Duka pro PL: Venkov po roce 1989 nezískal co mladí ve městech. Virus? S lidmi hrají nečestnou hru

23.02.2021 4:46

ROZHOVOR Jak si coby společnost stojíme v boji s covidem? Máme se bát ztráty svobod, které jsme si vydobyli? Nejen na to pro ParlamentníListy.cz odpovídá kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský a primas český. V rámci polistopadového vývoje se nám podle jeho slov řada věcí nepovedla. Třeba to, že lidé z venkova za tři uplynulé dekády nezískali tolik co mladí ve městech. A covid? Občané se podle šéfa českých katolíků stávají rukojmími ve hře, kterou s nimi mnohdy hraje politická veřejnost. S kardinálem jsme mluvili též o hrozbě cenzury, situaci v USA, ale i výběru jeho nástupce na svatovojtěšském stolci.

Duka pro PL: Venkov po roce 1989 nezískal co mladí ve městech. Virus? S lidmi hrají nečestnou hru
Foto: Martina Řehořová
Popisek: Kardinál Dominik Duka
reklama

Pane kardinále, máme za sebou v mnoha ohledech mimořádný rok, především pak mimořádně náročný pro většinu obyvatel. Země je s několika málo uvolněními prakticky deset měsíců omezena, jsme uzavřeni doma, často odloučeni od svých nejbližších.

Ukazuje se stále více, že tento čínský koronavirus není tak snadno zvládnutelný, jak jsme si původně mysleli, a to v nás vyvolává frustraci. Naše vláda jedná tak, jak umí, a každý solidní člověk, když se rozhlédne po okolí, uvidí, že určité tápání nalezneme ve všech zemích. Reflektujme také, že první případ nákazy se u nás objevil před necelým rokem a o nemoci jsme poprvé slyšeli nedlouho předtím. Tehdy jsme ještě nevěděli, že máme co do činění s epidemií, kterou Evropa a svět nezažil od doby epidemie španělské chřipky před sto lety. Připraven na ni nemohl být nikdo, bylo potřeba improvizovat. Vloni se lidé s vervou pustili do šití roušek a jiné potřebné pomoci, nyní naopak vidíme velkou neochotu dodržovat přijatá hygienická opatření. Ukazuje se, že kromě zdravotních komplikací ve vztahu k nakaženým koronavirus způsobuje ve společnosti nemoc lidských srdcí, trápí je samotou v izolaci a znemožňuje nám to, co jsme po dlouhá léta považovali za samozřejmé. Ano, je to velká krize, která otřese nejednou z jistot, které máme.

Anketa

Je dobře, že Roman Prymula odešel ze všech veřejných funkcí a nechce se vracet?

hlasovalo: 11182 lidí

Lidem dochází energie i trpělivost. Podle různých zpráv vzrůstají počty spoluobčanů s těžkými psychickými problémy, způsobenými i složitou existenční situací. Očkuje se pomalu, počty nakažených klesají jen pomalu. Co dělat? Lze si ještě udržet naději na brzký návrat do normálu?

Nyní pozorujeme ve společnosti určitou únavu z koronaviru, která nenarušuje jenom vztahy v rodinách a zaměstnáních, ale má i svůj celospolečenský dopad. Bezesporu jednotlivá nařízení, která přicházejí, nejsou hodnotitelná jednoduše jenom ze strany zdravotnické nebo ekonomické stránky, ale mají i politické důsledky. Občané se v této situaci stávají rukojmími, kdy s nimi politická veřejnost mnohdy hraje ne úplně čestnou hru. Mám v tomto ohledu na mysli nedostatek informací, neustále se měnící, a na druhou stranu soustavnou kritiku a penalizaci veřejnosti. Vidíme také, že se už objevují i snahy mimořádné situace, opravňující mimořádné prostředky, zneužít k opatřením v důsledku vedoucím k trvalému okleštění svobody. Přitom nebýt nasazení lidí, kteří i v těchto podmínkách udrželi průmyslovou výrobu, tedy že nám doma hřeje topení, obchody jsou zásobeny, ulice uklizeny, že funguje doprava – ocitli bychom se v civilizačním chaosu. Patří jim za to ocenění a dík, svou roli druhé linie za zdravotníky a bezpečnostními složkami v boji s virem zvládli dobře. Respektujme tedy, že občan je již dospělý člověk a že on ani jeho zdraví není majetkem společnosti a že zde mezi občanem a vládními institucemi musí být veden dialog. Návrat do normálu bude trvat déle, než si kdokoliv z nás zprvu připouštěl, to je, myslím, z dnešního pohledu zřetelné a jsem přesvědčen, že společenské škody daleko převáží nad těmi materiálními. 

Anketa

Kdo je lepší politik?

70%
hlasovalo: 13850 lidí

Když jsme si loni připomínali výročí listopadové revoluce, objevily se názory, že životní úroveň a důstojnost života, kterou si národ po roce 1989 vybudoval, ztrácíme a zahazujeme kvůli současné krizi. Jak tyto názory vnímáte vy jako někdo, kdo si za komunismu hodně vytrpěl?

Určité remcání je naší povaze vlastní, a vlastně bych se i divil, kdybychom si dnešek pochvalovali jako takový, o jakém jsme si snili. Bezesporu se jako společnost máme lépe, dosáhli jsme svobody i možností, po kterých jsme dlouhá desetiletí toužili. Řekněme si ale také otevřeně, že se nám mnohé v posledních třech desetiletích nepovedlo. Lidé z venkova nezískali tolik co mladí lidé ve městech, kteří mohou nejvíce ocenit možnosti, které se před nimi pádem komunistického režimu otevřely. Mnoho lidí, kteří za socialismu žili od výplaty k výplatě, tak žije i nyní, ale současný svět je k nim daleko tvrdší, nemilosrdnější. Lidé tehdy také na sebe měli více času, mohli více rozvíjet své vztahy a koníčky. Stát toho dnes v duchu ideje individualismu stále více nechává na bedrech jednotlivce. Nedivme se, že je toho mnohdy více, než jeden dokáže unést. A proto se také nedivme, že se stále více ve společnosti objevují hlasy, které volají po korekci společenského vývoje, tak aby se jeho výhody dostaly k více lidem, zvláště pak k těm, kteří dnes pociťují spíše jeho nevýhody.

Fotogalerie: - Komorní Palach

Uctění památky Jana Palacha za komorní účasti v do...
Uctění památky Jana Palacha za komorní účasti v do...
Uctění památky Jana Palacha za komorní účasti v do...
Uctění památky Jana Palacha za komorní účasti v do...
Uctění památky Jana Palacha za komorní účasti v do...
Uctění památky Jana Palacha za komorní účasti v do...

Koronavirová krize a vše kolem toho evidentně ještě výrazněji prohloubila příkopy ve společnosti. Jedni výrazně vyzývají k dodržování všeho, druzí jsou kritičtí a upozorňují na řadu třeba i nelogických řešení. Nemůže nás tato situace nevratně rozdělit?

Jako národ jsme mistry v obcházení pravidel. Ale je spravedlivé říci, že opatření nejsou mnohdy domyšlená do konce, protože o nich často rozhodují teoretici, a nikoliv lidé z praxe. Třeba k rouškám ve škole mi jedna učitelka říkala, že je to neštěstí. Klukovi to nejprve spadne na zem, pak si roušku nasadí obráceně, a protože si ji zamaže od svačiny, tak si půjčí od nějaké spolužačky její, samozřejmě už použitou. Jsou to úsměvné situace, mnohdy ale i otravné. Vezměte si třeba dělníky v továrně, těm musí rouška při práci překážet, to jako vyučený strojní zámečník vím. Kdo nosí brýle, také ví, jak často se mu od vzduchu zpod roušky zamlží, a teď si představte, že takto by měl člověk řídit autobus. Nedá se ale nic dělat, dokud nevymyslíme něco lepšího, měli bychom opatření respektovat. Zároveň ale také mysleme na svůj zdravý rozum. Ta opatření tu jsou, aby nás ochránila, nikoliv aby nás jejich prostřednictvím někdo šikanoval. 

Velmi se rovněž projevilo, že určité skupiny lidí mají potřebu vulgárně komentovat, kádrovat, a dokonce omezovat ty, se kterými nesouhlasí. Kam jsme se 31 let po listopadu 1989 dostali? A s jakými pocity tohle všechno sledujete?

Považuji za zneklidňující, že se koronavirus a jeho pacienti stávají zajatci politických vášní. Dokonce si můžeme i říci, jako by se tu v důsledku koronaviru znovu objevily některé povahy z doby protektorátu a komunismu. Z toho upřímně začínám mít stále větší obavy.

Musíme si uvědomit, že tyto motivy jsou vedeny určitými stavy úzkosti a obav, ale také zároveň že člověk, který podlehne panickému strachu, úzkosti a hysterii, nemůže dát návrh na řešení, tak jako s ním není schopná přijít politická opozice. Nikdo v této situaci není schopen dát ideální řešení. Proto bychom měli respektovat to, co nám doporučují odborníci. Zároveň se ale musíme bránit i těm, kteří jednotlivá nařízení zbožšťují, kdy namísto racionálního a lidského přístupu vnímají jen literu předpisu. Mysleme na to, že svárem, vzájemným obviňováním ani politikařením si v ničem nepomůžeme. Toto bych chtěl zdůraznit nejen pro naši parlamentní opozici.

Trend v potlačování názorů jste poznal na vlastní kůži. Twitter vám nedávno asi na dva týdny zablokoval účet. Dostalo se vám nějakého vysvětlení? Dopustil jste se něčeho?

O vysvětlení jsem se pokusil přes své spolupracovníky požádat, ale žádnou odpověď jsme nedostali. Druhý lednový víkend byl můj twitterový účet omezen znova, ale tentokrát jen na krátkou dobu, podařilo se ho rychle zprovoznit. Načasování do doby inaugurace nového amerického prezidenta mi ale potvrzuje domněnku mých spolupracovníků, že Twitter vyhodnotil jako problematický sdílený článek Konzervativních novin o Coney Barettové. 

Tuším, že jste vlastní blokaci Twitteru někde komentoval tak, že si z toho nic neděláte. Na druhou stranu je to ale z pohledu této sociální sítě stále častější praxe, zažívají to mnozí. Nejde o jeden z ukazatelů, že skutečně pomalu dochází k ukrajování naší svobody, jejíž hodnotu český národ se svými zkušenostmi velmi dobře zná?

Celá kauza mě naplňuje smutkem. Západní státy, které pro nás byly v době, kdy jsme měli svobodu slova omezenou, určitým vzorem. Protože ale s totalitou, omezením projevu a dalších normalizačních praktik nemají takové zkušenosti jako státy bývalého východního bloku, tak si s myšlenkou cenzury a omezení svobody slova nebezpečně pohrávají. Svobodu slova považuji za jeden ze základních pilířů skutečné demokracie. Cenzura ale není jenom otázkou normalizace nebo nedemokratických režimů. Ani k nám nepřichází ze zahraničí. Přesto se s ní setkáváme dnes a denně v podobě autocenzury skrývané za korektnost. Je to také otázka volby partnerů do debaty, vyhýbání se určitým tématům. K určitým tématům je nám bráněno se vyslovovat, respektive vyslovit se můžeme, ale pak následuje mediální lynč, zostouzející, vyvracející a zesměšňující vyřčené, nebo rovnou mluvčího, aby byl zbaven hlasu. Mám svou zkušenost, že určitá křesťanská témata jsou ze společnosti vylučována, vezměme si třeba otázku ochrany lidského života, nebo rodiny jako svazku muže a ženy. 

Nedávno jste se v podobném případu veřejně zastal Jany Jochové, která rozhořčila genderové aktivisty rozhovorem o rodině v profesním časopise Sociální služby. Vy jste pak způsob jejich kritiky přirovnal k metodám padesátých let, což je velmi silný příměr. Co vás k tomu vedlo?

Dostala se ke mně jedna petice, která osočuje Janu Jochovou z Aliance pro rodinu. Její přečin spočívá v tom, že si dovolila prohlásit, že „děti mají právo znát své rodiče a mají jimi být vychovávány“, a srovnat některé prvky dnešní ideologické indoktrinace teorií genderu s léty budování reálného socialismu. Jistě, autoři dopisu Janě Jochové neupírají její právo na názor, ale obracejí se na časopis, který rozhovor otiskl, aby vyjádřili své pobouření ze skutečnosti, že je dnes někdo ochoten „podobně extremistickým“ názorům dávat prostor, protože každý přece ví, že „není důkaz, že by ideálním rodičovským párem byla genderová kombinace muže a ženy“. Přiznám se, že ani nevím, co bych na takovou hloupost řekl. Za rodinu, od slova rodit, byl odjakživa považován sňatek muže a ženy, který jediný může dát vzniknout novému životu, přijmout ho a vychovat. A přestože dnešní ideologové na této jednoduché skutečnosti nic nezmění, budou alespoň šikanovat ty, kteří s nimi tuto hru odmítají hrát. Tedy petice, dopisy, distanc pracovního kolektivu, ostrakizace, vylučování z debaty… skutečně někdo nevidí tu podobnost s budovatelskými padesátými lety dvacátého století?

S omezováním svobody názoru za pomoci blokací a mazání účtů jde ruku v ruce i další trend, vyhazování z práce za projevený názor, obava z toho a tlak některých skupin zbavit příjmů člověka, který říká něco jiného, než si někteří myslí. Stále více lidí i známých osobností na to upozorňuje, ale odpovědní lidé s tím prakticky nic nedělají. A nejde zdaleka jen o ČR, více se to projevuje na západ od nás. Berete to jako hrozbu? Kam to může dospět? Anebo jde o přehnaná varování?

Celý problém vidím v tendenci relativizace hodnot. Podle této teze pravda neexistuje, tedy kromě pravdy těch, kteří se domnívají, že kdo nezpívá písničku na jejich melodii, ten by měl být umlčen, protože nemůže mít pravdu. Následně pak dostane nálepku, aby bylo zřetelné, že se s člověkem podobných názorů nesluší mluvit. Zároveň to má posloužit i jako varování jiným. V tomto ohledu vnímám koncentraci mediální moci k několika technologickým firmám jako určitou hrozbu. V důsledku přestaneme hledat pravdu, protože nám bude dána. Nikoliv však jako výsledek Zjevení, setkáním Boha s Člověkem, a dlouhými staletími rozjímání a diskusemi nad jeho obsahem, ale neuváženým rozhodnutím firemního managementu, o kterém se navíc ani nebude smět diskutovat.

Pokud jde o vážnou hrozbu, proč západní společnosti dopouštějí, abychom se do takového stavu dostali? Můžeme tento vývoj vůbec nějak zvrátit?

Nemá takovou zkušenost s totalitní diktaturou. Je to ale také určitá otázka naší společenské pýchy. Máme pocit, že jsme vůči podobným hrozbám omezení svobody slova, pohybu nebo myšlení imunní. Ukazuje se ale, že tomu tak není – podívejme se na myšlenky, které se rodí dnes v prostředí starobylých francouzských a amerických univerzit a srovnejme si to se středověkými výkony univerzit ze Sorbonny, Salamanky nebo Boloni. Zatímco tehdy řešili otázku lidské svobody, vůle, podstaty substancí, dnes se ty nejlepší humanitní univerzity zabývají počtem pohlavních identit, korektním jazykem a sofismaty nad přirozenými otázkami. 

Nedávno jsme takřka živě sledovali válečný konflikt v Náhorním Karabachu. Starý křesťanský národ bojoval proti islámské přesile s podporou Turecka. Výsledek známe. Jak vnímáte fakt, že Evropa toto nechala prakticky bez povšimnutí?

Vnímám to jako selhání světa, který se chlubí zájmem o lidská práva a svobody. Zhanobení křesťanských chrámů na území Náhorního Karabachu je pak obžalobou západní civilizace z nedostatečné solidarity a soucitu s jiným státem vlastní, křesťanské civilizace. Sleduji tureckou zahraniční politiku a vnímám tendence k obnově osmanského impéria, tedy k návratu do 18. století. Evropa by měla být aktivnější, nenechat se Tureckem vydírat, jinak se politicky vrátí o dvě století zpátky. A to, myslím, nechce nikdo. 

Často jsem slyšel paralely s bojem Arménů o Karabach s bojem Srbů o Kosovo. Obě území jsou baštami a historickými symboly křesťanské existence obou národů. Lze tyto případy srovnávat? I s ohledem na (ne)činnost západního světa...

Otázky Kosova a Arménie nejsou identické, byť analogie se může zdát v historickém symbolu křesťanské existence. Ovšem osud Arménů je mnohem komplikovanější, bolestnější, v dlouhém časovém úseku. Arméni si zažili vlastní genocidu. Srbové se účastnili bojů proti Turkům, vykrváceli na Kosově Poli, ale v rámci Balkánu, na západ od Turecka, měli možnost účinně svoji existenci hájit. Arménii jde mezi islámskými sousedy Tureckem, Íránem a Ázerbájdžánem o holé přežití.

Sledujete dění ve Spojených státech? O novém americkém prezidentovi se hovoří jako o druhém katolickém prezidentovi v USA, který nahradí nevyzpytatelného populistu Trumpa. Jaký máte z tamních událostí pocit?

Položme si otázku, proč si konzervativní američtí republikáni zvolili Trumpa? Jsme bohaté společnosti a pro politiky je dnes těžké něco slibovat, aby na to lidé slyšeli a aby to pak bylo možné opravdu i naplnit. Donald Trump dokázal pojmenovat problémy, které bolí většinu obyvatel Spojených států. Ano, byl populista, ale své sliby na rozdíl od populistů v mnohém splnil. Proto mu odpustili mnohé. Za napadením Kapitolu pak nebyla Amerika ani Republikánská strana, ale určitá skupina extremistů. Donald Trump v tom však svoji roli sehrál, nelze se po prohraných volbách chovat jak fotbalový fanoušek po prohraném derby.

Otázka zvolení J. Bidena je záležitostí politickou, nikoliv náboženskou. Jeho přístup k některým katolickým tématům, kde nelze dělat kompromis, a mám teď na mysli třeba otázku potratů, o kterých papež František hovoří jako o „nájemných vraždách“, nebo vstřícnosti ke genderové ideologii, kterou papež považuje svou ničivostí za srovnatelnou s „účinky jaderné zbraně“, mi nedovoluje říci, že ho chci považovat za reprezentanta katolíků v USA. O tom svědčí i prohlášení amerických biskupů. Politika je uměním možného, tedy i kompromisů, ale pokud jsou kroky amerického prezidenta v radikálním rozporu s katolickou morálkou, pak mi to může být podnětem k úvaze nad upřímností jeho víry a katolictví.

V médiích se objevily spekulace o vašem budoucím nástupci. Víme, že proces je tajný, přesto – můžete nám k tomu říci něco konkrétnějšího?  

V první řadě, v médiích se často nesprávně uvádí, že jsem rezignoval, nebo že jsem v demisi. Protokol stanoví, že při dosažení tzv. kanonického věku, 75 let, odevzdává biskup svůj úřad do rukou Svatého otce. Tak jsem učinil. Odpovědí mi bylo, že mám nadále setrvat ve svém úřadu podle pokynů Svatého stolce. Volbu nového arcibiskupa bych pak přirovnal k jakémusi konkurzu, který provádí apoštolský nuncius, velvyslanec Vatikánu v ČR. Dotazuje se lidí, kteří v církvi nesou odpovědnost, jako jsou biskupové, řeholní představitelé, význační laici a podobně. Na základě jejich výpovědi pak sestaví tzv. terno, tedy tři jména, a ty pošle do Říma k papeži. Ten si vybere a přitom nemusí respektovat jejich pořadí, nebo může přijít s nějakým úplně jiným jménem, ale to se neděje často. Celý proces je náročný a trvá nějakou dobu, jmen se může objevit několik desítek. Církev navíc v nadcházejících několika letech čeká celková generační proměna, protože biskupů, blížících se „církevnímu důchodovému věku“ je více. O to pečlivěji musí nuncius vážit. Nastupující generace si už neponese tolik šrámů z doby totality ani z ne úplně jednoduchých prvních let života církve ve svobodě, tedy k této přeměně je potřeba pohlížet s nadějí, že se začne psát nová kapitola. V tomto roce mne ještě čeká oslava jubilea sv. Ludmily a pak věřím, že se povede i instalace nových varhan v katedrále. Dále se pak uvidí.

Abychom ale skončili pozitivně. S jakými nadějemi se podle vás můžeme upínat k budoucnosti? Co byste občanům a čtenářům ParlamentníchListů.cz vzkázal?

Papež František obohatil tento rok jednak vyhlášením Roku rodiny v duchu dokumentu Amoris laetitia a přidal k němu i Rok sv. Josefa. Všechny tři zmíněné aktivity se týkají tématu rodiny. Myslím, že je to od papeže více než symbolické, protože právě rodina prokázala v období čínského koronaviru covidu-19 svoji sílu, ale i míru odpovědnosti a s tím spojenou velkou náročnost každodenní reality, se kterou se rodinné prostředí muselo vypořádat. U nás jsme vstoupili do roku, který byl církví vyhlášen Rokem sv. Ludmily. K tomuto prohlášení se přidaly i státní instituce (prezident, vláda, Parlament ČR) a další významné společenské organizace. Je v tom rovněž skryta určitá symbolika, protože v postavě sv. Ludmily, pramáti Slovanů, se navracíme k počátkům naší národní identity, k Bořivojovi a prvním Přemyslovcům.  

Tento rok bude také bezesporu rokem sčítání škod po epidemii čínského viru a konsolidace společnosti po ročních omezeních. Zároveň ale musíme chovat naději – a to je přímo naší povinností –, že bude lépe, že na nás Pán Bůh nezapomene. Ano, loňský rok nám přinesl těžkou zkoušku. Z počátku se zdálo, že vše snadno překonáme společnými silami i s velkým vědomím solidarity a odhodlání, které bylo často i radostné. Ale před samotnými vánočními svátky jsme se pak mnozí obávali, jak je budeme slavit? Co nám vlastně dovolí? Oslavy Vánoc i Nového roku byly nakonec velmi skromné, ale na druhou stranu jsme mohli po 800 letech spatřit onu Betlémskou hvězdu, kterou spatřili mágové z daleké Persie, tj. zřetelně viditelnou konjunkci planet Saturnu s Jupiterem, jako nebeské znamení zrození Božího Syna Ježíše Krista. Věřím tedy, že kromě nářků na „ztracený“ rok bychom také měli na koronavirový čas vzpomínat i s jistou vděčností, že se nám dostalo trochu času k reflexi, kam vlastně jako lidstvo kráčíme. Nemíříme nezadržitelně k pádu do ekonomické, ekologické a společenské propasti? 

Nyní se nacházíme v době postní, která nás vede k Velikonocům, které by bez předchozích Vánoc nebyly. Při nich Kristus sestoupí do pekel, aby se vrátil jako vítěz nad smrtí a náš zachránce. Věřme tedy, že se letošní Velikonoce stanou bodem obratu v našich současných trápeních. Popřál bych všem čtenářům Parlamentních listů především jakousi renesanci lidského ducha, našich každodenních vztahů a uvědomění si toho, co je v životě opravdu důležité. Nejsou to skutečně peníze, o které zčásti v důsledku epidemie přijdeme, ale vědomí, že na nás někomu záleží, že nás má někdo rád a že s námi chce trávit svůj čas. Že je tu s námi Bůh a že v něm máme jistotu, že nás podobně jako svého syna neopustí, byť bychom zůstali zcela sami.

  • V letošním roce proběhne pravidelné sčítání obyvatel, letos ale nebude zahrnuta otázka na náboženské vyznání, protože při předchozím sčítání se to stalo předmětem recesistů a vypovídací hodnota takto zjištěného byla nízká. Je tedy na církvích, aby si vypracovaly svůj cenzus a dodaly vlastní legendu. V zájmu určitého dialogu a vzájemného poznání bych rád nabídl ke stažení brožuru, kterou jsme pro tento případ vypracovali v katolické církvi. Čtenář se dozví, jak si katolická církev v zemi stojí, jak působí ve školství, zdravotnictví, kolik u nás působí řádů. VÍCE ZDE.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Radim Panenka
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Čísla covidu, na zbytek nám Němci dlabou. Tohle si o nás myslí. A tihle Čechům zavařili. Silné zprávy

11:14 Čísla covidu, na zbytek nám Němci dlabou. Tohle si o nás myslí. A tihle Čechům zavařili. Silné zprávy

ROZHOVOR „Ty jsi Čech, ty jsi přenašeč!“ Takový postoj musí podle ředitelky Asociace pendlerů ČR Zuz…