Od dubna takřka do začátku prázdnin čelila země sérii demonstrací, které byly nejprve označovány za protest proti jmenování ministryně spravedlnosti Marie Benešové do funkce a s tím spojenému údajnému ohrožení nezávislosti justice, ale postupem času vykrystalizovalo, že jsou namířeny především proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Jak jste ty akce spolku Milion chvilek vnímala vy?
Osobně se nedomnívám, že by nezávislost justice byla fakticky ohrožena. To, že dojde k selhání nějakého jednotlivce, neznamená, že by český justiční systém nefungoval dobře, nebo by k tomu neměl nastavené dobré podmínky. Na druhou stranu, jisté pokusy o útoky na nezávislost soudů zde ze strany určitých osob zaznamenat lze, a to dokonce i ze strany těch, kteří působí v nejvyšších státních funkcích. Nezávislost justice je přitom stěžejní podmínkou jejího fungování v právním státě, a tedy jakékoliv pokusy o její ohrožení je třeba důrazně odmítat a postihovat.
Souhlasím s tezemi, které spolek Milion chvilek hlásá, neboť nepovažuji za udržitelné a akceptovatelné, aby v čele české vlády stál člověk, který je jednak evidován jako agent v seznamech StB, a jednak trestně stíhán pro poměrně závažnou trestnou činnost. Mám za to, že obecně každý politik, který zastává nějakou významnější funkci, by se nejméně do vynesení pravomocného rozsudku o tom, zda se dopustil trestného činu, či nikoliv, měl takových funkcí vzdát.
Daly se ty protesty brát i jako zkušební palba před 17. listopadem, kdy si připomeneme třicáté výročí událostí, které vedly k přechodu od totalitní k demokratické společnosti? Je společnost v takovém kvasu, že by si dokázala vynutit odchod politiků, proti nimž se lidé na shromážděních nejvíce vymezovali? Čekáte horký podzim i s ohledem na to, že se demonstrace po té červnové s čtvrtmilionovou účastí svolává na pražskou Letnou v předvečer výročí, tedy na 16. listopadu?
Dnes je již jiná doba. V současné politické situaci se nedomnívám, že by někdo z těch, proti kterým jsou demonstrace namířeny, dobrovolně odešel. Je zde nedostatek politické kultury a morálky, mnozí politici se drží „u koryt“ za každou cenu a lidé už si také, bohužel, zvykli na to, že čelní političtí představitelé jsou trestně stíháni, či dokonce odsouzeni. Jak vidíme při volbách, lidem to nijak zvlášť nevadí. Bohužel. Politikům se to prostě podařilo názorově nastavit tak, že většina lidí je spokojená s tím, když má na první pohled vyšší příjem nebo nějaké úlevy, a když je jim přislíbeno, že je někdo ochrání před nějakým zrovna „aktuálním nepřítelem“. To, že ve skutečnosti jsme na tom ekonomicky hůř, mnozí voliči nevidí či ani nechtějí vidět.
Přesto mají demonstrace smysl. Ukazuje se, že občanská společnost je ještě schopna se semknout a bojovat za udržení demokracie. Až to bude každému jedno, tak nastane problém.
Pikantně v této atmosféře působí skutečnost, že v Poslanecké sněmovně prosadili komunisté usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Je požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“ oprávněný? A jsou zrovna komunisté ti praví, kdo by ho měli navrhovat? Tíží naši společnost více zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace?
Z mého pohledu není rozhodující, kdo uvedený návrh inicioval, byť to ze strany KSČM mohlo vyznít poněkud absurdně. Pro usnesení však hlasovali i členové ANO, SPD, Piráti, sociální demokraté a někteří nezařazení poslanci. Jediný, kdo hlasoval vyloženě proti usnesení, byla většina poslanců z ODS – konkrétně 12 z 23. Zde se nabízí otázka – proč? Já osobně a v souladu se zmíněným usnesením Poslanecké sněmovny jednoznačně souhlasím s tím, že při privatizaci majetku státu došlo k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily.
Pokud bych se měla vyjádřit k tomu, co tíží naši společnost více – zda zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace, pak poměřování těchto kategorií není úplně vhodné. Zločiny komunismu se netýkaly „pouze“ majetku, ale i životů lidí této země. Vzpomeňme nejen na justiční vraždy, ale i tisíce zmařených životů v důsledku znárodňování, pronásledování, měnové reformy, pokusů dostat se za hranice a tak dále. Nemluvě o dalších negativních dopadech na lidi ve směru neumožnění odpovídajícího vzdělání či zaměstnání a na druhé straně výhod včetně ekonomických naopak pro ty, kteří byli členy „té správné strany“. Negativní důsledky komunismu ostatně pociťujeme stále a paradoxem je, že tzv. staré struktury působí dosud i na významných politických či ekonomických postech.
Psali jsme:
Oba zmínění politici jsou v nesnázích i bez demonstrací proti nim. Na konci března uzavřela policie vyšetřování kauzy Čapí hnízdo a předložila státnímu zástupci spisový materiál s návrhem na obžalobu všech obviněných v případu, a to včetně Andreje Babiše. Jsou ty čtyři měsíce, co od té doby uplynuly, standardní lhůtou při tak složitém případu, jakým obvinění z údajného dotačního podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie určitě je, nebo se to dá přičítat zákulisním informacím, podle nichž se státní zástupce „cítí být pod značným tlakem“? A co si myslet o opakovaných veřejných vyjádřeních uznávaného advokáta Tomáše Sokola, že z informací, které má, si vůbec není jist, jestli bude premiér odsouzen?
Na tak rozsáhlou kauzu jsou určitě uvedené čtyři měsíce adekvátní. Jen samotný spis čítá tisíce stran a příslušný státní zástupce má na starosti i jiné případy, než je tento. Obžaloba musí být připravena tak, aby byla před soudem projednatelná a samozřejmě ze strany státního zástupce i „obhajitelná“. Neznám celý obsah spisu, znám pouze nějaké dílčí části, abych se mohla vyjádřit k síle důkazní situace, a tedy není vhodné, abych vznášela jakékoliv domněnky o tom, jak soud v tomto případě dopadne.
Senát podpořil hlasy 48 svých členů ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana kvůli údajnému hrubému porušování Ústavy. Vidíte mezi prohřešky vytýkanými hlavě státu opravdu takové, kvůli nimž je ústavní žaloba namístě?
Ano. Například mnohaměsíční otálení se jmenováním předsedy vlády a členů vlády poté, co v lednu 2018 vláda Andreje Babiše nezískala důvěru a podala demisi, nebo porušení ústavní povinnosti prezidenta odvolat či jmenovat na návrh předsedy vlády jejího člena. Neméně závažné je i ovlivňování předsedy Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa Baxy. Nebo to, že prezident Zeman zastupuje Českou republiku navenek v rozporu s oficiální zahraniční politikou vlády, kdy následná z toho vyplývající dvojí zahraniční politika nejvyšších ústavních činitelů poškozuje reputaci České republiky v zahraničí a ohrožuje její důvěryhodnost. Prezident republiky v mnohých případech obhajuje ekonomické a mocenské zájmy cizích států, se kterými Česká republika nemá spojenecké vazby, což je naprosto neakceptovatelné. Stejně tak nelze tolerovat vyzrazování utajovaných informací týkajících se obranyschopnosti České republiky, jak tomu bylo například v kauze „novičok“. Na první pohled pro někoho možná nepodstatná věc se totiž dotýká bezpečnosti všech občanů České republiky.
I přes shora uvedené však považuji za nepravděpodobné, že by podání ústavní žaloby podpořila, či vůbec projednala Poslanecká sněmovna, neboť v ní mají většinu strany, které se vůči prezidentovi Zemanovi vymezují pozitivně. K Ústavnímu soudu se tedy zřejmě nedostane.
Ing. Miloš Zeman
Nastal čas boření trůnů, čímž teď nemyslím ani tak útoky na prezidenta a premiéra, ale na idoly, jakým byli či jsou Karel Gott, na jehož adresu k nedávným osmdesátinám přilétly komentáře, že byl symbolem normalizace, ztělesněním konformity a méně či více přiznané spolupráce s komunistickým režimem, ale také Jaromír Jágr, jehož zase část společnosti a jeho bývalých fanoušků zavrhla za cestu do Číny v rámci prezidentské návštěvy?
Osobně bych se v tomto případě nerada pouštěla do hodnocení chování kohokoliv, když neznám jeho skutečnou motivaci, tím spíš, když se jedná o jednání, ke kterému mělo dojít u nějaké osoby v dávné minulosti. Každý z nás si navíc prochází určitým vývojem osobnosti a to, co jsme třeba v minulosti mohli považovat za správné, či z nějakého subjektivního pohledu akceptovatelné, můžeme v pozdějším věku vidět zcela opačně. I já bych udělala mnoho věcí odlišně, pokud by se dal vrátit čas.
Pokud jde o druhého jmenovaného, vážím si toho, co pro jméno naší země udělal. Mnoho takových osobností není. Samozřejmě i mně se nemusí líbit postoj nějaké osoby k nějakému státu či ústavnímu činiteli, ale hodnocení takového jednání z mého subjektivního pohledu je vždy pouze vyjádřením mého vlastního názoru, nikoliv objektivním vodítkem. Nepopírám však, že bych byla spokojenější, kdyby se významné osobnosti naší země proti tamnímu komunistickému režimu více vymezily. Mé názory na politický režim v Číně jsou obecně známy, zejména co se týče poškozování lidských práv, ale nejsem v pozici, abych o správnosti zrovna toho mého názoru někoho přesvědčovala.
Je reálné, aby zjitřená atmosféra vynesla na piedestal osobnosti typu Dominika Haška, který přiznal, že tři hodiny denně studuje politiku, a nevyloučil, že by se v roce 2023 mohl v přímé volbě ucházet o prezidentský úřad?
Dlouhodobě zasávám neměnný názor, že prezidentem má být především humánní osobnost, která není zatížena mnohaletou politickou funkcí, avšak která delší dobu vyjadřuje nějaké své politické názory, je tzv. čitelná a zajímá se o dění ve společnosti. Osobnost vzdělaná, moudrá a která v rámci svého oboru prokázala, že svou práci vykonává dobře. Mající úctu k právům člověka, odsuzující kolektivní vinu. Osobnost, která nemá potřebu zaštiťovat se populistickými či zastrašujícími hesly jen proto, aby přilákala voliče. Osobnost, která se nebojí sdělit svůj názor, byť by byl pro některé nepřijatelný. Osobnost, která bude odhodlaná skutečně zastávat zájmy naší země, k čemuž však patří i spolupráce a podpora našich spojenců a nikoliv podpora představitelů zemí, které prosazují autokracii nebo k ní směřují. Osobnost, která je laskavá, ale zároveň pevná, mající přirozenou autoritu, zdravě sebevědomá a společnost ani politickou scénu nerozdělující. Která má trpělivost a zkušenosti s jednáním s lidmi. Osobnost, která respektuje naše zákony a mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána.
O úřad prezidenta se však může ucházet každý občan, který splní zákonné podmínky. Je tedy pouze otázkou, kdo z kandidátů osloví příslušný počet voličů. V dnešní době bohužel mnozí slyší na laciná populistická hesla a nereálné sliby a já se obávám, že vyhraje ten, kdo toho naslibuje více.
„Dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Novodobé ideologie mají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení. Věřím ale, že česká společnost, která tradičně stojí především na umu a pracovitosti zdejších lidí, v takovém světě obstojí.“ Přesně tohle napsal v úvodním slově k výroční zprávě společnosti PPF nejbohatší Čech Petr Kellner. Povedlo se mu vystihnout, kam se společnost nyní ubírá, nebo se něco z toho dá rozporovat?
Víte, to je právě podobné tomu, o čem jsem před chvílí hovořila. Pokud ten výrok podrobíte detailnějšímu pohledu, dojdete k tomu, že se zčásti jedná o populistické tvrzení. Společnost obecně prochází určitým vývojem a tento se prostě nemohl posunout jinam, než k tzv. rovnostářství – avšak myšleno zejména z hlediska lidských práv, a nikoliv z hlediska významu, který tomu přidávají určité osoby.
Jak chcete posuzovat lidskou bytost jinak, než z hlediska zcela rovného přístupu k jednotlivci bez ohledu na původ, vyznání, pohlaví, sociální postavení a další rozdíly? Vždyť na rovnosti k člověku stojí i naše Listina základních práv a svobod. Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Je snad někdo z důvodu svého původu, pohlaví, či jiného rozdílu tzv. méněcenný a zaslouží si tedy přiznání méně práv, než ten druhý? Nikoliv.
Mgr. Marie Benešová
Společnost se má poučit ze svých předchozích chyb, a nikoliv se k nim vracet, a já zde skutečně vidím určité narůstající nebezpečí. Nelze akceptovat, aby někdo byl pronásledován pouze a jen z důvodu svého původu, pohlaví a podobně. Nebo aby z důvodu excesu jednotlivce byla aplikována kolektivní vina. Posuzujme ostatní podle jejich chování, a nikoliv dle atributů, které ti lidé nemohou ovlivnit.
My máme obrovské štěstí, že žijeme ve svobodné demokratické zemi. To nás ale neopravňuje k tomu, abychom se nad někoho povyšovali, nebo dokonce odmítli pomoc tomu, kdo jí skutečně potřebuje k záchraně svého života. V dnešní době je ze strany určitých politiků tzv. moderní vymezovat se proti některým skupinám a de facto prosazovat kolektivní vinu, protože jim to přinese podporu své voličské základny. Pokud ale někomu stačí laciné populistické výkřiky, aniž by zároveň byl schopen pochopit, co je obsahem našich zákonů a tedy že ty výkřiky zůstávají pouze populistickými hesly, je něco špatně. Když se pak pokoušíte někomu něco dále vysvětlit, stanete se terčem nenávistných útoků a zjistíte, že je to téměř marné.
Co je tradiční hodnota? Pro někoho třeba manželství, a tedy odmítá sňatky mezi homosexuály. Takový názor mít samozřejmě může, to mu nikdo nebere. Jenže když se podíváte na některé jedince, kteří nejvíc křičí, zjistíte, že mají problém sami se sebou, natož s respektováním svého protějšku opačného pohlaví, a se svými dětmi. Na druhé straně neznám ve svém okolí žádný homosexuální pár, který by se dopustil protiprávního jednání vůči partnerovi či dítěti. Co je tedy ta tradiční hodnota? Z mého pohledu mimo jiné úcta k druhému a respektování jeho práv. Samozřejmě ta práva nejsou bezbřehá, takže respekt k právům druhého nelze zneužívat opět ve smyslu populistickém k tomu, že bychom snad měli tolerovat výkon práva, který by byl v konečném důsledku v rozporu se zákonem.
Veřejnost v poslední době šokovaly dva otřesné případy. Mladík brutálně zavraždil svou spolužačku v den jejích osmnáctých narozenin a na sociální sítě vzápětí napsal „Je mrtvá. Doufám, že ji to bolelo“ a přidal obrázek usměvavého smajlíka. V rychnovské restauraci muž krátkou střelnou popravil svou manželku, když ji a jejich tři děti předtím dlouhodobě týral. Podle mého, ať bude pro ně vynesen trest jakýkoli, bude nespravedlivý. Myslím tím nespravedlivě nízký. Není vzhledem k trestům, které jim hrozí – maximálně 18 let, a to ještě soudce musí přihlédnout k přiznání jako polehčující okolnosti – něco shnilého v trestních sazbách? Nebo i takoví lidé si zaslouží návrat do normální společnosti?
Sazby za vraždu jsou ve skutečnosti odstupňované dle závažnosti. Ta horní hranice 18 let se týká vraždy v tzv. základní skutkové podstatě a osobně si nemyslím, že by dopadala na vámi zmíněné případy. Pokud však někdo někoho usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, hrozí mu již 12 – 20 let. Pokud vraždu spáchá v rámci dalších okolností vyjmenovaných v § 140 odst. 3 tr. zákoníku, hrozí mu 15 – 20 let, nebo i výjimečný trest. Trestní sazby pro nejzávažnější zločiny jsou tedy v pořádku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
