Holocaust, Lidice, tam všude uplatňovali „kolektivní vinu“ Němci, paní Merkelová. A reakce českého ministerstva je odpuzující, říká Tomáš Haas, analytik a poradce exprezidenta

23.06.2018 17:46

ROZHOVOR Tomáš Haas, poradce prezidenta Václava Klause a několika premiérů pro oblast zahraniční politiky, se pro ParlamentníListy.cz vrací k výrokům Angely Merkelové, prohlašující vysídlení sudetských Němců za hořkou nespravedlnost. Podle Haase jde o výrok tak skandální, že jej překonává jen odevzdaná reakce českého ministerstva zahraničí.

Holocaust, Lidice, tam všude uplatňovali „kolektivní vinu“ Němci, paní Merkelová. A reakce českého ministerstva je odpuzující, říká Tomáš Haas, analytik a poradce exprezidenta
Foto: MK
Popisek: Tomáš Haas

Anketa

Je morální ospravedlnění pro odsun sudetských Němců z ČSR po roce 1945?

95%
5%
hlasovalo: 15424 lidí

Německá kancléřka Angela Merkelová promluvila o „vyhnání Němců“. Připustila, že bylo důsledkem „zločinů nacionálněsocialistické diktatury“, ale přesto podle ní pro tento krok neexistuje ospravedlnění. A dokonce použila termín „hořká nespravedlnost“. Jak se na tato slova dívat?

Pokud to paní kancléřka připustila, že odsun Němců byl důsledkem „zločinů nacionálněsocialistické diktatury“, je jasné, že si je toho vědoma. A pak by si měla též být vědoma, že odsun, který nebyl v poválečném období ojedinělý, stejně byli odsunuti Němci z Královce, z Polska a z jiných evropských zemí, byl logickým aktem. Dá se hovořit o „kolektivní vině“? Snad ano. Kolektivní vinu ovšem opět praktikovali hlavně Němci, a to velmi krutě. Začít můžeme holocaustem, tak dolehly důsledky kolektivní viny na Židy v celé okupované Evropě. Jejich počet se odhaduje na šest milionů, ti ovšem nebyli odsunuti do vlasti, ke které se hrdě hlásili, byli odsunuti do koncentračních táborů a plynových komor. Stejně byla kolektivní vina použita v Lidicích, Ležákách, Javoříčku a stovkách podobných vesnic a míst v Evropě, od Francie, přes Československo a Polsko, až po Ukrajinu, Bělorusko a Rusko.

Osud, který českému národu připravoval „zastupující říšský protektor“ Heydrich, je dobře znám a dokumentován. Češi, podle jeho slov, neměli na území protektorátu Německé říše co dělat. Část z nich měla být podle jeho plánu po vítězné válce poněmčena, část odsunuta kamsi na vzdálenou Sibiř a zbytek likvidován. Heydrichovy „vize“ nebyly jen nějaké divoké tlachání, vzpomeňme si na jeho plán pro likvidaci evropských Židů přednesený na konferenci ve Wannsee. Jeho vize byly vizemi německých nacistů a byly naplňovány s hrůznou důkladností a bezpochyby by se skutečností staly i jeho plány pro český národ.

Sudetští Němci rozbití republiky a odtržení Sudet obecně vítali, 1.162.617 z nich si za aktivní protirepublikovou činnost „vysloužili“ „sudetskou pamětní medaili“ a 134.563 aktivistů „sponu za zásluhy“. Chtěli připojení k říši, spolupracovali na něm a dosáhli ho s podporou Hitlera v roce 1938 a nakonec jim bylo po válce potvrzeno jak československou vládou, tak spojenci, včetně těch, kteří podepsali mnichovskou dohodu.

Nebylo jim ovšem dovoleno vzít s sebou půdu Československé republiky, území, které českému státu patřilo po 1000 let. Stejně jako jim nebylo dovoleno podržet německým obyvatelstvem osídlené Sársko, Královec a velkou část Polska. Nepříjemným důsledkem válek jsou ztráty území a demografické změny.

Bilance vzájemných vztahů a nepřátelských aktů proti civilnímu obyvatelstvu je – přes excesy, které se skutečně staly a za které jsme se omluvili – vysoko ve prospěch Československé republiky.

Já bych nehovořil o „hořké nespravedlnosti“. Ano, bylo to hořké. Ztratili jsme i my, ztratili jsme zázračnou symbiózu české, německé a židovské kultury. Dlouho jsme se museli vypořádávat s opuštěným pohraničím a myslím, že se s ním vyrovnáváme ještě dnes.

Ale odmítám to vidět jako „hořkou nespravedlnost“. Ano, je to hořké.

Ale je to „hořká spravedlnost“.

České ministerstvo zahraničí kauzu komentovalo slovy, že výroku nepřikládá až takovou důležitost vzhledem k tomu, že byl pronesen na akci připomínající Den vyhnání. Je podle vás reakce české diplomacie dostatečná? A mění okolnosti, za kterých Angela Merkelová tato slova pronesla, něco na jejich významu?

Výrok kancléřky Merkelové by byl stejně odsouzeníhodný, kdyby byl pronesen kterýkoliv den někde u kávy. Je hrubý, je odsouzeníhodný a je nepřípustný.

A komentář Ministerstva zahraničních věcí ČR patří do stejné kategorie. Jen je ještě hloupější – povinností ministerstva je hájit české národní zájmy, nikoliv omlouvat a bagatelizovat nepřípustné výroky německé kancléřky.

Omluvilo by MZV nějaký výrok ruského státníka tím, že byl pronesen o 21. srpnu 1968? Asi ne, stačil jeden hloupý článek ruského novináře o oprávněnosti invaze a spustila se lavina odsuzujících článků v českém tisku a premiér Medveděv se za článek jménem ruské vlády omluvil.

Pokud přijmeme argumentaci, že slova je třeba posuzovat v kontextu, co si myslet o tom, když německá kancléřka takto hovoří právě v roce osmdesátého výročí Hitlerova plánu na likvidaci Československa a následné mnichovské dohody?

To je právě to, co je tak odpuzující na reakci českého ministerstva zahraničí. Pokud chtělo ministerstvo uhasit oheň, pokusilo se jej hasit tím, že do něj přililo olej.

Filmař David Martinek vyjádřil názor, že slova kancléřky Merkelové se dotkla Čechů na nejcitilivějším místě. „Jestli existuje něco, co má opravdu hluboké kořeny, tak je to nenávist k německým nacistům. Ke germánům, fašounům, těm sviním, těm kurvám, které za šest velmi krutých let poznamenaly českou duši navěky. Skutečným zlem. To je až na úrovni provopodstaty českého bytí,“ napsal doslova. Dnes jsme téměř třicet let od chvíle, kdy se Václav Havel za odsun omluvil a začalo se o něm hovořit úplně jinak, než do té doby. Mezitím vyrostla celá nová generace. Je podle vás otázka vztahu k Němcům stále vnímána primárně optikou událostí z let 1938-1945, nebo už se na ně zapomíná?

Bohužel už zapomínáme, a nejsou to jen mladí, kteří si pamatují z vlastní zkušenosti jen posledních možná 25 let. Historická paměť je ve strašném stavu. A je to i vinou škol a médií. Já bych sice asi nepoužil výrazy pana Martínka, ale s jeho názorem souhlasím.

Podívejme se, jak se s tragédiemi posledních osmdesáti let vypořádávají naše media a naši politici. Zažili jsme dvě okupace, dvě tragické události vzdálené od sebe jen 30 let. To je v tisícileté historii našeho státu jen vteřina. První, německá okupace okleštila náš stát, vzala mu pohraničí, téměř vyvraždila celá dvě etnika, české občany židovského a romského původu, pokoušela se zlikvidovat to, co pan Martínek nazývá „českou duší“. Ta likvidace byla skutečnou, fyzickou likvidací, vraždění se dělo na průmyslové škále, v plynových komorách, sekyrárnách, popravištích, věznicích a koncentračních táborech. Odhaduje se, že měla více než 300 tisíc obětí z řad československých občanů. Okupace neskončila dobrovolně ze strany okupantů, konec nastal až s koncem strašlivé války s miliony obětí spojeneckých vojáků, sovětských, britských, amerických, kanadských, a díky hrdinnému zahraničnímu odboji i československých vojáků a letců, a odbojářů v celé Evropě. Nastal až potom, kdy Německo muselo kapitulovat, poraženo a obsazeno spojenci. Ale ještě 5. května 1945, tři dny před kapitulací, dokázali Němci vypálit a vyvraždit obec Javoříčko.

Ta druhá okupace, ta sovětská, měla kolem 130 až 140 obětí, nikoliv popravených, ale zastřelených během okupace, nebo obětí dopravních nehod s vozidly okupantů. Neexistoval ozbrojený odpor a odboj byl ve znamení „sametu“. Nejaktivnější odbojová organizace, Charta 77, nežádala nic jiného, než aby vládnoucí strana dodržovala své vlastní zákony.

Porovnejme si, jak nahlížíme na historii. Tu první máme zapomenout a omluvit se. Jsem rád, že dokážeme i tak neodpustitelné odložit stranou a že máme s Německem korektní a přátelské vztahy. Proto mě rozhořčují slova kancléřky Merkelové, zdají se mi naprosto nevhodná a jsou jako písek nasypaný do soukolí přátelských vztahů. Chceme být s Německem přáteli a partneři.

Jinak je tomu s Ruskem. Sovětská okupace je něčím, co nesmíme odpustit, nesmíme odložit do přihrádky historie, jako jsme to udělali s Německem. Rusko stále vnímáme jako hrozbu, stále odmítáme být jeho přáteli a stále jsou pro nás ztělesněným zlem.

Nechceme uznat, že dnešní Německo není Třetí říše, a že dnešní Rusko není Stalinův či Brežněvův Sovětský svaz.

Pojďme do současnosti. V tomto týdnu se USA rozhodly vystoupit z Rady OSN pro lidská práva v reakci na přijetí rezoluce odsuzující Izrael. Jaký je podle vás smysl tohoto gesta?

Pro americké občany je OSN organizací, která pracuje proti zájmům USA, a přitom většinu jejich nákladů nesou USA. Izrael a USA mají od samého vzniku Státu Izrael mimořádné a nadstandardní vztahy. A OSN vydává nepřetržité série protiizraelských rezolucí. Pochopitelně se to Američanům nelíbí, a speciálně se jim nelíbí Rada pro lidská práva, která na lidská práva příliš nedbá, je zpolitizovaná a velmi často nedělá, co by dělat měla. Což se vztahuje na celou OSN. Američané těžko mohou respektovat organizaci ve vleku muslimských arabských a afrických států, příjemců velké americké pomoci a v OSN soustavně hlasujících proti USA.

Prezident Trump je v úřadu zhruba rok a půl. Dá se po této době už říci něco hodnotícího o jeho zahraniční politice?

Prezident Trump se pomalu vrací ke stanoviskům, která zaujímal ve volební kampani. Když byl zvolen, čelil nejen demokratům, ale i velké neokonzervativní části své Republikánské strany. Jeho prioritou byly ekonomické reformy, a aby si pro ně udržel podporu Kongresu, musel do klíčových pozic v zahraniční politice a obraně jmenovat ministry, i úředníky, kteří byli někdy vyhraněně jeho oponenty v kampani a ovládali americkou zahraniční politiku a ozbrojené síly.

Jeho ekonomické reformy jsou velmi úspěšné, a tak dnes začíná přebírat iniciativu v zahraniční politice. Proto to zděšení, že se chce setkat s Putinem a že dosáhl jakéhosi pokroku se Severní Koreou.

Zajímavé věci se dějí i v Evropské unii. Po ustavení nové italské vlády získal mnohem větší dynamiku „protiimigrační blok“ odpůrců vstřícné politiky symbolizované Angelou Merkelovou. Má podle vás spojenectví Mattea Salviniho, Sebastiana Kurze a několika politiků z „nových členských zemí“ potenciál reálně změnit dosavadní politiku v oblasti migrace, případně i v jiných oblastech?

Co se týká Evropy, jsem dost skeptický. Evropská unie má zvyk řešit své chyby jejich opakováním na větší škále. Takže ta aktivita několika zemí bude Bruselem ignorována, a možná i potrestána. Vlastní politika a vlastní názory jsou v Bruselu nepřijatelné.

Jak významnou roli může v této změně sehrát Horst Seehofer, německý ministr vnitra, který se otevřeně staví proti Angele Merkelové? Česká televize to podává tak, že se chce jen předvést před podzimními zemskými volbami v Bavorsku a poté jeho rebelie rychle vychladne...

Pokud někdo v EU řekne cokoliv kritického k politice Unie, je okamžitě ze strany „poslušných“ obviněn z nějakých nízkých motivů. Je xenofob, rasista, je nesystémový rebel a fašista. Nevím, čím byl motivován pan Seehofer, ale rozhodně to odhalí Česká televize.

V české Poslanecké sněmovně proběhl v tomto týdnu zajímavý názorový střet mezi Miroslavem Kalouskem a Václavem Klausem mladším. Kalousek v řečništi horoval za rychlé a bezproblémové přijetí jakési evropské legislativy se zdůvodněním, že pokud to neschválíme, tak narušíme jistotu našich 26 partnerů, že se chceme dále podílet na evropské integraci. Václav Klaus mu rozčíleně namítl, že parlament tu není od toho, aby uspokojoval partnery, ale aby konal ve prospěch českých voličů. Co tento střet ukazuje o české politice?

Naši politici nám namlouvají, že bezpodmínečnou poslušností získáme respekt a vysloužíme si nějaké lepší zacházení ze strany Unie a jejich velkých zemí. To je nesmysl; přítel není ten, kdo bezpodmínečně souhlasí se vším, co mu jeho partner předloží, ale ten, kdo dokáže tam, kde jeho partner chybuje, jej upozornit na to, že dělá chybu. Jen takový přítel si získá respekt partnerů – poslušný přikyvovač si vyslouží jen pohrdání.

A když jsme u jména Václav Klaus. Otec pana poslance, bývalý prezident, oslavil v týdnu sedmasedmdesáté narozeniny. Dnešní dění dává za pravdu řadě jeho kritických názorů na evropskou integraci i na další otázky. Občas mám pocit, že dnes dochází k jakémusi „znovuobjevování“ Václava Klause a jeho myšlenek, že stoupá zájem veřejnosti o jeho názory. Vnímáte to také tak?

Vnímám to docela silně. Je stále více reakcí na Klausovy projevy či prohlášení, které se nesou v duchu „nikdy jsem Klause nemusel, ale má opět pravdu“. A to se týká jak domácí, tak zahraniční politiky. Klaus neztratil nic ze své schopnosti identifikovat hrozící problémy a zhodnotit aktuální situaci. A vidí to stále více lidí, nejen jeho stálí stoupenci, ale i jeho bývalí oponenti.

Během 19. června, kdy Václav Klaus narozeniny slavil, jsem zaznamenal na sociálních sítích množství příspěvků lidí, kteří s ním osobně spolupracovali, a hodnotili jeho osobnost obvykle výrazně jinak, než jaký je Klausův mediální obraz. Čím je podle vás tento rozpor způsoben?

Klausův mediální obraz není obraz, je to ošklivá karikatura. A bylo tomu vždy tak. Podobně je na tom prezident Zeman. Tito lidé budou jednou hodnoceni historiky, nikoliv novináři, a pak jejich skutečný obraz vystoupí.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Šichtařová: Mně by nevadilo, kdyby nám EU stopla dotace! Víme, co by s námi udělalo euro, zažili jsme to

20:21 Šichtařová: Mně by nevadilo, kdyby nám EU stopla dotace! Víme, co by s námi udělalo euro, zažili jsme to

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Díky intervencím jsme měli možnost si nanečisto vyzkoušet, jak by se ná…