Vymetený internet: EU žádá drsné omezení. Odmávat má česká sněmovna

18. 11. 2020 12:20

Poslance čeká rozhodování o evropské směrnici upravující internetový videoobsah. Mediální analytička Irena Ryšánková v obsáhlém analytickém rozhovoru mluví o cenzuře a má jasné argumenty. Rozebírá i poslanecké návrhy na změny v koncesionářských poplatcích či fungování Rady ČT. Úterní demonstrace na Kavčích horách podle ní byla politickou akcí, která místo aby bojovala za nezávislost ČT, ji prý může spíše ohrozit.

Vymetený internet: EU žádá drsné omezení. Odmávat má česká sněmovna
Foto: Hans Štembera
Popisek: Demonstrace na podporu České televize před její budovou na kavčích horách. Pořadatel Milion chvilek ji pojal jako demonstraci v autech
reklama

Ve Sněmovně v současné době leží několik návrhů, které se týkají buď České televize, anebo vysílání a videoobsahu obecně. Nejprve k tomu poslednímu. Poslance čeká návrh zákona vycházející ze směrnice EU o regulaci platforem na sdílení videí. Jde z vašeho pohledu o potřebnou normu?

Je smutné, že ještě dvacet pět let poté, co tehdejší senátor Al Gore, jehož otec

v roce 1956 představil Federal Aid Highway Act (federální zákon o podpoře výstavby dálnic)   propagoval koncept „informační superdálnice“ a realizátor jeho vize Bill Gates představil vizi budoucnosti informační dálnice  nadcházejícího věku technologie v knize The Road Ahead, se Evropská unie pokouší tuto dálnici rozkopat a udělat z ní několik stezek, kontrolovaných bandami úředníků, čekajících na výpalné. „Informační dálnice“, kterou si Gates představoval, „se bude od internetu lišit stejně, jako se lišila koněspřežná Oregonská stezka od dálnice Interstate 84 z Oregonu do Utahu“, psal tento vizionář před čtvrt stoletím. „Ocitneme se v novém světě hojnosti kapitalismu minimálních režijní nákladů, ve kterém bude přebytek informací a transakční náklady nízké. Bude to nebe nakupujících“.

Anketa

Dělá prezident Zeman svou práci dobře? (Ptáme se od 18.11.2020)

80%
20%
hlasovalo: 19574 lidí

A když to nebe nakupujících nastoluje nejen Alibaba, ale i Netflix, YouTube a další provozovatelé červených tlačítek na ovladačích „center zábavy“, tak se hejno zpozdilých úředníků  domnívá, že může ujařmit internet pod jurisdikci nějaké členské země prostřednictvím směrnice. Ale to je nesmysl. Komunikační a kulturní globalizaci multimediálního internetu nelze zabrzdit, zastavit, podřídit ji právnímu řádu nějakého státu a clům. Internet nemá žádný centrální operační systém, který by bylo možné vypnout, propojuje demokraticky všechny se všemi tak, že ho nezničí ani atomový výbuch. Omezit ho zákonem je stejný nesmysl, jako když si počítačové firmy před třiceti lety myslely, že mohou vymáhat licenční poplatky hardwarovými zámky svých produktů. Byl to zlatý věk hackingu. 

Globální multimediální dálnice současného internetu mají zcela zásadní vliv na všechny aspekty společnosti včetně sociální komunikace, zábavy, vzdělávání, tržního i mimotržního chování. „Jsme na pokraji nové revoluce a nyní překračujeme technologickou bariéru, za kterou bude všechno jiné: Budeme nakupovat jiným způsobem, pracovat jiným způsobem, učit se jiným způsobem, komunikovat jiným způsobem“, psal Gates. Lidstvo vždy postupovalo kupředu hlavně proto, že někdo vynalezl lepší a výkonnější nástroj. Mechanické nástroje fungovaly rychleji a zachránily člověka před těžkou manuální prací. Upřímně, vývoj značně urychlil koronavirus, kdy ona „komunikace jiným způsobem“ dosáhla i na ty, kteří ji odmítali.

Obávám se, že poslanci vládní návrh implementace evropské směrnice 2010/13/EU a 2018/1808 o audiovizuálních mediálních službách „s ohledem na měnící se situaci na trhu“ schválí, aniž dohlédnou důsledků. Bohužel, Evropská unie, která nechala národní státy napospas sobě v době koronaviru, pokud pomineme knížecí rady, se rozhodla ke směrnici opět ve svém duchu. Nicméně s rozvojem technologií  a spolehlivou identifikací majitele  mobilního telefonu asi nebudeme potřebovat národní  parlamenty ani ten evropský.

Co přesně nového má tato úprava přinést?

Nejdůležitější je, že poskytovatel služby platformy pro sdílení videonahrávek nese redakční

odpovědnost za obsah, který na platformě nabízí veřejnosti. Což je poněkud bizarní. Nese odpovědnost za obsah, který nenatočil a na platformu nenahrál. To je jako kdyby provozovatel metra nesl odpovědnost za to, jestli metrem nepojede někdo ožralý, nemocný nebo plešatý. Provozovatel platformy má například za povinnost chránit nezletilé osoby před pořady, videonahrávkami vytvořenými uživateli platformy a obchodními sděleními, které mohou narušit jejich fyzický, psychický nebo mravní vývoj. Tyto videonahrávky, pořady a audiovizuální obchodní sdělení, nesmí být dostupné tak, aby nezletilé osoby měly možnost je za běžných okolností vidět nebo slyšet. Opatření k ochraně nezletilých osob by teoreticky měly zahrnovat jakýsi pomyslný nástroj pro ověřování věku. Jak měřit věk pomocí televizního tlačítka je otázka pro doktora Chocholouška. Nebo pro komisařku EU Jourovou.

Pak by provozovatel internetového archivu audiovizuálního obsahu (YouTube) měl chránit širokou veřejnost před videonahrávkami vytvořenými uživateli platformy a obchodními sděleními obsahujícími podněcování k násilí či nenávisti namířené proti skupině osob nebo členovi skupiny z důvodu 1. pohlaví, 2. rasy, 3. barvy pleti, 4. etnického nebo 5. sociálního původu, 6. genetických rysů, 7. státního občanství, 8. jazyka, 9. náboženského vyznání nebo 10. přesvědčení, 11. politických nebo 12. jiných názorů, příslušnosti k 13. národnostní menšině, 14. majetku, 15. narození, 16. rodu, 17. zdravotního postižení, 18. věku nebo 19. sexuální orientace a obsahem, jehož šíření je trestným činem, zejména veřejné podněcování ke spáchání teroristického trestného činu, trestné činy týkající se dětské pornografie a trestné činy související s rasismem a xenofobií. 19 kategorií závadného obsahu, do nichž si každý může napasovat cokoliv. 

Čili je to naprosto nevymahatelná agenda, pro niž se vžil výraz „dobroserná“, vzniklá z nepochopení role násilí a sexu v kultuře mnoha národů – nepochopené totiž je, co to vůbec sex a násilí je. Jako když nějaký dobrák, co to s námi myslí dobře, nechal na facebooku zrušit stránku Mezinárodní střelecké federace (střelba je olympijský sport), protože se mu zdála „násilná“. Gratuluji. 

Představte si, že ve službě YouTube hledáte prvky dětské pornografie. Je dódžinši manga, specificky dívčí japonský komiks, zaměřený na dospívající dívky a tvořený neprofesionály, dětskou pornografií nebo ne? Sexuální fantazie růžové knihovny lze mnohdy za dětskou pornografii chápat, a jestliže kresba manga záměrně potlačuje druhotné sexuální znaky. A je anime, zobrazující japonskou kulturu včetně kultury adorace násilí, fyzické odolnosti a tvrdosti, utrpení, sexualitu, bolest a smrt prvky vyprávění, které se v tomto civilizačním okruhu používají stejně, jako my používáme v pohádkách párání vlků žeroucích babičky, stínání draků či mučení Turků?

Anime Gantz předvádí znásilnění, sex, vraždu, krveprolití a násilí, které mu vyneslo místo v seznamu nejkrvavějších. Seriál měl  celkem 26 epizod a každá epizoda je dlouhá kolem 22 minut. 

Nejlepší sexuálně fantazijní anime, které kdy byly vyrobeny, jsou jako porno – ale stále nejsou. Protože je to kultura. Jako česká princezna, která se zamiluje do pasáčka vepřů. 

Například seriál Ztracený majetek nebe, vzniklý z mangy Su Minazuki, běží téměř deset let a má až 13 epizod za sezónu. Příběh se točí kolem Tomokiho Sakurai, mladého mládence, zoufalého ve svém životě, který se snaží dosáhnout klidu a míru a setkává se s anděloidkou Ikarem, která spadla z nebe, aby se stala jeho služebnicí. A ona anděloidka má prsa osmičky a pěkně nemravné vychování…  (Doufám, že mne milovníci a znalci anime neukamenují za nějakou chybu…) Nejtradičnějším a nejstarším hentai, starý asi 400 let, jsou šokušu gókan, „chapadla porušení“, vyobrazující znásilnění žen chapadly nejrůznějších hlavonožců. Do dřeva je ryl v roce 1814  i Hokusai Kacušika jako „Sen o rybářské ženě". Zcenzurujeme ho dnes?  Linie je velmi křehká a poněkud se obávám, že evropský úředník ji nepozná.  Nezastávám se pornografie, pouze bych se nerada dožila toho, že budeme přetírat bradavky renesančních šlechtičen na olejomalbách nebo za jejich zveřejnění bude někdo stíhán.

Fotogalerie: - Autodemonstrace před ČT

Demonstrace na podporu České televize před její bu...
Demonstrace na podporu České televize před její bu...
Demonstrace na podporu České televize před její bu...
Demonstrace na podporu České televize před její bu...
Demonstrace na podporu České televize před její bu...
Demonstrace na podporu České televize před její bu...

Lze v návrhu spatřovat nějaká rizika? Poslední dobou se stále častěji mluví o hrozbě cenzury, zneužívání postavení ze strany technologických firem atd. Nemůže tahle úprava ještě uškodit a vytvořit další hůl na svobodné šíření videoobsahu?

Ano, stejně jako bylo možné „spatřovat rizika“, když Jindřich VIII. vydal jednoho dne seznam nábožensky heretické literatury, na území Anglie nedostupné. Všechno nakonec skončilo v plamenech na hranici. Cenzura i peklo začínají dobrým úmyslem chránit tělo i duši od hříchu. 

Pokud jde o veřejnoprávní televizi a debatu o koncesionářských poplatcích, v dolní komoře jsou hned dva různé návrhy. Tomio Okamura s dalšími poslanci navrhuje širokou škálu výjimek z placení koncesionářských poplatků. Je na místě možnost jejich neplacení takto rozšířit?

To může být vcelku jen parametrická změna, pokud řekneme, kde nevybranou částku dovybereme.  Pojďme třeba říci, že bohatí budou platit jednou tolik. Nebo že budou platit pouze podnikatelé a zaměstnanci s příjmem větším než jeden milion. Pak nemusí platit téměř nikdo, protože od Škodovky, ČEZ, Agrofertu, Unipetrolu a Hyundai vybereme většinu. Škodovka měla za rok 2018 tržby 416 miliard. Zaplatit 10–11 miliard za Českou televizi a Český rozhlas by pro deset či dvacet nejbohatších firem v republice neměl být problém. Chceme to? Je to jako zdražit benzín o korunu za litr.

Nebylo by v případě podpory tohoto návrhu koncesionářské poplatky nejlepší zrušit zcela?

To by se líbilo všem. Stejně jako neplatit daně. Ale takto se vůči bezchybné funkci státu odpovědní politici chovat nemohou. Hloupost a populismus ruku v ruce si může dovolit opozice, vláda ne. 

Do debaty o ČT svým návrhem zasáhl i místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip, podle něhož by profesionální novináři České televize i Českého rozhlasu měli mít status veřejných funkcionářů podle zákona o střetu zájmů, a tedy i povinnost podávat majetková přiznání. Filip to zdůvodňuje tím, že by to přispělo jak k transparentnosti, když jsou tito lidé placeni z veřejných prostředků, tak nepřímo k objektivitě jejich práce. Měl by tento návrh najít podporu, když i jiní placení z veřejných peněz musí své majetky dokládat?

Zákon o střetu zájmů rozlišuje dvě kategorie veřejných funkcionářů:

1. veřejní funkcionáři podle § 2 odst. 1 zákona jsou funkcionáři státu nebo jeho součásti, volení k zastupování občanů.

2. veřejní funkcionáři podle § 2 odst. 2 zákona jsou zaměstnanci státu či organizační složky státu, členové řídicího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby zřízené zákonem, státní příspěvkové organizace. Případně osoby ve služebním poměru ke státu.

Společným jmenovatelem je, že tyto osoby jsou vůči ostatním nadány tzv. vrchnostenskou mocí, delegovanou na ně občanem. Oni jsou v určitý okamžik stát. Požívají ochrany státu větší, než jiní – a sklánějí se s pokorou před svými voliteli a ukazují jim pravidelně peněženku (oznámení o činnostech, o majetku, o příjmech a závazcích). Novináři nejsou a nechtějí být placeni státem a požívat jeho ochrany. Někdy nechtějí být ani občany. Ti co ano, se stanou tiskovými mluvčími politiků.

Anketa

Chcete, aby Pavel Novotný byl na kandidátce ODS pro volby do Poslanecké sněmovny?

14%
86%
hlasovalo: 12996 lidí

Média jsou v naprosté většině soukromoprávními subjekty, které nemají se státem naprosto nic společného. Novináře občané nevolí. Novinář dokonce ani nemusí být zaměstnán. Je to činnost, vykonávaná nezřídka zdarma (hranice mezi bloggery a novináři opravdu není a nemusí být v demokratickém systému ostrá…). Pan předseda Filip myslel zaměstnance Českého rozhlasu a České televize. Médií veřejnoprávních. Tedy to znamená, že zaměstnanci jedněch médií budou v jiném postavení – v nevýhodnějším.  Možná se pan poslanec Filip chtěl  zavděčit svým spolustraníkům před nadcházejícím sjezdem.  Jinak si nedovedu představit, že zapomněl na to, že je taky právník.

Další z návrhů předložil rovněž komunistický politik, poslanec Zdeněk Ondráček, podle něhož by domácnosti měly mít možnost se písemným prohlášením vyvázat z povinnosti platit tyto poplatky. Vláda už ale avizovala, že to nepodpoří.

No, nedivím se. Je to stejná hloupost, jako by se chtěli poslanci usnést na tom, že stačí napsat dopis a nebude třeba platit daně. Pan poslanec Ondráček má, pokud vím, titul JUDr., takže bych čekala alespoň základní povědomí. 

To, co je ale na všech těchto snahách společným jmenovatelem a co je třeba brát vážně, je nevyslovená či marná kritika chování České televize. Jak vůči jednotlivým politickým stranám, tak vůči jednotlivým politikům. Ignorování většiny politiků komunistické strany médii veřejné služby tuto stranu zahnalo do ghetta. Přitom na ni není možno hledět prizmatem zákona o protiprávnosti komunistického režimu, protože legálně působí ve Sněmovně a legálně funguje. Stejně tak SPD Tomia Okamury. Pokud její poslanci někam nezabrušují, všichni je ignorují. Na to nemají právo. Poslanec může být hloupý, ale má právo mluvit. Novináři nemají aktivně vytvářet politiku – ani nastolováním agendy, ani funkcí dveřníka, který vás nepustí dál, protože nemáte kravatu. Novináři mají realitu pouze popisovat, zrcadlit. 

Chyby dělá každý. Kdo se zajímá o média, sleduje současný problém, který má BBC s oním dnes již historickým rozhovorem princezny Diany a Martina Bashira, který inkriminovaný rozhovor na princezně zřejmě získal na základě podvržených dokumentů. Ten rozhovor se odehrál v roce 1995, a přesto se řeší.  Chyba České televize je v tom, že se jí příliš nechce uznávat chyby, pokud je na nějakou upozorněna, chová se útočně a její komunikace je nešťastná. Práce její Rady je pak k ničemu. Bohužel, tím ale ohrožuje veřejnou službu, protože pak se místo kritiky ozývají výkřiky „vyhladovíte je“ či rovnou  „zrušte to“, jímž populisté rádi naslouchají a které jsou nebezpečné, protože nikdo nedefinuje, co bude potom. Koupí Kavky Al Džazíra? 

Předložený návrh zákona obsahuje i změnu ve věci řešení stížností Radou ČT tak, aby se členové tohoto kontrolního orgánu museli zabývat i stížnostmi nejen na generálního ředitele, ale na jakéhokoli zaměstnance ČT.

To je, řekla bych diplomaticky, mylná interpretace zákona panem Šarapatkou, které předkladatelé podlehli. Naprosto zbytečná právní klička,  kterou Zdeněk Šarapatka vytáhl  až při stížnosti na několik výroků moderátora Jakuba Železného. Toho, kdo nečte v zákoně všechna písmenka, to může zmást… Zákon o ČT říká, že se Rada musí zabývat kontrolou vysílání České televize.   

Zákon o ČT říká, že orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize, je Rada České televize. Kontrola činnosti celé České televize je zde pojmenována bez výhrad. Jde tedy i o kontrolu činnosti vrátnice České televize. Logicky jde i o kontrolu činnosti redaktorů v objektu televizních novin, v redakci zpravodajství a aktuální politické publicistiky. § 8, který říká, co náleží do působnosti Rady, vyjmenovává taxativně řadu činností. Ale není sám. I § 9, který se zabývá generálním ředitelem, určuje další povinnosti Rady – například projednat s ředitelem odvolání jeho podřízených. Do okamžiku projednání je odvolat nemůže. Odmítnutí projednání je právem Rady. Předchozí souhlas Rady je třeba ke zcizení či zatížení nemovitostí. Rada tedy může kontrolovat i skutečnosti dle § 11, tedy podnikatelskou činnost či dle § 12 – činnost televizních studií nebo celou technickou a výrobní základnu dle § 13.

Ano, zákon explicitně říká, že do působnosti Rady náleží rozhodovat o stížnostech týkajících se generálního ředitele. V tom má Šarapatka a právník Rozehnal, kterého tak rád cituje, pravdu.

Ale zároveň zákon Radě dává povinnost dohlížet na plnění úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání (a to zejména a výslovně na celý § 2 zákona) a na naplňování zásad vyplývajících z Kodexu České televize a za tím účelem vydávat stanoviska. Vydat stanovisko, že  Jakub Železný svým chováním na obrazovce ČT a v médiích porušil Kodex, v pravomoci Rady je. To ostatní z tohoto vyplývající je už ve výlučné personální pravomoci ředitele zpravodajství Šámala, jako jeho nejbližšího nadřízeného a jeho hlava zase leží na tácu v pracovně generálního ředitele. Taková je hierarchie moci. V případě, že ředitel Šámal nevyvodí z konstatování Rady pro Železného poučení v souladu se zákoníkem práce (písemnou výtku), měl by generální ředitel vyvodit důsledky vůči Šámalovi. Jinak by Rada měla vyvodit důsledky vůči generálnímu řediteli. Pokud se ani to nestane, měli by poslanci vyvodit důsledky vůči Radě za neplnění povinností. 

Téma řešení či neřešení stížností občanů na jednotlivé moderátory či průběh vysílání je dlouhodobě předmětem ostrých diskusí na zasedáních Rady ČT.

To proto, že tato Rada je sbor laiků (což je v pořádku, zastupují koncesionáře), který si zatím nepozval na školení právníky  a nenechal si vysvětlit zákruty mediálního práva až na úroveň prováděcího předpisu – Kodexu ČT a na úroveň judikátů. Je ovšem pravda, že lidí, co rozumí v České republice médiím, jsou miliony, zatímco skutečných mediálních odborníků, natož právníků, ani ne desítky. Možná desítka.

Fotogalerie: - Národní 2020

Národní třída 17.11.2020
Národní třída 17.11.2020
Národní třída 17.11.2020
Národní třída 17.11.2020
Národní třída 17.11.2020
Národní třída 17.11.2020

Nemělo by být samozřejmostí, aby se Rada zabývala všemi podněty koncesionářů a musela je řešit?

Samozřejmě. Rada jako přílohu zápisu nedávno vydala tabulku se stavem řešení stížností. Některé jsou nedořešené už více než rok. To přece nejde, to si Rada zakládá tak akorát na podnět k odvolání. 

Rada ČT před týdnem odvolala dozorčí komisi, tedy svůj poradní orgán, což vzbudilo mimořádný rozruch mezi některými aktivisty a politiky. 17. listopadu se kvůli tomu před ČT i demonstrovalo. Prý jde o útok na nezávislost České televize. Co k tomu říci? Máme se mít kvůli konci té komise na pozoru a bát se o ČT?

Zřejmě pokus Milionu chvilek nastolit do médií necovidovou agendu, což se nepovedlo. 

Zákon o ČT ve svém paragrafu 8 říká, že „Dozorčí komise má 5 členů, kteří jsou voleni a odvoláváni Radou z občanů České republiky s odbornými předpoklady pro výkon funkce člena dozorčí komise.“ Tečka. Rada si svůj poradní orgán může odvolat kdykoliv. Veřejnosti je za vše zodpovědná Rada. Odstavec 3 paragrafu 8a, ve kterém je požadováno odůvodnění,  platí pouze pro odvolávání jednotlivého člena dozorčí komise, ne celé komise. 

Minimálně od srpnového monologu radního Kratochvíla, který se už jednou pokusil o odvolání Rady, všichni musí vědět, že s dozorčí komisí panuje nespokojenost. 

Mimochodem –  předseda dozorčí komise  dává o své práci rozhovory do médií?  O skutečnostech zjištěných při výkonu funkce jsou členové dozorčí komise povinni zachovávat mlčenlivost, pokud nebyli této povinnosti zproštěni předsedou Rady. Povinnost mlčenlivosti trvá i po ukončení výkonu funkce v dozorčí komisi. To mu ukládá přímo zákon. Pikantní je, že ten, kdo se předsedy dozorčí komise ptal, byl bývalý člen Rady ČT, bývalý redaktor Deníku Referendum Vratislav Dostál.

Baví mne neustálý pocit části politického spektra, že někdo ohrožuje Českou televizi. Od roku 2000 se pořádá nekonečný řetězec demonstrací a setkání vždy, když určité skupince lidí není něco po chuti. 17. listopadu to na Kavkách bylo ryze politické shromáždění. Je otázkou, zda nezávislost ČT neohrožovalo právě ono. 

Proč by tam jinak vystupoval předseda Milionu chvilek pro demokracii Benjamin Roll? A ještě varoval, že může být hůř? To není politický nátlak? Proč by tam vystupoval senátor? Demonstrace na Kavkách nebyla žádným „lidovým shromážděním“, byl to politický mítink jedné části opozice. Naučme se rozlišovat. Dětská představa, že „když tam není někdo, koho chceme my, tak to není demokracie“, je nebezpečnější než názorově proporční zastoupení členů Rady či skutečně kvalifikovaná dozorčí komise. Abych parafrázovala senátora Smoljaka, tak „ČT patří ze zákona koncesionářům, nenechme si ji ukrást, jako se o to někteří pokoušeli už jednou, před dvaceti lety, během památné televizní rebelie.“

Jak vůbec z vašeho pohledu funguje aktuální Rada ČT ve složení, které bylo před nedávnem finálně poslanci za výrazného mediálního rozruchu doplněno?

Rady začaly být dlouhé a diskuse někdy poměrně vypjaté, což je dáno tím, že Rada začala být opravdu různorodá. Řeči o tom, jak  „rada chce ničit ČT“, jsou opravdu zábavné. Docela legrační je poslouchat to z úst politiků stran, které ještě před patnácti lety chtěly veřejnou službu zrušit. Tehdy, sami u moci, považovali média veřejné služby za překážku volného mediálního trhu a nejraději by rozprodali i domy – pamatuju si na snahy členky Rady ČRo Dany Jaklové poslat Český rozhlas do nájmu a prodat historickou budovu.  A titíž teď tlučou na poplach. Jak je ten čas proměnlivý. To, že v Radě probíhají leckdy bouřlivé debaty, je, podle mne, v pořádku. I když jsou to leckdy debaty pouze mezi radním Šarapatkou a radní Lipovskou.

Mimochodem, členka Rady ČT a ekonomka Hana Lipovská, která je při zasedáních velmi aktivní, se nedávno vyjádřila i k politickému dění. Kritizovala vládu a premiéra Andreje Babiše, že zaspali při řešení koronavirové krize a místo přípravy na druhou vlnu Babiš s rodinou odpočíval u moře na pláži. Má pravdu?

Přece je v daném kontextu jedno, zda Lipovská i další mají právo kritizovat premiéra a zda premiér má či nemá právo odjet si tam, kam ho srdce táhne. Podstatné je, zda může být politický komentátor členem Rady a jak má rozhodovat o vysílání České televize na jím komentované téma, jestliže jeho subjektivní názor může být v kolizi s profesionálním úsudkem člena Rady. Zákon říká jasně a zřetelně, že člen Rady nesmí při výkonu své funkce jménem politických stran ani občanských sdružení vystupovat nebo působit v jejich prospěch nebo ve prospěch jiných skupinových zájmů. Otázka ohrožení důvěry v nezávislost nebo nestrannost rozhodování člena Rady v Radě se týká i kolize s vlastními vyhraněnými názory na otázky zájmu Rady, které nemusí kopírovat rozhodování dle zákona o ČT. Zákon jiné vodítko než zdrženlivost radnímu nedává. Jelikož ale na členství v Radě je třeba nahlížet podle § 4 odst. 6 jako na veřejnou funkci, ptejme se, jak se má chovat veřejný funkcionář, jestliže v nějaké věci rozhoduje. Dle logiky se nesmí nechat unést subjektivním názorem a je nejlépe, nevyslovuje-li ho. Tak to mají advokáti i soudci. Zakázat mu to ale nikdo nemůže. Dle mého subjektivního názoru by si ale Hana Lipovská měla rozmyslet, zda chce, jak jí zákon ukládá, zastupovat v Radě všechny občany,  tedy i ty, kteří budou Andreje Babiše volit i přes to, kde strávil dovolenou, anebo zda svůj život hodlá zasvětit evangelizaci ekonomiky volného trhu a adoraci Adama Smitha. Prozatím se chová spíš jako nadšená studentka názorů Jany Bobošíkové – v jejímž institutu je členkou správní rady –  která si na půl úvazku přivydělává brigádou v Radě ČT. Což je z etického hlediska poněkud problematické, vzhledem ke 20 let starému, ale stále zjitřenému vztahu Jany Bobošíkové k České televizi.  Prostě to považuji za nešťastné  a zpochybňující odbornou  kompetenci  Hany Lipovské, pro kterou byla nominována a do Rady zvolena.  

Kritice opakovaně v minulosti čelili i jiní radní, nejvýrazněji patrně Zdeněk Šarapatka, především za to, že aktivně komentují současný politický vývoj v zemi. Na druhou stranu ale, není to normální? Nemají i členové Rady ČT a další veřejní činovníci právo hodnotit a komentovat dění ve společnosti?

Mají. Ale mají také povinnost, slovy zákona, „nenarušit závažným způsobem důstojnost funkce člena Rady nebo nedopustit se takového jednání, které zpochybňuje jeho nezávislost nebo nestrannost při výkonu funkce člena Rady, „ jak praví § 6 odst. 2 písm. b), když hrozí odvoláním. Týká se to Zdeňka Šarapatky, Luboše Xavera Veselého i Hany Lipovské v Radě ČT, Pavla  Foltána v Radě ČTK. Zde je třeba jejich výroky v médiích posuzovat tímto prizmatem. Jeden radní není nic. Rada je sbor a rozhoduje většinou hlasů sboru. Napomenula Šarapatku Rada či její vedení usnesením, aby se zdržel některých svých výroků? Distancoval se od jeho výroků do zápisu některý z členů či nedej bože dokonce předseda? Nejspíš je tedy důstojnost funkce člena Rady hodně nízko. Je na nás, abychom zvnějšku posuzovali důstojnost funkce člena Rady? Můžeme, ale nebude nám to nic platné. Právo říká, že v tomto případě nejsme „aktivně legitimováni“. Rada se řídí svým jednacím řádem. A Rada je jako orgán odpovědná Poslanecké sněmovně. Ta pověřila svůj odborný orgán – volební výbor, posuzováním těchto otázek a návrhy usnesení pléna Sněmovny. Usnesl se volební výbor, že některé výroky radního Šarapatky jsou za hranou? Určil tím, kde je ona hrana? Ne. Nenalezne se na tom shoda. Nezbývá než říci spolu s argentinským jezuitou Jorge Mariem Bergogliem, toho času Svatým otcem: Hledá-li Boha a má-li dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Radim Panenka
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Koudelka neumí vyhovět? Ať jde. Jan Schneider: Tajnosti sporu Zemana s BIS

6:07 Koudelka neumí vyhovět? Ať jde. Jan Schneider: Tajnosti sporu Zemana s BIS

Prezident Zeman po BIS chce doložit její tvrzení o působení cizích mocností na našem území. Nechce p…