Pane doktore, Německem otřásla demonstrace muslimů, kteří vyzývali k nastolení chalífátu, čili náboženské vlády islámu. Máme v Evropě opravdu vážný problém v tom smyslu, že určité skupiny obyvatel nejsou loajální k naší kultuře a k našemu zřízení?

Přiznávám, že mne islám jako náboženství, právní systém a tradice zajímají od školních let. Byl součástí mých studií na FF UK. Chodil jsem na přednášky významných českých orientalistů. Felixe Tauera, Ivana Hrbka, Karla Petráčka aj. Studoval jsem v době, kdy už byl velkou autoritou mezi studenty Luboš Kropáček, a kdy islámská studia byla součástí mnou vystudované indonesistiky. S úžasem dnes sleduji, jak je islám zneužíván jako militantní ideologie, jejímž cílem má být rozpoutávání válek mezi národy a státy, dosahování materiálního bohatství a hmotného prospěchu jedněch na úkor druhých.

Není to samozřejmě nic nového. Evropské kruciáty a reconquista (křížové výpravy a znovudobývání Pyrenejského poloostrova) se odehrávaly sice před staletími, ale v historické paměti „skupin obyvatel“ a ve vyžadované loajalitě k nějaké kultuře a civilizaci zanechaly nepřehlédnutelné stopy. Expanze turecké Otomanské říše, “Vznešeného státu Osmanů“ (1299-1922/23), se dotýkala nábožensky neklidné a věčně „unášené“ střední Evropy. Jiřík z Poděbrad chtěl proti turecké expanzi sjednotit „křesťanské panovníky“, Václav Budovec z Budova napsal o ní svůj Anti al-koran a rodina Schwarzenbergů dodnes zdobí některé své majetky symbolem hlavy seldžuckého Turka.