Aktivisté kampaně Milion chvilek pro demokracii odstartovali šňůru akcí po českých městech s názvem Štafeta pro demokracii...
Opravdu žasnu, k čemu chtějí ještě demonstrovat. Já jsem ten poslední, kdo by jim bránil demonstrovat, ale jak to tak vypadá, tak po každé demonstraci ti, proti komu demonstrovali, vlastně získávají čím dál více bodů. Tak nevím.
Takže se domníváte, že demonstrace nemají smysl?
Vůbec to nemá smysl, ale v téhle republice si, zaplať pánbůh, může demonstrovat kdo chce, jak chce a proti čemukoliv, co má smysl. Tady už ten smysl nevidím. Ale třeba někdo ano.
Fotogalerie: - Venku se Štafetou Plzeň
Fotogalerie: - Štafeta v Plzni
Vy jste býval šéfem odborů. V roce 2012 jste sám pořádal protesty proti Petru Nečasovi a Miroslavu Kalouskovi a jejich úsporným reformám. Jaký v tom byl z vašeho pohledu rozdíl? V čem byl onen smysl?
Rozdíl byl hlavně v tom, že tehdy vláda začala prosazovat reformy, které se nám a nejen nám, ale celému národu, nelíbily. V roce 2009, 2010 nastala krize, která byla zapříčiněna podle mého názoru i podle ekonomů tím, že ekonomika byla podtrhnutá, snižovaly se platy, důchody se nevalorizovaly a tak dále. Všechno vedlo k tomu, že bylo poměrně více a více nezaměstnaných a ekonomika šla s odpuštěním do kelu. To byly vážné důvody, proč jsme protestovali proti reformám. Nakonec vláda skončila, i když ne kvůli nám, což mi trochu vadilo. Ale byli jsme rádi, nastoupila nová vláda a věci se začaly řešit.
Fotogalerie: - Demonstrace proti vládě
Šlo tedy o reformní kroky vlády. Znamená to, že důvody, které spolek Milion chvilek uvádí jako důvod protestu, k němuž vyzývají veřejnost, nepovažujete za dostatečné. Tedy střet zájmů premiéra, jakési porušování Ústavy Milošem Zemanem a volbu ombudsmana.
Jeden názorový tábor tvrdí, že demokracie znamená, že se tyhle demonstrace mohou konat a lidé mají tu možnost protestovat. Druzí zase říkají, že naopak demonstrují za demokracii, ale narušují ji, protože chtějí ovlivňovat volby. Kde stojíte vy?
Patřím k lidem, kteří si myslí, že se může demonstrovat proti čemukoliv a za cokoliv. Otázka je, zda to má smysl. Zatím v tomto národě převažuje názor, že to smysl nemá, což se ukazuje. Tři sta tisíc lidí není málo, chraňbůh, ale ve skutečnosti jde o hrstku lidí, co se týká volební mašinérie. Jestliže politickým stranám dávají hlasy miliony lidí, tak si nemyslím, že zrovna tři sta tisíc něco zvrátí formou nátlaku, formou demonstrací. Jediná možnost je, postavit se tomuhle odporu, který existuje a já ho nezpochybňuji, a jít do voleb. Ať se Minář snaží zaměřit na hledisko, aby založili politickou stranu a šli skutečně do voleb. Až vyhrají, bude vyřešeno a budeme se divit, co bude potom.
Psali jsme:
Byl jste v Poslanecké sněmovně nestraníkem za ČSSD. Připomenu jednu vaši odpověď před lety do našeho rozhovoru: „Musíme začít tím, jak se stalo, že ČSSD se dostala na taková preferenční čísla. Když se prohrabete jejich programem, co naslibovala, zjistíme, že se dost z těch věcí podařilo prosadit. Jiná věc je, že nedokázali vysvětlit voličům Babišovu kauzu s dluhopisy a koneckonců i jeho Čapí hnízdo, a to jim nepřineslo pozitivní body, naopak se to negativně projevilo vůči ČSSD. I když se jim podařilo dost věcí prosadit a já se na některých podílel, myslím, že tohle nebylo moc spravedlivé.“ Nezdá se, že by se preferenční čísla ČSSD změnila. Čím to je? A nedokáže stále vysvětlit kauzy Andreje Babiše?
To vám neodpovím, to bych mohl aspirovat na Nobelovu cenu. V letech 2014 až 2017 se zrovna podařila spousta slibů v Sobotkově vládě prosadit, to pravda byla. Dokázalo se to totiž prodat a ono prodání souvisí s tím, jak to vysvětlit, nebo nevysvětlit voličům. Jestli se něco neumělo dobře, tak prodat, co se z programu ČSSD v Sobotkově vládě podařilo. To je bez diskuse a dnes to ví kdekdo.
Současná situace je o to horší, že se ČSSD dostala do vlády, a nechci se bavit o tom, zda to bylo dobře, nebo nikoliv. Já myslím, že to dobře bylo, ale že se opět nedaří věci, které se prosazují prostřednictvím několika ministrů, je věc další. Na to je velmi obtížná odpověď, proč tomu tak je a proč se preference chovají, jak se chovají. Jsou nižší a nižší a jsou na úrovni volitelnosti, to je trochu zarážející.
Jinak řečeno, nemáte vlastní tezi o tom, čím by to mohlo být.
Nemám. Já si myslím, že možná mládí ještě nedorostlo a stáří už je pryč.
Po třiceti letech odchází z ČSSD Jaroslav Foldyna. K jeho důvodům se ještě dostaneme. Čekal jste jeho odchod, a co bude znamenat pro ČSSD?
Já jsem se s Jardou potkával několik let na půdě Sněmovny, měl vždy své svérázné názory, z nichž nerad ustupoval. Je to člověk přímý a rovný, koneckonců byl boxerem, takže to má co do činění s jeho sportovním působením. Je mi to trochu líto, jestli jsem to čekal... přiznám se, že v posledních dvou letech různých přestřelek, které vznikaly, jsem skoro čekal, že to tak dopadne. A je to škoda. Myslím, že je to škoda.
Co to tedy znamená pro ČSSD? Přichází o výraznou tvář?
Největší škoda jakékoliv politické strany je, když přichází o člověka, který se uvnitř partaje nebojí říkat pravdu do očí, byť je sebenepříjemnější. To si myslím, že je škoda.
Očekáváte, že se Jaroslav Foldyna bude politicky angažovat někde jinde?
Opravdu nevím, protože jsem s ním dlouho nemluvil. Ale myslím, že ne. Byl sociálním demokratem a divil bych se, kdyby najednou přestoupil do jiné partaje.
Důvody, které Foldyna k odchodu uvádí, mimo jiné jsou, že ČSSD začala být elitářská, opustila obyčejné pracující lidi a zapomněla na své priority. Je to tak?
Jednoduchá odpověď na tohle není a já bych nechtěl dělat machra, že tomu rozumím. Přiznám se, že nevím, zda to tak je, a nerozumím tomu. Mluvil jsem s lidmi z ČSSD, ale tomu, že by opustila pracující lidi, snad ani nevěřím. Ale je otázka, jak lidem ČSSD přibližuje svoji politiku a rétoriku, protože řada věcí, které se týkaly dětí a přídavků a tak dále, byly zacíleny pro nejvíce potřebné. Otázka je, zda ochranářská politika, kterou sociální demokracie měla ve svých dokumentech, není přetažená.
Jestliže některé skupiny nepracují, dostávají peníze a my se s tím těžko umíme vyrovnávat… jestli to partaji neškodí. V současné době se obávám, že jsou na ochranářskou politiku lidé trochu alergičtí. Každý dává najevo, že každý má možnost pracovat. Ochranářská politika by neměla být zase tak široká. A ochranářskou politikou myslím všechny příspěvky a peníze, které se vyplácejí na různých dávkách. Nekriticky neříkám, které dávky, ale měli by si zorganizovat, co by se dalo vyplácet, a co ne, aby se to nepřehánělo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
