bude jiná, než jakou po celou dobu jeho vlády předváděly strany, deroucí se k moci. Babiš hovoří o tom, že chce být konstruktivní opozicí. Po dohodě s vlastními ministry a na kritiku práce dosluhujících ministrů odpověděl, že pokud bude nová vláda požadovat, ministři odejdou ze svých postů klidně i dříve, podle potřeby rodící se vlády a v nejbližším možném termínu.
Samozřejmě. Novináři už dnes spekulují, proč tomu tak je. Proč se neděje obvyklý zápas v bahně, který následoval po každých volbách. Nejčastější spekulací je, že Babiš si vylepšuje morální profil, poškozený desítkami prefabrikovaných kauz před prezidentskými volbami.
Možná je skutečnost daleko prozaičtější. Napíšu něco, z čeho dostane každý pravověrný a přesvědčený Babišův odpůrce lehký epileptický záchvat. Babiš dodržuje demokratické pořádky.

Nepříjemná pravda
Věc má i další podtext. To, co je důležitější, zůstalo skryto. Skrytá podstata politického zápasu. Přes obrovské množství pečlivě vypreparovaných kauz a čtyři roky trvající intenzivní masáže Babiš poměrně jasně předvedl, že je schopen řídit stát. O to šlo. Je to výrazný politický signál. Pro celou společnost.

Kardinální otázka
Vláda Andreje Babiše byla, až na zvládání covidu, relativně úspěšnou vládou. Je to nepříjemný fakt, který pro polistopadový kartel znamená, že jeho někdejší hegemonie získala skutečnou konkurenci.
Podstatou politického zápasu vlády Andreje Babiše byla otázka, zdali v českých podmínkách má vůbec někdo šanci na vládní existenci. Hnutí nebo strana, vyzyvatel, který bude zároveň schopen po volbách uřídit stát.
V rovině politického zápasu o moc bylo tohle nejdůležitější. Vláda ANO a ČSSD, za podpory komunistů, jasně prokázala, že v rovině řízení státu může stát řídit i někdo jiný než polistopadové partaje. A ukočíruje jej.
Je to zároveň i odpovědí, proč věnoval kartel tak obrovskou energii, aby vláda Andreje Babiše úspěšná nebyla. Příklady tohoto typu kartel ohrožují. Andrej Babiš nemusí být jediným lídrem, který takto náročný úkol dokázal a v budoucnosti dokáže ustát. Byl ale prvním, kdo reálně předvedl, že kartel je ve skutečnosti možné nahradit politiky, kteří své zkušenosti získali v praxi.
Ti, kteří se dnes stále ještě radují, že nyní přišla „změna“, se jednoduše mýlí. Žádná změna nepřišla.
K moci se po urputném zápase o udolání nepříjemné konkurence pouze vrátili lidé, jejichž politické kořeny sahají do éry privatizací, obrovských tunelů, rozsáhlé korupce a divokých devadesátek.
Tohle není nová generace politiků. Jsou to titéž lidé, titíž šíbři.
Jen mají před sebou několik nových tváří.

Druhá, stejně důležitá otázka je: Bude politický kartel, ve spolupráci s hnutím Starostů a Pirátů zvládat správu a vedení státu o poznání lépe než Babiš?
Vcelku brzy uvidíme, jaké lidi si zvolí do vedení ministerstev a resortů. Prozatím to vypadá, že strany chystají rozdělit především mediální exponenty jednotlivých protibabišovských kauz do vládních pozic. Jen opatrně namítnu, že v této době více, než ukřičené bojovníky z mediálních kauz, by stát potřeboval profesionály pro vedení resortů. Babiš při konstituci vlády hledal spíše mezi profesionály. Havlíček, Schillerová, lidé, které přivedl do politiky, byli nestraníky. Stran je pět. Vládních korýtek je daný počet. Bude velmi zajímavé, pozorovat, jak si vláda poradí s personálním obsazením.

Proinvestovat se z krize. Nebo se z ní proškrtat.
Rozdíl, a opět velmi podstatný, je metoda vládnutí a ideologický rámec, ve kterém se nově rodící vláda pohybuje. Spočívá v uchopení instrumentu politických programů.
Politický program vlády je jakýmsi razicím štítem idejí pro příští fungování státu.
Nutno dodat, že v případě ODS a TOP 09 markantně vyčpělým. Obehraným a starým, jako kapitalismus sám. Má velmi jednoduchou pravicovou logiku. Seškrtat výdaje státu. Omezit zbytnělé úřady a instituce, které nabobtnaly za vlády socialistů. Provést reformu, která povzbudí držitele aktiv, investorů a globálních korporací. Poskytnutím úlev, odmítnutím diferencovaných daní, úpravami pracovních podmínek zaměstnanců, omezením moci odborů. Obvyklým cílem je osekat sociální výdaje státu na možné minimum. Omezit výdaje na důchodce, studenty, zdravotnictví, péči, kulturu, sport, obecně prospěšné aktivity, s výjimkou těch, které halasně podporují vládní programy a optiku. Tedy osekat takzvaně „neproduktivní“ výdaje. Pokusit se, v lepším případě, přilákat významné investory a nabídnout jim dosud nezprivatizované podniky. Případně zprivatizovat veřejné služby.
Je to klasický rámec jednání pravice, což bylo v minulosti, do jisté míry, jejím přirozeným úkolem. Levice společnost rozvíjí, pravice přichází v okamžiku, kdy se státní rozpočty, inflace nebo měna začínají blížit k problémové hranici. Nebo když průmysl potřebuje razantní zásah do struktury, modernizaci a optimalizaci.
Až potud jde o běžné a srozumitelné rozdělení moci, které podporuje tradiční pravolevou optiku a pravolevý takt střídání u moci.
Problém je v něčem jiném.

Žijeme v éře globalizace.
Ekonomická situace se neblíží kritické hranici. Česko se pohybuje v bezpečné zóně. Státní rozpočet nabobtnal, to je realitou. Především díky opatřením, souvisejícím s koronavirovou pandemií, za rok 2020 stoupl o 410 miliard na 2,05 bil. Kč.
Je ale zároveň nutné posuzovat věci v kontextu. Výdaje státních pokladen rostly v důsledku pandemie enormně v každé zemi. Podle Institutu mezinárodních financí (Institute of International Finance) se v loňském roce kvůli pandemii koronaviru celkový světový dluh (vlád, firem a domácností) vyšplhal na neuvěřitelných 281 bilionů dolarů. Loňský rok pak přispěl k světovému zadlužení 24 biliony. Rostoucí dluhy vlád navíc nabírají na tempu. Finanční krize 2008 nastartovala růst dluhů 10–15% tempem, nyní roste dluh ještě rychleji.
Vládě Andreje Babiše se v prvních letech ve vládě dařilo státní dluh zmenšovat. Ale s pandemií se protrhla hráz. Obtížný úkol zotavit státní výdaje Babiš realizoval cestou investic do infrastruktury. Podporou státních investic se snažil roztočit spirálu růstu zakázek, produktivity, růstu platů a spotřeby. Je to lepší cesta, než rigidní osekávání výdajů. Ale pro takovou politiku musí mít člověk zkušenosti s řízením, investováním, financováním projektů.
Jak se ukazuje, po covidu se ekonomika zotavuje. A opět, v podmínkách celého glóbu.
Takže bude velmi důležitá strategie, jakým způsobem vláda oživí domácí ekonomiku.

Česká ekonomika v globálním kontextu
Podstatnou věcí je základní směrování. Škrtat nebo investovat.
Dnešní svět je na hony vzdálený optice někdejšího pravolevého taktu.
Pravolevý zápas, který formoval západní politiky v poválečných érách má dnes zcela jinou podobu. Vzdálenou receptům Hayeka, Samuelsona nebo na opačné straně Keynese. Pravidla jsou jiná.
Tupé sekání výdajů může radikálně podvázat ekonomický potenciál země. Jednotlivé státy nejsou ostrovy s autonomní ekonomikou i politikou, ale spíše fluentními, průtočnými organismy v ekosystému globální výměny, které jsou pro blízké i vzdálené okolí zajímavé obvykle jen formou parametrického vyjádření potenciálu aktiv daného místa a prostoru. Nation, kultura, sociální charakteristika, politický systém, to všechno je pro globální výměnu prakticky nepodstatné. Rozhoduje cena. Globalismus, jako pozdní stadium kapitalismu, redukuje státy a jeho obyvatele na cenu, za kterou je možné zrealizovat obchody. Stát je v takovém případě obráncem společných hodnot. Zástupcem proti moci globálních vlivů, peněz a agend, se kterými musí být schopen držet krok, vzdorovat, povolovat, vyjednávat.
Postupovat v takovém prostředí podle někdejších rigidních pravicových manter je vysloveně škodlivé.

Ukázalo se to během krize v roce 2008, kdy rigidní politika „nejlepšího ministra financí“ přilehlého vesmíru i všech epoch, pana Kalouska, prodloužila krizi nejméně o rok. Naprosto zbytečně zatížila prostředí, prohloubila sociální krizi a podvázala vitalitu byznysu.
Státy a centrální banky, v nepřiznaném střetu s mocí globálního kapitálu, dnes raději investují do udržení vitality prostředí a růstu, založeného na nových produkčních kapacitách, nových technologiích, které vyvěrají ze stávající infrastruktury. Než aby ničili domácí infrastrukturu, jako to udělala Thatcherová. Reaganomika, někdejší a dodnes opěvovaný model komprese státních výdajů a posílení moci amerických korporací, souběžně s nekompromisní ekonomickou optimalizací uvnitř nich, nakonec dovedl manažery na Dálný východ. Vedl k obrovskému přesunu produkčních kapacit do Asie, za souběžné devastace amerických středních tříd, které se ocitly, podobně jako hrdina Stoneova filmu Volný pád, v neřešitelných životních situacích. Výsledkem je dnes 300 milionů příslušníků středních tříd v Číně, Čína jako ekonomická i vojenská velmoc a Amerika jako nejzadluženější stát světa.
Prosperita je tam, kde je práce.

Ekonomická politika nové vlády bude určující pro její setrvání u vládních postů. Výsledek zásahů do ekonomiky i chodu společnosti by neměl být diktován diletantskou škrtací optikou, ale spíše rozumným balancem mezi možnostmi státu a prostředím a schopností investovat, za ztížených podmínek, do budoucnosti.
Ale to by nová vláda musela nakonec přiznat, že odstupující vládní konstelace postupovala i uprostřed nejhlubší krize správně. Která ve snaze zamezit pádu ekonomiky proinvestovávala vitalitu prostředí a zároveň napravovala hrubé přešlapy předchozích vlád.
Proč se o tom neuvažuje takhle?
Praha.
Nějaký zemědělec odněkud z podkarpatských Vyšných vlkodavů nám nebude vykládat, že to jde i jinak. My přece věříme v Kalouska.


Bohemia Energy. Globální i lokální průšvihy nakonec obvykle řeší stát
Pád Bohemia Energy je nepříjemnou domácí událostí. Ale je potřeba jej vnímat nejen jako lokální událost. Je třeba jej chápat jako průsečík vlivů a procesů globálních trhů, jehož výsledkem jsou následné otřesy lokální ekonomiky.
Na tomto příkladu jde ukázat postavení státu i vliv globalizace. Jeden příklad za všechny.
Když bychom si vzali samotné Bohemia Energy, příčina pádu největšího alternativního distributora je v zásadě triviální. Rovina věci spočívá v jednoduchém faktu, že pan Písařík a management firmy neodhadli správně vývoj cen energií na trhu. Přestože jak z trhu, tak i regulačních orgánů dostávali dostatečné signály, že s podzimem cena energií poroste. V tvrdě konkurenčním prostředí pan Písařík riskoval, jak byl po léta zvyklý, aby dokázal nabídnout trvale výhodné ceny klientům. Riskoval a udělal chybu. Právě ochota riskovat jej vynesla do klubu českých miliardářů. Management firmy špatně odhadl rychlý nástup ekonomik k obnově kapacit po covidové krizi. Písařík vsadil na levnou cenu energií v době, kdy bylo jasné, že světová produkce, omezená po dlouhé měsíce v důsledku pandemie začne skokově růst a s ní poroste i cena energií. Startuje nový závod o trhy, vyrábět a obsadit trhy chtějí všichni, a to se bez energie neobejde.
O osudu firmy se ale nejspíše rozhodovalo jinde.
Proberme alespoň několik podstatných souvislostí. Myslím, že o energetice by měli psát a fundovaně hovořit především energetici. A také lidé, tradeři, analytici, kteří se velmi dobře vyznají v poryvech globálního byznysu s energiemi. Kteří jsou schopni věcně, neúčastně analyzovat jak příčiny aktuálního enormního nárůstu cen. Stejně tak například pojmenovat trendy, případně dobu a faktory, kdy aktuální nárůst cen vlivem konkurence v budoucnu zase poklesne.



Jednoduchý scénář, hypotéza, hovoří o souběžném vlivu několika procesů. Tím prvním je pochopitelně Čína a Spojené státy. Dvě nejvýznamnější ekonomiky, navzájem provázané ekonomickou výměnou v hodnotě 434 749 milionů dolarů, za rok 2020 (Census GOV, US). Zde platí, že dovozy převyšují americký export trvale v neprospěch Spojených států. Rozdíl v saldu činí 310 263 milionů dolarů, za rok 2020 a mají setrvale rostoucí tendenci. Už za administrativy Donalda Trumpa tedy vznikla idea, že hrozivé každoroční saldo ve vzájemné obchodní výměně by mohl umenšit americký export zkapalněného plynu a ropy z břidlic. Čína si obstarává energie z různých lokalit. Mezi nejvýznamnější dodavatele patřil Katar, Austrálie, Rusko. Rusko se stalo významným dodavatelem ropy a plynu od roku 2014, v reakci na politické sankce EU. S Čínou uzavřelo 74 hospodářských, politických a ekonomických smluv a v otázce energií se dohodlo na dodávkách plynu v objemu 38 miliard metrů krychlových. Zároveň rychle pokračuje ambiciózní projekt Power of Siberia.
Jak uvedla Reuters, potřeba dodávek LNG do Číny ze Spojených států vyplynula z největší krize v oblasti výroby energie a topného paliva za poslední desetiletí. Ceny zemního plynu v Asii letos vyskočily více než pětinásobně, což vyvolalo obavy z nedostatku elektřiny v zimě. Pro tradery s LNG, obří globální obchodní firmy, je čínská poptávka příležitostí, která se nemusí opakovat. Někdejší idea z Trumpovy éry tak našla reálnou odezvu. Čínští kupci hledají jak krátkodobé dodávky, aby pokryli poptávku tuto zimu, tak dlouhodobý dovoz, protože poptávka po plynu, které Peking považuje za klíčové překlenovací palivo před dosažením svého uhlíkově neutrálního cíle do roku 2060, je nastavena na stabilní růst do roku 2035. Zároveň, v okamžiku, kdy katarské i australské ceny vzrostly do úrovně, kdy začalo být efektivnější nakoupit ze Spojených států, lodě zamířily na čínské terminály.
Je otázkou, nakolik rozhodnutí globálních traderů ovlivnilo vývoj v Evropě.

Stejně jako obchodní roztržka s Austrálií, která eskalovala poté, kdy se Austrálie začala podílet na agendě, která označila Čínu za původce koronaviru. Citelné ochlazení politických vztahů se promítlo i do obchodování s LNG. Obchodní válka, vyprovokovaná politiky mezi zeměmi, které vzájemný obchod vzájemně silně posiluje, nakonec mezi Čínou a Austrálií nabourala obchodní výměnu. Čína omezila dovozy zemědělských produktů, dřeva, dala najevo potřebu omezit dodávky plynu a obchody se nakonec dotkly i železné rudy, které jsou hlavním exportním australským artiklem ve vztahu k Číně. Celkové čínské investice v Austrálii se v roce 2020 propadly o 62 procent. Politika zde nadělala zbytečné škody. Výpadek pak bylo nutné nahradit jinými dovozy.

Úplně stejný vliv jako mají asijské globální turbulence, může mít i situace na evropském spotovém trhu s energiemi. Velkou roli hraje přechod Německa na bezemisní zdroje. Situace v obchodování s povolenkami. A stejně tak i aktuální stav plynu v zásobnících po celé Evropě. Zde se uvádí jako nejčastější spekulace, že trh rozhýbal enormní nákup jednoho z největších traderů. Opanování největšího objemu dodávek, spekulace na rostoucí cenu a potřeba na straně nabídky mohla aktivovat ostatní hráče ve zvýšené apetenci k nákupům, což vyšroubovalo cenu. Enormní růst cen pak na sebe nenechal dlouho čekat.

Růst cen je tedy záležitostí globálních traderů. Obchody s energiemi jsou sice stavěny jako dlouhodobě stabilní byznys, kde je stabilita cen i dodávek důležitou složkou vzájemných obchodních kontraktů. Ale občasné výkyvy se trhu nevyhnou. Lze je připisovat krizovým situacím, jakým byla například v historii situace po ropném embargu arabských států v roce 1973. Kdy se Západ ocitl v situaci, kdy na ulicích stály desítky kilometrů dlouhé fronty automobilů, čekajících v kolonách na pohonné prostředky. Nerozhodují státy, ale konkrétní lidé a globální firmy.

My se zde, v Česku, můžeme poté rozčilovat nad obtížemi, kdy na vývoj nezareagují zase místní selfmademani. Rozčilovat se nad pádem obchodní firmy. Respektive, s pádem několika místních distributorů. Pád Bohemia Energy odnesou nejen zákazníci. Nakonec, jako ve stovkách jiných případů a jiných krizí, tak jako tak, se problém přesune na bedra státu. Stát zajišťuje alespoň instanci posledního poskytovatele a kdyby neexistoval, problém by byl násobně větší. Po celá léta porevolučního vývoje od roku 1989 žijeme v iluzi, že je nutné osekat stát a jeho provoz na nejmenší možné minimum. Jak ukázal covid, stabilní zdravotnictví, ve státní režii, dokázalo poskytnout záchrannou síť populaci tváří v tvář pandemii. Jak ukazuje jakási česká verze Enronu, Bohemia Energy, na stát pokaždé dopadnou problémy privátního sektoru.



Příklad s energiemi také ukazuje na komplexnost procesů, které dalece přesahují schopnost státu ovlivnit dění na globálních trzích. O dění ve státu, ale i v Evropě, rozhodují častěji pragmatické obchody globálních firem, než místní politické reprezentace. Stát, pokud by měl zájem vytvářet stabilní prostředí, musel by mít nástroje pro ovlivňování podobných procesů, například držení podílů v rozhodujících firmách. Pak by, teoreticky, dokázal ovlivnit podmínky.

Globální vlivy mají dnes větší váhu, než je reálná síla států a jejich reprezentací.
V té souvislosti je potřeba připomenout vyjádření příštího premiéra, Petra Fialy. Který, formou politické floskule vyzval dosluhujícího ministra průmyslu, Karla Havlíčka k rezignaci. Jak uvedl: „Ukončení činnosti několika dodavatelů energií považuje Petr Fiala (ODS) za selhání Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) a Energetického regulačního úřadu (ERÚ).“
Tuhle věc snad ani nemá smysl komentovat.

Dosluhující vláda na situaci na trzích pochopitelně reaguje. V dané chvíli, kdy vláda díky deregulaci trhu nemá prakticky žádnou možnost ovlivnit chování, jak lokálních, tak především globálních traderů, tak jediné, co může pro občany vlastně udělat, je například snížit jim daň z přidané hodnoty. A umenšit tak skokový nárůst cen, na jehož aktuální růst nemá nejmenší vliv.
Česko se zbavilo podílu v energetických firmách, přesně v rámci manter o nutné deregulaci a privatizaci, a tím pádem neexistuje páka, kterou by mohlo ovlivňovat stabilitu prostředí.

I krok s odpuštěním DPH odstupující vlády vyvolal nevoli nastupující vlády. Jak opět uvedl pan Fiala,
cituji, „Naši experti už na tom (řešení) pracují. Chceme udělat řešení jak krátkodobé, tak v nějakém dlouhodobějším horizontu.“ Zdá se, že jsme zachráněni.

Anketa

Myslíte, že Parlament nakonec Zemana zbaví pravomocí? Jde o předpověď, ne přání.

6%
92%
hlasovalo: 11124 lidí


Vzepětí a energie
To, co vnímám je obrovská energie.
Jak návrat polistopadového kartelu k moci, tak především volební reforma a propad obrovského množství hlasů u voleb startují odpor. Takhle tedy ne.
Potřebujeme politiky. A nikoliv mistry v politikaření.
Potřebujeme odborníky. Profesionálně řízený stát, kde jak politici, tak občané chápou podstatu jednotlivých kroků vládní garnitury. Potřebujeme veřejnou debatu, nezatíženou aktivismem médií.
Potřebujeme, aby se příští vláda chovala korektně. A přijala myšlenku, že politická soutěž patří k demokracii.

Vnímám čilou komunikaci a neobvyklou rozhodnost napříč spektrem. Ze které, doufám a věřím, postupem času vykrystalizují nové podněty. Silné osobnosti. Jak u levice, alternativ, vlasteneckých stran, tak i u pravice.
Neočekávám, že by někdo hned v příštích volbách dokázal zopakovat úspěch Andreje Babiše. Tedy založit nové hnutí. Získat si obrovské množství podporovatelů napříč společností. Vstoupit do vlády. Poté vyhrát parlamentní volby a uchopit moc. A ještě názorně ve vládě předvést, že lze, ve výkonu správy státu, uspět.

Myslím si, že prohra může mít silný aktivizující účin.
A přesně ten potřebujeme.
Je třeba pracovat. Pro lidi. Pro stát.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: .

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Utínané tiskovky z vlády. Něco se děje. Farský. Rakušan. Velký problém pro Fialu! Muž, který sleduje dění, vše prohlédl

5:00 Utínané tiskovky z vlády. Něco se děje. Farský. Rakušan. Velký problém pro Fialu! Muž, který sleduje dění, vše prohlédl

„Neuvěřitelný příklad politického amatérismu. Velká politická chyba Starostů a nezávislých i nešťast…