Máme za sebou oslavy sta let od vzniku první republiky, s čímž se rozhořela diskuse kolem prezidenta Miloše Zemana a toho, koho vyznamenává a koho nikoliv. Zároveň se rozhořela debata kolem Jaromíra Nohavici, který přijal vyznamenání od Putina. Jak si podle vás vysvětlit, že nepatrnosti jako medaile pro Nohavicu nebo komu Zeman uděluje státní vyznamenání, vyvolává takové diskuse?

Tady je stále snaha ukotvovat Českou republiku v nějakém geopolitickém prostředí, pokud možno co nejsilněji, aby měla jen omezené kontakty s jinými částmi světa. Řekněme, že o to dnes usiluje zejména velmi hlasitá a silná vlivová skupina, která sice ve volbách postupně ztrácí moc, ale stále má významné kontakty na Západ. Ta se snaží tohle ukotvení České republiky směrem k západním zemím silně držet, a naopak oslabovat kontakty jinými směry, například východním – ať už na Rusko, nebo směrem k Číně. Je to ale v rozporu s proměnou světa, kdy Západ přestává být dominantní a svět se postupně mění v nějakou multipolární entitu. V současném světě je více v zásadě rovnocenných center, jež jsou důležitá, a Česká republika s nimi prostě musí vycházet jednak politicky v dobrém – to je v našem zájmu – a samozřejmě s nimi musíme udržovat i vztahy ekonomické.

V té naší politice se tyto dva směry mezi sebou perou. Není to jen v České republice, dnes je to globální problém. Je to i ve Spojených státech nebo v zemích západní Evropy. Prostě jedna strana se stále drží tradičního pojetí nebo vnímání světa, na který jsme zvyklí posledních třicet čtyřicet let. Jenže svět se podstatně mění a musíme se tomu přizpůsobit. Myslím si, že tento vývoj nelze zvrátit, a slavit úspěch budou ti, kdo dokážou vnímat nové rozložení moci ve světě, novou geopolitickou realitu.