Davide, Theodora Remundová nedávno natočila cyklus s názvem Moje století o stoletých lidech. Když vidíte ty lidi, kteří prožili téměř celé 20. století, plné válek a nejrůznějších konfliktů a převratů, tak si nutně musíte uvědomit, že my dnes oproti nim žijeme ve velmi klidné době…
No to určitě, to máte naprostou pravdu. To samozřejmě oceňuju. A když ten cyklus natočí žena, tak si taky můžeme uvědomit, že ženy téměř vždycky doplácely na konflikty mezi muži.
Možná o to víc bojují teď. Myslím za rovnoprávnost ve společnosti. Jak vnímáte tyto feministické snahy a aktivity? Mají si české ženy v této době na co stěžovat?
Já tedy žádný rozdíl skutečně nevidím. A to nejenom u nás, ale i když cestuju po světě. Feminismus je velmi často jenom zástupný problém. Nemá smysl pořád dokola diskutovat, jestli muž utiskuje ženu, nebo žena muže.
Například manželství je typický příklad útisku!
Jak napsal Verlaine: „Manželství je jediné dobrodružství dostupné zbabělým...“
(Smích) No, je to vlastně tak. Ale přesto se můžou mít ti lidi rádi.
Davide, jak se vám žije v současné české společnosti, která je rozdělená na dva nesmiřitelné tábory a ta propast mezi nimi se stále prohlubuje?
Pro mě je politika hra vyvolených, kteří si jen mezi sebou hrají nějakou trapnou hru, která mě zajímá minimálně. Jediné, co může člověk udělat, je sem tam se ozvat, někde zabouřit a vyjádřit nesouhlas, a tím to končí.
Největší průšvih je, že ta společnost je s tím současným stavem vlastně velmi spokojená, protože ekonomicky to klape, takže si všichni jen ospale sedí a nic neřeší. Bohužel se tím vytrácí jakýkoliv náboj, emoce, duchovní rozměr, prostě něco, co tu společnost někam posunuje. Problém evropské společnosti spočívá zkrátka v tom, že si žijeme relativně dobře, ale jsme neuvěřitelně líní a neochotní dělat něco pro budoucnost.
Já se vrátím k těm protestům proti současné politické garnituře. Vy jste, pokud vím, podepsal také petici, kterou vydalo Národní divadlo.
To je pravda, já jsem vyjádřil svůj nesouhlas, něco jsme s kolegy v Národním sepisovali, pak jsem byl i na té demonstraci na Letné, kde také moje jméno rovněž figurovalo. Jenomže jak může člověk reálně bojovat proti panu Zemanovi nebo panu Babišovi? Prakticky jenom takhle.
Ale jak jste říkal, politiku sledujete minimálně?
Upřímně řečeno, mě už prostě nebaví o tom číst. Já si otevřu internet a tam vidím pořád ty samé fotky, pořád ta samá svědectví a důkazy – a to je neskutečně únavné! To přece nemůže trvat rok a půl, abychom se každý den dohadovali, jestli Babiš je, nebo není zločinec a jestli speciálně Miloš Zeman je ústavní, nebo protiústavní činitel.
A váš názor na prezidenta?
Je to smutné, prostě smutné, k tomu se nedá víc říct. Stačí se podívat na tu ústavu a na to, co s ní pan prezident dělá. Čím je kratší, tím je lepší, a tím líp se dá obcházet.
Jistě, ale nemůžete zase chtít, aby ústava měla tisíc stran a vypadala jako Ottův slovník naučný…
Ne, to určitě ne. Ať má ústava třeba dvě strany, ale to potom předpokládá nějakou politickou kulturu, kterou pan prezident zjevně nemá. Teď by se tomu mohlo klidně říkat Zemanova ústava. A působíme tím úplně směšně i v kontextu zahraničním.
Předseda ODS Petr Fiala před časem navrhoval, abychom zrušili přímou volbu prezidenta a vrátili se k tomu původnímu modelu, kdy hlavu státu volili poslanci. Uvítal byste to?
To ne, takhle bych s tou politikou opravdu nezacházel. Já taky nechci, aby prezidenta zase volily de facto jednotlivé strany, protože si o některých myslím svoje a nechtěl bych, aby třeba Okamura o tom taky rozhodoval. Takže nehledejme chybu v systému. Lidi to takhle chtěli, tak to takhle mají. A i kdyby tu byl ten parlamentní systém, tak myslím, že by to nebylo o nic lepší.
Teď tu máme další horkou kauzu, která se odvíjí rovněž od prezidenta. Mám na mysli boj o křeslo ministra kultury.
Jistě, ale to se táhne už dlouho, a přitom už od května Miloš Zeman moc dobře ví, jak to bude, a to jsou skoro čtyři měsíce. A po tu dobu tady nejsou granty na kulturu. V tom je ta hrůza, že chybí ten ministr, který tyto záležitosti schvaluje a posvěcuje, aby ten úřad vůbec mohl fungovat. To je špatně. A ještě to vede k tomu, že ČSSD chce opustit vládu. Paradoxně kvůli tomu poslednímu ministerstvu, které kdy někoho zajímalo...
Tak v případě ČSSD už je to takový folklór, ona je průběžně na odchodu z vlády...
No, i tak by se to dalo říct.
Já jsem se nedávno ptal režiséra Viktora Polesného, jestli by mu nevadilo před svým štábem prohlásit, že je (pokud by tomu tak opravdu bylo) voličem hnutí ANO a zastáncem prezidenta. Já si totiž troufnu říct, že takové prohlášení v okruhu té kulturní elity by pro dotyčného znamenalo postupnou, ne-li okamžitou „profesní a společenskou smrt“. A cítím v tom hrozné pokrytectví.
V jakém smyslu?
V tom smyslu, že máte-li případně jiný názor, tak raději mlčíte. Asi jako když v kavárně někdo pronese vznešený latinský výrok, kterému sice ani za mák nerozumíte, ale protože ostatní tleskají, tak tleskáte taky, abyste zůstal součástí komunity, rozumíte mi?
Jo, jo, jasně, už vám rozumím. Tak jestli se chtějí lidi bavit o politice a tohle někdo vyvolá, tak já to ctím jako názor toho dotyčného. Je fakt, že dneska už to vypadá skoro jako hrdinství, když se někdo přihlásil k tomu, že volil Zemana. Já takového člověka nezavrhuju jenom kvůli tomu, že má jiný politický názor. Žijeme přece v demokracii.
Víte, mně vadí trochu jiná věc. Když se někdo dá k Babišovi, ale pak od něj zase odejde a říká, že prozřel. To je mi sympatičtější ten, kdo si alespoň drží ten stálý názor.
Davide, máte jasno v tom, koho byste chtěl za budoucího prezidenta? Je v tuto chvíli vůbec na naší politické scéně taková osobnost, která by k tomu měla odpovídající předpoklady?
Já sám teď tedy o žádné nevím. Ale hlavně jsem nikdy nepochopil, že se vždycky říkalo, že by tím prezidentem měl být někdo, kdo má zkušenost z politiky. Proč? Vždyť je plno pozoruhodných lidí, kteří žijou v České republice a o kterých ani nevíme.
Problém je, že těm lidem se často do politiky nechce…
Ano, přesně tak to je. A já se jim ani trochu nedivím, protože ta vrcholná politika je velká dřina, a když to má člověk dělat tak, aby se nemusel stydět, tak je to hrozně těžké. A navíc když ta naše politika takříkajíc zapáchá už z dálky. Já v mnoha případech vidím tu morální ubohost těch lidí, které zajímá jenom ta moc a ty peníze. Vždyť my se neustále zabýváme jenom ekonomickým, ale nikoliv duchovním růstem. A podle toho to taky vypadá. Když se pak dívám na ministra kultury, jak se tváří, jak mluví a jak vypadá, tak mi tedy není zrovna do zpěvu.
A jen tak mimochodem – kterého ministra kultury máte na mysli...?
(smích) Toho už odstoupivšího, pana Staňka.
Politika obecně zažívá krizi způsobenou nedostatkem osobností. Souhlasíte?
No jistě, naprosto, protože těch opravdu kvalitních lidí, kteří to chtějí dělat, je čím dál tím míň. Navíc my oceňujeme lidi v politice hlavně podle toho, jestli jsou takzvaně bystří a umějí se rychle orientovat. Ale přece naše společnost obsahuje taky básníky, snílky, vědce – zkrátka lidi, kteří věnují svůj čas své práci nebo si rozšiřují obzor.
Tady se ale musíme ptát, zda jde dohromady ten vámi řečený snílek a vysoká politika?
No, nejde, bohužel ne. Politika je zištná. Jde vždycky o to se s někým dohodnout, dojednat koalici, měnit svůj postoj, vážit svoje rozhodnutí, pořád zvažovat a vyvažovat a zároveň neztrácet svoje voliče, což je někdy nemožné. Představte si, že by dnes vznikla strana, která by řekla, že z toho ekonomického růstu si nerozdáme peníze mezi sebe, ale dáme je třeba na zadržování vody v krajině, na platy učitelů nebo lékařů, na živou kulturu atd. Taková strana by tady jednoduše nepřežila.
Zmínili jsme zapojení umělců do politiky, jak je to téměř nemožné spojení, ale Václav Havel byl přece taky umělec.
To ano, ale to bylo v úplně jiné době, v době velkého zlomu. Tady jeho hry skoro nikdo neznal, ty vycházely v zahraničí. A když se stal prezidentem, tak s tím psaním vlastně přestal a soustředil se na svůj úřad. Pro mě osobně byl Václav Havel příkladem člověka, který na tom prezidentském postu dokázal rozvíjet právě i tu duchovní rovinu. Ano, někomu konvenoval, někdo ho zase nenáviděl, dokonce i dneska ho ještě nenávidí, ale ať byl, jaký byl, tak pro mě to byl prostě člověk, za kterého jsem se jako za prezidenta nikdy nestyděl.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
