Až někdo umře na covid těm mladým! Zdeněk Troška: Na vsi v pořádku. Lidi si pomáhají, vše dodržují. Zvlčili jsme po roce 89

26.10.2020 4:44

ROZHOVOR „Na vratech cedule ‚Koroně a jí podobným vstup zakázán!‘ Vesnice jako po vymření. U pojízdné prodejny jsme stáli v předepsaných rouškách a rozestupech,“ popisuje život v Hošticích v době „koronavirové“ známý režisér Zdeněk Troška s tím, že mu ale v jeho rodné vsi nic neschází. Sousedky prý už na jaře šily roušky, které pak visely u hasičárny, a kdo potřeboval, mohl si vzít. Těm, kteří se snaží obejít opatření proti koronaviru, v rozhovoru vzkazuje: „Budou dělat haury do chvíle, než jim zemře někdo blízký, někdo, koho měli rádi.“ A dodává. „Vadí mi to věčné fňukání, že nebudou mít na nájem, jídlo… ale hned jak se v červenci rozvolnilo, na 105 tisíc Čechů vyrazilo do Chorvatska. A na to peníze najednou měli?“

Až někdo umře na covid těm mladým! Zdeněk Troška: Na vsi v pořádku. Lidi si pomáhají,  vše dodržují. Zvlčili jsme po roce 89
Foto: red
Popisek: Zdeněk Troška
reklama

Pane režisére, epidemie koronaviru omezila setkávání mezi lidmi, dá se říci, že se život v určitém smyslu tak nějak zastavil. Jak vy v téhle „koronavirové době“ žijete?

A víte, že docela dobře? Jsem zalezlý doma na jihu Čech, v lese pod pařezem, jak říkám, a doufám, že mě tady ta fucking korona nenajde. Jsem poslušen všech doporučení a příkazů, nereptám. Mám co číst, co jíst, hudbu k poslechu, televizi k povzbuzení adrenalinu (úsměv)… teď zase rostou bedly, klouzky a václavky, takže každý den houbová dobrota. V pohodě. A že nemůžu mezi lidi? To mě věru netrápí. Jsem rád sám se sebou, dovedu si udělat příjemný den. Člověk se musí vždy na něco těšit – mít radost, že se vůbec ráno probudil, a když prší, že porostou houby, na dobrou snídani, na četbu, na oběd, na „vodorovné přemýšlení“ po něm, na procházku do lesa. Na podvečerní soutěž Kde domov můj se skvělým Alešem Hámou, na zajímavý dokument či koncert, prostě je toho tolik, z čeho si můžu vybrat! Proto nebrblám, a tudíž mám pořád hezké dny.

Anketa

Babiš si stěžuje, že lidé dostatečně neomezili svůj pohyb a sociální kontakty. Myslíte, že vy osobně jste omezili pohyb a sociální kontakty dostatečně?

94%
6%
hlasovalo: 14976 lidí

Nestýkáte se vůbec s nikým?

Jsem tu s bratrem a švagrovou, vedle fajn sousedi, na zahradě veverky, za plotem sousedovi psi, se světem jsem spojen jen mobilem a e-maily, to stačí. Na vratech cedule „Koroně a jí podobným vstup zakázán!“ Dvakrát týdně přijede na náves pojízdná prodejna, chleba, mléko, paštika, sýr, někdy jogurt, vše. Uzeninu já nemusím, ale vejce ano. Nemít vejce třetí den, mám absťák! A rajčatovou šťávu. To mně bohatě stačí. Švagrová je skvělá kuchařka, včera jsme měli lečo, které taky miluju, předtím čočku, houbovou omáčku, houbofleky, prostě nestrádám.

Když jsme spolu mluvili naposledy, tak jste říkal, že jste tento rok, a to i v létě, zrušil i všechny naplánované cesty do zahraničí...

Já je nezrušil, to ta potvora korona. Ano, s pohádkou Zakleté pírko jsem měl jet do uralského Jekatěrinburku, pak do Arménie, se známými dvakrát do své milované Itálie a na Krétu. A šup – sedím doma na jihu Čech a je mi taky dobře. Něco vám povím, stejně nejkrásnější místo na světě je dole na jezu u mlejna a na louce za ním. Nikde nikdo, vysoké letní nebe, řeka voní, ticho, svět je daleko, co víc si můžu přát? Tam se zastaví čas a všechno je jiné, úžasné!

Co ostatní sousedé v Hošticích? Jak to v nejznámější české vesnici v těchto dnech vypadá?

Teď jak po vymření. Zrovna včera u pojízdné prodejny jsme stáli v předepsaných rouškách a rozestupech a sousedka říká: to je hrozný, mně to připadá, jako by byla celá vesnice rozhádaná (úsměv). Nejvíc se teď potkáváme na hřbitově, který je u nás skoro vprostřed vsi. Připravuje se dušičková výzdoba, a tak na sebe sousedi přes hroby pokřikují, dozvědí se novinky, řeknou si, kdo co dobrého dělá k obědu, a zase zalezou domů. Venku sychravo, tak jaképak někde zdržování. Ale přes léto, v době míru, to tu bylo jak na Václaváku. Lidi jezdili do Hoštic o to víc, když nemohli k moři. A já je provázel a ukazoval, kde se co točilo, přidal nějaké veselé příhody z natáčení a hlavně – bylo pořád veselo! A o tom to je.

Na vesnici přece jen často lidé drží více spolu než ve větších městech. Pomáhají si lidé v této „koronavirové“ době? Pomůže třeba v Hošticích mladší soused nakoupit staršímu, aby ho neohrozila nákaza a podobně…?

Ano, to je pravda, lidi, hlavně starší generace, jsou tady pořád pospolu. Pomáhají si, berou to jako samozřejmost. I my jako děti jsme byli k tomu vedeni, abychom starším pomáhali, a to nějak zůstane v člověku nadosmrti. A je to dobře, taková sousedská soudržnost dává pocit jistoty a sounáležitosti, skoro bych řekl až rodinné. Dřív všechny ženské ve vsi byly tety, muži strejdové, jak jsme jim říkali, a bylo samozřejmé, že se všichni znali do devátého kolena. A pokračuje to dál – třeba sousedka Zdena začala hned na jaře pro všechny šít roušky, roznášela je po vsi; hned na to začaly šít i další ženské. Roušky visely na tyči u hasičárny, a kdo potřeboval, vzal si pro sebe i pro rodinu. Teď Zdena roznáší starým lidem řízky z bedel, aby si pochutnali, když už do lesa nevylezou. Kdykoliv někdo jede autem do Volyně či Strakonic a potká souseda, zastaví a ptá se, jestli nechce něco přivézt. Rozdávají si mezi sebou přebytky ze zahrady, tu dýně, tu papriky, okurky, zelí, brambory, houby z lesa. Funguje to pořád dobře.  

Velký dopad mají protikoronavirová opatření na kulturu. Přežije podle vás česká kultura? A je podpora pro ni ze strany státu dostatečná?

Všechno se vždy muselo přizpůsobit dané situaci, ať to byly války, nemoci, neúroda. A vždycky si lidé dovedli poradit. Myslím, že jsme trochu rozmazlení a zhýčkaní, netrpěliví a nedůtkliví. Tak se holt trochu přibrzdí a začne se jinak, to se nedá nic dělat, příroda si nás sama postaví do lajny. Dneska mají lidi doma spoustu nejrůznějších možností, jak se zabavit – televize, internet, filmy, hudbu, knížky, všechno, nač si vzpomenou. Aspoň se v rodině víc poznají, stejně to mnohde vypadá, že se doma jen míjejí a nemají čas a ani chuť si v klidu sednout a popovídat si. Prostě vedle sebe jen existují. A to není dobře. Česká kultura přežije, o ni strach nemám; hned jak se opět zruší všechny nynější zákazy, lidé se rádi vrátí do divadel i kin a bude zase dobře. Stát by měl ale pomoct kulturním zařízením s nájmy a provozem, aby sály zůstaly a jejich majitelé je nepronajali Vietnamcům jako prodejny či sklady…

Jak moc podle vašeho názoru člověk potřebuje kulturní vyžití? Mají pravdu ti, kteří mluví o tom, že nějakou dobu se bez toho obejdeme, že to není v životě to nejdůležitější? Nebo ti, kteří poukazují na to, že kultura člověka rozvíjí, lidé se při ní setkávají… neodmyslitelně k lidskému životu patří…

Všechno má svůj čas, všechno má jak svůj začátek, tak konec. Půl roku se to dá vydržet, lidi aspoň zase začnou číst, prohlédnou si knihovnu po dědečkovi a určitě nějaké zajímavé tituly tam najdou. Stejně tak můžou oprášit noty, pokud na něco hráli, projdou své poličky s DVD a CD, a tak se můžou rozvíjet dál sami doma v klidu a v pohodě. Nakonec budou mít sami ze sebe radost.

Velkou diskusi před několika týdny vyvolal „zákaz“ zpívání. Na internetu se ihned začaly objevovat vtipy, připomínala se scénka z Pyšné princezny. Co si právě o tomto zákazu myslíte vy?

Tak ať si zpívají doma, nebo na zahradě, tam jim to nikdo nezakázal. A co se týče oné upravené scénky z Pyšné princezny, těší mě, že Čechy v žádné situaci neopouští humor. Zasmál jsem se, pobavil. Holt se jako Švejkovy děti nezapřeme. A neztratíme (úsměv)!

I přesto, že počet nakažených a bohužel i těch, kteří zřejmě právě na následky koronaviru zemřeli roste, jsou tady lidé, kterým opatření proti epidemii vadí, zpochybňují nošení roušek a podobně. Snaží se opatření, tak jak je bohužel často českým zvykem, obejít… co byste jim vzkázal?

Že budou dělat haury do chvíle, než jim zemře někdo blízký, někdo, koho měli rádi. Mám pocit, že snad nesledují televizi a nevidí záběry ze všech států světa, kde je to stejné, ne-li horší. Musím chránit sebe a své blízké, to je přece moje povinnost a nějaké frajerské pózy nejsou namístě. Stejně mi vadí to věčné fňukání, že nebudou mít na nájem, na jídlo, na toto a tamto, že jsou finančně úplně na dně – ale hned jak se v červenci rozvolnilo, na 105 tisíc Čechů vyrazilo do Chorvatska k moři. A na to peníze najednou měli?

Není to už jen o hádkách na sociálních sítích, situace ve společnosti graduje. Před týdnem se v centru Prahy konal protest proti „zmatečným“ vládním restrikcím“. Ten ale řada lidí odsoudila. Mluví se o bezohlednosti vůči policistům, práci lékařů… jsou lidé bezohlední? Je podle vás v české společnosti jistá část, která se nyní chová zcela sobecky vůči starým a nemocným? Nebo jsou to lidé, kteří jen zoufale upozorňují na to, že další uzavírka by nás kromě svobod stála i celou ekonomiku?

Všichni víme, že tato situace je zcela nová, nikdo netušil, jak bude covid-19 útočit. Nikdo nevěděl, jaký postup proti němu bude nejúčinnější, zkouší se za pochodu. Kdyby všichni ti, co neustále kritizují a zlehčují práci ostatních, zmlkli a šli něco dělat, udělali by nejlíp. Po bitvě je každý generál, jak se říká. Teď můžou ukázat, jak a co by oni udělali líp než ti druzí. V nemocnicích nabírají brigádníky, dobrovolníky, každou pomoc. Kdyby jen vynášeli mísy, špinavé prádlo, vytírali chodby, ale to je pod jejich intelektuální důstojnost. A nakonec budou rádi, že jim pak někdo ve špitále přijde vyměnit prostěradlo a umejt prdel, omlouvám se. Ano, jistá část společnosti se chová skoro neuvěřitelně. Mladí si myslí, že jsou neomylní, nenahraditelní, nesmrtelní. Stačí málo a pak vyděšeně zírají na to, co se jim to, chudáčkům, stalo, jim, pánům tvorstva! Jejich pohled na staré lidi je mylný, mají za to, že oni budou věčně mladí a krásní. Ale všeho dočasu, pokud se toho dožijí!

Už při takzvané první vlně se ozývaly názory, jak se společnost změnila, jak někteří mladí lidé neberou ohledy na starší a nemocné, zatímco kdyby covid více napadal mladé, jejich rodiče a prarodiče by udělali všechno pro to, aby je ochránili. Máte také ten pocit? A co to o naší společnosti po třiceti letech od sametové revoluce vypovídá?

Máte pravdu. Je mnoho věcí, které jsme po revoluci neohlídali. Zhlédli jsme se ve své nedočkavosti být hned západní ve „vzorech“, které na naši společnost neseděly. A tak jsme s vaničkou vylili i dítě. Každý začal být mistr světa, ve školách se rušily roky osvědčené osnovy, styl maturit, učňovské školy, zvláštní školy, bezhlavě se přejímalo všechno, co přišlo ze Západu, protože to bylo IN, zbytečně se experimentovalo, miliony létaly oknem ven. A to nejen ve školství. Dneska máme armádu manažerů a inženýrů všeho možného, ale sežeňte dobrého instalatéra, zedníka, truhláře, hrobaře, to je čím dál těžší. Na jednoho zedníka dvacet manažerů, nagelovaných, navoněných. Samolibost, jedinečnost, egoismus. Jak na pracovišti, tak doma v rodinách. Ano, rodiče se postarají o svého potomka, pana inženýra, mnohdy mamánka, ale ten neví ani jak by uvařil zeleninovou polívku a dal obklad svému dědečkovi. Podle mého naše společnost zvlčila, ztratila své mantinely slušného chování, mezilidské vztahy berou za své, lidé jsou k sobě takoví, jací jsou. Podráždění, agresivní, zlí. Nelaskavá doba. A bude hůř, velebnosti, jak říkala Cecilka (úsměv).

Centrum Prahy je už nějakou dobu oproti tradičnímu „obrázku“ doslova vylidněné. To samozřejmě má velmi negativní dopad na provozovatele restaurací, hospůdek, hotelů… na druhou stranu si ale někteří lidé tak trochu nostalgicky pochvalují, že Praha zase začíná mít své kouzlo, které pod obrovským náporem turistů postupem doby dost ztratila. Jak toto vnímáte vy?

Ano, možná je to tím, že se vyrojilo obrovské množství hospůdek, kavárniček, barů, rychlého občerstvení, ať už se jmenují, jak chtějí, a najednou se všichni diví, že přijdou o výdělek. Jenže i toto je jeden ze zákonů kapitalismu – starej se. Oni by chtěli kapitalisticky vydělávat, ale být socialisticky „chráněni“. Tomu se říká riziko podnikání, nebo tady zákon džungle. Přežije vždy ten nejsilnější a možná taky nejšikovnější. Není holt každý den posvícení, se nedá nic dělat. Ale jak říkám, až korona zmizí, bude zase dobře. A chodit poloprázdnou Prahou je radost. Člověk se může v klidu zasnít a na různá místa si dosadit postavy a děje z příběhů, které zná.

Domníváte se, že „díky“ této pandemii přehodnotí lidé nejen u nás, ale i v celém světě svůj pohled na život?

Mnozí ano, ti zatvrzelí budou pořád nadávat a hledat vinu všude jinde, jen ne u sebe. Ale to je už naše nátura, nic nového pod sluncem. Jinak budou hodnotit Francouzi, Italové, Španělé i Němci, jinak my tady. Je třeba si uvědomit jednu zásadní věc – život je tak strašně krátký a jsme tu opravdu jen na otočku, že si ho ještě otravovat něčím, proti čemu sám nic nezmůžu, je vyložená volovina. Poslechnu pokynů odborníků a profesionálů, budu tu chvíli žít tak, jak je třeba, a budu se těšit na dny úlevy a zdraví. A ony zase přijdou, věřte mi (úsměv).

Na závěr se zeptám, co vy, až se nám boj s pandemií podaří snad co nejdříve vyhrát, plánujete? Můžeme se těšit třeba na novou pohádku?

To záleží na tom, co si která televize bude přát. Jestli komedii, nebo pohádku. Já už nic neplánuju. Mám tu několik námětů, budou se líbit, fajn, nebudou, skákat z okna nebudu. Život je tak mnohotvárný, že člověk může v dané situaci a kdekoliv dokázat víc, než si myslí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: David Hora
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Hampl: Zkroťme korporace, nebo zkrotí nás. Uchopit moc jako Orbán, žádná dohoda

19:21 Petr Hampl: Zkroťme korporace, nebo zkrotí nás. Uchopit moc jako Orbán, žádná dohoda

ROZHOVOR Politická pravice stále ulpívá v úvahách z minulého století, u kterých se navíc ukázalo, že…