Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Trvat na formálním rozdílu mezi Československou a Českou republikou je přece nesmysl. To, oč v roce 1918 šlo, bylo obnovení naší státnosti. Znovu připojit celé Slezsko a obě Lužice bylo tehdy samozřejmě nemožné. Bylo naopak pro oba národy, Čechy i Slováky, výhodné, aby Slovensko připojením k českým zemím získalo také podíl na této státnosti. Jiná věc je, že se naskytnutá příležitost nevyužila plně, ale stejně si myslím, že pro slovenský národ to byla rozhodující historická událost, která Slováky povýšila mezi historické evropské národy. Co se týče toho, že je naše republika rozebraná, to je pravda. Naprosto to ovšem neznamená, že bychom neměli naše stoleté výročí slavit, spíš naopak: připomínejme si vše dobré. Jsem-li nemocný a chudý, mám tím spíš oslavovat své narozeniny.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Samozřejmě se naskýtá otázka, co se myslí v tomto kontextu slovem „naše“. Nedávno jeden profesor rozumbrada tvrdil, že nemáme právo naši zemi nazývat naší zemí. Je nám přece pouze svěřena Bohem. Ale to, co se na různých úrovních a v různých situacích počítá jako něčí vlastnictví, je vždy jen svěřené Bohem. Dokonce by se takto dalo vlastnictví definovat. Náš rozumbrada tak vlastně porušil zákon sporu, neboť v podstatě řekl, že naše země není naše, protože je naše. Ano, české země patří českému národu a on má za ně odpovědnost, a to právě vůči tomu, kdo mu je svěřil.

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále