Uplynulo pět let od chvíle, kdy se na přelomu listopadu a prosince 2019 v čínském Wu-chanu objevily první případy do té doby neznámé respirační nemoci. Ta byla později označena jako covid-19. Vybavíte si, kdy jste se poprvé setkal s touto informací a jaký význam jí byl přikládán?

Já to musel řešit dříve než Česká republika. První informace jsem měl z amerického tisku, kde to řešili docela podrobně a ledacos přebírala i naše média. Podstatné ale pro mě bylo, že první infekce mimo Čínu proběhla v Koreji blízko místa, kde se vyrábějí zubní implantáty, které používáme. Měl jsem tedy z první ruky, co funguje a co ne a třeba, že mladí lidé tím prošli a neděla se dramata, která jsme viděli z Čínské televize. Pak jsem si vyžádal z Wu-chanu, jak tam i v covidu stomatologové poskytovali péči. Byl jsem nachystaný a když to přišlo do České republiky, vydali jsme hned ráno pokyny pro zubní lékaře a péči jsme udrželi. Měli jsme minimální ztráty ve srovnání se zbytkem medicíny. Právě i díky tomu, že jsem to už nějakou dobu pozoroval a Korejci a Číňané mi radili. Ještě v únoru 2020, než to sem přišlo, zasedla Vědecká rada ministerstva a řekla, co se má dělat. Začali jsme shánět respirátory (to jsem osobně řešil s premiérem). Byla to skvělá doporučení, ale pak premiér pod tlakem PR lidí a médií přivedl různé panikáře a vědecký plán se hodil do koše. Síla odborníků byla nevyužita, zato jsme zjistili, co si myslí matematici, ekologové a IT-specialisté… Stálo to spoustu a spoustu životů. Následně jsem vše publikoval a dostal i německé vyznamenání. Nebýt pomluv, kterým jsem tu musel čelit, vzpomínal bych na to s hrdostí.

Ještě začátkem února 2020 chodily z některých zemí Asie zprávy o jednotlivých nakažených, ale pak propukla epidemie naplno v Číně a Evropu poté vystrašily reportáže z Lombardie a Benátska, kde nemocnicím nestačily kapacity pro virem nakažené pacienty. Byl tento i následný vývoj důsledkem nepřipravenosti Evropy na podobné nebezpečí a podcenění situace, nebo se na to nijak připravit nedalo?