Jako poslankyně jste osobně zažila dobu, kdy dnešní prezident Miloš Zeman řídil jednání Sněmovny jako její předseda. Jaký byl předsedající ve srovnání třeba s těmi, co přišli po něm?
Volební období 1996 až 1998 bylo zajímavé tím, že se ve Sněmovně sešla celá řada velmi inteligentních lidí, kteří zároveň byli skvělými řečníky. Namátkou uvedu třeba od nás Míla Ransdrof, Jiří Payne z ODS, nebo Karel Ledvinka z ODA, a řada dalších. Na rozdíl od dneška se tehdy ve Sněmovně sešla řada osobností a tomu také odpovídala úroveň diskuse. Někdy byl samozřejmě trochu problém ji uřídit. Miloš Zeman byl výrazný předseda Sněmovny. Už tehdy si neodpustil určité sarkasmy. Sněmovnu ale řídil profesionálně. Uměl jednací řád, uměl podle něj jednání řídit. I když si občas neodpustil nějaký ten komentář z křesla řídícího, což by úplně neměl, ale rozhodně nedělal nějaké zbytečné procedurální chyby.
Miloš Zeman nesnášel dvě věci. Jednak hloupost – poslanci jsou vzorkem populace, takže mezi nimi nejsou jen samí géniové. A pak taky nesnášel mobilní telefony. Dokonce tehdy prosadil usnesení Sněmovny, kterým jsme si zakázali používání mobilních telefonů v jednacím sále.
A dodržovali to poslanci?
Většinou ano. Tehdy byla Sněmovna ještě mnohem ukázněnější než řekněme v posledních deseti letech. Když někdo potřeboval telefonovat, tak šel do předsálí. A když si někdo zapomněl vypnout zvuk a telefon mu během jednání zazvonil, tak většinou stačil jeden pohled předsedy a dotyčný sklopil uši a mazal ze sálu ven.
Tehdy taky ve Sněmovně nebyl tak strašný hluk a mumraj jako v posledních letech.
Slyšel jsem, že Miloš Zeman jako tehdy nový předseda Sněmovny prosadil též zrušení zákazu kouření ve Sněmovně, který tam prý nějakou dobu před jeho zvolením platil podle usnesení, jehož autorem byl lidovecký poslanec Janeček…?
V roce 1996 jsem byla do Sněmovny poprvé zvolená také. Stejně jako Miloš Zeman. Takže nevím, jak to tam bylo před tím. Já jsem byla v té době taky silný kuřák. Nyní nekouřím asi sedm let. Ale v době, kdy byl Miloš Zeman předseda, tak ve Sněmovně bylo vždy kde kouřit. Samozřejmě mimo jednací sál. Ale kousek od jednacího sálu byla kuřárna v místnosti zvané Sál státních aktů. Ono tehdy bylo po budově samozřejmě kuřáren více, ale když jste si potřeboval během jednání odskočit zapálit, tak ve státních aktech to bylo blízko, a dalo se odsud v případě potřeby i doběhnout na nenadálé hlasování. Miloš Zeman samozřejmě už tehdy byl velmi silným kuřákem, ale nevzpomínám si, že by tento liberální režim byl zrovna kvůli němu. Tehdy obecně kuřáci ještě nebyli pronásledováni tak jako dnes. Prostě jsme kuřáci a nekuřáci žili vedle sebe a uměli jsme si to zařídit tak, aby jeden neomezoval druhého. Tehdy v tom sněmovním labyrintu bylo dost míst pro nekuřáky i pro kuřáky. Ale venku za zdmi Sněmovny to bylo také tak. Atmosféra ve společnosti prostě tehdy byla tolerantnější. A ono se to zrcadlilo i ve Sněmovně a naopak.
Ve Sněmovně se odehrálo několik opileckých afér. Miloš Zeman je již léta skupinou dnes označovanou jako „pražská kavárna“ obviňován z alkoholismu. Jak Vy si ho pamatujete – byl nebo je - skutečně alkoholik?
Sice jsem nikdy nepatřila k jeho nejbližším spolupracovníkům, ale přece jen jsme se ve Sněmovně při jednání dost často potkávali. Při jednání Sněmovny se pak samozřejmě vidíte se svými kolegy denně. Nemohu říci, že by Miloš Zeman tehdy abstinoval, ale rozhodně jsem ho nikdy neviděla ve stavu, že by na něm alkohol zanechával nějaký zjevný vliv.
Sněmovna byla tehdy novináři líčena div ne jako opilecké doupě. Tahle ne zrovna lichotivá pověst byla způsobena tím, že občas některý poslanec v bufetu trochu přebral. Což se ale stalo i řadě novinářů. A nezřídka těm, kteří potom Sněmovnu vykreslovali právě v těchto alkoholických konturách. A házeli přitom všechny poslance do jednoho pytle.
Osobně si pamatuji jen na dva poslance, kteří v opilosti při jednání dělali ostudu. Prvním byl Petr Kott, který se při oslovování ministra financí spletl v čase o tři ministry, a byl za to vyloučen z ODS. A pak přešel tuším k Unii svobody. Tím druhým byl Radim Turek z ČSSD, kterého jeho vlastní straničtí kolegové nechali ze sálu vyvést policisty a odvést jej k vystřízlivění do kanceláře. Tihle dva pánové to tehdy skutečně přehnali a opilost na nich byla poznat i při jejich vystupování na plénu. Ale s výjimkou těch dvou si nevzpomínám na nějaké extra opilecké excesy. A rozhodně se nic takového nedá říci o Miloši Zemanovi.
V letech 1998 až 2002 fungovala opoziční smlouva. ODS s Václavem Klausem v čele sice vyhrála volby, ale nebyla schopna sestavit většinovou vládu. ČSSD vedená Milošem Zemanem vznik vlády umožnila odchodem ze sálu při hlasování o důvěře vládě, ale dál už vládě pomáhat nechtěla. Jak zpětně hodnotíte tehdejší řešení situace v podobě nezařazeného poslance Josefa Wagnera, který vládě umožňoval schvalování rozpočtů?
Náš poslanecký klub KSČM byl vždy velmi kritický vůči takzvaným přeběhlíkům. Hodnotili jsme to jako zkreslení výsledků voleb. A netýkalo se to jen Josefa Wagnera. V pozdější době to byl třeba poslanec Miloš Melčák a další. My jsme se na to vždy dívali velmi negativně.
Na druhou stranu to byl v podstatě diplomatický krok. Taková ukázka vysoké taktiky. Řada lidí v tom viděla „umění“, jak dosáhnout většiny. Ale i o tom je někdy politika. I tak se někdy politika dělá.
Všichni, kdo tam tehdy byli, si pamatují tzv. Zlatý Wagnerův hlas. Formálně podle Ústavy je hlas každého poslance stejný a rovnocenný. Ovšem když je někdo tím poslancem, který rozhoduje o tom, jestli projde rozpočet a vláda bude fungovat dál, tak jeho slovo má mnohem větší váhu než u ostatních. V našem právním řádu tento pojem nemáme, ale třeba v Německu mají tzv. „zlatou akcii“. To je akcie, jejíž hlas je rozhodující. A názor jejího držitele nelze obejít. A přesně v téhle pozici byl Josef Wagner. Proto jsme mu říkali Zlatý Wagnerův hlas.
Následující volební období 1998 až 2002, kdy byl Miloš Zeman předseda vlády, byla Sněmovna zavalena návrhy zákonů v rámci tzv. „legislativní smršti“. Jak to tehdy vypadalo?
Tehdy v souvislosti s přípravou ČR na vstup do EU Sněmovna pracovala prakticky 24 hodin denně. Bylo to velmi hektické období. Ten objem práce byl skutečně enormní. Kdo to nezažil, tak si to vůbec neumí představit. Obrovské stohy materiálů. Dlouhotrvající schůze. Neuvěřitelný zápřah.
Psali jsme:
Jak kvalitní návrhy zákonů Vám tehdejší vláda předkládala?
Některé z návrhů zákonů byly „šity horkou jehlou“. Do určité míry to bylo dáno spěchem a snahou vše stihnout. Řada zákonů byla vynucena vstupem ČR do EU. Parlament je „musel“ schválit kvůli našemu vstupu do Unie, i když jejich obsah vůbec neodpovídal podmínkám v ČR. Ale to bych nedávala za vinu ani vládě Václava Klause, ani vládě Miloše Zemana. Prostě se ty zákony dělaly proto, abychom do EU mohli vstoupit.
Pak ovšem přišla ještě jiná doba. A to doba, kdy se do zákonů dostávala řada nesmyslů, které byly odůvodňovány tím, že to tak musí být, protože to tak chce EU. I když to nebyla pravda. Ale to bylo později. V té době už byl Miloš Zeman důchodcem na Vysočině.
Říkala jste, že jste se s Milošem Zemanem v té době potkávali skoro denně. Jak na Vás působil jako člověk? Byla s ním třeba legrace?
Miloš Zeman v té době vykonával druhou a třetí nejvyšší ústavní funkci. Na první pohled se může zdát, že to není místo zrovna pro nějaké vtipkování. Ale jeho sarkasmy byly v té době legendární. Pokud některý kolega tehdy - jak se lidově řečeno říká - „plácal nesmysly“, tak si jej uměl „vychutnat“. Opravdu jej „setřít“. A uměl u toho být i vtipný.
Ono to bylo způsobeno jeho schopností reagovat na jakékoli téma. U Miloše Zemana mi právě tahle jeho schopnost i po letech utkvěla v paměti jako hlavní dojem z jeho osobnosti. On uměl být zdatným diskusním protivníkem nebo partnerem i takovým géniům jako byl třeba Míla Ransdorf. Nechtěla bych je srovnávat a stavět jednoho nad druhého. To asi ani nejde. Oba dokázali diskutovat na jakékoli téma. A vždy na vysoké úrovni. Často se pak stávalo, že ti, kteří se v dané oblasti profesně nepohybovali, nedokázali sledovat nit jejich rozpravy. A vůbec nechápali, o čem se ti dva spolu vlastně baví.
Volební období 1996 až 1998 bylo výjimečné tím, že v té době se ve Sněmovně sešlo několik skvělých osobností. Bohužel se tehdejší atmosféra pak už nikdy neopakovala, protože řada z nich se pak už bohužel dále „nevešla do stranických škatulek“. A tyto velké osobnosti, které si ze svých poslaneckých počátků pamatuji, pak ze Sněmovny postupně mizely.
Troufla byste si říci, že úroveň Sněmovny od té doby upadla?
Ale ano – troufla. A myslím si, že to není jen můj dojem. V současné Poslanecké sněmovně to vypadá tak, jako by stačili pouze předsedové poslaneckých klubů, z nichž každý by měl podle výsledků voleb příslušný počet „mávátek“ a mohl hlasovat příslušným počtem tlačítek. Podle úrovně rozpravy a výsledků hlasování to tak občas i vypadá.
V době, o které se bavíme, však ještě byla celá řada poslanců, kteří si dovolili mít svůj vlastní názor. Z nich však ve Sněmovně z té doby zůstal už jen Marek Benda.
Autor: Martin Kunštek
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
