Ředitel Českého rozhlasu René Zavoral vyhlásil „konec aktivistické žurnalistice“. Tak zaprvé, co to je ta aktivistická žurnalistika a kde se s ní v českých médiích setkáváme? Pokud jde o Český rozhlas, kde by měl Zavoral s tou „očistou“ začít? A jak hodnotit dosavadní kroky šéfa ČRo, třeba i v kontrastu s linií řízení dalšího veřejnoprávního média, České televize?

Aktivistickými novináři se historicky nazývají ti žurnalisté, kteří dobrovolně spolupracovali s protektorátními úřady a z tisku tak učinili propagandistický nástroj. Rok 1948 zase vytvořil angažované novináře, kteří nadšeně propagovali hlava nehlava nový režim, ať už ze zištnosti nebo skutečného idealismu. Totéž se opakovalo po převratu 1989, tentokrát v duchu „budování rozvinutého kapitalismu“. V posledních letech tyto hlasatele volného trhu nahradili pachatelé dobra v mnoha podobách. Námatkou protikorupční, lidskoprávní, které živí většinou Sorosova či jiná nadace, či jiní chameleoni, případně občanštíi, kteří jsou jati ideou vzkříšení Krista či společnosti plné angažovaných nestraníků. Bojují za světový mír, proti jaderným elektrárnám, za hřiště v sousedství, za domácí porody, léčbu bylinkami či zelenou energii. Jak je vidět, aktivismus má v našich zemích dlouhou tradici, která nevymizela, naopak. Utěšeně bují a degraduje žurnalistiku na jinou formu public relations. Aktivisté rezignovali na neutrální roli žurnalistiky – svět bez zaujetí popisovat. Aktivisté se jej pokoušejí svými články změnit. A ještě se u toho uživit. Snaží se přesvědčovat. Slovo je pro ně zbraň. Jsou to vojáci skryté, ale o to totálnější informační války, kde probíhá boj o naše názory, bez ohledu na realitu. Aktivistů, kteří zastávají „jediný správný“ názor a neváhají nám silou sdělovat, že Putin je tyran, je stále dost. Vždyť jaký je rozdíl v tom, když svého ideového odpůrce nazvou „přítelem Židů“ nebo „přítelem Kremlu“. Žurnalisty poznáte podle toho, že moc nepoužívají přídavná jména a hodnotící příslovce. Politik pro ně není "zkorumpovaný" nebo "demokratický". Prezidenta či předsedu partaje nenazývají Vůdce ani vůdce, a už vůbec ne tyran, ale neutrálním označením funkce.

Pokud jde o rozhlas – René Zavoral chce, jak jsem pochopila z jeho vyjádření, opět čisté, bezpříznakové zpravodajství, popisující realitu bez hodnocení, a věcnou a analytickou publicistiku takovou, jaká má být v médiu veřejné služby. Tedy vyvážené, názorově pestré, neostrakizující. Na hodnocení je ještě brzo, nezapomeňme, že pět měsíců je v tak velké firmě, jako je rozhlas, velmi krátká doba. I tak ale můžeme některé kroky spatřovat již dnes, včetně toho, že se někteří profesionálové vracejí zpátky a na neoficiálním blacklistu už není nikdo. A to je vždycky dobré znamení. Dokonce i Rada ČRo se probírá a nebojí se hodnocení nekvality. Zavoral je člověk rozhlasu. Ví, jak dům funguje, a ví, jak musí fungovat, aby veřejná služba přežila. Nebojí se vyžadovat kvalitu řemesla dle litery Kodexu veřejné služby. A to je správně. 

Rozhlas je místo kompaktní, kde z velké části pracují lidé, kteří mají rozhlas rádi. Rozhlas vyžaduje kázeň a jistou formu fandovství, není to místo, kde člověk jen ctižádostivě roztáhne křídla. Rozhlas má svého genia loci. Své věrné a své mrtvé.

S televizí bych nerada srovnávala. Několik málo lidí, kteří v televizním zpravodajství provozují za tichého mlčení aktivistický, i když proeurounijní žurnalismus, kazí poctivou práci stovek jiných. Z moderátora diskuse nesmí být vidět, jaký názor má na tu či onu problematiku. Ve zpravodajství nemá co dělat hodnocení. Nigel Farage není nezodpovědný populista, ale předseda euroskeptické britské strany UKIP. A Evropská unie není svatá.

Když bychom se tak prázdninově zamysleli nad stavem tištěných médií v ČR: Tabulky signalizují propad nákladu a mediální teoretici naříkají nad tím, jak si média parcelují oligarchové. Je to vskutku tak zlé?