Václav Havel trýznil Václava Klause. A Babiš, ten by mohl vyprávět... Politolog promluvil o jednom nepěkném odkazu Listopadu

30.11.2019 4:44

REPORTÁŽ „Všimněte si, že v Česku úspěšné revolty se dějí v pátek. Je to hodně naše specifikum,“ prozradil na debatě v Turnově politolog Jan Kubáček. Prozradil i to, jaké si volíme prezidenty. „Vždy vítězí výrazné osobnosti, programoví solitéři, tvrdohlaví, v řadě věcí nekritičtí, sebestřední. Smutná pravda ovšem je, že kdyby tam bylo hodné kompromisní jehňátko, nevydrží tam týden, nebo ho semelou jiní světoví státníci,“ konstatoval. A přidal postřeh, jak všichni novodobí čeští prezidenti trýznili své premiéry.

Václav Havel trýznil Václava Klause. A Babiš, ten by mohl vyprávět... Politolog promluvil o jednom nepěkném odkazu Listopadu
Foto: Oldřich Szaban
Popisek: Po skončení besedy s politologem Janem Kubáčkem

Turnovská nádražní pobočka městské knihovny tolik lidí patrně ještě nezažila. Politolog Jan Kubáček – rodák z Turnova – měl na své přednášce vyprodáno. Jmenovala se Od Havla k Babišovi: Politický vývoj od sametové revoluce k dnešku.

V úvodu se věnoval vlivu let 1968-69 a následné normalizace na politický vývoj v Československu. „To, že mnohé věci se děly až na konci osmdesátých let – až po dění v Polsku či v Maďarsku – souvisí hodně zvláště s rokem 1969 a s nástupem normalizace. Generace, která vstoupila na scénu s normalizací a se zvacím dopisem, dělala do poslední chvíle vše, aby nedošlo k jakékoliv změně pohledu na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968,“ uvedl Kubáček. Jejich odpor byl tak výrazný, že i Michail Gorbačov se k tomu odhodlal až v prosinci 1989. „Když se v roce 1990 hledaly nové elity, kdo bude reprezentovat Československo, podle jakého politického scénáře se bude pokračovat, zda se bude navazovat na Pražské jaro či hledat nové způsoby řešení, tak do toho období 1968-69 opět kuriózně vstoupilo,“ upozorňuje.

Končící normalizační komunisté totiž byli ochotni raději jednat s Václavem Havlem a s jeho kolegy, než s osmašedesátníky, tedy s bývalými spolusoudruhy, které ze strany vyhodili na začátku normalizace. „Paradoxně i Václav Havel byl při vyjednávání raději obklopen technokraty typu Mariána Čalfy, s představiteli Prognostického ústavu a s dalšími, jen aby nemusel zapojovat do politického života bývalé osmašedesátníky sdružené do uskupení Obroda,“ povšiml si. „Tím se vlastně rozhodlo, že se nepůjde variantou nějaké třetí Šikovy cesty, ale cestou jinou,“ zdůraznil. Nakonec jediný z osmašedesátníků dlouhodobě zůstal v politice Zdeněk Jičínský.

Anketa

Je Pavel Novotný, starosta Prahy-Řeporyjí, dobrý politik?

4%
96%
hlasovalo: 25202 lidí

Významný pro změny nejen v Československu na konci osmdesátých let byl postoj Gorbačovova Sovětského svazu, který se rozhodl nezasahovat do vývoje v těchto zemích. Což byla výrazná změna oproti minulosti. Kubáček také pozitivně zdůraznil sametovost listopadové změny, která nebyla úplnou samozřejmostí – viz události v Rumunsku či v Litvě. A také v Číně, kde se v červnu 1989 odehrál obrovský masakr. „Kolik tam bylo obětí se přesně neví, protože ti, co zemřeli, byli převáženi a páleni kousek za Pekingem. Střízlivé odhady mluví o čtyřiceti tisících mrtvých,“ prozradil politolog.

Kolem 17. listopadu 1989 stále plno nejasností

„Všimněte si, že v Česku úspěšné revolty se dějí v pátek. Je to hodně naše specifikum. Bylo tomu tak i 17. listopadu 1989. Komunističtí předáci byli na svých chatách či na oslavách narozenin, stejně tak disent. Přijížděli zpátky až v neděli. Nikdo s tím zkrátka v tento den nepočítal,“ konstatoval. Unikátní je tato událost i v tom, že i po třiceti letech máme kolem ní plno otazníků. „Dodneška se do detailu neví, co se dělo před Národní třídou, v průběhu Národní třídy, pár hodin poté,“ upozornil. „Paradoxem opravdu je, že toto není doposud historicky zpracované, nejenže po hodinách, ale i v řádu celého dne. Ví se, kdy to začalo, jak se to rámcově vyvíjelo, tuší se, že došlo k přesunu z toho oficiálního povoleného trasování z Albertova na Vyšehrad do centra města,“ uvedl Kubáček.

Je podle něj zajímavé, že policejní síly byly připravené na variantu, že by se šlo na Hrad. „I proto došlo k tomu shluknutí v oblasti Národní třídy, která je pro jakýkoliv průchod problematická. To samozřejmě nahrává variantě, že to možná byl záměrný cíl, jak rozhýbat politické dinosaury, se kterými měl problémy Gorbačov, a vlastně řízeně přijít s novými tvářemi, které by přišly s určitou liberalizací komunistického režimu. Je to do debaty, těžko říci,“ řekl Kubáček. Upozorňuje však na příklad bývalé NDR, kde se tváře ve vedení vyměnily, dlouholetý komunistický lídr Honecker padnul, ale stejně to komunistům nepomohlo, neb společnost byla již mentálně nastavena jinak.

Podivuhodné je, že po pátečním 17. listopadu disent začal reagovat až v neděli, a komunistické vedení fakticky až v pondělí. Tak to bylo pro všechny nečekané. „Až v pondělí se nejvyšší funkcionáři dozvěděli o charakteru demonstrace, a že se spekuluje, že tam možná někdo zemřel. Což ukazuje, že tam něco bylo ‚zvláštně‘ a byl tam nějaký cíl dát šanci určité vybrané skupině, aby se dostala do popředí,“ poukázal politolog. Zároveň však bylo dle něj vidět, jak si komunisté vzájemně nevěřili. „Nebyli schopni ani vygenerovat skupinu nových tváří, která by se objevila, situaci využila, vystřídala by skupinu ‚zvací dopis‘ a pokusila by se tomu dát rytmus takového Gorbačovova Československa,“ vypozoroval. Jediné, co dle něj dělali, že se snažili zabránit tomu, aby se nahoru nedostal někdo z konkurenční skupiny...

Zásadní vliv generální stávky

Kubáček také upozorňuje na dosud trochu opomíjený zásadní vliv generální stávky 27. listopadu. „Ukázala komunistům, že už nejsou páni ve svém domě. Zapojilo se do ní sedmdesát pět procent veřejnosti, a hlavně ve strategických oblastech. Neboli komunisté ztratili ty, jimiž se symbolicky oháněli – tedy dělníky, ale i zástupce všech věkových i profesních skupin,“ konstatoval. Po ní nastupuje Čalfova vláda národního porozumění, kde už je sedm ministrů Občanského fóra, zbytek jsou představitelé Národní fronty – komunisté, lidovci a socialisté. Co je nesmírně důležité, na té nekomunistické straně nejsou vůbec Slováci,“ upozornil na důležitý fakt Kubáček, a na velké podcenění této národnostní otázky. Na výtku jednoho z diváků, že přeci Čalfa byl Slovák, Kubáček odvětil, že jednak tehdy ještě tam byl za komunisty, a pak to byl Slovák působící v Praze...

10. prosince 1989 je jmenována tato vláda ještě prezidentem Gustávem Husákem, který následně abdikuje. A vyvstává debata, kdo bude prezident? „České specifikum je, že dáváme velký důraz na prezidenty,“ upozornil politolog. Začíná se vést soutěž o to, kdo bude prezidentem. Občanské fórum přichází s Václavem Havlem, komunisté dokonce navrhují přímou volbu prezidenta. „Chtěli totiž zvolit prezidentem Adamce,“ vysvětlil Kubáček. Obroda přichází s osmašedesátníky Císařem, případně Dubčekem. Slovenské organizace preferují Alexandra Dubčeka. „Tady nastává první zádrhel a dynamický vývoj se zasekává na osobě prezidenta,“ upozornil. Aby to bylo ještě pestřejší, zapojuje se do dění Michail Gorbačov. „Jak uvedl historik Macháček na základě objevených dokumentů, Gorbačov přišel se Zdeňkem Mlynářem, osmašedesátníkem, který je za zvláštních okolností vyzvednut z emigrace ve Vídni a odvezen autem ambasády přes hranice do Prahy, kde vystupuje večer v Československé televizi. Aby se s ním mohlo počítat do pozice generálního tajemníka nebo prezidenta. Vystoupil však s takovým projevem, že ukončil obě varianty. Mluvil slovníkem, který už veřejnost nezaujal,“ sdělil Kubáček.

Klíčová schůzka Čalfy s Havlem

V této situaci dochází k důležité schůzce mezi Václavem Havlem a Mariánem Čalfou 15. prosince. „Tehdejší premiér si do Strakovy akademie povolá Václava Havla. Ten tam nejdříve nechce jít, ale je přesvědčen Petrem Pithartem, ať si jde alespoň poslechnout Čalfovy náměty,“ líčil Kubáček. Čalfa na schůzce předložil návrh, jak Václava Havla za stávajících podmínek legálně, ústavně a rychle prosadit jako prezidenta. „Čímž odstavil Obrodu, protože komunisté a Obroda se nesnášeli. Tím ale utnul i šance Alexandra Dubčeka,“ okomentoval. Zároveň součástí dohody bylo, že Marián Čalfa zůstane dále v čele naší vlády. Vydržel až do roku 1992, tedy i po prvních svobodných volbách v roce 1990.

„I když Občanské fórum, které tyto volby drtivě vyhrálo, ho nechtělo, Václav Havel ho prosadil i dál do funkce premiéra,“ prozradil Kubáček s tím, že tady je i klíč k tomu, proč nedošlo k úplné „dekomunizaci“. Tady se dohodlo, že komunistická strana nebude zakázána. „Kuriózně nejrazantněji volali po dekomunizaci představitelé osmašedesátníků. Pamatovali si totiž, jak byli vyhozeni a odstraněni z veřejného života. Chtěli něco jako čestný ‚norimberský proces‘. Tedy aspoň oznámit, že dotyční škodili české společnosti, že je morálně společnost vytrestá izolací ve veřejném životě,“ vysvětlil Kubáček. Obroda podle něj plánovala i speciální zdanění majetků KSČ a organizací jako SSM, a z těch peněz měli být vypláceni političtí vězni i bývalí osmašedesátníci. Obojí zapadlo.

Ještě však k souboji o prezidenta. Dochází k další důležité a komplikované schůzce mezi Václavem Havlem a Alexandrem Dubčekem. Tvář Pražského jara má ambici být prezidentem. „Navrhuje Václavu Havlovi, že bude prvním prezidentem do svobodných voleb a po nich ať nastoupí on. Havel na to, že to má nastavené podobně a nabídl Dubčekovi – i proto, že premiér Čalfa je Slovák –, že on (Havel) bude prezidentem do léta 1990, pak že z prezidentství odejde a bude nominovat Dubčeka,“ prozradil Kubáček. Po dlouhém jednání se nakonec dohodli, že to takto dopadne, a 28. prosince je nejprve Alexander Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění a o den později prezidentem Václav Havel.

Odkud vzešla většina českých miliardářů?

Nastaly nové časy, ve kterých měli mnozí nestejný start. „Bývá to tak ve všech revolucích. Nejenže revoluce požírá svoje děti. Zároveň velice často lidé, kteří jsou blízko k informacím, vyznají se, mají sociální konexe, velmi rychle rostou. Je to případ zaměstnanců zahraničního obchodu, všech možných funkcionářů, speciálně SSM a podobných. Nejsmutnější je, že velice často jim práci dávaly zahraniční firmy. Je dokázáno, že první americké, německé, anglické a francouzské firmy programově hledaly tyto lidi, protože ti měli kontakty, vyznali se, uměli světové jazyky, měli zázemí a velmi rychle začali budovat kariéru,“ uvedl s tím, že mezi nimi máme většinu dnešních miliardářů. „Buď byli ještě krátce v komunistické straně, nebo v SSM, či zrovna končili studia v Moskvě. Nebo byli v StB,“ upozornil. „Vezměte Pentu, Dospivu, Kellnera a další. Podívejte se, kde začínali,“ doplnil politolog.

V devadesátých letech sledujeme nástup technokratů, ať už zmiňovaného Mariana Čalfu, tak těch z Prognostického ústavu. „Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Valtr Komárek, Tomáš Ježek, František Vlasák, Miloš Zeman, ale i Miroslav Ransdorf. Fenomén Prognostického ústavu je v tom, že to byla tvůrčí skupina, která dokázala obsadit všechny fronty. Jak tržní ekonomiky bez přívlastků, střední cesty, socialistických kritiků i komunistických kritiků,“ objasnil Kubáček. V další fázi přednášky upozornil na známý fakt, že v této době bylo podceněno právo, na úkor ekonomiky. „Rozhodně to ale nebylo období zmaru. Když se obecně podíváme na českou transformaci, byla jedna z nejúspěšnějších,“ zdůraznil.

Habsburkové by mohli mít podle Kubáčka, slovy Járy Cimrmana, obrovskou radost, zvláště František Josef I. „Jsme sice republikáni, ale převzali jsme koncept monarchy. On vytvořil tu naši představu tatíčka, toho, který je nad mraky, stranami, nad politikou,“ upozornil. „Tento model převzal i Masaryk. Nebyl to jen ten kůň a uniforma, což byl pro vysokoškolského profesora jiný svět. Přijal ho, protože věděl, jakou roli hrají symboly v politice. Pro DNA prezidenta v české kotlině je to úplně charakteristické,“ konstatoval.

„Když se podíváme – a to je charakteristické pro českou politiku – vždy vítězí výrazné osobnosti, programoví solitéři, tvrdohlaví, v řadě věcí nekritičtí, sebestřední. Smutná pravda ovšem je, že kdyby tam bylo hodné kompromisní jehňátko, nevydrží tam týden, nebo ho semelou jiní světoví státníci,“ ohodnotil politolog. „Zároveň musí být prezident rázný a držet politiky zkrátka. Prezidentský úřad je u nás neustále vysoce ceněn. Když rozebíráte očekávání Čechů, Moravanů a Slezanů, tak opakují to, co bylo před sto lety,“ uvedl.

Jak prezidenti trýzní premiéry

„Pokud budete někdy premiéry a ministry, tak budete zažívat to, co Francouzi. Tam se říká, že každý premiér se těší na to, že jednou bude prezident, aby mohl trýznit svého premiéra. Zažili jsme to. Václav Havel jako prezident trýznil premiéra Václava Klause. Ten když se stal prezidentem, trýznil všechny své premiéry. Miloš Zeman byl premiér, prožil si to. Co dělá? Trýzní všechny své premiéry. I Andrej Babiš by mohl vyprávět,“ domníval se Kubáček. „Čeští prezidenti si osvojili schopnost brzdit, blokovat, odmítat, případně svoji pozitivní politiku za něco vyměnit. Nedokážu říci, že je to nutně špatně. Je to ale kombinace silného prezidenta a přímé volby,“ dodal.

Další fenomén, ve kterém jsme předběhli svět, je podle Kubáčka ten, že jsme najeli na model – který je dnes módní všude – že předák je program. „Ztotožnění s lídrem nahrazuje program. Částečně je to oprávněné, protože strany se ideově vyprázdnily, levice se často chovala jako pravice, a naopak,“ zmínil. Pro premiéra je zase dle něj nesmírně důležité, aby měl klíčového ministra financí ze své strany. „Mohl by vyprávět Mirek Topolánek a mnozí další, když měli tohoto ministra z jiné politické strany. Tu vládu neudržíte. Je to jako v rodině. Kdo drží peníze, tak má mírně navrch. První, co se ministři naučí, je cesta za ministrem financí. A pak teprve přichází premiér,“ je přesvědčen Kubáček.

Na závěr politolog představil, jak si to „Honza Kubáček“ představuje dál, a přišel s podnětnými návrhy. Mezi nimi je například dvouletý rozpočet místo každoročního. „Velmi se to osvědčilo třeba v Singapuru,“ upozornil. Dalším je audit zákonů. „Jsme v situaci, kdy spousta zákonů na sebe nenavazují, některé zákony zpochybňují jiné zákony. Když vám vysocí soudci říkají – my se v právu nevyznáme – tak něco je špatně. Státy vždy fungovaly, dokud elementárně rozuměly právu,“ odůvodnil.

Navrhuje i zrušení perzekuce volebních koalic. „Současné nastavení nepřeje spolupráci,“ domníval se. Je i pro zrušení abolice. „To je pozůstatek monarchie,“ říká k tomu. Je stoupencem zavedení klouzavého mandátu. „Parádní věc. Stanete se ministrem, nastupuje místo váš zástupce do pozice poslance či senátora. Nejste tak v situaci, že kumulujete dvě tyto funkce,“ prozradil. A také konstruktivní vyjádření nedůvěry. Tedy, když někdo chce shodit premiéra, má mít připraveného už jeho nástupce. Či omezení délky vystupování poslanců i jejich zákonodárné iniciativy.

Jako pozitivní vidí, že posiluje zdravý patriotismus. „Jak říká můj známý – my Češi jezdíme po světě, abychom viděli, že doma je nejlíp,“ konstatoval. Zvyšuje se podle něj i lokální angažovanost. A jako naši devízu vidí i racionalitu. „Tu z nás naštěstí nikdo nevytloukl, myslíme si své,“ uzavřel Jan Kubáček. Po dvou hodinách jeho přednáška skončila a byla odměněna velkým potleskem. Poté politologa obklopili někteří účastníci akce a ještě s ním delší čas diskutovali.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Oldřich Szaban

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Krym už nikoho nezajímá. Macron a Merkelová dali ruce pryč. Tereza Spencerová a zlé zprávy pro Ukrajinu

9:50 Krym už nikoho nezajímá. Macron a Merkelová dali ruce pryč. Tereza Spencerová a zlé zprávy pro Ukrajinu

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ „Oba státy svým způsobem budují znovu vztahy s Ruskem, nějaký ‚ruský…