K blížícímu se stému výročí vzniku Československa občas zaznívají komentáře, že není co slavit, když tehdy založená republika už stejně neexistuje, a ta zbylá je – dle hlasu lidu – rozkradená a rozprodaná. Je podle vás důvod 28. října slavit?
Já jsem pro umírněné oslavy. Československo sice už neexistuje – mohli bychom dodat bohužel – ale vámi uvedený hlas lidu nemá pravdu. Česká republika se od roku 1992 rozhodla jít cestou, která navazuje v mnoha ohledech na první republiku; a to je nejen v pořádku, ale nelze jinak. Na staré dobré Rakousko již politicky navázat nelze – mohli bychom také dodat bohužel. Samostatný stát je však výsledkem, který stále zůstává rozhodující a určující hodnotou. Je to výsledek práce našich předků, jistě plný chyb. Chovejme se ale k němu s úctou, zaslouží si ji.
V úvodní otázce bylo zmíněno, jak část společnosti pohlíží na stav naší země. Ale jiní zase tvrdí, že se máme nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?
Též se domnívám, že se máme pořád velmi dobře. Zda nejlépe v historii, to nevím, je ale důležité umět srovnávat. Nyní se máme rozhodně lépe než za války a za komunismu, opak může tvrdit jen úplný ignorant. Vaše otázka je pro historika obtížná, protože nemáme přístup do hlav lidí, kteří žili sto let před námi. Asi si dokázali budoucnost představit jako my dejme tomu rok 2120, pouze jako možné scénáře neznámé budoucnosti. Soudím ale, že mnoho našich předků by bylo rádo, že dnes žijeme v samostatném, demokratickém státě, že je v naší zemi relativní klid a že se můžeme rozvíjet v celé řadě oblastí, včetně hospodářské a kulturní.
Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná zase komunistické pohraničníky. Dá se i o nich mluvit jako o hrdinech?
Já jsem jednou mluvil na jakési veřejné přednášce o Švejkovi a dost neopatrně jsem zmínil, že švejkování by mohlo být jakousi národní povahou, českou „zlatou střední cestou“, bez extrémů a velikášství. Kdosi vstal a připomněl mi letce, kteří za války ztratili život za svou vlast v ohrožení, za hodnoty, které jsou tak cenné, že se za ně umíralo a umírá. Tak jsem sbalil Švejka a zastyděl se. Ano, nacistické a komunistické kriminály nás přesvědčují o tom, že nelze jen švejkovat a proplouvat životem, že je občas třeba jít se svou vlastní kůží na trh. Úloha žertu a zesměšňování armádní byrokracie má svou cenu, ale existuje též vlastenectví, které se směje se Švejkem a umírá současně nad Kanálem v letadle nebo v komunistickém koncentráku. Taková poloha je mi bytostně sympatická.
Psali jsme:
Při pohledu na sto let Československa jsou z českých osobností, které stojí za to hodnotit, nejčastěji zmiňováni T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel a Václav Klaus. Co z vašeho pohledu nejdůležitějšího byste ke zmiňovaným postavám naší historie uvedl?
Budiž. Odpověď pouze telegrafická a osobní, nikoli historická. Masaryk opravdová osobnost, z masa a kostí, přesvědčivá. I po letech inspirativní, provokující. Skoro s ničím v jeho knihách nelze souhlasit, ale je nutné je číst… Edvard Beneš spíše průměrný politik, úředník, s chybami, které se ukázaly jako osudové, nemusím ho. Klementa Gottwalda bych z této řady vyčlenil, byl to stalinista a lump. Havel i Klaus jsou oba tvůrci naší moderní státnosti a aktuální politiky, každý z nich měl – nebo ještě má – své slabiny. Výsostný politik byl ale Klaus, u Havla se mi zdá, že přece jen zůstal v politických předsálích a salónech, řečeno s nadsázkou. Měl však kouzlo, které Klaus postrádá.
Režim z let 1948 až 1989 začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a nedošlo k výrazným čistkám a odplatám. Proč? Je to odraz toho, že na posledních dvacet let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes sice nechtěli KSČ zpět, ale necítí ve své většině vůči tehdejším poměrům silnou zášť? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?
Já si na začátek devadesátých let vzpomínám. Teď se řekne lehce, že se měli komunisté zakázat, ale ono to tehdy nebylo tak jednoduché. Komunismus, který se odvolával na to, že je vlastně pouze pokřivením humanitně orientovaného socialismu, tady byl hrozně dlouho. Čtyřicet let se prostě nedá srovnávat s nacistickou dekádou, navíc socialismus skutečně prorostl společností a mentalitou lidí. Mám v paměti lidi, jako byl Václav Benda, kteří se pokoušeli prosadit v Parlamentu lustrační zákony, to bylo tehdy křiku, že nejsme jako oni.
Ano, skutečně, zdá se mi, že je pořád hodně lidí, kteří nevzpomínají na normalizaci ve zlém. A že to jsou právě ti, kteří dnes volí Andreje Babiše. Občas se s nimi setkám. Jejich omyl je tragicky smutný: spletli si bezskrupulózního kapitalistu s lidumilem. Marx se obrací v hrobě!
Právě Andrej Babiš se stal ústřední postavou našeho dneška. Vypadá to, že část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat, jak říká? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď.
Andrej Babiš se nestal ústřední postavou našeho dneška, proboha. Babiš je produktem nepolitické politiky svého druhu, totiž politiky jako podnikatelského projektu. Uznávám, že prozatím je tento projekt docela úspěšný, ale kdybych měl věřit, že má budoucnost, tak se jdu utopit. Parlamentní demokracie je sice oslabená, ale ještě není na kolenou. Ještě není pozdě bojovat! Myslím tím politicky bojovat, ukazovat, že Babiš má alternativu. Ještě to možná není vidět a já jsem možná přílišný optimista, ale Babiš už končí, jen to ještě neví.
V historii Československa docházelo zhruba po dvaceti letech ke zvratům. Skončila první republika, za stejnou dobu po únoru 48 přišly události osmašedesátého, po něm se za zhruba dvě desítky let odehrály listopadové změny. Od těch už brzy uplyne třicet let a tento systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? A ohrožuje vůbec něco náš ústavní a politický režim? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?
Ano, do jisté míry je to dáno příznivými okolnostmi, především rozpadem Sovětského svazu. Naše politika byla na začátku 90. let správně mezinárodně ukotvena, zejména v euroamerických obranných systémech. Systém zatím drží a já bych spíše viděl ohrožení zevnitř, nikoli zvenčí. O Babišovi jsme již mluvili, to je opravdu klíčové ohrožení. Komunisté jsou konečně na ústupu, doufejme, že definitivně. Pak jsou tu další „nezávislá hnutí“, která vůbec neví, o čem je politika. Doufejme, že dospějí, zatím ale mohou napáchat poměrně dost škod.
Ohrožení zvenčí? Válka ani ekonomické zhroucení snad nehrozí. Rusko? Na cara bylo vždy třeba dávat pozor. Evropská unie? Ano, to je problém. Na vystoupení nemáme ani velikost, ani vnitřní sílu – politickou ani hospodářskou. Ti, co doporučují vystoupení, jednají velmi nezodpovědně. Moc možností nemáme: jako malá země se můžeme spojovat ad hoc se středoevropskými státy a eliminovat nejhorší bludy a výstřelky Unie, držet palce Británii, zastávat ideu samostatnosti a vlastenectví, zatím asi odmítat euro.
Pokud jde o to vystupování z Evropské unie, tak v Česku se o tom vede dost živá debata, až to vypadá, že politici by referendum o setrvání nepřipustili z obav, že by většina byla pro odchod z EU. Během sta let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli ve sféře vlivu Sovětského svazu. Naše nynější spojence označuje většina domácí politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení vztahu Česka k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna?
EU není žádný spásný nástroj ani požehnání. Je to politická a hospodářská organizace, u které si musíme odmyslet její idealisticko-utopický nátěr a brát ji v její skutečné podobě. Musíme se prostě naučit hájit v ní svoje vlastní zájmy, což je někdy docela těžké, protože část naší politické reprezentace neví, v čem naše národní zájmy spočívají, a část se ohrazuje proti této realistické politice jako takové. Je primárně důležité ukázat rozhodovacím evropským strukturám, že nás neuloví na vějičku nějakých krásných slov, například na slovo „solidarita“. To slovo má samozřejmě svůj poctivý a krásný obsah, v ústech mnoha evropských politiků ale zní jako falešný pětník.
Po vzniku republiky jsme museli bojovat s Němci o naše pohraniční území, z nichž nás později vyhnali, nakonec o pár let později zase my je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. Máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti mají Češi vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát? Dá se ještě mluvit o „nevyřízených účtech“ s Němci?
Válečné a poválečné události nemají už takřka žádnou politickou relevanci, čímž se nechci nikoho dotknout. To, co má skutečný politický dopad na celou střední Evropu, je fenomén sjednocení Německa, kterého se vždycky báli všichni, kterým šlo o svobodu celé Evropy. Jak jste se ptal na naše předky, tak Metternich by zesinal, kdyby slyšel, že Německo je znovu jednotné! Německo je tudíž opět klíčový hráč na evropské scéně a my musíme znovu děkovat příznivým okolnostem, že jde o Německo demokratické, čímž neříkám Německo bez problémů. Můžeme jen doufat, že tento náš soused je demokratizován skutečně hluboce a že s ním bude do budoucna možná spolupráce na všech myslitelných úrovních. Docela nebezpečné mi přijdou všechny ty moderní ideologie, kterých je Německo – v dobré víře – plné. Jeden příklad za všechny: rozhodnutí o jádru, které bude mít celoevropský dopad.
A jak pohlížet na Rusy? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. K tomu srpen 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“. Takže totéž jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Už jsem to trochu zmínil. Deficity režimu Vladimira Putina jsou zřejmé. Jenže nejde tak snadno Rusko změnit, tam jsou zakonzervované staleté stereotypy. Putin je už dnes v myslích mnoha svých spoluobčanů jako „báťuška car“, jen s jinou terminologií, která se může rychle změnit. Rusko ale nepředstavuje přímé ohrožení České republiky. Teď vypadám jako hlupáček, co podceňuje informační válku… Tak vybudujme dokonalejší systém obrany, prý jsou Češi chytré hlavy! Já bych viděl Rusko jako za Františka Riegera v devatenáctém století – naše zájmy a boje jsou jinde, pro nějaké rozumy bych „na pouť“ do Ruska nejezdil. Takovou chybu stačí udělat jednou za století.
Republika vzniklá před sto lety už neexistuje, Češi a Slováci se vydali každý jinou cestou. Jak s odstupem pohlížet na roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí často používané tvrzení, že vztahy Čechů se Slováky jsou nyní nejlepší za dobu naší vzájemné koexistence? Bylo pro budoucnost obyvatel tohoto regionu rozdělení prospěšné a existují nějaká rizika či nebezpečí, jimž by lépe oba národy čelily ve společném Československu?
Ne, nebylo to nedostatkem empatie, a pokud ano, tak v historické perspektivě. Já jsem jinak vždycky proti jakémukoli determinismu v dějinách, zde bych ale skoro řekl, že to nešlo jinak. Slováci prostě chtěli jít vlastní cestou, a to už velmi dlouhou dobu předtím. I první republika byla pro ně východiskem z nouze, nikoli ideálním stavem. Bylo prostě nutností jim umožnit samostatný stát, když se pro něj většinově rozhodli. Po letech je samozřejmě vše klidnější. Díky rozumným kompromisům jsme se rozdělili kultivovaně a spořádaně, za což si zaslouží díky naše i jejich politická reprezentace. Říkám to vědomě takto, protože se pořád vyskytují lidé, kteří mají tendenci v této kauze politiky kritizovat. I kdyby se nějak podařilo udržet společné Československo, pochybuji, že by to byl funkční stát – i vzhledem k záležitostem, o nichž jsme mluvili. Byly by snad bruselské hlouposti méně hloupé a ruská propaganda upřímnější? Vlastně – a to je anekdota – možná by Andrej Babiš zůstal lokálním bratislavským politikem a neobtěžoval by svými Agroferty krásné české země.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
