Médii jste označován za popularizátora vědy. Jak byste populárně, tedy co nejsrozumitelněji, vysvětlil čtenářům, co mohou znamenat závěry nedávné klimatické konference v Paříži?
Především bych řekl, že sledovat počasí je zajímavější než sledovat konference o počasí. Když mluvíme o klimatu, tak se tím rozumí většinou třicetiletý průměr všech stavů počasí za tu uplynulou dobu. Takže když je konference tohoto měřítka a účastní se jí tolik a tolik politiků, kolem dvou set, tak je to vždy do určité míry politická záležitost. A já jsem si všiml už i dřív, že je docela velký rozdíl mezi lidmi, kteří sledují politiku ohledně klimatu, a těmi, kteří sledují klima. Bývá to tak, že ti lidé, co sledují politiku okolo klimatu, jsou často chyceni mocenskou atmosférou v dané věci. Takže jsem už před několika lety říkal, že ani nemá cenu se vyjadřovat k tomu, co říká profesor Klaus o klimatu, ale má cenu se vyjadřovat k počasí, k tomu, jak se mění, co se s tím dá dělat, nebo jaká je perspektiva.
Liší se nějak významně diskuse o klimatu v České republice a ve světě?
Především mimo Českou republiku, v zemích, jako je Dánsko, Německo nebo USA, probíhá mnohem delší a mnohem dospělejší diskuse o klimatických změnách, než probíhá u nás. U nás vypadá situace tak, že – dejme tomu – dvě třetiny lidí věří tomu, že člověk může za změnu klimatu, a třetina nevěří. Na Západě je situace jiná v tom smyslu, že prakticky všichni vědci, doopravdy nějakých 95-98 procent vědců, se domnívají, že klimatická změna probíhá a že za ni, nebo za její podstatnou část, může člověk a že hlavní působení člověka na klima se odehrává skrze skleníkový jev.
Ale skleníkový jev asi není předmětem sporů?
Skleníkový jev je záležitost fyzikálního principu. Neexistuje diskuse o tom, jestli je, nebo není, existuje stejně jako gravitace. Ale můžeme diskutovat o tom, na kolik obsah skleníkových plynů skutečně klima ovlivňuje. Skleníkový jev, jenom abychom si to ujasnili, je to, že na povrch Země dopadá sluneční záření, projde atmosférou jako nůž máslem a dopadne na povrch, známe to všichni z léta, ohřeje ten povrch. Představte si asfaltovou vozovku a ta začne navečer vychládat. To vychládání znamená to, že vypouští, odráží teplo. Ale to teplo, které odráží, už má jinou vlnovou délku. To teplo se různě rozptyluje na vegetaci a na prachu v prostředí, ale má tendenci z planety uniknout ven. Ale v tomhle okamžiku to odražené teplo narazí na molekulu vodní páry, oxidu uhličitého, metanu, nebo některých dalších plynů a tahle molekula třeba toho oxidu uhličitého část tepla vrátí zpátky na Zemi. Takže skleníkový jev je to, že sluneční záření snadno projde na povrch Země, tam se změní na záření o jiné vlnové délce, a to už narazí na ty molekuly skleníkového plynu.
Psali jsme:
Jakými hlavními faktory je tedy klima ovlivňováno?
Je jich několik a skoro nejdůležitější je vliv oceánů. Ten si můžeme představit, že horní dva metry oceánu obsahují v sobě zhruba tolik tepla jako celá atmosféra. Tedy na oteplování, nebo naopak vyzařování tepla z pouhých dvou metrů horní vrstvy oceánu musíme získat obrovské množství tepla, a ty oceány jsou hluboké dva a více kilometrů. Je to tedy obrovská brzda, takový homogenizační činitel, bez toho zpomalování, bez toho světového oceánu by Země byla mnohem víc extrémní. Zároveň je Země v takové zázračné pozici, což je hrozně málo planet, že jsou tu pohromadě všechna skupenství vody – led, vodní pára a voda. A právě trojice těchto vodních skupenství způsobuje to, že se počasí na Zemi vlastně nemění. V noci je o pět, osm stupňů chladněji než ve dne, ale nejsou to rozdíly třeba padesát nebo sto stupňů jako na jiných planetách.
Pojďme k tomu, jak klima ovlivňuje člověk. Je dopad jím uvolňovaného oxidu uhličitého do atmosféry tak zásadní?
Lidé ho uvolňují proto, že nejčastěji spalují fosilní paliva, aby měli energii, elektřinu, teplou vodu, aby se vůbec zahřáli. Uvádí se, že každým rokem spálíme zhruba tolik fosilních paliv, jako se kdysi vytvořilo za milion let. Problém je hodně v té rychlosti, ani ne tak v množství, protože byly doby, kdy na Zemi bylo víc oxidu uhličitého, než je dnes. To, co se děje, si můžeme představit tak, že existuje nějaké pole stability, nějaký stav stabilního počasí, jako je třeba pozdní jaro, a to tady bylo dlouhou dobu. Pak se změní podmínky a počasí se rozkmitá. Představte si to jako počasí třeba v březnu, v dubnu, kdy vlastně ten měsíc ještě neví, jestli je zima, nebo už je léto, tedy aprílové počasí. Takže je pravděpodobné, že se ocitáme v nějakém delším období, mezidobí mezi dvěma póly stability. A že to, co nás čeká za čas, za padesát, za sto let, bude nějaké nové pole stability a tam se zase nějakým způsobem naučíme žít. A teď jsme v nějakém jakoby přechodném období mezi tím.
Jak tenhle přechod od jednoho pólu stability k druhému může probíhat?
To vůbec není jasné, protože na počasí má vliv třeba i vulkanismus nebo intenzita slunečního záření. Dokonce existují studie, které říkají, že se bude mírně ochlazovat, protože se ocitáme v podobné situaci, co se týče slunečního záření, jako v malé době ledové, dejme tomu, jako v sedmnáctém a osmnáctém století, kdy bylo výrazně vlhčeji a chladněji. Takže předpokládám, že během několika dalších let, pěti nebo deseti, budeme mnohem lépe vědět, jak na tom jsme. Řada lidí si myslí, že už to ví teď, protože těch posledních deset, patnáct let bylo extrémně teplých. Ale také už může být za těch deset let pozdě.
Jak mohou na hrozbu klimatických změn reagovat lidé nebo jednotlivé státy?
Jako vždy se státům především vyplácí klimatické kroky předstírat. Tedy jet na konferenci do Paříže a něco, co je víceméně nezávazné, podepsat, mluvit o tom a nejít proti tomu konsensu, aby se politici vyhnuli kritice. Více CO2 rovná se zvýšená teplota. Není to úplně přesné, ale rámcově to pravda je. Kdyby šlo o to udělat skutečné kroky, tak by se musela nejdříve omezit populace. Málo platné, každý člověk spotřebovává určité množství výrobků, jídla i domů, a to všechno stojí energii a většina té energie je závislá na CO2, na oxidu uhličitém, na fosilních palivech. Druhá věc, kterou by bylo zapotřebí udělat, by byla naprostá změna energetiky, a to je záležitost velice drahá. Víte dobře, že dostavění Temelína je investice, na kterou stát téměř nemá a zřejmě by se na to musela najít nějaká privátní firma. Prostě energetika je moc drahá. Můj odhad je takový, že během nějaké doby, kterou těžko umím odhadnout, může dojít ke dvěma situacím. Buď se ukáže, že skleníkové plyny a oxid uhličitý nehrají ve změně klimatu tak velkou roli, jak jsme si mysleli, anebo, a to je mnohem pravděpodobnější, poznáme na vlastní kůži, že se něco děje.
V čem konkrétně to budeme na vlastní kůži pociťovat?
Za prvé to asi budou velké bouře. Protože v tom teplém světě, jak se vypaří víc vody, tak se na odpar vody spotřebuje hodně energie. A když voda kondenzuje zpátky na vodní páru, tak se to teplo uvolňuje. Tím vlastně vznikají obrovské hurikány. Další jev, podle něhož uvidíme, co se děje, je velké rozmrzání okolo severního pólu. Tam už jsou doopravdy teploty o tři, o čtyři stupně vyšší, než by měly být. A to větší oteplení, které se pravděpodobně bude šířit do České republiky, překvapivě přichází od severu než od jihu. Jak zimní, tak letní. To je nečekaná záležitost. Existuje o tom celá řada publikací, autorem jedné z nich je profesor Gardiner, vyšla v nakladatelství Oxfordské univerzity, a on v ní používá termín dokonalá morální bouře.
Dokonalá morální bouře znamená, že se lidstvo začne stydět za to, jak svým počínáním negativně působí na klima?
Pod pojmem dokonalá bouře se většinou rozumí souběh dvou nebo tří faktorů. A Gardiner říká, že v okamžiku, kdy začneme brát vážně klimatickou změnu, třeba že ji vůbec zpozorujeme, tak budeme mít pocit viny. A ten bude trojí. Bude to pocit, že jsme zničili planetu našim potomkům. Druhý, že jsme zničili životní prostředí korálům, rybám, nosorožcům, prostě mnoha druhům zvířat. A třetí pocit viny bude za to, že jsme zničili životní prostředí přírodním nebo chudým národům. A v tomhle okamžiku očekávám, že veškeré konference, jako byla ta pařížská, budou víceméně zapomenuté, a že lidé změní svoje vnímání světa. Ale aby to neznělo moc idealisticky, tak pokud to vnímání světa opravdu změní, tak ho změní doopravdy až pod tlakem velmi silné evidence. Tou může být zaplavování států jako Bangladéš. Může to být lokální vymírání, kdy lidé v mnoha místech světa nebudou mít dost jídla, ale ani nebudou mít energii někam migrovat. Teď to není strašení těmi migranty, protože musíte být aspoň trošku bohatý, abyste se mohl někam vydat. Ale tihle hodně chudí lidé nemohou odjet, ti mohou buďto žít, nebo umřít. Takže je docela pravděpodobné, že uvidíme jako v přímém přenosu několik humanitárních katastrof. A ty vytvoří tu morální bouři.
Pokud dojde k té zmiňované dokonaé morální bouři, co především se změní?
Bude následovat to, že začne být nemoderní nebo zpátečnické jezdit příliš daleko na dovolenou, jezdit si pro radost. Tedy že byste jenom z důvodu, abyste si něco málo užili, spotřebovávali více fosilních paliv, víc energie. Pokud ovšem už mezitím nebude existovat způsob, jak se dostat k té tzv. čisté energii, třeba k fotovoltaické. Čekal bych tedy, že nějaký hypotetický pocit viny, o kterém nevíme, jestli a kdy se dostaví, způsobí změnu spotřebních návyků. To může otřást ekonomikou, a to směrem k lokálnímu měřítku věcí – nejezdit daleko, jezdit na kole, být hospodárný. Řekl bych, že teď není ve hře politické vyhlášení, ale v té potenciální hře je pravděpodobný nebo možný neobvykle velký problém s klimatem, jehož důsledkem bude změna ekonomických a kulturních návyků.
K výsledkům klimatické konference v Paříži se pohrdlivě vyjádřil bývalý prezident Václav Klaus. Podle něj byla zbytečná a mířila na falešné cíle připomínající komunistické poroučení větru a dešti. Co si o podílu člověka na globálním oteplování myslíte vy?
Můj osobní postoj je takový, že člověk může za většinu klimatických změn, ale pořád si ještě nechávám určitý prostor pro mechanismy, které nebudou objevené. Třeba se málo mluví o kombinaci magnetického pole Země, které se proměňuje a slábne a do určité míry stíní kosmické a sluneční záření a zároveň kosmické záření je stíněné slunečním větrem. To znamená, je-li víc Slunce a je-li víc magnetického pole Země, méně záření dopadá na povrch planety nebo do nízkých vrstev atmosféry. Ale když máte nějakou kosmickou událost a je puls většího kosmického záření, který pronikne do nižší vrstvy atmosféry, tak to za sebou zanechá mlžnou stopu. Jako se kdysi dělaly pokusy ve Wilsonově mlžné komoře, že se tam nechala proletět nějaká nabitá částice. Tyhle události kosmického dopadu mohou mít poměrně velký vliv. A tenhle mechanismus není dodnes dobře prozkoumaný a většina klimatologů ho odmítá a nezahrnuje do výpočtů.
Jak klima na Zemi ovlivní hydrometeorologický jev známý jako El Niňo, jenž má dosáhnout až dvakrát větší intenzity než v roce 1997, kdy způsobil katastrofální záplavy na západě USA a následné sesuvy půdy, stejně jako i sucha v Indonésii či rozsáhlé požáry v Austrálii?
Když se podíváte na historii toho El Niňa, tak je to takové nepravidelně periodické, jednou za čtyři nebo pět roků, takže to spíš vypadá jako rozkmitané počasí, jako když máte harmonické kmity související s oceánickým prouděním. Ale některé epizody El Niňa souvisejí s vyšší zemětřesnou aktivitou. Vypadá to tak, že v Tichém oceánu, když je víc zemětřesení, tak dochází k lepšímu ohřevu vody ve spodních částech oceánu, a to omezuje oceánské proudění. Takže existuje mechanismus, který se uplatňuje ne vždy, ale jenom někdy, že děje, které probíhají hluboko v plášti, několik set kilometrů pod našima nohama, mají najednou vliv na okamžité počasí na povrchu. Takže to je další mechanismus, který je zatím málo rozebraný. Pořád mám představu, že v modelu počasí, jak ho používáme, je nějaké zjednodušení. Ale řekl bych, že v každém případě vypouštět méně oxidu uhličitého nebo obecně plynů do atmosféry je dobrá věc. Ať už to víme přesně, nebo ať už je situace složitější než si myslíme, tak to omezení spalování fosilních paliv je v každém případě krok dobrým směrem.
Často varujete před suchem jako nebezpečím pro velké části světa. Souvisí s jeho výskytem činnost člověka, nebo je na ní naprosto nezávislé?
Je to jeden z faktorů, o kterém se mluví. Ale poslední dva roky to vypadá pro severní polokouli spíš tak, že tím, když přišlo El Niňo na jižní polokouli, tak má takový dopad, že „vrazí“ do systému na severní polokouli a je silnější proudění směrem od Atlantiku. A to způsobuje větší činnost vody. El Niňo znamená v našich podmínkách, i když ne vždy, jeden až dva vlhké roky, kdy se k nám dostává víc vzduchu, dejme tomu, ze subtropického Atlantiku, který přináší silnější deště. A když se podíváte na aktuální mapu jednak teplot a jednak vlhkosti, tak je anomální vlhkost u Britských ostrovů. Nedávno tam byly poměrně velké záplavy. Také je anomálně teplé Středozemní moře, takže blížící se rok a ten následující bychom měli zažívat spíš vlhké počasí.
Ve kterých částech světa je reálné, že by sucha mohla přivodit katastrofu a třeba i hromadnou migraci, pokud by udeřila? Je takto ohrožena i Čína, kterou před lety sucha postihla?
Čínská vláda je kupodivu poměrně efektivní při humanitárních katastrofách nebo při katastrofách ze zemětřesení, nebo ze zátop. Je to země, která si vypěstovala v tomto případě až západní návyky. A ti lidé mají zkušenost z hladu a všech nepřízní počasí. Už před deseti lety to bylo tak, že čínská vláda tehdy musela dovézt potraviny pro nějakých dvě stě milionů lidí. To, že se doveze deset procent spotřeby pro dvě stě milionů lidí, dá nakonec tak velké množství potravin, že se zvýší ceny potravin. A pokud se zvýší ceny potravin, třeba ve Venezuele, nebo v těch hodně chudých zemích, tak dochází k lidovým povstáním. Takže vazba je spíš ten sociální neklid způsobený vysokými cenami potravin a ty jsou iniciované klimatickými proměnami, které mohou a nemusí být přírodní, nebo mít umělý základ.
Z opačného soudku než sucha jsou hrozby, které se čas od času objevují v souvislosti s Londýnem a jeho možným zaplavením. Sofistikované protipovodňové bariéry na Temži, vystavěné v 70. letech, by prý byly se zvyšující se intenzitou bouří snadno překonatelné. Je to reálná hrozba nebo to je spíše námět z šuplíku tvůrců katastrofických filmů, jako je třeba film Potopa?
Rozhodně částem Londýna, ne tedy celému Londýnu, to nebezpečí hrozí. A může to být způsobeno souběhem několika faktorů. První faktor jsou ty skoční přílivy, tedy ty extrémně vysoké přílivy. Druhý je ten, že když máte příliv a zároveň ve směru toho přílivu fouká silný vítr, tak dochází k dalšímu navýšení hladiny. Při tomhle souběhu je to doopravdy nebezpečná situace a někdy do osmnáctého století byly v některých hrabstvích těmito přílivy ničeny celé vesnice, celá městečka, než potom bylo rozhodnuto přemístit ta sídla dál od moře, což se povedlo. Ale přemístit Londýn dál od Temže je rozhodně větší problém a dražší záležitost. A další věc je ta, že když je teplejší klima dlouhodoběji, tak se zvedá hladina oceánu. Jednak proto, že teplejší voda má o trošku větší objem, takže to naroste. A jednak něco přidají tající ledovce, zejména na severu. Když máte kombinaci toho, že vody na světě může být o dvacet, třicet centimetrů víc, tak to se hodně těžko odhaduje. Ty mechanismy nejsou lineární, do toho přijde silná bouře, která bude mít svůj původ v teplejším Atlantiku, v subtropickém, nebo tropickém, a celé se to zkombinuje s vysokým přílivem, tak to doopravdy může být pro část Londýna velmi nebezpečné. Ale jenom pro část Londýna. Takhle podobně dopadal hurikán Sandy v New Yorku a podobné nebezpečí hrozí většině míst ležících u mořského pobřeží.
Kde jsou z vašeho pohledu na planetě nejcitlivější místa, na nichž by se klimatické vlivy mohly projevit způsobem dopadajícím na významnou část lidstva?
Rizika z globálního hlediska jsou dvojí, sucho a vysoká voda. Sucho hrozí tam, kde už teď sucho je, tam vždy hrozí zesílení. První věc jsou suché oblasti a druhá, o čemž se mluví nejvíc, jsou právě ty nízko ležící přímořské oblasti. Z hlediska zemědělské produkce je to delta Nilu a Bangladéš. A z hlediska obyvatel jsou to prakticky všechna nízko ležící přímořská města.
A jak lidé mohou těmto nebezpečím čelit, jak se na ně mohou připravit?
Ono toho zase není tak moc, ale zase ani tak málo. První věc je dívat se na činnosti, které vykonáváme z hlediska toho, kolik uvolňují oxidu uhličitého. Já třeba nemám rád obaly v samoobsluhách nebo příliš mnoho papíru, protože mám pocit, že naprosto zbytečně utrácím za něco, co už je teď odpadem a recyklování i výroba bude stát oxid uhličitý. Druhá věc je, že by neškodilo o něco málo omezit cestování. Nemyslím nějak radikálně, ale třeba o pět nebo deset procent. Doopravdy pomáhají stromy, takže má cenu je sázet. V půdách je hodně uhlík. Půdní zásobník uhlíku je mnohonásobně větší než cokoli v atmosféře, takže má cenu vracet organické látky do půdy. Humus, co tam uložíte, ten uhlík se zpočátku chemicky váže nebo jeho část jenom velice volně a později poměrně pevně. Takže pečovat o půdu. Hodně organického uhlíku ukládají mokřady. Když se podíváte na rybník, který přechází do močálu, to je optimální. Máte něco, co dává vodu nebo vyrovnává klima a zároveň ukládá uhlík. Takže v rámci našich malých možností je šance něco dělat. Ono to, o čem všem mluvím, nebude mít pravděpodobně velký vliv na globální klima, ale je to dobrá příprava té nové mentality zacházení s klimatem, na kterou si tak jako tak budeme muset zvyknout.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
