Jako poslankyně jste osobně zažila dobu, kdy dnešní prezident Miloš Zeman řídil jednání Sněmovny jako její předseda. Jaký byl předsedající ve srovnání třeba s těmi, co přišli po něm?

Volební období 1996 až 1998 bylo zajímavé tím, že se ve Sněmovně sešla celá řada velmi inteligentních lidí, kteří zároveň byli skvělými řečníky. Namátkou uvedu třeba od nás Míla Ransdrof, Jiří Payne z ODS, nebo Karel Ledvinka z ODA, a řada dalších. Na rozdíl od dneška se tehdy ve Sněmovně sešla řada osobností a tomu také odpovídala úroveň diskuse. Někdy byl samozřejmě trochu problém ji uřídit. Miloš Zeman byl výrazný předseda Sněmovny. Už tehdy si neodpustil určité sarkasmy. Sněmovnu ale řídil profesionálně. Uměl jednací řád, uměl podle něj jednání řídit. I když si občas neodpustil nějaký ten komentář z křesla řídícího, což by úplně neměl, ale rozhodně nedělal nějaké zbytečné procedurální chyby.

Miloš Zeman nesnášel dvě věci. Jednak hloupost – poslanci jsou vzorkem populace, takže mezi nimi nejsou jen samí géniové. A pak taky nesnášel mobilní telefony. Dokonce tehdy prosadil usnesení Sněmovny, kterým jsme si zakázali používání mobilních telefonů v jednacím sále.

A dodržovali to poslanci?

Většinou ano. Tehdy byla Sněmovna ještě mnohem ukázněnější než řekněme v posledních deseti letech. Když někdo potřeboval telefonovat, tak šel do předsálí. A když si někdo zapomněl vypnout zvuk a telefon mu během jednání zazvonil, tak většinou stačil jeden pohled předsedy a dotyčný sklopil uši a mazal ze sálu ven.