Většina demokratických států v Evropě podporuje nyní Ukrajinu, kterou brutálně napadlo Rusko před 3 měsíci. K těm nejaktivnějším zemím patří Česko, jež dodalo Kyjevu i těžké zbraně, jako jsou tanky, bojová vozidla pěchoty, raketomety, houfnice a podle vojenských expertů z USA prý i helikoptéry. Pomáhat napadeným je jistě chvályhodné, ale nepřehnali jsme to poněkud? Nic proti exportu ručních zbraní či dělostřeleckých granátů na Ukrajinu. Budeme ale schopni během pár let nahradit zmíněnou těžkou bojovou techniku, když se nyní potýkáme s vysokou inflací a potravinovou i energetickou krizí? Neohrozila vláda tak vlastně naši bezpečnost?
Ta naše darovaná, těžká technika byla sice v mnohých případech už zakonzervovaná ve skladech, nicméně stále funkční. A kdybychom, nedej bože, byli napadeni, jistě bychom museli po ní sáhnout. To vidíme dnes i v rusko-ukrajinské válce, kdy i starší bojová technika je v mnoha případech velmi účinná. Dá se vůbec odhadnout doba, kdy tu darovanou těžkou techniku plnohodnotně nahradíme?
Mohl bych tady odpovědět tou oblíbenou politicko-mediální frází, že Ukrajinci bojují i za naši svobodu, takže naše vojenská technika se na Ukrajině uplatňuje správně. Je na tom jistě hodně pravdy, ale já bych se soustředil spíše na ryze vojenskou stránku. Musíme si uvědomit, že zde už dlouhé roky probíhá proces vyřazování zastaralé techniky ze sovětských časů a přechod na západní zbrojní standardy. Část techniky z éry Československé lidové armády se skladuje, ale stále větší podíl se prostě zcela vyřazuje, zpravidla formou odprodeje soukromým firmám. Na tomto místě je potřeba zdůraznit, že pouze menší část české vojenské pomoci pro Ukrajinu jde ze skladů armády, daleko více toho dodávají soukromé firmy, což částečně dotuje stát, NATO či EU, část platí soukromí sponzoři a částečně jde o regulérní nákupy z ukrajinské strany. Tak nebo tak ale vojenská technika ze sovětských časů nevyhnutelně odchází a střídají ji zde nové západní vzory. Odeslání nějaké takové techniky na Ukrajinu tedy představuje jen jeden z řady způsobů, jimiž se tento proces realizuje. Jeho přednost navíc reprezentuje fakt, že tím vznikají šance na rychlejší modernizaci naší armády. Kromě získání tanků Leopard 2 z Německa se už mluví mimo jiné o tom, že díky poslání vrtulníků Mi-24 bychom měli získat slevu na nové americké helikoptéry. Obdobně to patrně bude i u Slovenska, které by za předání komplexu S-300 mohlo od USA dostat slevu na americké systémy Patriot.
V mnoha médiích se objevily zprávy, že bychom měli dostat z Německa darem starší tanky Leopard 2A4 za to, že si koupíme od Berlína 50 zcela nových typu Leopard 2A7. Je to podle vás dobrý obchod? Údajně ty starší Leopardy ale nejsou technicky a vojensky vyspělejší než modernizované ruské tanky T-72M, které jsme darovali Ukrajině. Zakládají se tato tvrzení na pravdě? A nebylo by vhodnějším řešením se raději připojit k Polákům a nakoupit spolu s nimi nejmodernější americké tanky Abrams se skvělým obranným systémem a velkou palebnou silou?
Srovnání tanků T-72 a Leopard 2 potřebuje uvést na pravou míru. Pořád se vyskytuje hluboce zakořeněný omyl, že tanky T-72M/M1 jsou jaksi „modernizované“. Ne, nejsou. To písmenko M v jejich označení totiž není ruská „moděrnizacija“, nýbrž „modifikacija“. Ve skutečnosti je to exportní verze pro sovětské spojence a satelity, kdysi v Československu licenčně vyráběná, ale technicky horší než verze T-72A a T-72B v samotné sovětské armádě. Německý obrněnec Leopard 2 je novější konstrukce než T-72, a dokonce i starší tanky Leopard 2A4 jsou výrazně vyspělejší než tanky T-72M1 poslané na Ukrajinu. Po stránce palebné síly, přístrojové výbavy i pancéřové ochrany jsou téměř o generaci napřed. Naše zmodernizovaná vozidla T-72M4 CZ jsou něco poněkud jiného, ta mají přinejmenším lepší systém řízení palby než starší provedení typu Leopard 2, byť jejich odolnost je hodně sporná. Jak totiž opět ukázala válka na Ukrajině, všechny tanky sovětské konstrukční školy mají fatální slabinu ve formě nabíjecího automatu a munice v prostoru osádky ve věži. Po průrazu pancéřování proto zpravidla nastává sekundární exploze, která odtrhne věž, zničí celý tank a pochopitelně i usmrtí osádku. Západní tanky mají jinou konstrukci a tento problém u nich neexistuje. Tanky Leopard 2 starší varianty 2A4, a tím spíš i obrněnce nové varianty 2A7 budou pro české tankisty znamenat obrovský posun vpřed, co se týče reálné bojové hodnoty na moderním bojišti.
Kvůli zhoršené bezpečnostní situaci, zaviněné válkou na Ukrajině, se nyní uvažuje o nahrazení zastaralých tanků sovětské výroby (na snímku) moderními německými obrněnci Leopard. Foto: Jan Štěpán
O pořízení tanků Leopard 2 pro českou armádu se již v minulosti hodně mluvilo a dlouhodobě šlo o jednoho z favoritů. Není žádné tajemství, že jsem nebyl velkým fanouškem tohoto kroku a preferoval jsem spíše jihokorejský tank K2 Black Panther, o jehož licenční produkci jednali i Poláci. Typ K2 má nepochybně výhodu v podobě nižší hmotnosti a tříčlenné osádky, kdežto zavedení tanků Leopard 2 bude klást velkou zátěž na českou armádní logistiku a bude potřeba vycvičit i nabíječe. Jestliže by Polsko zvolilo K2, pak by určitě bylo vhodnou volbou přidat se a podílet se na výrobě, ale Poláci licenční výrobu K2 odložili a rozhodli se pro americké tanky M1A2 Abrams, což nepochybně vysílá i jasný politický signál. Američané nabízeli Abramsy i Armádě ČR a rozhodně by to nebyl nějak zásadně špatný krok. Abrams je excelentní vozidlo, jež se může chlubit působivými výkony i bojovými zkušenostmi, ovšem pokud bych měl volit mezi Abramsem a Leopardem, přece jen bych sáhl po německém tanku. Abrams je poháněný plynovou turbínou, jež mu dává úžasnou rychlost a akceleraci, což Polsko se svým rovinatým terénem asi využije, ale provozní náklady na Abrams jsou výrazně větší než u typu Leopard 2, jenž se také přece jen víc hodí pro český terén. Tanky Leopard 2 dnes mají armády Německa, Rakouska, Polska, Maďarska i mnoha vzdálenějších států NATO a EU, podobnou cestou jako my navíc půjde i Slovensko. Leopard 2 se tedy ve střední Evropě stane takříkajíc standardním tankem, což logicky usnadní spolupráci se spojenci. Takže za těchto okolností říkám, že tanky Leopard 2 jsou nejlepší realisticky dostupné řešení.
V minulých osmi letech se v médiích stále „skloňoval“ nákup bojových vozidel pěchoty. Teď ale o něm není téměř vůbec slyšet. Domníváte se, že Ministerstvo obrany od něj ustoupilo? A když ano, z jakého důvodu? Změnila se tedy obraná strategie České republiky?
Je pravda, že v médiích se teď téma nových bojových vozidel pěchoty vyskytuje méně, ovšem od nákupu se rozhodně neustoupilo, právě naopak, nadále jde o jeden z prioritních akvizičních programů české armády. Pořízení nových pěchotních obrněnců společně s novými tanky totiž představuje naprostou nutnost pro budování těžké mechanizované brigády. Stávající obrněnce BVP-2 nevyhovují téměř v ničem, jsou technicky i morálně zastaralé a válka na Ukrajině opět dokládá, že tato konstrukce je pro osádku i převážené pěšáky smrtící past. Nutně potřebujeme nová bojová vozidla pěchoty, která nabídnou výrazně vyšší úroveň pancéřové ochrany, ničivé síly i přístrojového vybavení. Všechny tři nabízené platformy, tzn. ASCOD 2, CV90 Mk IV a Lynx, jsou kvalitní, samozřejmě každá má nějaké silnější a slabší stránky, stejně však platí, že sériová vozidla budou mít konfiguraci podle požadavků Armády ČR, a tudíž srovnávání údajů z prospektů nemá mnoho smyslu. Podle mých informací už se však to výběrové řízení nebude obnovovat, protože Ministerstvo obrany teď nechává vypracovat právní analýzu, která umožní to výběrové řízení ukončit bez rizika žalob či arbitráží. Následně by měl být jeden z uchazečů osloven přímo, možná ve formě vláda–vláda. Neoficiálně se uvádí, že čistě technicky u vojáků zvítězilo švédské vozidlo CV90, pro které se teď mimochodem rozhodli i Slováci, avšak u nás údajně v poslední době na pozici favorita stoupá Lynx. Opět ale zdůrazňuji, že žádná z těch tří platforem není špatná. Kterákoliv bude pro Armádu ČR znamenat obrovský přínos a je důležité, abychom některou konečně vybrali a začali ji zavádět.
Psali jsme:
Rozhoduje se také o nákupu či pronájmu nových letadel. Ve hře jsou stávající švédské Gripeny, ale uvažuje se i o nákupu amerických letounů F-35. Kterému typu letadel byste dal přednost vy sám a z jakého důvodu?
Stále více neoficiálních zdrojů a indicií napovídá, že směřujeme k nákupu amerických letounů F-35A Lightning II v počtu 24 kusů. Stíhačky JAS-39 Gripen zde nepochybně odvedly a stále odvádějí výtečnou práci a do historie českých vzdušných sil se výrazně zapsaly jako typ, který zajistil transformaci na západní standardy. V tomto smyslu náleží Gripenům velké díky, čest a sláva. Problém je naneštěstí v tom, že Gripen pochází ještě ze studené války, a ačkoli má stále evoluční potenciál, není už zase tak daleko od elementárních konstrukčních limitů. Teď máme v provozu stroje verze JAS-39C/D, jejichž modernizace je sice technicky možná, avšak šlo by pouze o nouzové a zase jen dočasné řešení. Komplexně přepracovaná verze JAS-39E/F nabízí podstatně lepší parametry a schopnosti, mimo jiné má delší dolet a větší nosnost zbraní. Pochopitelně disponuje i vyspělejší elektronikou, avšak omezení základní konstrukce Gripenu stále existují. Obávám se, že pokud bychom zůstali u Gripenů, za dalších dvacet let by celý problém vyvstal znovu, protože okolo roku 2050 bude i sebelépe zmodernizovaný Gripen jednoduše zastaralý. Stíhačky si nekupujeme na deset ani dvacet let, kupujeme je minimálně na třicet let a zřejmě i více, což je pro mě hlavní důvod pro pořízení F-35.
Bezpečnostní experti navrhují nakoupit pro českou armádu americké stíhací letouny F-35, které by měly nahradit nynější švédské Gripeny. Ilustrační foto: Jan Štěpán
Americký „Blesk“, přezdívaný běžně také „Panther“, je z hlediska pořizovacích a provozních nákladů dražší než Gripen, avšak ten rozdíl není zdaleka tak velký, jak se někdy tvrdí. Sériová produkce F-35 nabírá tempo a tento letoun si pořizují další a další země, což logicky znamená snižování jednotkové ceny a průběžné řešení problémů na základě provozních zkušeností. Pro F-35 se počítá s modernizacemi přinejmenším do roku 2070, kdy už bude Gripen vhodný leda tak do muzea. F-35 má gigantický evoluční potenciál a důsledně modulární koncepci, díky níž postupně získá schopnosti, jaké si teď neumíme ani představit. Pokud si tedy ty vyšší náklady rozpočítáme na přibližně pět dekád provozu, tak F-35 dlouhodobě vychází levněji než Gripen, nehledě k tomu, že Gripeny bychom kolem roku 2050 stejně museli vyřadit coby již zastaralé. Právě tohle byl jeden z hlavních argumentů, díky nimž se pro F-35 nedávno rozhodli i Švýcaři a Finové. Stejné letouny budou pořizovat i Němci a čerstvě se přidali Řekové.
Vše naznačuje, že se F-35 brzy stane prakticky standardní stíhačkou NATO a EU, a tudíž pro něj platí i tentýž argument jako pro tanky Leopard 2, tedy efektivnější spolupráce se spojenci. A samozřejmě je nutno uvést, že F-35 je letoun páté generace, který z hlediska svých schopností překonává vše, s čím by se na nebi mohl střetnout. Pak je tady ještě jeden argument, který je v Polsku vlastně veřejným tajemstvím, kdežto v Česku je to zatím jenom téma kuloárních debat. Poláci se totiž rozhodli pro F-35 i kvůli schopnosti nosit nukleární bomby, a pokud budeme chtít odstrašující arzenál také my, pak je „Panther“ prakticky nezbytný.
Válka na Ukrajině trvá už víc než 3 měsíce. Před hrdinstvím ukrajinských vojáků se dá jen smeknout. Nicméně někteří bezpečnostní experti tvrdí, že ruská přesila v technice i počtu vojáků je tak vysoká, že to při dlouho trvajícím konfliktu nemůže pro Kyjev dopadnout dobře a ten může postupně přijít o východ a jih své země, který je díky námořním přístavům a nerostnému bohatství pro Rusy velmi atraktivní. Přikláníte se také k podobnému názoru?
Nepřikláním, protože ta ruská přesila v lidech i technice je velmi pochybná. Ano, takříkajíc na papíře má Rusko obrovské zálohy i obrovské zásoby skladové vojenské techniky, jenže realita je daleko složitější a pro Rusko rozhodně nikoliv příznivá. Pro plné využití záložníků by bylo nutno oficiálně vyhlásit válku a poté totální mobilizaci, ovšem to je dvojitý problém. Politicky by to znamenalo přiznání neúspěchu tzv. speciální vojenské operace, což by Kreml asi zvládl, avšak mnohem horší je ta stránka praktická, protože Rusko prostě nemá reálné kapacity na to, aby totální mobilizaci opravdu provedlo. Sovětská armáda s tím vždy počítala, zatímco Rusko nikdy. Povolat statisíce příslušníků záloh nestačí, protože to není armáda, nýbrž jen dav. Bylo by nutno obnovit jejich vojenské dovednosti, vyzbrojit je a udělat z nich funkční jednotky. To vše by musel někdo někde provést, avšak ruská armáda na takový proces nemá infrastrukturu, personál ani zásoby. Stav skladových zásob vojenské techniky je podle mnoha zdrojů tristní a Rusové mají stále velké logistické problémy. Určitě mohou provádět a opravdu provádějí cosi jako omezenou skrytou mobilizaci, když se snaží získat další muže sloužící na kontrakt. Asi by mohli také změnit zákony a poslat do boje i brance, jenže tak nebo tak platí, že kvalita vojáků, které Rusko může ještě vysílat na frontu, bude logicky jen klesat.
Rusové pozbyli na Ukrajině velkou část svých nejlepších tankových, mechanizovaných a výsadkových sil a nemají žádnou další elitu, kterou by ještě mohli vytáhnout z klobouku.
Nelze pochybovat o tom, že ruská armáda operující dnes na Donbasu má určitou početní přesilu, ale ta rozhodně nedosahuje počtů, které by byly potřeba pro úspěšnou ofenzivu. Standardně platí, že pokud je kvalita sil přibližně vyrovnaná, pak by útočník měl mít trojnásobnou kvantitativní převahu, ovšem tu Rusko ve skutečnosti nemá a nikdy nemělo. Když válka začala, byly ty síly na frontě početně zhruba stejné, na každé straně šlo o přibližně 200 tisíc mužů, jenže Ukrajinci pak provedli mobilizaci a poslali na frontu další tisíce mužů, kdežto Rusko nikoli. Obrovským paradoxem této války ovšem je, že Rusko mělo velkou šanci uspět, pokud by všechny své síly soustředilo od počátku pouze na Donbas, popřípadě ještě na jih. V takové situaci by tam mělo vůči ukrajinské armádě jednoznačnou převahu. Rusové však toužili obsadit celou Ukrajinu, a proto své síly rozdělili na čtyři fronty. Na jihu se jim celkem dařilo, ale u Kyjeva a Charkova utrpěli operační porážky a obrovské ztráty. Potom sice všechno své úsilí skutečně soustředili na jižní a donbaskou frontu, avšak teď už možná nemají dost sil na to, aby tam dokázali reálně uspět a pak ty vojenské úspěchy také dlouhodobě udržet. Prostá vojenská a demografická matematika pracuje nemilosrdně proti nim. Sovětský svaz mohl používat a opravdu i používal přístup „nás mnógo“, jenže to už současné Rusko zkrátka nemůže.
V mnoha médiích se často dočítáme, jak to Ukrajina Rusům tvrdě nandává. Ano, většina českých občanů zcela správně fandí napadeným Ukrajincům a odsuzuje agresivní, imperialistické Rusko. Jenže nejsou tyto zprávy zbytečně zkreslené, když Rusové ovládají velkou část jihu a východu Ukrajiny? Nemůže to být potom pro naši veřejnost nemilé překvapení a velké zklamání, že Moskva si tyto oblasti přivlastní? Nebylo by lepší informovat o konfliktu pravdivěji, byť to může někdy působit dost negativně?
Velká část západních médií opravdu informuje velice tendenčně ve prospěch Ukrajiny, a tudíž například běžně přebírá ukrajinské údaje o ztrátách Rusů. To je samo o sobě velmi zajímavé téma, protože obě strany hodně přehánějí nepřátelské ztráty lidí i techniky, což je ve válce takříkajíc normální, ale v současnosti existují i docela efektivní způsoby, jak tyto údaje nezávisle ověřit, respektive jak se přiblížit opravdovému stavu ztrát. Obrazová dokumentace a identifikace, kterou se zabývají různí nadšenci, naznačuje, že Ukrajina zpravidla nadsazuje ruské ztráty třeba dvoj- či trojnásobně, avšak Rusko ty ukrajinské nafukuje klidně i desetinásobně a někdy s groteskními komentáři. Mohu tady zmínit třeba ruské údaje o sestřelených ukrajinských letadlech, protože podle těch už Rusko sestřelilo přibližně třikrát víc letounů a vrtulníků, než kdy Ukrajina měla, a navíc Rusko neustále opakuje, že ukrajinské letectvo bylo zničeno, ovšem pořád uvádí další a další zprávy o sestřelených letadlech, což vypadá prostě hloupě.
Ano, Ukrajinci samozřejmě leckdy také cíleně dezinformují, připomeňme kupříkladu zprávy o potopení mnoha ruských lodí, jež se nakonec nepotvrdily, ale přesto platí, že Ukrajina zvládá tu informační válku nesrovnatelně lépe než Rusko a zároveň má podstatně menší ztráty než Rusko. Ukrajinské ztráty se odhadují obtížně a nepochybně jsou citelné, avšak ruské jsou jedním slovem katastrofální, protože za ty tři měsíce války ztratili Rusové zhruba třetinu nasazených sil a zhruba pětinu veškerých svých pozemních bojových kapacit, což je zkrátka strašlivé.
Jestliže se teď podíváme na samotnou situaci na bojišti, pak v posledních dnech můžeme vidět ruské úspěchy u Severodoněcku, zatímco předtím se hodně dařilo Ukrajincům na severu u Charkova. Je ovšem potřeba zdůraznit jednu nesmírně důležitou věc. Tyto taktické či operační záležitosti jsou zajisté velice zajímavé a já pochopitelně také denně sleduji posuny na mapách, avšak ze strategického hlediska to má relativně omezený význam. Válka je složitý, komplexní a dynamický proces, iniciativa se přesouvá, každá strana může tam či onde uspět, jenže pokud to sledujeme s určitým odstupem na strategické rovině, tak vidíme, že se ten konflikt proměnil ve vyčerpávající a opotřebovávací válku, ve které Rusko stojí nikoli proti Ukrajině, nýbrž proti takřka celému Západu v čele s USA. V takovém druhu války je ale nejdůležitější ekonomická síla a právě v tomto ohledu má Rusko obrovskou nevýhodu. Americký program lend-lease má pro Ukrajinu ohromný význam a každých několik dnů můžeme číst zprávy o tom, že Kongres schválil nový balík vojenské podpory pro Ukrajinu. Americký lend-lease kdysi hodně pomohl Sovětskému svazu, kdežto dnes pracuje proti Rusku, na něž navíc těžce dopadají ekonomické sankce. Stojí tady za zmínku, že většinu sankcí tiše dodržují i čínské firmy, jelikož se obávají, že jinak by na ně dopadly sekundární sankce Západu.
Některé západoevropské státy v čele s Německem ohledně zbraní lavírují, ale pro Ukrajince je nejdůležitější pozice USA a Velké Británie, která je nyní zcela jednoznačná, neboť Američané a Britové se zjevně rozhodli způsobit Rusku prostřednictvím Ukrajiny vojenskou porážku. Dá se proto zcela nepochybně hovořit o válce v zastoupení, tzv. proxy war. Odhodlání Ameriky a Velké Británie je mimořádné a čekám, že se pomyslné hranice budou dál posunovat. Těsně po ruské invazi se diskutovalo o tom, zda Ukrajině dodávat obrněná vozidla, ale dnes už na Ukrajině střílejí moderní západní houfnice ráže 155 mm, dorazily protilodní střely Harpoon, chystají se dodávky těžkých raketometů a množí se spekulace o protivzdušných komplexech NASAMS a Patriot. To vše by mohlo Ukrajině poskytnout kapacity pro velkou protiofenzivu. Samozřejmě ale záleží i na tom, co udělají Rusové. Z vojenského hlediska by pro ně dávalo smysl přejít do obrany, zajistit si aktuální územní zisky na východě a jihu a doufat, že se Západ jaksi „unaví“.
Konflikt by tím přešel do „zamrzlé“ fáze a mohl by se táhnout dlouhé roky. Jestliže ale budou pokračovat v útocích a dále tímto tempem ztrácet živou sílu a techniku, tak tím vlastně budou jen nahrávat ukrajinské strategii. Rusové tak sice patrně získají další území, jenže za to zaplatí neadekvátní cenu a nedokážou ta území dlouhodobě udržet. Při stávajícím tempu ztrát by totiž ruská armáda za dva až tři měsíce fakticky zkolabovala a jako celek by ztratila bojeschopnost, což by zákonitě otevíralo optimální příležitost pro rozsáhlou protiofenzivu Ukrajinců, kteří by poté mohli ruské síly úplně vytlačit ze svého území.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Štěpán
