„Nejvíce mne zaujala disciplinovanost, pochopení a solidarita našich lidí. Alespoň jejich drtivé části. To se vskutku nezapomíná. Opravdu po delší době jsem byl velmi hrdý na to, že jsem Čech.“ Tak jste mluvil v květnu po první vlně pandemie. Jsou vaše slova platná i dnes, o osm měsíců později? A nakolik?

Samozřejmě že se mnohé změnilo. Obávám se však, že ne k lepšímu. Přispěla k tomu jistě nejen délka této výjimečné situace, ale i postupný větší a větší chaos, který kolem toho vládne. Nejen ze strany vlády, což jistě nelze přehlédnout, je mi líto. Ale je zde i vytrvalá mediální masáž, z internetu, sociálních sítí a tak dále. Mnohdy s naprostými pitomostmi. Člověk se pomalu bojí otevřít krabičku se sardinkami, aby na něj nevybaflo zase něco o covidu. K věci se denně vyslovuje přehršel odborníků, ale i rádoby odborníků. Ten říká to a ten zase tohle... kdo se v tom pak má vyznat? Problém má profesionál, natož pololaik až laik. Ve vší úctě, vy tohle pamatujete někdy v minulosti? Například v roce 2005, kdy se strašilo ptačí chřipkou? To přece není zase až tak dávno a už vůbec ne za nějaké takzvané totality. Změnilo se něco, čemu moc nerozumím, přiznávám. Zřejmě jsem již ze staré doby, kdy až tak moc neplatilo, že koho není v televizi vidět, v rozhlasu slyšet či nepíše v novinách nebo na nějakém webu, jako by nebyl.

Jak byste popsal současnou situaci jako lékař? Co prožíváte vy a další zdravotníci?