Blíží se 17. listopad, budeme si připomínat třicáté výročí událostí, které přispěly ke změně tehdejšího režimu. V České televizi nemohli strávit výsledek průzkumu v rámci projektu Paměť národa, podle něhož si více než třetina Čechů (38 procent) starších 40 let myslí, že za socialismu bylo líp. A tak si do studia pozvala historika Miroslava Vaňka, který měl odpovědět, jaké to je vysvědčení práce historiků, jejichž úkolem je podávat informace o době minulé. Mohou za takový výsledek průzkumu historici?
Fotogalerie: - Fuck Erdogan
Historie neexistuje, existuje jen interpretace historie. Ta je selektivní v tom, co zamlčí, a co naopak řekne. Navíc to, co poví, se možná stalo, a možná taky nestalo. Historii vykládají lidé, kteří ji nezažili. A pokud jsou pamětníci a píšou paměti, tak bych k tomu s černým humorem poznamenal, že lidé píší paměti tehdy, když už si nic nepamatují. Nebo si pamatují jen to, co chtějí. Mohl bych uvést vícero lidí, jejichž paměti jsem četl, ale vím, že spoustu věcí neřekli. Třicet let je málo na odstup.
Ale i ten průzkum jen naznačuje. Jak to mohou hodnotit lidé, kterým bylo v roce 89 deset let? Ti, co si myslí, že za socialismu bylo lépe než dnes, jsou především ti, co se jim vedlo dobře, měli sociální jistoty bez ohledu na to, jestli pracovali, nebo jen předstírali práci, a to ani nemluvím o desetitisících nejrůznějších funkcionářů, policistů a kádrováků. Navíc v té době ta dnes starší generace prožívala své mládí. A to je – podle známé písničky – „zlaté“. Už však nežila v totalitě, ale v jakémsi po všech stránkách omezeném šedivém nedemokratickém rovnostářství. Totalita vražedná, odpudivá, zločinecká tu byla v padesátých letech, ale po dvacátém sjezdu KSSS se to mírnilo a například ti, co studovali v šedesátých letech, považují velmi často toto období za nejhezčí léta svého života. To byla éra divadel jako Semafor, kultovních, stále živých filmů, vzniku hudby a písní živých dodnes. Částečně se dalo na Západ už i cestovat. A lidé se z těch cest vraceli domů. Přišel „vstup vojsk“ a po něm tzv. normalizace. Ale ani ta normalizace, i když byla odporná, hnusná, nedemokratická a autoritativní, nebyla totalitou. Už nedocházelo k sériovým zločinům a jiným odporným událostem jako v 50. letech. Osmdesátá léta obzvlášť poté, co nastoupil Gorbačov se svou „perestrojkou“, už začala být něco úplně jiného. Lidé měli sociální jistoty, určitý pocit klidu a bezpečnosti. Byly mezi nimi celkem slušné vztahy, většinu spojovalo, že nadávala na stranu a vládu, ale žila si celkem spokojeně. Nedivím se, že tak relativně velký podíl lidí má dnes, v turbulenci toho, co se kolem nich děje doma a ve světě, pocit, že se měli líp.
Fotogalerie: - Podvečer 17. listopadu
Je špatně, když politici nadávají novinářům ČT, např. z pořadu 168 hodin?Anketa
Odhadnete podle reakcí a vyjadřování studentů, které dobře znáte, čím je pro ně 17. listopad 1989?
Je tu – a v tom století od roku 1918 – poprvé velký generační problém. Měli jsme roky 1918, 38, 45, 48, také 55 – to ještě byly velké „třídní“ čistky – a roky 68, 89. Teď máme poprvé generaci těch, jejichž rodiče a prarodiče jsou posledními generacemi, které v Česku prožily společenské otřesy. Na vysokých školách už máme studenty, kteří se narodili v letech 1998, 1999. Slyší o masakru na Národní třídě. Prosím vás, jaký masakr? To byl zorganizovaný podvod s „mrtvým“ agentem StB Zifčákem. Masakr byl při prvním výročí 21. srpna v roce 1969, tam byly oběti na životech. Prvky masakru měly strahovské události z roku 1967, když esenbáci vtrhli do studentských kolejí, rozbíjeli zařízení a mlátili studenty, z nichž někteří si dodnes nesou následky. Nebo když se za první republiky několikrát střílelo do stávkujících. Ale Národní třída? To nebyl masakr, ale hlavně obdivuhodné vzepětí tehdejších studentů, kteří dnes tvoří jádro intelektuálního jádra naší společnosti.
Fotogalerie: - 17. listopad v centru Prahy
Čím tedy byl 17. listopad 1989 především?
Nebyla to revoluce. Byl to totální kolaps tzv. reálného socialismu a celého tzv. socialistického tábora. Kolaps, který otevřel cestu k vpravdě revoluční politické, ekonomické a duchovní transformaci naší společnosti. Nechci spekulovat, ale existují doklady o tom, že už v roce 1988 se ve vedení Komunistické strany Sovětského svazu nejen diskutovalo, ale i rozhodovalo o tom, co dál. Gorbačov si uvědomoval, že jestli nedojde ke kvalitativní změně, tak to skončí historickým krachem. Nešlo reformovat nereformovatelné. Gorbačov a skupina jemu blízkých byli proto ochotni uvolnit své vztahy se svými satelity. V době, kdy u nás došlo k událostem 17. listopadu, tak byly otevřené maďarské hranice, v Polsku už proběhly demokratické volby, předsedou první nekomunistické vlády se od srpna stal Tadeusz Mazowiecki, invaze občanů NDR ochromila velvyslanectví SRN v Praze. Pár dní předtím padla Berlínská zeď a i v Bulharsku se zbavili dosavadního stranického vedení. Jen u nás se soudruzi drželi. Pravděpodobný původní záměr byl odstranit starou komunistickou gardu, ale vymklo se to z rukou. Shromáždění na Albertově organizoval Městský výbor SSM, kdo ví, kdo a co za tím původně bylo. Po objevení „mrtvoly“ Zifčáka se všechno začalo valit.
Fotogalerie: - Uliční 17. listopad
21. listopadu byly ale milice připravené ještě zasáhnout. S děkanem fakulty jsme pozdě večer koukali z oken na levý břeh Vltavy. Stála tam kolona policejních antonů. Povídá mi: „Jano, jen abychom neskončili na Ruzyni.“ Já na to: „Josefe, vždyť ty nemůžeš skončit na Ruzyni, ty jsi poslanec ČNR a máš imunitu.“ Hleděl na mě dost nevěřícně a v očích měl odpověď: „To jsi tedy naivní.“ Je třeba si uvědomit, že sametové revoluce, tedy bez násilí a ztrát životů, proběhly jen v zemích, kde byla sovětská vojska. Kde nebyla, jako v Rumunsku, tam došlo k nekoordinovanému krveprolití. Je to náhoda? Myslím, že velký počet bývalých komunistů byl spokojený, když to začalo, a představoval si, že se zbaví brežněvistů a stalinistů a že u nás budeme realizovat konečně socialismus s lidskou tváří. Kdybych hodnotil 17. listopad za komunisty, tak bych řekl: „Konečně můžeme v pluralitní společnosti působit jako demokratická strana, která má před sebou budování demokratického právního sociálního státu, ve kterém bude odstraněna extrémní chudoba a extrémní bohatství.“ KSČM by ještě dnes měla říci, že 17. listopad ji osvobodil, aby se poprvé po padesáti letech podílela na výstavbě svobodné, sociálně spravedlivé občanské společnosti.
Psali jsme:
Skoro ve všech zemích východního bloku už se hnuly ledy, Československo se rozhoupalo až mezi posledními. Jaká idea pro změnu tehdy společnost spojila?
Základní paradox 17. listopadu vidím v tom, že naprostá většina společnosti sice věděla, čeho se chce zbavit, ale nevěděla a nedokázala si představit, co bude dál. Neměla představu o politické, ekonomické a morální transformaci země, a to se týkalo i disentu, hybné duchovní a organizační síly vpravdě revolučního pohybu po 17. listopadu. Netušila, že česko-slovenská federace zanikne. Měla povrchní, zkreslené představy o „reálném kapitalismu“, o svobodě podnikání, obrovských převodech majetku zahraničním vlastníkům, konkurenci a korupci, o vztahu k půdě, o hypotékách a exekucích a tak dále. Stejně ani o tom, že součástí českého jazyka se stane slovo tunelování. Volali jsme po svobodných volbách, ale nevěděli jsme, jaké budeme mít politické strany a co vlastně s nimi, když patří jen straníkům a Občanské fórum všem. Relativně malá skupina disidentů, která se dohodla s komunisty o převzetí moci, byla naprosto nepřipravená pro úkol, který ji čekal. Vždyť v první dvacetičlenné polistopadové vládě měli komunisté nejen předsedu, ale i patnáct členů.
Fotogalerie: - Diskuze o 17. listopadu
Kromě toho, že se chtěli zbavit panujícího režimu, o co nejvíce šlo lidem, když se před třiceti lety většinově rozhodli ho změnit?
Možná se mýlím. Ale já stále vidím souvislost s heslem „dohnat a předehnat“. K tomu desetiletí v různých obměnách koloval i takový vtip, že dohonit ano, ale nepředhánět, protože by viděli, že máme holé prdele. Ale co znamenalo to „dohnat a předehnat“? Řekl to jasně Nikita Chruščov na XXI. sjezdu KSSS: Dohnat a předehnat do roku 1980 USA ve „všech“ parametrech materiálního blahobytu. A to byla taky představa značné části obyvatelstva: dohnat a předehnat Západ, ale v čem? Ve spotřebitelské sféře. Všechno se poměřovalo a promítalo do představy „užívání si“ hmotného blahobytu. Už do hlav dětí se před listopadem implantovala myšlenka krásné budoucnosti, kdy bude všechno. A dokonce zadarmo, ani peníze nebudou. To je to nejhorší, co nám ten režim zanechal. Příliš mnoho lidí, kteří dnes říkají, že se jim žije lépe, má jistě pravdu. Ale to, že se jim žije lépe, nepřisuzují morálním, ideologickým, či politickým důvodům, „vyšším principům“, které by měly platit v každé civilizované lidské společnosti.
Lze se bavit o plusech a minusech režimů před rokem 1989 a po něm?
Neřeknu nic nového. V předlistopadovém období hrály pro podstatnou část obyvatelstva významnou roli sociální jistoty, umělá zaměstnanost, fungující systém jeslí a mateřských škol, stejné výchozí podmínky získání bezplatného vzdělání, dobrá úroveň bezplatného zdravotnictví, obdivuhodné kulturní prostředí, zejména v šedesátých letech, větší bezpečnost na ulicích, relativně nižší kriminalita, autorita učitelů a tak dále. A marná sláva. Ať se mýlím. Mezilidské vztahy byly lepší. Dnes máme ústavní Listinu základních práv a svobod, ústavně zakotvený princip, že lidé jsou svobodní a rovni si v důstojnosti i právech. Máme právní a sociální stát, politický pluralismus, svobodné volby, nezávislou justici, svobodné školství a podobně. O těch plusech je snad zbytečné mluvit. Podívejte se jen na Prahu, o tom by se vzdor všem problémům a oprávněným kritikám mohly psát knihy. V materiální oblasti žijeme v jiném světě.
A minusy? Některé vyplývají z toho, že v současném světě jsou na nás kladeny nové a nové povinnosti, společnost je přeregulovaná. Žijeme v explozi revolucí 4.0, v období digitalizace, zužování svobody, která je manipulována, sledována a někde evidována. Pak do toho přijde tsunami informací a dezinformací, které občany dezorientují, znepokojují, rozdělují. Něco se oznámí, něco se zatají, něco se překroutí a jako každý rok se z výroční zprávy BIS dozvíme, že v Česku působila, ale byla odhalena, jakási síť ruských a čínských zpravodajských aktivistů, ohrožujících bezpečnost České republiky. Na druhé straně to však ulehčuje činnost Úřadu pro kybernetickou bezpečnost a Úřadu pro kontrolu zpravodajských služeb, protože jiné zpravodajské služby u nás asi nepůsobí. A náš pan premiér může být spokojen, že se mu nestane to, co svého času paní kancléřce Merkelové, která byla odposlouchávána, ale nikoliv Rusy nebo Číňany.
Tak ale asi každý, kdo nad tím přemýšlí, si uvědomuje, že takhle si počínají všechny zpravodajské služby, a tu zprávu BISky bere s rezervou. Není lepší nad tím mávnout rukou?
Mně ani tak nevadí ta zpráva BIS, na které může být i značný kus pravdy. Mně vadí ta jednostrannost, to hodnocení, že veškeré dobro je na jedné straně a veškeré zlo na druhé. A pak mi vadí i to, k čemu u nás došlo: způsob, jakým se uskutečnila privatizace, rozkrádání všeho možného, volání po mnoha takových Kožených. Havel to v rudolfínském projevu nazval mafiánským kapitalismem. Stupeň zkorumpovanosti je nadlimitní. Korupce je průvodce každého kapitalismu. Ale co je moc, to je moc. A není to jenom v tom, že by někdo bral peníze, ale to je ten jánabráchismus, ten klientelismus, to vzájemné krytí a zavazování se navzájem různými službami. Babiš stejně jako Bakala a jiní těžili z toho, jaké tu byly poměry. Jen Andrej Babiš byl mnohem chytřejší a mazanější, uměl si najít hranici českého a evropského práva, za kterou nešel. A ještě vlezl do kurníků, které polistopadové kuny považovaly za své výhradní teritorium. Proto je nutno odstranit Babiše a samozřejmě i prezidenta Zemana. Ale to si musí počkat. Milion chvilek se musí proměnit v milion hlasů ve svobodných demokratických volbách a mohou vše změnit. Ale předběžně mají smůlu. Babiš v nich už uspěl opakovaně. Takže je třeba změnit lid. Zajímalo by mě, jaké mají ty „miliony“ ucelený propracovaný pozitivní program. Co chtějí? Proč tvrdí, že Babiš je pro zemi neštěstí, když jeho vláda udělala neoddiskutovatelný pozitivní kus práce? Ať se podívají, co dokázaly předchozí vlády. Ano, dovedu si představit lepší vládu, než je ta současná. I z opozičních stran přicházejí mnohé myšlenky, s nimiž lze souhlasit. Ale ať přijdou s ucelenou alternativou, za kterou bude stát demokratická volba lidu, jemuž se současná vláda Andreje Babiše nelíbí. Vždyť „lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonává ji prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní“.
Přitom Češi nemají rádi papaláše, vrchnost. To proto, že takto vyspělému národu po staletí vládli cizáci a Češi se naučili proti tomu specifickými prostředky bránit. Ve svém plebejství si řekli: „Žijeme v jiné době, tady nás kdeco štve, ale tohle všechno můžeme otevřeně a bez obav kritizovat.“ Nerozbíjejí výkladní skříně, nezapalují auta, ale dělají si legraci a vytáhnou třeba červenou kartu. To je úžasný nápad, který nemohl vzniknout jinde než v Česku – teď odhlédnu od toho, kdo je nechal vyrobit – v zemi Švejka a Járy Cimrmana. To je obdivuhodná schopnost bojovat proti tomu, co považují za zlo, bez násilí, sarkasmem, vtipem a humorným odstupem.
Nenásilí je určitě pozitivní, ale na druhou stranu společnost je rozdělená hlavně v názorech na prezidenta a premiéra, a to až tak, že to přerůstá v nenávist k těm, co o Zemanovi a Babišovi smýšlejí opačně než oni. Jak tohle si vysvětlujete?
To je to nové, co tu teď máme, jakýsi hybridní třídní boj v jiné formě. Hledá se nepřítel. Společnost je extrémně rozdělena sociálně, ideologicky a morálně. A pomalu vše se točí kolem dvou lidí, Andreje Babiše a Miloše Zemana. Pak se střetnou. Zemře Karel Gott, který byl jakýmsi symbolem všenárodní generační pohody, lidem přinášel jen radost. Od roku 89 si nepamatuji takovou masovou jednotu lidských duší a lítost nad tím, že odešel člověk. A co se stalo? Vypukla válka, protože Vlasta Chramostová, obdivuhodná osobnost, umírá v nevhodnou dobu. Gott je pro některé, zejména okrajové, celebrity černá normalizační ovce. Vypuká vzájemné nepřátelství a nenávist jako jeden z nejtemnějších minusů polistopadové doby. Kde zůstaly naše společné dějiny, tradice, naše státní idea, tvořivé vlastenectví?
Ing. Miloš Zeman
Projevuje se tedy, že nám chybí státní idea, myšlenka, která by naopak všechny spojovala?
Přesně. Kde je masarykovská touha po občanské společnosti, vytvoření ne etnického, ale též politického československého národa, kde budeme všichni Čechoslováci? Kde je hrdost nad vlastním státem? Co to je za lidi, kteří tvrdí, že se necítí být Čechy, ale Evropany? Co ví generace posledních třiceti let o tom, odkud přicházíme a kam směřujeme? Dějiny jsou nepřehledně revidované a interpretované a žije se ze dne na den. Nemáme skutečné elity. Takové, které by se byly schopné důstojně a s respektem vést vzájemné spory.
Zejména politici a novináři jako by nebyli schopni spolu komunikovat bez nenávisti a bez nadávek a s vědomím, že jsme nějaký celek, že patříme k sobě, že za sebou máme nějakou historii, že nesmíme zapomínat na lidi, kteří ji tvořili, věnovali vlasti svou celoživotní práci svých životů a někdy také i ty životy. Při těch loňských a letošních výročích mě úplně deprimuje, jak jsou ti nezúčastnění schopni o tom všem ze sebe sypat fráze, jako kdyby se o to oni sami zasloužili.
Jak jsme na tom se svobodou? Nesešněrovává nás nynější doba podobně jako ta předchozí? Dal byste za pravdu poslanci Václavu Klausovi, že se Sněmovna chová jako židovský výbor, když mu řekli, že má vypravit transport, a on tak jako rozhoduje, že nemocné ženy ještě nepošle, ty půjdou až příštím vlakem, ale jinak prostě dělá, co se mu řekne? Příměr vysvětlil tím, že více než polovina návrhů zákonů jsou nařízení Evropské unie, pro něž poslanci jako ovce zdvihají ruku a v nějaké podobě je posílají dál.
Znám historii jednoho z významných českých právníků. Za války seděl na Židovské náboženské obci, a když přišel příkaz vytvořit seznam Židů, které pošlou do plynu, tak ho pověřili, aby se na tom seznamu jako lidsky bezcenný úředník podílel. Věděl, že když bude Kohn, ale ne Roubíček, tak ten stejně půjde s nejbližším transportem. Co měl v tom strašném tlaku dělat? Připsat se do toho seznamu sám?
Teď máme kýženou svobodu. A proto se vrátím k 17. listopadu. My tu svobodu postupně ztrácíme. Jsme součástí pyramidy moci, na jejíž špici je Evropská unie. Tady si dovolím jednu sexistickou poznámku. EU je totéž jako ženy pro muže. Je těžké s nimi žít, ale bez nich to nejde. Bez Evropské unie být nemůžeme, ale ten moloch se vymknul ze své původně zamyšlené podoby. Místo toho, aby se EU starala o bezpečné evropské hranice, boj proti terorismu, pečování a rozvíjení společných evropských hodnot, tak se stará o tragikomické malichernosti, které otravují lidi a omezují suverenitu členských států. V Bruselu sedí tisíce víc než dobře placených úředníků, kteří za královské platy vymýšlejí nesmysly, rozhodují a nařizují členským zemím. A když vidíme v televizi záběr na Evropský parlament, tak je poloprázdný. Z Evropské unie k nám přichází hrůz nepočítaně a my to musíme realizovat. Velkou chybou bylo přijetí Lisabonské smlouvy. V mnoha zásadních věcech by měla platit jednomyslnost, zejména tehdy, když se to týká základních civilizačních, občanských a lidských práv. A kladu si otázku, co udělali ti naši politici, kteří by dnes Evropskou unii nejraději rozpustili, když jsme tu smlouvu přijímali za svou?
Evropská unie se sice komplikovaně, ale přece jen začíná drolit. Budou jí chybět Britové a jejich Spojené království?
Budou. Brexit bude pro EU a zejména pro ty méně vlivné země značná ztráta. Británie byla jakousi protiváhou toho německo-francouzského bloku, i když Francouzi si teď jdou trochu svou cestou. Tím, že Británie odchází, se zvyšuje váha těch velkých, protože Spojené království hrálo v Evropské unii úlohu jakési protiváhy. Dějiny lidstva jsou dějinami válek. Dnes se ani tak nevedou války zbraněmi, dnes se vedou ekonomickými prostředky. Německo, aby bylo nejsilnější, nejvlivnější a nejrespektovanější stát Evropy, už nepotřebuje žádný Drang nach Osten, stačí mu jeho hegemonismus a ekonomická síla.
Ale lze na to koukat i z druhé strany. Vzdycháme nad tím, když ekonomický růst poklesne z 2,7 na 2,5. Proč? Vždyť si žijeme jako společnost lépe než kdykoliv v dějinách. Ale to je právě ono. My si tak dobře žijeme, přitom si však sami ničíme budoucnost. Mluvil jsem o tsunami informací. Ale je tu i záplava spotřebitelského zboží každodenní potřeby, která je tak obrovská, že svým způsobem deformuje náš život. Podívejte se, jak se plýtvá zejména potravinami. To je strašné, zejména v době, kdy jinde na světě stamiliony lidí trpí hladem. Jsme také obětí všudypřítomné, doslova přiblblé reklamy, vlezlého nabízení půjček, které pak mnoho lidí zničí. Tohle nás ohrožuje stejně jako množství informací-neinformací.
Od roku 1989 už u nás není u moci jen jedna strana. Je tu ale subjekt, který jako by se vymkl všemu. Narážím tím na výrok bývalého prezidenta Václava Klause, že Ústavní soud je instituce, jejíž obrovskou váhu jsme tehdy nebyli schopni docenit a která by vůbec neměla existovat. Reagoval tak na rozhodnutí ÚS o zdanění církevních restitucí, rozhodování nevolené skupiny lidí proti tomu, jak rozhodl volený Parlament. Prý je z principu proti Ústavnímu soudu, i kdyby jeho soudci měli geniální názory. Nikoho prý nenapadlo, že ústavní soudnictví získá takový status. A to nejen u nás. Dal byste těmto vyjádřením za pravdu?
Ústavní soud ve státě může a nemusí být. Ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska nebo ve Spojených státech ústavní soud nemají. Systém, který máme my, se dostal do naší Ústavy ve snaze navazovat na ústavní listinu z roku 1920, v níž byl ústavní soud zakotvený. Jenže tehdejší ÚS omezeně fungoval jen do roku 1931 a nerozhodl za tu dobu o ničem zásadním. Pak se politické strany nebyly schopny dohodnout, kdo v něm má být, ústavní soud nebyl od roku 1931 ustaven. Existoval ústavně zakotvený, ale první republika ho vůbec nepotřebovala. Původně vznikl jen proto, že byla ústavně přiznána autonomie Podkarpatské Rusi, a ta měla mít Sněm, který měl přijímat zákony. Ústavní soud tedy nemohl rozhodovat o stížnostech občanů, o ochraně ústavně zaručených občanských a lidských právech, ale jen o ústavnosti zákonů přijatých podkarpatským Sněmem. Dnešní Ústavní soud je koncipovaný úplně jinak. Rozhoduje mimo jiné o stížnostech lidí, kteří si myslí, že pravomocným rozhodnutím a jiným zásahem veřejné moci byly porušeny jejich ústavně zaručená základní práva a svobody. Těch ústavních stížností je u nás obrovské množství, že na to Ústavní soud prostě nestačí. Ve společnosti neexistuje dostatečně silné pozitivní právní vědomí. A jsme zase u té konzumní společnosti. Vtip je v tom, že příliš mnoho lidí se nechce smířit s rozhodnutími státních orgánů, tak se naštvou a ženou věci výš a výš a senáty Ústavního soudu se tím musí zabývat. Vysoký počet stížností odmítnou, ale ztratí tím spoustu času. Ale advokáti jsou za to často rádi. Množství případů, kterými se musí zabývat Ústavní soud, je do značné míry taky spojené s méně kvalitní činností státních orgánů, včetně legislativní činností Parlamentu.
Nevžili se ústavní soudci včetně předsedy Pavla Rychetského do pozice těch, kdo mají patent na rozum i na pravdu, a často jdou proti vůli lidu?
Jistý aktivismus Ústavního soudu jistě existuje. Taky nejsem vůbec šťastný, když se ústavní soudce vyjadřuje k politickým otázkám. Ústavní soudci sice důsledně dodržují zásadu, že k případům, které se mohou potenciálně dostat až k nim, se nevyjadřují, ale v poslední době jsme svědky politických prohlášení, která přece jen už asi jdou za hranu toho, co může, nebo nemůže ústavní soudce říkat. Když se nedávno jednalo o zdanění církevních náhrad, tak to nebylo jednomyslné, někteří soudci byli jiného názoru, ale když je přehlasovali, tak se nedá nic dělat. A nezáleží na tom, zda se nám to líbí, nebo nelíbí. S Klausovou kritikou Ústavního soudu nesouhlasím. Není to skupina nevolených lidí. Prezident navrhne a Senát schvaluje, takže bez souhlasu Senátu se nikdo nemůže stát ústavním soudcem. Možná, že koncepce postavení Ústavního soudu a jeho struktura mohla být jiná. Nemyslím si však, že je Ústavní soud zbytečný. Jeho faktická úloha není v jakémsi uzurpování si moci nad Parlamentem. Není zbytečný. Je to neoddělitelná součást naší ústavní struktury.
Přesto, vybavil byste si případy, kdy by bylo lépe, pokud by Ústavní soud nerozhodl?
Pamatujeme si na případ Melčák, kdy prezident Klaus vypsal na říjen 2009 nové volby, ale měsíc před jejich plánovaným konáním Ústavní soud rozhodl o neplatnosti ústavního zákona o předčasném ukončení funkčního období tehdejší Poslanecké sněmovny a rozhodnutí prezidenta o předčasných volbách. Podle mého měl Ústavní soud právě v tomto případě stížnost odmítnout. To bylo politické rozhodnutí, kterým Ústavní soud podstatně zamíchal politickou situací demokratického právního státu. Ale generalizující kritika Ústavního soudu je též obrazem společnosti, ve které žijeme. Hledá se odpůrce a nepřítel a pak se najde. Nutno však upozornit na to, že postavení Ústavního soudu se zakotvilo v naší Ústavě za rozhodujícího vlivu a práce expertů, kteří byli vybráni z členů a přívrženců ODS a ODA. Česká národní rada se tehdy dokonce odmítla zabývat ústavním návrhem sociálních demokratů, který by nám v případě přijetí dnes nezpůsoboval mnohé aktuální problémy.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
