Máme za sebou oslavy sta let od vzniku první republiky, s čímž se rozhořela diskuse kolem prezidenta Miloše Zemana a toho, koho vyznamenává a koho nikoliv. Zároveň se rozhořela debata kolem Jaromíra Nohavici, který přijal vyznamenání od Putina. Jak si podle vás vysvětlit, že nepatrnosti jako medaile pro Nohavicu nebo komu Zeman uděluje státní vyznamenání, vyvolává takové diskuse?
Tady je stále snaha ukotvovat Českou republiku v nějakém geopolitickém prostředí, pokud možno co nejsilněji, aby měla jen omezené kontakty s jinými částmi světa. Řekněme, že o to dnes usiluje zejména velmi hlasitá a silná vlivová skupina, která sice ve volbách postupně ztrácí moc, ale stále má významné kontakty na Západ. Ta se snaží tohle ukotvení České republiky směrem k západním zemím silně držet, a naopak oslabovat kontakty jinými směry, například východním – ať už na Rusko, nebo směrem k Číně. Je to ale v rozporu s proměnou světa, kdy Západ přestává být dominantní a svět se postupně mění v nějakou multipolární entitu. V současném světě je více v zásadě rovnocenných center, jež jsou důležitá, a Česká republika s nimi prostě musí vycházet jednak politicky v dobrém – to je v našem zájmu – a samozřejmě s nimi musíme udržovat i vztahy ekonomické.
V té naší politice se tyto dva směry mezi sebou perou. Není to jen v České republice, dnes je to globální problém. Je to i ve Spojených státech nebo v zemích západní Evropy. Prostě jedna strana se stále drží tradičního pojetí nebo vnímání světa, na který jsme zvyklí posledních třicet čtyřicet let. Jenže svět se podstatně mění a musíme se tomu přizpůsobit. Myslím si, že tento vývoj nelze zvrátit, a slavit úspěch budou ti, kdo dokážou vnímat nové rozložení moci ve světě, novou geopolitickou realitu.
Bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti chce objíždět Českou republiku a vyvracet mýty o Evropské unii. Domnívá se, že Češi podléhají lžím a dezinformacím, proto jsou nejskeptičtějšími vůči Unii v Evropě. Pouze 39 procent vidí členství jako pozitivní. Má Prouza pravdu, nebo nás Evropská unie zklamala?
Prostě nás zklamala. Byla tady obrovská očekávání, která vycházela z toho, že Česká republika byla za prvé z těch postkomunistických zemí nejvyspělejší – měla tedy nejlepší startovní pozici. Za druhé jsme si mysleli, že se skutečně staneme rovnoprávným členem Evropské unie a dohánění ekonomické, ale i sociální nebo mzdové úrovně Západu bude poměrně rychlé a bezproblémové. Dnes vidíme, že na jednu stranu ekonomickou úroveň Západu poměrně úspěšně doháníme. Náš hrubý domácí produkt na obyvatele je na úrovni 89 procent průměru Evropské unie, ale mzdová úroveň velmi zaostává. Takže lidem za desetiletí došlo, co jsme vlastně učinili. Stali jsme se trvalou zásobárnou levné pracovní síly pro západní země. Kvalifikované a levné. Jsme v určitém nerovnoprávném postavení. Nejsme rovnoprávným členem Evropské unie, a i když máme tak velký ekonomický výkon, jsme zásobárnou kvalifikované, disciplinované, neprotestující a zároveň levné pracovní síly. My umožňujeme dosahovat západním firmám na tomto území velkých zisků. Přitom je nám stále vyčítáno, jak nejsme solidární, jak jsme problémový člen Evropské unie, ale přitom my západním zemím dáváme velmi mnoho.
Podle mne je tento přístup pro obyvatele České republiky zklamáním, protože dáváme ze sebe to nejlepší – i to, co bychom dávat nemuseli, a není to nějak oceňováno. Ještě je nám naopak leccos vyčítáno a je s námi zacházeno jako se zemí druhé kategorie.
Angela Merkelová končí v čele strany CDU, po Německu se objevují výzvy, aby skončila i jako kancléřka. Měla by odejít i z této pozice a co její odchod znamená pro Německo a co by znamenal pro Evropskou unii v případě odchodu z pozice kancléřky?
Kancléřka zhoršuje volební výsledky své vládní strany už dlouhodobě a samozřejmě díky zapojení do velké koalice zhoršuje i výsledky sociálních demokratů, tudíž obou tradičních stran. Bylo to vidět už loni v září ve volbách do federálního parlamentu, do německého Bundestagu. Teď v posledních zemských volbách byly ztráty opět velké. Myslím, že Angela Merkelová prostě není schopna řešit problémy skutečně efektivním způsobem, tak aby vyřešila všechny krize, které postihly Evropskou unii během jejího kancléřství. Ať už to byla dluhová krize nejprve v Řecku, pak i v dalších zemích eurozóny, nebo to byla migrační krize, tak vše bylo řešeno de facto odsouváním problému do budoucna. Vždy se to nějak udělalo, aby se zahladily důsledky, nebo se udělala opatření a nejhorší následky se odstranily. Ale nikdy se neřešila příčina krizí. Pořád to někde doutná pod povrchem.
Druhá věc je, že německá kancléřka – což je pochopitelné – všechny krize Evropské unie řešila s ohledem na německé zájmy. Dluhová krize Řecka a dalších zemí eurozóny byla řešena tak, aby z toho německé banky nevyšly se ztrátami, protože dluhy Řecka a dalších států eurozóny byly právě největší u německých bank. Německé banky byly největšími věřiteli předlužených států. Celá operace na záchranu Řecka a dalších zemí eurozóny byla de facto operace na záchranu německých a také francouzských bank, které byly největšími věřiteli. Samotné země postižené dluhovou krizí z peněz ze záchranných balíků moc neviděly. To vše šlo bankám. Nakonec Angela Merkelová dokázala zvýšit konkurenceschopnost Německa v rámci eurozóny na úkor těch zemí, které se sice zachraňovaly, ale jejichž konkurenceschopnost se zhoršila. Její politika byla ve prospěch Německa, ale maskovala to proevropskou rétorikou, že je to v evropském zájmu. Tato politika bohužel prohloubila rozdíly mezi státy v rámci Evropské unie a vedla k politickým pnutím uvnitř Evropské unie, protože Německo hodnotilo a poučovalo různé země, jak jsou solidární, nebo nikoliv, a to se řadě států nelíbilo.
Psali jsme:
Jak velký vliv na budoucnost Evropské unie mají kroky, které chystá proti Maďarsku a Polsku?
My bychom měli vycházet z toho, že v těch členských zemích probíhají nějaké volby, že nikdo nezpochybňuje jejich svobodný charakter. Jestliže v Maďarsku Viktor Orbán získal ve volbách ústavní většinu, tak prostě má ústavní většinu a není úlohou Německa tento výsledek rozporovat nebo opravovat. Považuji to za naprosto skandální zasahování do záležitostí jiného členského státu, což by v Evropské unii v žádném případě nemělo probíhat.
Neumím si představit, že by washingtonská vláda chtěla opravovat výsledek voleb v Texasu, a to jsou přitom Spojené státy americké federativním státem. Evropská unie je unie samostatných států, není to federativní stát, a Německo se přitom vyjadřuje k výsledku maďarských voleb a nepřímými způsoby se tam snaží zasahovat, aby dosáhlo změny. To je naprosto nepřípustné.
Přesto se to děje…
Přesto se to děje, takže podle mého názoru to bude dále Evropskou unii rozkládat, protože se začnou tvořit opoziční bloky států, které nebudou souhlasit se zásahy do svých vnitřních záležitostí. Dále to bude přispívat k vnitřnímu rozkladu Unie, některé země budou na periferii, a nebude v rámci Evropské unie solidarita, která se tolik vzývá.
Projeví se to významně ve volbách do Evropského parlamentu v květnu příštího roku?
Průzkumy nasvědčují tomu, že ano. To znamená, že v řadě členských států posílí strany, které jsou spíše pronárodně orientovány. A protože lidé ve volbách do Evropského parlamentu obvykle volí ještě odvážněji, zkoušejí více experimentovat než ve volbách do svých národních parlamentů, tak možnost, že se to projeví, zde určitě je.
Postoj Itálie k migraci, situace i ve Španělsku, navíc na chorvatských hranicích s Bosnou se hromadí tisíce migrantů, kteří se snaží dostat přes hranice do Chorvatska, a hlídají je tam ozbrojené složky. Jak pochválit, či nepochválit Itálii a co tedy s Chorvatskem?
Itálie má vládu, kterou si zvolili občané. Občané si zvolili ve volbách takovou politickou reprezentaci, která má v první řadě hájit italský národní zájem, a nikoliv nějaký zájem Bruselu, nebo ne příliš jasně definované zájmy Evropské unie. Takže italská vláda dělá přesně to, jaký dostala ve volbách mandát. Nikdo jí nemůže vyčítat, že provádí restriktivní politiku v oblasti migrace. Má vlastní názor na to, jak bude vypadat její rozpočet na příští rok, proto se nechce podvolit tomu, co po ní chce Evropská komise. Je to naprosto pochopitelné a já doufám, že italská vláda v tomto vydrží, protože počet zemí, které takto jednají v Evropské unii, se postupně rozšiřuje, a myslím, že je to tak dobře.
Pokud jde o Chorvatsko, to není členem schengenského prostoru, takže si chrání své hranice nejenom se Slovinskem, ale i tu s Bosnou, protože je na to zvyklé. Chorvaté museli vybojovat svoji nezávislost a pořád je v nich tato zkušenost přítomna. Myslím, že Chorvaté budou chránit svoji hranici. Spíše je u nich pravděpodobnější ten maďarský přístup než přístup nějaké západoevropské země. Chorvaté budou spíše volit variantu neprůchodnosti hranic.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
