Blíží se 17. listopad. Studentské protesty za nacismu jsou jakoby upozaděny takzvanou sametovou revolucí…
Myslím, že kritický odstup od událostí listopadu 1989, dílčí rozčarování ze společenského vývoje a aktivit mnohých protagonistů takzvané sametové revoluce, a především nové historické výzvy a příležitosti zcela logicky ústí v opětovné ocenění heroického vystoupení českých studentů a obětí následné nacistické perzekuce v roce 1939. Musíme opřít svoji národní existenci o pevné a nezpochybnitelné epizody národní paměti a tradice, které obstojí ve zkoušce času. Listopad 1939 byl prověřen. Šlo o opravdový projev národního vzepětí ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Listopad 1989 musí být ještě zvážen, abychom zjistili, zda byl z hlediska dějinného významu těžký, či lehký. Osobně dávám přednost pietě spjaté s tragédií roku 1939 před karnevalovým a lyrickým kýčem roku 1989.
Něžná nebo sametová revoluce jsou poměrně zvláštními pojmenováními událostí, něco takového je určitě česká specialita.
„Něžná“ či „sametová“ revoluce neexistuje. Je to historický mýtus. Skutečná revoluce je o vzpouře, krvi, utrpení, heroismu a boji. Která z těchto kritérií splňoval listopad 1989? Východní blok byl definitivně poražen ve studené válce, což stvrdila schůzka mezi Georgem Bushem a Michailem Gorbačovem na Maltě. Sovětský vůdce, který uvěřil svému vlastnímu kultu, poněkud naivně vyměnil hegemonii nad střední a východní Evropou za příslib západní hospodářské a technologické pomoci Sovětskému svazu, která se ovšem nikdy nerealizovala. Berlínská zeď padla za pasivního přihlížení velení sovětské armády. To byla symbolická kapitulace a konec východního bloku. V rámci Komunistické strany Československa se pravděpodobně určitá skupina s vědomím Moskvy pokusila odstavit konzervativní křídlo, ale další živelný vývoj jí přerostl přes hlavu. Následující sled událostí známe. Sám jsem je prožíval aktivně a se značnou euforií a nadějí. Ne, nebyla to revoluce, ale v zásadě zákonitá změna režimu v důsledku výsledku studené války.
Václav Havel a občanská společnost, je to přežitek, nebo úkaz v určitou dobu, který není třeba paušalizovat a znovu evokovat?
Bylo by nespravedlivé popírat obrovské vzepětí emocí v listopadu 1989 spjatých právě s osobou Václava Havla. Ocitl se zkrátka ve správný čas na pravém místě. To, co jsme tehdy mohli pozorovat v ulicích českých měst, nebyla ovšem žádná občanská společnost, která je prostředkem ideologické indoktrinace a vytváření paralyzujícího „falešného vědomí“. Bylo to skutečné národní společenství, naplněné pozitivní energií a historickým optimismem. Zrodila se mobilizující a osvobozující vize, která mohla dát českému národu obrovský rozvojový impulz.
To, že k tomu nedošlo, mělo několik příčin. Především jsme byli navzdory různým vzletným frázím západních státníků řazeni do mocenského bloku, který objektivně prohrál čtyřicetiletý konflikt. A jak prozíravě prohlásil keltský náčelník Brennus v roce 387 před Kristem po vítězství nad Římany: „Běda poraženým.“ Česká republika byla do nového evropského ekonomického systému začleněna jako závislá a využívaná periférie, jejíž produktivita, pracovní síly a potenciál měly primárně pomoci posílit zhoršující se výkonnost západoevropského hospodářství. Významná část místní politické elity, a to v čele s Václavem Havlem, si tuto skutečnost buď vůbec neuvědomovala, nebo zmíněné kolonizaci přímo napomáhala.
K tomu, abychom se z této nedůstojné situace dostali, nepotřebujeme ideologickým aktivismem prosáklou „občanskou společnost“, ale sjednocené národní společenství vedené kompetentními a vizionářskými patrioty schopnými formulovat realistický program hospodářské, kulturní a společenské obnovy. Osoby odvolávající se či zneužívající pro své soukromé zájmy vykonstruovaný odkaz Václava Havla mezi ně nepatří.
Psali jsme:
Za třicet let jsme se dostali na určitou ekonomickou úroveň. Budeme podle vás zase kvůli koronaviru padat k dnu?
Je samozřejmě velmi dobré, že navzdory našemu nepříznivému a omezujícímu postavení v rámci hierarchie světového hospodářského systému jsme podle údajů Mezinárodního světového fondu předstihli výší hrubého domácího produktu na základě parity kupní síly Itálii, Španělsko a Izrael. Jsem ale přesvědčen, že skutečný potenciál by nás měl zařadit mezi státy typu Finska, Dánska, Nizozemí nebo Irska. Koronavirus nepředstavuje zdravotní a ekonomickou komplikaci pouze pro nás, ale pro celý západní svět. Přes bolestivost utrpěných ztrát a lidských tragédií bychom neměli opustit vzestupnou trajektorii. Využijme úklid po koronavirové krizi k radikálnímu zlepšení podnikatelského prostředí, snížení daní, zjednodušení legislativy, podpoře vědy a výzkumu a zásadní reformě školství. Postavme se mediálnímu, politickému a akademickému establishmentu, který nás strhává do pasti civilizačního úpadku, jenž můžeme sledovat v přímém přenosu v řadě západoevropských zemích a Severní Americe. Vybudujme malý, ale silný a výkonný stát s důvěryhodnými politickými a právními institucemi, jehož obyvatelstvo prostoupené duchem patriotismu se těší důstojnému životu, vysoké životní úrovni a pocitu bezpečí. To není utopie, ale dosud nenaplněný příslib roku 1989.
Nesmrskla se Evropa, alespoň z hlediska některých lidí, jen na EU?
Evropská unie se nerovná Evropa. Označování kritiků Evropské unie za „protievropské“ populisty je projevem naprosté ignorance nebo manipulativní podlosti. Skutečný český patriot je autentickým Evropanem, protože si dobře uvědomuje, že jeho vlastní národ se zrodil v raném středověku v kontextu vznikající evropské křesťanské civilizace. Nejlepší tvůrci a myslitelé z řad českého národa významně přispěli do společné pokladnice evropského kulturního a intelektuálního dědictví.
Evropa ve svých nejlepších dobách představovala společenství národních celků či států, které rozmanitostí svého nadání a charakteru vytvářely evropskou historickou velikost. Jejím politickým vzorem by měla být pluralita starověkých řeckých polis nebo městských států renesanční Itálie. Již Řekové v pátém století před Kristem vycítili instinktivně svým vytrvalým odporem vůči Perské říši, že idea impéria přicházející z Východu ničí evropského génia. Římská říše, španělské impérium, Napoleonovo impérium nebo nacistická Třetí říše vysály z Evropy životní síly a přivedly ji ke kolapsu. Evropská unie po ratifikaci Maastrichtské smlouvy je reinkarnací impéria, jež tradičně způsobovalo na kontinentu stagnaci. Uplynulá tři desetiletí jsou toho názorným dokladem. Plíživá proměna Evropy ve výběžek Blízkého východu, jež je ve svém důsledku revizí výsledků bitev u Poitiers roku 732, Lepanta – 1571 nebo Vídně – 1683, ukazuje, jak svědomitými Evropany představitelé bruselských byrokratických struktur opravdu jsou.
Evropská unie se v dohledné době z různých příčin, které se všechny vyznačují jednoznačnou a osvědčenou historickou logikou, rozpadne. Nevíme, kdy a za jakých okolností, a doufejme jenom, že to proběhne stejně pokojně a konsenzuálně jako kdysi ukončení činnosti RVHP. Česká republika musí být na tento okamžik ekonomicky, politicky a psychologicky připravena a uchopit zmíněnou událost jako velkou historickou příležitost pro vlastní nezávislý rozvoj.
Po listopadu jsme z Varšavské smlouvy přešli pod NATO, jehož členem je mimo jiné Turecko, které nyní vystupuje spíše jako rival Západu…
Turecko, dříve Osmanská říše, mělo vždy k Západu ambivalentní vztah. Až do druhé poloviny sedmnáctého století usilovalo o jeho podmanění, zároveň ale přejímalo řadu invencí a technologií přicházejících ze Západu a štědře odměňovalo Evropany působící v jeho službách. V době, kdy si Osmanská říše uvědomila, že dobytí Západu přesahuje jeho vojenské možnosti, se pragmaticky zapojila do evropského diplomatického života. Jeho panství na Blízkém východě dlouhodobě udržovalo v daném regionu stabilitu. Po první světové válce provedl turecký autoritářský prezident Mustafa Kemal Atatürk velmi radikální až brutální protiislámské reformy, které měly za cíl prakticky učinit z Turecka součást západního civilizačního okruhu. Po druhé světové válce se Turecko stalo loajálním členem NATO a de facto americkým satelitem a projevilo zájem o účast v evropském integračním procesu. Miliony tureckých občanů odcházely za prací do západní Evropy, především do Německé spolkové republiky.
Proč tedy nevzniklo „evropské“ Turecko? Co se stalo? Evropa či Západ ve formě Evropské unie jednoduše přestaly představovat pro Turecko impozantní vzor modernizace, ale naopak se staly odpuzujícím příkladem stagnující a dekadentní společnosti. Orient vždy vynikal mimořádným talentem pro rozpoznání slabosti. Turecko se tedy naprosto pragmaticky a v souladu se svými národními zájmy odvrátilo od odkazu Mustafa Kemala Atatürka, přiklonilo se k původním islámským kořenům a zahájilo asertivní mocenskou zahraniční politiku. Jedinou smysluplnou odpovědí je vytváření účelových aliancí, a to i za účasti Ruska a některých arabských zemí, směřujících k jeho zadržování. Pouze tak odvrátíme závažný bezpečnostní problém, který jsme si do značné míry sami způsobili.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
