Havel a ženy, Havel a alkohol. Martin Konvička pojal hodnocení českého velikána po svém. Hodně po svém

Václav Havel by se tento týden dožil osmdesáti let. Toto jubileum připomněly snad všechny české deníky a Česká televize ve středu od rána vysílala celé bloky o Havlovi. Není to trošku přehnané? Nevytváří se tím nějaký nový kult osobnosti?

Patřím k těm osobám veřejného života, které se za snahu kim-ir-senizovat Václava Havla stydí. Ať byl totiž Václav Havel jakýkoliv, tak byl po většinu života člověkem spíše skromným a až v té poslední dekádě mu trošku stoupla sláva do hlavy. Proto se domnívám, že by se za tyto opičárny on sám styděl a nelíbily by se mu.

Zaznamenala jsem v médiích i takový názor, že prý i jeho pohřeb byl opulentní a samotnému Havlovi by se ta pompéznost pranic nezamlouvala...

Jeho pohřeb jsem samozřejmě před pěti lety sledoval i já a vím, že to bylo v době tzv. arabského jara, kdy už bylo dost zjevné, že polistopadový vývoj naráží na některá úskalí, kdy politické špičky v Česku nedokázaly pojmenovat problémy, do nichž se západní Evropa řítí. Celý pohřeb Václava Havla a adorace kolem něj měla pro mne pachuť snahy zasvěcení neomylného státníka, který samozřejmě neomylným nebyl.

V čem byl podle vás Havel omylný?

Jako mladý studentík jsem byl v roce 1989 ve stávkovém studentském výboru v Olomouci a byl jsem tam mezi těmi studentíky zpočátku tak trochu za radikála, protože jsem od prvních dnů hovořil o tom, jak musíme spolupracovat s Chartou 77 i s Havlem, což byly věci v těch prvních listopadových dnech v Praze sice normální, ale v provincii, jíž Olomouc tehdy byla, ještě pořád velice radikální. Předtím jsem přitom Václava Havla nikdy osobně neviděl, jeho jméno jsem samozřejmě znal ze Svobodné Evropy, ale představoval jsem si jej téměř démonicky. Záhy se však ukázalo, že tomu tak úplně není, že je to muž z masa a kostí, člověk spíše plachý a skromný, nežli nějaký démon. Jakousi démonickou tvář mu totiž svým způsobem připsala sama komunistická propaganda, ale i ta protikomunistická, jež naopak z něj udělala personu uctívanou. Pořád to ale byl sympaťák a člověk, který za odpor pro komunistům seděl a který napsal pár výborných věcí. Třeba ten jeho text o zelináři je nesmrtelný, neboť vlastně velmi dobře popsal husákovskou normalizaci. Už kvůli tomu byl dlouho nejen pro mne, ale i pro většinu mé generace morální autoritou.

Kdy se začalo jeho kouzlo vytrácet?

Jeho kouzlo se začalo rozplývat už v raném období jeho prezidentování, což bylo v době, kdy se jednalo o ekonomické reformě. Tehdy se vyjevilo, že ani on, a ani ten jeho kroužek intelektuálů kolem něj nemají opravdu žádnou představu o tom, jakým způsobem republiku vést ke kapitalismu. Nejen, že neměli představu, ale oni dokonce proti lidem, kteří ji měli – alespoň v té ekonomické oblasti – začali nefér způsobem brojit. Ty rozpory začaly narůstat v době rozpadu Občanského fóra a v době vzniku ODS a Občanského hnutí (OH). Zatímco raná ODS měla jakousi vizi, tak to havlistické křídlo OH nemělo v rukávech téměř nic, a přitom se do protistrany trefovalo velmi urputně. Nařkli ji třeba z ekonomismu, z přílišného pragmatismu a z nedostatku morálních hodnot, což byl podle slov Milana Kundery moralistický kýč.

Dalším velkým negativem Václava Havla bylo jeho pseudointelektuální elitářství. On se totiž pokládal za téměř krále filozofa a čím dál tím častěji vystupoval způsobem, který zbytečně urážel obyčejné lidi. Teď mám na mysli třeba to, jak se vyjadřoval o panelákových bytech, které nazval králíkárnami, přitom velká část rodin v té době bydlela právě v nich. Nebo když šlo o omezení zbrojní výroby na Slovensku. K tomu je mu vytýkáno, že to udělal v západním žoldu a v zájmu západních firem, přitom to tak vůbec nemuselo být. I tady ale šlo o jistý druh moralistického kýče, neboť Havel chtěl prostě ukázat velkolepé gesto, ale přitom vůbec nedohlédl, že tím mnoha lidem na Slovensku sáhl na živobytí, čímž nepřímo přispěl i k rozpadu Československa.

Ale to všechno byly věci, které přicházely postupně, a on tím jakoby dával najevo pohrdání obyčejnými lidmi. Václav Havel se totiž zřejmě pokládal za budoucího příslušníka intelektuálně vzdělané vrstvy, jež ale není schopná reflektovat některá nová rizika. Tím vlastně započal odtržení části intelektuálů, kterým se dnes říká havlisti, a přispěl i k tomu, že jej lidé přestávali mít rádi. Dnes jsou havlisté v některých kulturních institucích typu České televize udavači trendů, ale jejich obliba přitom mezi národem setrvale klesá a paradoxem je, že to začal už Havel sám.

O mně je známo, že jsem velkým odpůrcem islamizace Evropy, a tady jsem si uvědomil, že pokud bude elita nadávat na obyčejné lidi, vysmívat se jim a povyšovat se na ně, tak oni se pak také mohou přimknout k něčemu jinému, mohou sednout na lep jinému lákadlu, jiné elitě. Jakékoliv.

Je ještě něco, co byste Havlovi vyčetl?

Ano, ještě jeden životní omyl Václava Havla bych zmínil a podle mne jde o ten největší. On totiž v době, kdy navštívil Saúdskou Arábii, kde vládne teokratický, fundamentalistický režim, komentoval tamější stav takovou vzletnou větou – bylo to něco v tom smyslu, že v některých kulturních podmínkách vznikají některé zvláštní stavy bytí a v nich už nelze hodnotit lidská práva z našeho hlediska. Takže v zásadě tehdy Havel řekl, že lidská práva platí jenom pro někoho a někdy, ale v některých situacích od nich musíme odhlížet. Protože to ale řekl v souvislosti s návštěvou jedné z nejhorších teokracií a nejhorší diktatury na světě, která je zároveň diktaturou bohatou, tak se tím krásně vyjevilo, jak nejsou pro tohoto člověka lidská práva – alespoň v závěrečné fázi jeho života – už něčím absolutním a že se z toho stal jakýsi klacek, jenž se mu někdy hodil používat, ale někdy zase ne.

Je zajímavé, jak se lidé v názorech na Václava Havla liší. Zatímco jedni o něm tvrdí, že to byl největší Čech a největší hrdina, druzí ho bez předsudků označují jako proutníka a alkoholika... Jaký názor je bližší vám osobně?

Nikdy bych Václava Havla nepokládal za největšího Čecha a už vůbec ne za nějakého světce. Zároveň bych mu nikdy nevytýkal lásku k alkoholu a k ženám. Jsou to sice věci, které vyplynuly na povrch až časem, ale uvědomme si, že v disentu se pohybovali lidé z uměleckého prostředí, což byli často bohémové, ale zároveň to byli muži a ženy, kteří hodně riskovali a také hodně trpěli u výslechů. A když si tímto procházíte, pak si dovedu představit i to, že některé společenské zábrany praskají podobně, jako praskají zábrany, když jsou vojáci na vycházkách. Prostě lidé, kteří hodně riskují a jsou ve stresové situaci, si to pak něčím jiným kompenzují. Takže tohle není něco, co bych zrovna Havlovi vytýkal. Když vezmeme v potaz to jeho disidentské období, tak je jasné, že to prostě byl bohém, byl relativně mladý, byl bezdětný, takže tam nebylo ani riziko toho, že by špatně vychovával své děti. Procházel si určitě velikými stresy a složitými událostmi, takže jsou u něj reakce výše popsané pochopitelné. Nedělejme z něj ani morální modlu, ale ani nějakého extra zvrhlíka. To, že se na nějakém mejdanu spustíte s nějakou ženou, tak to se stává spoustě lidem, ale když nejsou na tak exponovaném postavení, tak po nich potom pes neštěkne.

Zaspekulujme si: Kdyby Havel žil, propadl by mluvě Angely Merkelové? Myslíte si, že by byl jakousi druhou evropskou autoritou, která by lidi poučovala o tom, že je třeba imigranty přijímat?

Já si nedovedu představit, co by říkal. Ale vzhledem k tomu jeho progresivnímu zblbnutí, které šlo u něj pozorovat v posledních deseti patnácti letech, je možné, že by blbnul podobně jako německá kancléřka. Ale tím by to bylo horší pro něj samotného i pro jeho odkaz. Je možná dobře, že se tohoto nedožil a nemohl tak definitivně zničit svou pověst.

Vyčítal byste mu rozsáhlou amnestii v roce 1990?

To je hodně dávno a já bych se k tomu už nevyjadřoval. Asi k tomu měl své důvody a v tu dobu věřil asi v nějaké lepší začátky. Jestli mu něco hodně vytýkám, tak to je, že nerozpoznal blížící se třetí totalitu minulého století.

Co říkáte na projevy lidí, jimž je již „pravda a láska“ k smíchu? Někteří dokonce k tomu tvrdí, že to byla od počátku prázdná floskule...

To je další morální kýč. Když někdo jednou dvakrát řekne, že pravda a láska by měla zvítězit, tak je to v pořádku. Ale jakmile si z toho všichni začnou dělat slogan, tak je to samozřejmě trapné. Pravda a láska jsou nesporně určité hodnoty. Ale nejsou to hodnoty, které jde nějak nadekretovat, či vynutit zákonem, nejsou to dokonce ani hodnoty, které je možné slibovat voličům ve volbách. Takže kýč. To je jako kdyby dnes senátní kandidát Konvička všem sliboval životní lásku a pěkné počasí. Některé věci si všichni přejeme a uznáváme, že jsou správné, ale není správné o nich neustále hovořit, protože tím se ty věci jenom vyprázdní.

Podle mnohých si Havel ve své funkci počínal leckdy velmi neobratně. Jaký na to máte názor?

Já jsem ho vnímal velmi shovívavě. Když si totiž vzpomeneme na tu polistopadovou dobu, tak jsme nikdo nevěděli, co bude dál a jak se vlastně řídí demokratický stát a jak by se měl chovat prezident. Takže bych Havlovi nějakou politickou nevyzrálost v tomto jeho raném prezidentském období nijak nevytýkal. Protože nevyzrálí jsme v tomto směru byli všichni, a to včetně jeho kritiků, jako byl Václav Klaus.

Když už hovoříte o Václavu Klausovi, byl podle vás lepším prezidentem nežli Havel?

Stejně jako si nedovedu představit Václava Klause jako opozičního rebela, tak si nedovedu představit Václava Havla coby architekta ekonomické reformy; a už vůbec si nedovedu představit Václava Havla jako toho, který se snaží bránit centrálním a téměř koloniálním ambicím Bruselu. Každý z těch dvou prezidentů udělal kus práce a byl pro některé věci vhodný a pro některé nevhodný. Ale tak to prostě v životě chodí.

Měly by podle vás nést Havlovo jméno různé objekty, náměstí či ulice? Narážím na to, že se v úterý po Havlovi pojmenovala piazzetta Národního divadla – je to nyní náměstí Václava Havla, kde je navíc umístěna socha srdce od Kurta Gebauera. Jenže jen u toho zdaleka nemusí zůstat. Jak to vnímáte?

Říkal jsem to již na začátku, že je to kim-ir-senizace, která by možná potěšila stařičkého postprezidentského Havla, když už by ztratil soudnost, ale která by Havla – disidenta, případně Havla – raného prezidenta spíše urážela. Osobně bych pak s přejmenováním ulic v každém městě po Havlovi počkal. Už proto, že je Havel vnímán tak kontroverzně a hodně lidí je z něj rozčarováno.