Hloupí a staří z malých měst. Jak jim zakázat volit? Analytička Ryšánková odkrývá pravou tvář "novinářských elit"

09.07.2016 8:55

ROZHOVOR Mediální analytička Irena Ryšánková v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz obsáhle hodnotí stav českých médií, jak soukromých, tak i veřejnoprávních. Odhaluje i chyby, kterých se dopouštějí novináři vůči vlastním čtenářům.

Hloupí a staří z malých měst. Jak jim zakázat volit? Analytička Ryšánková odkrývá pravou tvář "novinářských elit"
Foto: Hans Štembera
Popisek: Česká televize, ilustrační foto
reklama

Ředitel Českého rozhlasu René Zavoral vyhlásil „konec aktivistické žurnalistice“. Tak zaprvé, co to je ta aktivistická žurnalistika a kde se s ní v českých médiích setkáváme? Pokud jde o Český rozhlas, kde by měl Zavoral s tou „očistou“ začít? A jak hodnotit dosavadní kroky šéfa ČRo, třeba i v kontrastu s linií řízení dalšího veřejnoprávního média, České televize?

Aktivistickými novináři se historicky nazývají ti žurnalisté, kteří dobrovolně spolupracovali s protektorátními úřady a z tisku tak učinili propagandistický nástroj. Rok 1948 zase vytvořil angažované novináře, kteří nadšeně propagovali hlava nehlava nový režim, ať už ze zištnosti nebo skutečného idealismu. Totéž se opakovalo po převratu 1989, tentokrát v duchu „budování rozvinutého kapitalismu“. V posledních letech tyto hlasatele volného trhu nahradili pachatelé dobra v mnoha podobách. Námatkou protikorupční, lidskoprávní, které živí většinou Sorosova či jiná nadace, či jiní chameleoni, případně občanštíi, kteří jsou jati ideou vzkříšení Krista či společnosti plné angažovaných nestraníků. Bojují za světový mír, proti jaderným elektrárnám, za hřiště v sousedství, za domácí porody, léčbu bylinkami či zelenou energii. Jak je vidět, aktivismus má v našich zemích dlouhou tradici, která nevymizela, naopak. Utěšeně bují a degraduje žurnalistiku na jinou formu public relations. Aktivisté rezignovali na neutrální roli žurnalistiky – svět bez zaujetí popisovat. Aktivisté se jej pokoušejí svými články změnit. A ještě se u toho uživit. Snaží se přesvědčovat. Slovo je pro ně zbraň. Jsou to vojáci skryté, ale o to totálnější informační války, kde probíhá boj o naše názory, bez ohledu na realitu. Aktivistů, kteří zastávají „jediný správný“ názor a neváhají nám silou sdělovat, že Putin je tyran, je stále dost. Vždyť jaký je rozdíl v tom, když svého ideového odpůrce nazvou „přítelem Židů“ nebo „přítelem Kremlu“. Žurnalisty poznáte podle toho, že moc nepoužívají přídavná jména a hodnotící příslovce. Politik pro ně není "zkorumpovaný" nebo "demokratický". Prezidenta či předsedu partaje nenazývají Vůdce ani vůdce, a už vůbec ne tyran, ale neutrálním označením funkce.

Pokud jde o rozhlas – René Zavoral chce, jak jsem pochopila z jeho vyjádření, opět čisté, bezpříznakové zpravodajství, popisující realitu bez hodnocení, a věcnou a analytickou publicistiku takovou, jaká má být v médiu veřejné služby. Tedy vyvážené, názorově pestré, neostrakizující. Na hodnocení je ještě brzo, nezapomeňme, že pět měsíců je v tak velké firmě, jako je rozhlas, velmi krátká doba. I tak ale můžeme některé kroky spatřovat již dnes, včetně toho, že se někteří profesionálové vracejí zpátky a na neoficiálním blacklistu už není nikdo. A to je vždycky dobré znamení. Dokonce i Rada ČRo se probírá a nebojí se hodnocení nekvality. Zavoral je člověk rozhlasu. Ví, jak dům funguje, a ví, jak musí fungovat, aby veřejná služba přežila. Nebojí se vyžadovat kvalitu řemesla dle litery Kodexu veřejné služby. A to je správně. 



Rozhlas je místo kompaktní, kde z velké části pracují lidé, kteří mají rozhlas rádi. Rozhlas vyžaduje kázeň a jistou formu fandovství, není to místo, kde člověk jen ctižádostivě roztáhne křídla. Rozhlas má svého genia loci. Své věrné a své mrtvé.

S televizí bych nerada srovnávala. Několik málo lidí, kteří v televizním zpravodajství provozují za tichého mlčení aktivistický, i když proeurounijní žurnalismus, kazí poctivou práci stovek jiných. Z moderátora diskuse nesmí být vidět, jaký názor má na tu či onu problematiku. Ve zpravodajství nemá co dělat hodnocení. Nigel Farage není nezodpovědný populista, ale předseda euroskeptické britské strany UKIP. A Evropská unie není svatá.

Když bychom se tak prázdninově zamysleli nad stavem tištěných médií v ČR: Tabulky signalizují propad nákladu a mediální teoretici naříkají nad tím, jak si média parcelují oligarchové. Je to vskutku tak zlé?

Tabulky signalizují propad nákladu už patnáct let. Všichni jsou z toho stále překvapeni. Přitom papírová média marně soutěží s nárůstem sledovanosti médií elektronických – televize a internetu. To, že si média parcelují oligarchové, v tom bych neviděla nic tak dramatického. To se děje přece od samého zrodu médií.

Vždyť ony proslulé Fuggerovské noviny ze šestnáctého století, tedy rukou psané a tištěné korespondenční zprávy, rozdělované obchodním přátelům, které jsou považované za první zárodek novin, také nepatřily chuďasovi. Předpokládám, že patrné povědomí o tom, kdo to byli Fuggerové, mají všichni. Průmysl vydávání zpráv či tištěných periodik není a nikdy nebyl pro chudé. Má obrovské fixní náklady za tisk, lidi, stále se měnící technologie, které zastarávají každou hodinou. Spolu s tím, že je pohodlnější si ráno pustit počítač nebo kouknout do mobilu či tabletu, než si jít koupit noviny do trafiky, se tištěná média ocitají na pokraji bankrotu.

Romantická představa, že si každé ráno zajdu pro čerstvé rohlíky a čerstvé noviny, je půvabná, ale patří do romantických představ, jako jsou vzpomínky na prázdniny u babičky. Ani já si už na jitřní procházce se psem nekupuji noviny a to jsem ještě jeden z posledních mohykánů, kteří milují čerň na prstech. Lidé chtějí zprávy hned teď. Ne den či tři dny staré zprávy, o nichž jsme se mezitím dozvěděli, jak pokračují. Ostatně, seriálovost, tedy možnost pokračování, je jedna ze zpravodajských hodnot. Ale teď nemusíme čekat na to, jak dopadl „ten strašlivý mord“ do zítřka ráno. Máme jej online. Z deníků se staly vteřinovníky.

Klasickým novinám klesá náklad a spolu s klesajícím nákladem klesá inzerce. Vzhledem k nižším příjmům platí méně novinářům a ti schopní odcházejí. Novinám dál klesá náklad a spolu s klesajícím nákladem klesá inzerce. A to je spirála záhuby. Mrzí mne to, ale je to tak. Udržet se podle mne může ještě nějakou dobu časopisecký segment. Ale udrží se jen díky splývání obsahu s „kreativní“ skrytou reklamou. Dnes je 95 % ženských, dětských, herních či počítačových časopisů reklama či PR. U technických časopisů je to prozatím méně, ale ty neuživí žádné vydavatelství, neboť jejich náklad se pohybuje v tisících kusů. Možná jsou mé předpovědi jen škarohlídské, kdo ví… Taky se říkalo, že televize zahubí kino a rozhlas a nestalo se tak.

Pokud bych se vrátila k těm oligarchům – pokud přímo nezasahují do obsahové stránky věci, nijak mne to netrápí. Poněkud jednoduše řečeno, někomu ty noviny patřit musí. Ovšem, jak jsem uvedla, je nutno a zároveň nelze oddělit velmi jasně redakční a podnikatelskou stránku věci. Nelze vyloučit požadavek majitele listu na žánrovou či politickou profilaci listu, zvlášť, když většina novin je liberálně pravicová a levicoví čtenáři nemají co číst... Týden v roce 2012, když prodával 41 tisíc výtisků, kooptoval levicového komentátora Hekrdlu a do roku 2014 prodaný náklad časopisu přesáhl 45 tisíc výtisků, zatímco ostatní ztráceli... Za stejnou dobu klesl prodaný náklad Bakalova týdeníku Ekonom z 15 tisíc na 13,5 tisíce a náklad Babišových Lidových novin ve všední den z 32 na 28 tisíc výtisků denně. Dnes má Týden 56 tisíc, LN ve všední den 33 tisíc a Ekonom pouhých 12 tisíc prodaných výtisků.

Nelze pominout ani jakousi formu servilní autocenzury v redakcích, kdy se někteří agilnější pracovníci budou snažit vyčíst i možnou myšlenku a možné přání editora, šéfredaktora či majitele. Požadavkem čtenáře a tím i editora by ale měly být pestrost témat a politicky nefiltrovaná paleta profesionálních komentátorů. Zprava doleva, okraje nevyjímaje. Je trapné, když levicovost končí u „státotvorného“ tlampače Lidového domu Lukkáše Jelínka, Alexandra Mitrofanova a pravicovost končí u Jindřicha Šídla.

Nelze se nezastavit u Andreje Babiše. Jak zdatný majitel médií to je? Když nahlédnete do jeho novin a posloucháte jeho rádio, zachycujete známky politického zneužívání jeho médií?

Zdatný majitel? Nešťastný. Koupil hnízdo sršňů v domnění, že bude mít med. Zatím mi zdatný nepřipadá, dokonce jsem v jeho médiích zaregistrovala i kritické články na adresu majitele, což jsem například – možná se mýlím – v periodikách, vycházejících v Ekonomii, nezaregistrovala. Uvidíme před krajskými volbami, to bude takový prubířský kámen nezávislosti vydavatelského domu na jeho majiteli.

Soukromé televize, například často propíraná TV Prima... Jak kvalitní zpravodajství a publicistiku nabízejí, opět například v kontrastu s Českou televizí?

Já nemám ráda toto srovnávání. Veřejnoprávní média jsou placena občany-koncesionáři a proto je kritika vůči nim velmi tvrdá, jakkoliv to chápu. Uvědomuji si, že hon na „kremelské agenty“ je již trochu za hranou, ale to není problém celého média veřejné služby, to je problém šéfredaktora a editora oněch reportérů, kteří takové vytvářejí. Já osobně považuji zpravodajství Primy za velmi dobré, i proto, že nepodléhá obecným trendům a mediálnímu orgánu ministra pro lidská práva o tom, co je zrovna vhodné a co je nevhodné. Zákon neporušují. V mnoha ohledech nastavili agendu a získali své publikum. Vydělali na tom. Dnes se dělí o první a druhé místo s ČT1 ve sledovanosti v čase „prvních“ zpráv v 19:15  (565 tisíc diváků, ČT 664 tisíc). Nova má v tu dobu ubohých 433 tisíc. Většina pak přepne pro srovnání na „bulvární“ Novu, jejíž zpravodajství má tak v 19:45 1290 tisíc diváků (data jsou ilustrační z 27. 6. 2016, zdroj ATO). Dříve na tom byla Prima hůř…

Obecně vzato nemám pocit, že pokud jde o čistě zpravodajské relace, má některá z televizí větší problém. Víme, co od které čekat a co v podstatě žádná z nich nedokáže. Nedokáží příliš vyhledávat v neanglicky píšících zdrojích a v neanglicky hovořících zemích. Souvisí to většinou s neznalostí cizích jazyků s výjimkou Českého rozhlasu, který má své zahraniční vysílání a monitoruje světové dění ve více jazycích. Prima nijak nepřekračuje rámec možného. Otázka kvality se spíše vznáší nad některou publicistikou České televize.

Internet, zejména takzvaná alternativní média. Jak kvalitní produkt na českém trhu nabízejí? A jak rozlišit mezi něčím, co lze brát vážně, a nadšeneckými projekty, které např. ve věci Ruska, uprchlické krize nebo krize v EU mohou šlapat vedle?

Co jsou to alternativní média? Tvoří alternativu k čemu? K mainstreamovým médiím? Pořád zde uvažujeme v kategorii „média a politika“, ale mnoho internetových stránek se zabývá třeba poruchami příjmu potravy či vakcinací. Čili jsou to v podstatě niková média pro zastánce určitého životního stylu, pro lidi, kteří mají nějaké hobby nebo i pro ty, kteří si prostě myslí, že „běžná“ média nedávají dost prostoru právě jejich vysoce specifickému náhledu na svět.

Šlapat vedle mohou i velká média, jak jsme se přesvědčili v těchto dnech, kdy světlo světa spatřuje Chilcotova zpráva o britské účasti ve válce proti Iráku. Kde byla tehdy BBC?

Anketa

Který televizní ředitel byl nejlepší?

hlasovalo: 2524 lidí

Uvědomme si, že myšlenku, že v Iráku jsou zbraně hromadného ničení, podporovala i další světová „uznávaná“ média. Známá v celé věci je role Judith Millerové – nositelky Pulitzerovy ceny za pokrytí globálního terorismu v roce 2001, před a po útocích z 11. září – z deníku New York Times, která už v září 2002 „odhalovala“ existenci zbraní hromadného ničení a mobilní biologické laboratoře v Iráku. Později se ukázalo, že její zprávy byly jednozdrojové, zcela účelové a dnes je považována ona a její kolega, reportér Michael R. Gordon, za spoluviníky  války v Iráku. Jejími zdroji byli irácký politický podvodník, zakladatel Iráckého národního kongresu Ahmed Čalabi a další iráčtí exulanti, kteří  usilovali o změnu režimu, skrytě mediálně reprezentovaní lobbyistickou firmou Black, Kelly, Scruggs & Healey, vlastněnou Charlesem Blackem, tehdy McCainovým hlavním politickým poradcem. Millerová hojně citovala nejmenované „americké představitele“ a „americké zpravodajské experty“. A následně američtí představitelé Condoleezza Rice, Colin Powell a Donald Rumsfeld její tvrzení brali v televizi jako legitimizační argumenty pro válku proti Saddámu Hussejnovi. Podle komentátora Kena Silversteina Millerová „fakticky ukončila kariéru slušného novináře“. Až 27. května 2004 se New York Times omluvily za její „práci“ a teprve 4. dubna 2015 uznala sama Millerová v The Wall Street Journal chyby. Aby pak své kariéře dodala korunu, přijala zaměstnání v neokonzervativním think-tanku – v Manhattanském ústavu pro výzkum politiky, a poté odešla do Fox News. Dnes je členkou amerického zahraničněpolitického think-tanku Council on Foreign Relations.

Když jsme u současných zásadních geopolitických proměn a jevů s nimi souvisejícími... Jak se dle vás vyrovnává český novinář s tím, že český člověk nemá rád EU, nechce uprchlíky, odmítá politickou korektnost, leckdy nesdílí odmítavý postoj vůči Rusku a dokonce si i dovoluje podporovat prezidenta republiky? Existuje příkop mezi českým žurnalistou a českým mediálním konzumentem?

Ano, dokonce bych řekla, že příkop se prohlubuje.

Novinář sám sebe považuje za jakousi elitu. Jako by stále žil v čapkovském oparu. Vnucuje svůj liberálně velkoměstský pohled na svět. To by ani nebylo to nejhorší, ale mnozí z novinářů, nejen českých, jak jsme mohli vidět na pokrytí tématu Brexitu, neváhá své ideové odpůrce označit jako „hloupé staré lidi z malých měst“, abych to zjednodušila. A pokud náhodou lid zvolí jinak než městští liberálové, pak přece musíme uvažovat nad tím, jak jim napříště zabránit volit. Třeba tím, že musí mít maturitu. Tedy ne, jak jim nadále vysvětlovat realistický pohled na svět – proč taky, „my“ přece máme pravdu – ale silou jim zakázat vyjádřit vlastní názor. Bohužel, většina šiřitelů těchto pravd si neuvědomuje, že díky těm „starým, hloupým z malého města“ má obživu. To jsou přece jeho čtenáři. To je přece ten lid, na němž stojí demokracie. Teda pokud vůbec ještě demokracie na něčem stojí.

Polemizovala bych ale s tvrzením, že „český člověk nemá rád EU“. Ne, český člověk má pouze paměť. Chce takovou EU, jakou mu politici slibovali před vstupem do EU. Ne takovou, v jakou EU zmutovala dnes pod vedením nikým nevolené Evropské komise, která si myslí, že je evropskou vládou na věčné časy a nikdy jinak.

Ne, že český člověk nechce jakékoliv uprchlíky, ale odmítá si nechat vnutit hloupý a hloupými argumenty podporovaný názor, že nevzdělaní běženci z Afrického rohu a fanatičtí muslimové ze Středního východu a severní Afriky budou pro stát (a pro něj) přínosem – ekonomickým v první řadě. Český člověk integroval Vietnamce a Číňany, Ukrajince a občany dalších zemí Balkánu a kavkazských republik. Bez větších problémů a ku svému prospěchu. Tihle lidé přišli po desetitisících, neměli nataženou ruku, ale začali si tady vydělávat skromně jako gastarbeiteři. Dnes bohatnou, ale ne z dávek poskytovaných státem, ale z práce. A žijí mezi námi naprosto klidně a bez problémů.

Český člověk neodmítá politickou korektnost, ale odmítá doublethink – resp. doublespeak, převracející význam slov, dobře známý z dystopického románu George Orwella 1984. Například, že deficit demokracie EU lze překonat další integrací do EU. Nebo že islamismus nesouvisí s islámem.

Primitivní antikomunismus ani primitivní antisovětismus studené války už nezabírá. Proto ta hysterie a hledání „kremlofilů“.

Český člověk si i dovoluje podporovat prezidenta republiky, protože si ho zvolil. Proti egocentrickým pražským intelektuálům. V přímých demokratických volbách, ve kterých hlas hlupáka měl přesně stejnou sílu jako hlas osvíceného univerzitního profesora. Ti, kteří pohrdají demokratickou procedurou, by měli vědět, že lid se už svých, jednou získaných práv, zbavit nedá. A že horních deset tisíc je méně než dolních deset milionů.

Mimochodem, co nová generace novinářů? Jak a kým je vychovávána, jak je vybavena do dnešní doby? Je schopna překlenout onen příkop, nebo ho bude spíše prohlubovat?

Nové generaci chybějí vzory, znalost jazyka, řemesla i profesní etické hodnoty. Jsou to mladí dravci, kteří se už narodili do téměř neomezených možností konzumu. Leckdy si neuvědomují, že to vše není samozřejmé.

Vzdělávání novinářů já osobně považuji za velkou bolest. Škola, která má novináře vychovávat, si žije ve svém vnitřním akademickém světě o tom, jak to má být. Nemá ráda ty, kteří nezapadají do šablony, snad proto, že sto procent šéfů kateder či docentů nikdy nepracovalo v žurnalistické praxi. Jak může učit žurnalistické žánry žena, která tu školu před padesáti lety vystudovala, pak tam už zůstala – celý svůj dospělý život na té škole učí? Aniž se kdy zapojila do mediálního provozu? To přece není možné.

Novináře mají učit lidé nonkonformní, chytří, otevření. Profesionálové z praxe. Ne, že by tam takoví nebyli, ale jsou v menšině, většinou jen jako externisté a jejich lokty nejsou dost ostré. Další věcí je průběžné další specializované vzdělávání novinářů v oborech, o kterých píší, což je v hukotu každodenní redakční práce a při stoupající režii redakcí jen romanticky idealistická představa.

Až se budeme bavit o českých médiích na konci roku 2016... Co lze očekávat za změny a za vývoj?

Za půl roku? To je krátká doba. Nicméně zpravodajství České televize se nezlepší. Je přece nejlepší, jen ti lidi to nechápou. Náklad deníků i mnoha týdeníků bude dál padat. To je jisté. Přinášejí v podstatě to samé, přebírají cizí zprávy a to je špatně. Uvidíme, jak se budou chovat například média, vlastněná předsedou hnutí ANO Babišem, při krajských volbách. ANO se v mnoha krajích nemá čím pochlubit a leckde se rozpadlo. Jak se budou chovat média, vlastněná doposud Bakalou, při probírání jeho kauzy s podvodně zprivatizovanými byty a s likvidací OKD. A jak se budou chovat ostatní, když dosavadní hvězdy tohoto oligarchického novinářského nebe budou čelit výpovědím pro nadbytečnost, aby majitelé při klesajícím nákladu, cen za reklamu a tržeb měli stále svůj zisk. Jinak se nedomnívám, že by došlo k nějaké revoluci…

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Martin Huml
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Schůzka Babiše a Rusnoka? Tady nepůjde předně o řešení hypoték! Markéta Šichtařová varuje jako ještě nikdy. Cesta do pekel

17:40 Schůzka Babiše a Rusnoka? Tady nepůjde předně o řešení hypoték! Markéta Šichtařová varuje jako ještě nikdy. Cesta do pekel

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Novela zákona o České národní bance, která je navenek prezentována před…