K blížícímu se stému výročí vzniku Československa občas zaznívají komentáře, že není co slavit, když tehdy založená republika už stejně neexistuje, a ta zbylá je – dle hlasu lidu – rozkradená a rozprodaná. Je podle vás důvod 28. října slavit?

Já jsem pro umírněné oslavy. Československo sice už neexistuje – mohli bychom dodat bohužel – ale vámi uvedený hlas lidu nemá pravdu. Česká republika se od roku 1992 rozhodla jít cestou, která navazuje v mnoha ohledech na první republiku; a to je nejen v pořádku, ale nelze jinak. Na staré dobré Rakousko již politicky navázat nelze – mohli bychom také dodat bohužel. Samostatný stát je však výsledkem, který stále zůstává rozhodující a určující hodnotou. Je to výsledek práce našich předků, jistě plný chyb. Chovejme se ale k němu s úctou, zaslouží si ji.

V úvodní  otázce bylo zmíněno, jak část společnosti pohlíží na stav naší země. Ale jiní zase tvrdí, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Též se domnívám, že se máme pořád velmi dobře. Zda nejlépe v historii, to nevím, je ale důležité umět srovnávat. Nyní se máme rozhodně lépe než za války a za komunismu, opak může tvrdit jen úplný ignorant. Vaše otázka je pro historika obtížná, protože nemáme přístup do hlav lidí, kteří žili sto let před námi. Asi si dokázali budoucnost představit jako my dejme tomu rok 2120, pouze jako možné scénáře neznámé budoucnosti. Soudím ale, že mnoho našich předků by bylo rádo, že dnes žijeme v samostatném, demokratickém státě, že je v naší zemi relativní klid a že se můžeme rozvíjet v celé řadě oblastí, včetně hospodářské a kulturní.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná zase komunistické pohraničníky. Dá se i o nich mluvit jako o hrdinech?