Prezident Miloš Zeman proslavil termín „lepšolidi“. Vysvětluje ho tak, že jsou to lidé, „kteří se považují za něco lepšího než ostatní“. Ale nejde spíš o lidi, kteří mají jiný názor než on? Koho tím Miloš Zeman podle vás myslí? Kdo je „lepšočlověk“?
Prezident tím asi myslí ty, kdo ho nevolí. Myslím, že to je ta definice. Taková známkování jsou vždycky náhražkou argumentů. Mne to nějak nebere.
Ale nálepky se poměrně úspěšně ujímají. Všeobecně už se ujal termín „pražská kavárna“, který také vymyslel Miloš Zeman. Co je za tím? Jde o snahu prezidenta dehonestovat určitou skupinu lidí, která ho nevolí?
Ano, je to snaha zesměšňovat odpůrce, a sice místo argumentů, ve kterých by říkal, co je nepřijatelného na tom, co kritici uvádějí. Raději je nahází do škatulky. Lepšolidi jsou ti, kteří chodí do pražské kavárny. Jsou to pořád titíž. Ti, co ho nevolí, a z těch, co ho nevolí, zejména ti, co ho kritizují.
Jak vůbec hodnotíte v poslední době kroky Miloše Zemana? Velkou kritiku schytal za to, když bagatelizoval bezpečnostní rizika vyplývající z používání zařízení čínského výrobce mobilních telefonů a technologií Huawei, na která poukazují české zpravodajské služby a Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost. Ostatně na to upozorňují i zpravodajské služby v dalších zemích, protože podle nich čínská firma spolupracuje s čínskou výzvědnou službou. Prezident se ovšem zastal firmy Huawei a varoval před ekonomickými důsledky. Je používání čínských technologií pro Českou republiku bezpečnostní riziko? A je standardní, když má Pražský hrad uzavřenu smlouvu na propagaci čínské firmy?
Já bych to rozdělil do několika částí. Jedna věc je samotná skandalizace firmy Huawei. Nebezpečí, která jsou popisována u této čínské firmy, jsou přesně stejná u všech podobných. To znamená, že český zákazník by se měl korektně dozvědět, že si má vybrat, jestli chce, aby dohled nad jeho telefonováním, SMS a pohybem měla k dispozici americká firma a jejich tajné služby, jihokorejská firma nebo finská firma. Rizika jsou obsažena v principu nové technologie. Prostě všichni máme doma komunikační zařízení někým řízené a někým kontrolované. Já mám pocit, že naprostá většina lidí nechápe, že je možné odposlouchávat nejen to, co říkají do telefonu, ale že ty telefony lze dálkově zapnout, dá se zapnout dálkově mikrofon, takže ten přístroj okamžitě slouží jako prostorový odposlech. Dá se jim i dálkově zapnout kamera, takže to, kde se nacházíte, je přímo přenášeno příslušné službě. Takže by si český občan měl vybrat, jestli chce být takto propojen s americkou, korejskou, finskou, čínskou nebo jinou firmou. Podle mne je to nebezpečí u všech stejné. Já si umím představit, že se někomu jeví dohled jednou z velmocí jako přijatelný a jinou velmocí jako nepřijatelný, ale to by podle mého názoru mělo být ponecháno na občanovi. Co se týká státu, tam mi připadá logické, že se přednostně používají technologie států spojeneckých. A pokud se to nedělá takhle transparentně a vyváženě, nemůžeme se divit, že to je Čínou vnímáno jako nepřátelské. Nevím o tom, že by Čína byla vyhlášena jako náš nepřátelský stát, to jsem nezaznamenal, a v tom případě je bohužel pravda, že chováme-li se nepřátelsky k jednomu z výrobců těchto technologií, musíme počítat i s odvetou. Tudíž znepokojení některých velkých firem, které se snaží v Číně za podpory prezidenta Miloše Zemana operovat, vidím jako opodstatněné. To je opravdu ohrožení jejich zájmů. Jinými slovy to nás může přijít draho. Je-li to tak bezpečnostně vážné, tak to asi za to „draho“ stojí, to neumím posoudit, nemám k dispozici podklady, ze kterých upozornění vycházelo, ale to, že se prezident Zeman snaží upozorňovat i na to, co to bude stát, a snaží se minimalizovat škody, mi nepřipadá jako špatný krok. Ale je zjevné, že když to pokračuje až k tomu, že prezident chce být propagátorem čínské firmy, tak to se s funkcí prezidenta republiky neslučuje.
Když říkáte, že tyto moderní technologie mohou využívat zpravodajské služby všech států, kde příslušné firmy sídlí, není přece jen větší riziko, pokud jde o firmu, která je ve státě s autoritativním, dokonce komunistickým režimem, který všechno ovládá a kontroluje, než když je firma v demokratickém státě, kde platí nějaká pravidla a kontrolní mechanismy?
Já jsem jednou byl dotázán jedním známým, jestli mi agent CIA připadá jako lepší člověk než agent KGB. Musím říci, že mne jeho otázka velmi zarazila, protože myslím, že míří na podstatu věci. Když se nad tím zamyslíte, a on mi tenkrát objasňoval, jaká je podstata činnosti, vzdělání, vybavení, postavení ve společnosti, motivace atd., musíte racionálně dojít k závěru, že mezi agenty velkých tajných služeb světa velký rozdíl být nemůže, a přesto pocitově se vám, občanovi, jedni jeví jako kladní a druzí jako záporní hrdinové. S tím se nedá nic dělat. Takhle subjektivní je to i v tomto případě. Já jsem vám vyjmenoval čtyři velké firmy poměrně velkých zemí a myslím, že tajné služby, které mají díky jejich firmám k dispozici naše data, se ve své racionalitě příliš neliší, hájí své zájmy a s těmi, kdo je poškozují, nemají slitování. A já se nechci vtáhnout do fandění jedněch agentů proti druhým, když si myslím, že dělají všichni totéž.
Prezident Miloš Zeman se nyní opět rozhodl nejmenovat docenty Ivana Ošťádala a Jiřího Fajta z Univerzity Karlovy profesory, byť soudní rozsudek upozornil prezidenta na to, že žádný orgán výkonné moci nemůže po řádném řízení o jmenování profesorem sám znovu posuzovat, zda kandidát splňuje podmínky. Nepřípustně by tím totiž zasáhl do autonomie vysokých škol. Navíc důvody prezidenta jsou poněkud zvláštní. Například u Ivana Ošťádala prezidentovi vadí jeho kontakty s komunistickou Státní bezpečností, přitom sám jmenoval premiérem Andreje Babiše, jehož spolupráci s StB potvrdil slovenský Ústavní soud. Jak se na tento rozpor díváte?
Je to asi tak stá součást „svaté“ války, toho rozdělování společnosti na lepšolidi a horšolidi. Prezidenta to evidentně baví, mě osobně to vůbec nebaví. Vidíte, že to polarizuje společnost, je to metoda, kterou Miloš Zeman zvolil. Já se tomu moc divím, protože pokud chtěl být v učebnicích jako otec vlasti nebo jeden z otců této vlasti, tak si to tím velmi komplikuje.
V současné době hrozí, že ve Sněmovně projde zdanění církevních restitucí, tedy finančních náhrad za nevydaný majetek církvím a náboženským společnostem. Vždycky si vzpomenu, že jste byl první, kdo o možnosti, jak snížit částku, kterou stát vyplatí církvím, kdysi v rozhovoru pro PL mluvil.
Já jsem byl hlavně autor pochybnosti, jestli ty náhrady byly přiměřené a podložené. Myslím, že dneska už je zjevné, že nebyly ani jedno, ani druhé. Kdybych se dnes účastnil diskuse, řekl bych, že první, co je potřeba přijmout, je uvědomit si, že zákon má matoucí název. To nejsou žádné restituce, to vůbec není restituční zákon.
Zákon se tak oficiálně nejmenuje, všichni mu říkají zkráceně restituce církevního majetku, ale jeho přesné označení je zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnosti.
Ve skutečnosti je to výbava církví majetkem a penězi k dalšímu blahodárnému působení. A když to takhle přesně pojmenujeme, pak už se na to musí koukat jinak.
Ale když stát uzavřel s církvemi a náboženskými společnostmi smlouvy, nemůže Ústavní soud dodatečné zdanění peněz, které mají být církvím vyplaceny na základě těchto už před lety uzavřených smluv, zpochybnit? Nebo nemůže Ústavní soud namítnout, že zdanění těchto finančních náhrad, které nazýváte výbavou církví majetkem a penězi, je diskriminace, protože jiné náhrady, například vlastníkům zemědělského majetku, se nezdaňovaly?
Řekl bych, že nešťastná řešení pokračují. Ukazuje se, že když se na začátku něco udělá špatně a zpochybnitelně, logicky to vyvolá reakci. Použil bych příměr kyvadla. Když někdo vychýlí nepřiměřeně kyvadlo na jednu stranu, nemůže se divit, že vletí na druhou stranu. Přehnaná akce vyvolává přehnanou reakci. Někde jsem si přečetl, že i církve musí vidět, že tenhle zákon jim nepomáhá, sice dostávají majetek a peníze, ale je to spojeno s obrovskou kampaní proti nim – a úspěšnou, protože ten zákon je vadný. Soudný člověk ho nemůže obhajovat jako dobrý zákon, protože v něm není žádné odůvodnění výše těch finančních plateb. To jsou finanční platby, to vůbec nejsou žádné náhrady, protože kdyby to byly náhrady, musely by být vypočítány podle skutečné hodnoty. Tohle je paušální výpočet součtu plošných výměr objektů krát nějaký průměrný počet pater krát tržní ceny, v ostatních restitučních zákonech nic takového není. S restitucemi to skutečně nemá nic společného. Pak je logické, že se proti tomu valí oprávněná kritika, protože tohle jsou zničující argumenty. A pak je z toho jednoduchý závěr, že církve dostávaly mnohem víc než dostávali občané v pravých restitucích. Je logické, že se to občanům nelíbí a že politické strany, které toho chtějí využít, přicházejí s nějakými řešeními. Ale ony už jsou to jen takové záplaty podle hesla na hrubý pytel hrubá záplata. Jsou také předmětem kritiky první strany, a také oprávněné. Z toho už se nic pozitivního udělat nedá. Bohužel autoři tohoto zákona neposlechli dobře míněné rady v době, kdy se to chystalo, prosadili si svou hloupou variantu a teď za to všichni platíme.
Nebyla vina i na předchozích vládách, které církevní restituce stejně jako jiné problémy, třeba potřebnou deregulaci nájemného, neustále odkládaly, až už to bylo neúnosné, protože církevní majetky, pozemky i budovy byly blokované a obce nevěděly, s jakým majetkem mohou nakládat? A pak už bylo v zájmu všech to konečně nějak vyřešit.
Velké problémy se prostě odkládají. Pro mnoho lidí je řešení problému v popření jeho existence. To vidíte na každém kroku, že to tak je. A čím je ten problém větší, tím víc se odkládá. Podívejte se, jak dlouho se mluví o jiném velkém problému – důchodové reformě. Stále se nepochybně prohlubuje deficit důchodového systému mezi příjmy a výdaji. Skutečné řešení nikdy nevzniklo, jen kosmetické úpravy. Patří to do kategorie velkých problémů a je běžné, že ty se odkládají. A je běžné, že po velkých odkladech se rodí špatná řešení. Myslím, že to tak bylo i v tomto případě. Mám dojem, že zákon o výplatách církvím byl přijat s dvacetiletým zpožděním. Z toho je zřejmé, že to bylo vnímáno jako horký brambor. Ale teď je ještě víc zahřátý. Teď z něj mají lidé hlavu v pejru a stanoviska jsou stále vyhraněnější. Jedni nesmyslně tvrdí, že je to nejlepší zákon o církevních restitucích, což v žádném případě není, a druzí ho odmítají úplně. V průběhu těch let se ztratila ochota pro přijetí rozumného kompromisu. K tomu zjevně nedošlo. A teď je snaha stejně diskutabilně to řešení k tomu rozumnému kompromisu posunout, a to už nejde. Zdůraznil bych, co jsem považoval za nejdůležitější a co jsem se tehdy pokoušel sdělovat všem zúčastněným a měl jsem v tom dnes už prokázanou pravdu, že tohle nepřiměřené řešení zákona církvím v České republice nepomohlo. Mají sice více peněz a majetku, ale lepší postavení ve společnosti jim to nepřineslo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
