Humanisté, nečtěte! „Dali jsme jim špunty do uší. Sežrali je!“ Elitní instruktor jel cvičit policisty do Afghánistánu. Ne, tohle se vám nezdá

20. 11. 2019 20:10

ROZHOVOR Ostré zážitky z Asie i z Afriky. Věci humorné i ty, nad kterými zůstává rozum stát. Elitní policejní instruktor Mgr. Pavel Černý vydává knihu s kontroverzním názvem „Černý mezi černými“ aneb politicky „méně korektní“ výcvikový cestopis. Autorovi, který je již dlouho předním bojovníkem za zachování práv majitelů legálních zbraní, se podařilo během svých pracovních cest po celém světě nastřádat mnoho fascinujících zkušeností. O některé drsnější se podělil s ParlamentnímiListy.cz. Například, když první den výcviku rozdal afghánským adeptům oranžové špunty do uší...

Humanisté, nečtěte! „Dali jsme jim špunty do uší. Sežrali je!“ Elitní instruktor jel cvičit policisty do Afghánistánu. Ne, tohle se vám nezdá
Foto: Archiv PČ
Popisek: Prezident spolku LIGA LIBE Pavel Černý, pplk. v.v.

O kterých zemích, ve kterých jste tamní policisty trénoval, kniha pojednává?

Těch zemí je celkem hodně a jedná se o země z různých částí naší planety. Pokusím se je z hlavy vyjmenovat. Jako první bych zmínil asi Čínu, dále Afghánistán, Kongo, Mexiko, Togo, Indii, Kuvajt, Vietnam, Ghanu, Gruzii, Egypt... Snad jsem na nic nezapomněl.

Anketa

,,Míra na Hrad", křičel dav na Miroslava Kalouska. Chcete Kalouska za prezidenta?

4%
96%
hlasovalo: 20009 lidí

Něco z Evropy v knize nebude? Tam jste policii netrénoval?

Samozřejmě, trénoval jsem i v evropských zemích. Třeba v Lotyšsku, Španělsku či v sousedním Slovensku. Ale do této konkrétní knihy jsem je nezařadil, přál jsem si psát o zemích, které jsou pro našince přeci jen alespoň trochu exotické. A také mi připadalo, že v oněch zemích jsem zažil více věcí, o nichž stojí za to psát.

O čem kniha vlastně je?

Je především o tom, jak může našinec některé země a jejich obyvatele vidět v rámci své profese policejního instruktora naprosto jinýma očima, než jakýma by totéž viděl jako pouhý turista. Tedy pokud by se do některých z těch zemí coby výletník vůbec vydal. Samozřejmě mám na mysli běžné turisty, a nikoli milovníky extrémních adrenalinových situací. Totiž díky tomu, že instruktor bývá hostem obvykle těch nejvyšších představitelů bezpečnostních složek a starají se o něj většinou sami místní policisté. To znamená, že jako instruktor se dostanete běžně nejen do lokalit, kam by se místní člověk pravděpodobně nedostal. Dokonce se můžete klidně poflakovat na místech, kam jiní kolikrát nesmí ani nahlédnout. A máte povoleno tam klidně i točit a fotit. A právě o takových místech a situacích toto spolu s dalším pojednává.

Kniha samozřejmě kromě vyprávění obsahuje i kolem čtyř set fotografií ze zmíněných míst a některé zajímavé reálie nebo popisy neobvyklých zbraní, takže to není jen prosté vyprávění, ale čtenář se může třeba i o lecčem poučit.

A jak jste došel k poněkud kontroverznímu názvu knihy?

Ten název vznikl vlastně na bázi a v kontextu jedné v knize popsané historky z Konga. Jak jsme tak jednou s mými tehdejšími studenty z tamní protiteroristické policejní jednotky PRI vtipkovali, řekl jsem jim pro zajímavost, že jsem taktéž Černý. Napřed po sobě koukali divně, až jsem si říkal, zda jsem nezpůsobil nějaké faux pas, které by nadobro zhatilo moji práci. Ale když jsem jim všem vzápětí vysvětlil, že míním Černý svým jménem a o jakou slovní hříčku vlastně jde, doslova řvali smíchy a druhý den již ráno všichni ke mně chodili, ukazovali na sebe a pak na mou osobu a pronášeli: I'm black, you are Black! Tímto mým vtípkem se vydrželi bavit až do konce mého pobytu. Takže na tomto trefném a doufejme i vtipném názvu mají vlastně velkou zásluhu mí tehdejší afričtí studenti a přátelé.

Fotogalerie: - Realita Hong Kongu

Realita dnešního Hong Kongu
Realita dnešního Hong Kongu
Realita dnešního Hong Kongu
Realita dnešního Hong Kongu
Realita dnešního Hong Kongu
Realita dnešního Hong Kongu

Nebojíte se přesto, že pro strážce všemožné korektnosti bude ten název jako rudý hadr na býka?

Myslím, že tahle souvislost, myslím tím rasové narážky a tak dále, mne nikdy nenapadaly. Vždycky jsem si říkal, že to je dobrý vtip, protože kdyby k nám přijel nějaký Afričan a jmenoval se White, určitě bychom se tomu spolu smáli úplně stejně. Víte, je to, myslím, jen o zdravém rozumu a ten, kdo si knihu přečte, pochopí. Když se nad současným trendem politické korektnosti zamyslím, to abychom se v rámci podobných trendů snad báli nahlas říkat, že sníh je bílý, či uhlí černé. Tedy aby za tím snad někdo něco nehledal závadového. Zkrátka podivná doba. A ne, název knihy je skutečně odvozen od oné historky a myslím, že rasistou je právě ten, koho takové věci vůbec napadají a kdo za tím názvem vůbec něco hledá... 

Jaké to vůbec je, cvičit policejní instruktory v tolika zemích kolem celého světa? Co vám třeba ztěžovalo práci?

Je to obvykle obrovskou profesní výzvou, taková práce totiž nemá srovnání s tím, co člověk zažívá u nás či v podmínkách Evropy. A to nejen kvůli dlouhému a strastiplnému cestování po obrovských zemích, jako je Čína nebo Indie, harcování po štacích doslova jako cirkusák. Je to většinou o tom, na místě vybudovat jakousi efektivní „továrnu“ – a pak za několik málo dní vyškolit pedagogický kádr, který bude schopen námi předávaný moderní výcvikový – někdy v těch zemích koncepčně vůbec první – systém šířit dál. Což není vždy lehké.

Dost často vám práci komplikují rozličná místní specifika. Nejen jazyková bariéra, kdy kurzanti ve skupině někdy nerozumí ani navzájem sobě, ale i též vlivy materiální, případně odlišnosti kulturní, či dokonce náboženské. Takový typický příklad je období ramadánu, během něhož toho s muslimskými žáky moc nenaděláte. Paradoxně tyhle překážky vždy člověka vybudí podat co nejlepší výkon a z místních často nelehkých podmínek vydupat maximum. Pak rádi vnímáte spokojenost a uznání tamních lidí, co se týče dosaženého díla. Zkrátka jejich vděk za to vše bývá asi největší odměnou. Je pěkné a moc potěší, když třeba slyšíte, že tam byli i renomovaní instruktoři z Izraele či USA – a právě váš výcvik jim toho dal více.

Anketa

Je dobře, že u památných míst 17. listopadu lidé pískali na Babiše, rektora Zimu a Václava Klause ml.?

hlasovalo: 22804 lidí

Jak se lišili vaši žáci ve světě? 

Liší se svými povahovými rysy, schopnostmi, dovednostmi a pochopitelně kulturními odlišnostmi. Nikdo asi nemůže očekávat, že na druhé straně světa je všechno stejně jako tady u nás. Prostě není a být ani nemůže. A pokud je to tak či onak, zde v knize to říkám prostě naplno a v některých případech takříkajíc natvrdo. A vzhledem k tomu, že jsem tam všude skutečně byl, rozhodně se z mého pohledu nejedná o nějakou xenofobii. Spíše bych řekl, že se tu a tam do mé knihy dostala holá pravda bez příkras a korektností, a je možné, že se někomu asi nebude líbit. Napsal jsem to tak ne proto, abych snad někoho urážel či provokoval, ale proto, že právě v těchto časech by se mělo co nejvíce hovořit a psát o věcech okolo nás a popisovat je tak, jak skutečně jsou.

Kde byli tedy vaši studenti kupříkladu nejpilnější – a kde jste naopak postrádal „sicflajš“?

No, mými nejpilnějšími studenty byli rozhodně Číňané; jejich pracovitost, nasazení a vůle se něco naučit, to vše bylo úžasné. Co nejde hned, budou umět následující den. Protože si vše stále točili a cvičili potom i o přestávkách a po pracovní době, na kterou nehleděli. V Číně, když dáte nástup a zakřičíte: „ke mně“ – oni rázem tryskem běží a v momentu jsou v jedné lajně. Neuvěřitelná disciplína. Pro srovnání, když takový nástup zavelíte v Africe, bude trvat srovnání cvičenců do podobné lajny i deset minut. No, a po pravdě s nejlínějšími a asi nejméně motivovanými žáky jsem se setkal v Arábii, tedy v Egyptě a Kuvajtu. I když šlo o instruktory místních speciálních jednotek, byl problém je i třeba jen zvednout ze židlí. Dokonce odmítali cvičit venku, „tam přeci není klimatizace“.

Co se týče docházky, je to ještě horší; pokud oficiálně začíná kurs v devět, studenti se schází až na desátou. A když už konečně začnete, za chvilku se vás už navíc drze ptají, „kdy že bude přestávka“. Na což se nevyplatí vůbec reagovat, protože v okamžiku, kdy přestávku uděláte, uteče vám polovina kurzistů domů. A zbývající polovina vám oznámí, že pracují nanejvýše do oběda, což je tam běžné nejen na kurzech. A to se pak špatně dosahuje nějaký výsledek. Není to vše, asi bych se mohlo rozepsat více, například o problémech, které v současnosti zažívá svět okolo nás. Ano i o tomto je moje kniha. Servítky si rozhodně neberu, nebudu přeci v rámci nějaké „politické korektnosti“ lhát... 

Fotogalerie: - Národní atrakce

Korzo Národní. Na programu diskuse, občerstvení, p...
Korzo Národní. Na programu diskuse, občerstvení, p...
Korzo Národní. Na programu diskuse, občerstvení, p...
Korzo Národní. Na programu diskuse, občerstvení, p...
Korzo Národní. Na programu diskuse, občerstvení, p...
Korzo Národní. Na programu diskuse, občerstvení, p...

A podělíte se s námi o nějakou historku z knihy?

No, například jednou jsme v Kongu s mými policejními chovanci jeli normální civilní toyotou a ti mně zastavili, abych si mohl pro svou ratolest doma vyfotit opičky řádící na kraji lesa. Jen co jsem párkrát cvaknul foťákem, hned se odněkud vynořili dva vojáci v baretech a maskovaných uniformách, kalašnikovy visící přes rameno. A prý že jim okamžitě zaplatím pokutu, kterou hned vyčíslili na stovky dolarů. Protože je zde nedaleko letiště a já jsem porušil zákaz fotografování. Mí průvodci jen vytáhli služební odznaky, a že konkrétně já coby host nejvyššího představitele policie si můžu fotit, kde chci a co chci. A tak že dostanou „leda prd“, a ne pokutu.

Ti zklamaní armáďáci ale už viděli svůj vítaný příjem jistý a nehodlali se jej jen tak snadno vzdát. Začali proto cosi hystericky hulákat a jejich ákáčka se ze zad následně přesunuly do rukou a hlavně začaly znepokojivě směřovat naším směrem. Moji policisté se zachmuřili a na scéně se rázem objevily jejich pistole. Scéna doslova jak z nepovedeného laciného westernu. A moji Konžané na mě houkli, ať prý se rychle pakuji do auta, že se asi bude střílet. I když jsme poté nakonec v pohodě odjeli, napříště jsem po svých chlapcích už pokaždé na cestu vyžadoval svého kalacha, abych měl v podobných případech svůj osud o něco více ve svých rukou. 

Anketa

Má předseda ÚS Pavel Rychetský vaši důvěru?

7%
93%
hlasovalo: 26605 lidí

Anebo tahle: Jednou na počátku naší výcvikové mise v Afghánistánu, kde jsme kádr místních policistů učili praktické výuce používání československých zbraní Sa58, které mají až poměrně nepříjemně hlasitý efekt výstřelu. Když od nás první den dostali oranžové ucpávky do uší, ještě než jsme je všem stačili rozdat a vysvětlit, jak je aplikovat, už je někteří žvýkali, či dokonce spolkli, neboť se vzhledem k oranžové barvě domnívali, že jde o nějakou námi darovanou sladkou dobrotu.

Takže ta kniha bude spíše humorného ražení?

Vůbec ne. Život není jen legrace, a zvláště pak v těchto zemích. Člověk pak má pokoru a naše vlastní všední problémy zde se zdají být malicherné. Jednou jsem třeba indickým policistům na svém kurzu vysvětloval, že „ta technika je hodně bolestivá“. A jeden z nich odpověděl: „I jen život v Indii je bolestivý.“ Jak jsem koneckonců v knize psal, člověk si pak doma po návratu, na rozdíl od lidí kolem, ještě dlouho uvědomoval, že mohl mít o něco méně štěstí a narodit se ne u nás, ale například někde v Afghánistánu či Kongu. No, hrozná představa...

Nebojíte se, že někdo bude třeba rýpat do toho, že tam říkáte věci tak naplno? Právě tak jako v historce s ucpávkami do uší?

Rozhodně ne. Víte, spousta lidí, zejména tzv. „šiřitelů dobra“, má doslova plnou hubu toho, jak máme pomáhat těm všem lidem z Afriky, z Arábie či Asie. A hlásají to sami žijící v klidu a blahobytu. Najedení, z pohodlí a tepla vlastního domova. Prostě z bezpečí, kde se nestřílí a nehrozí ani nebezpečné exotické choroby. Když se nad tím zamyslíte, je to dost laciné. Já do těch zemí na rozdíl od takových pozérů jezdím a pomáhám na místě. Tedy skutečně pomáhám, například tím, že svým přičiněním se snažím zvyšovat úroveň místních policistů, a tím i přispívat k bezpečnosti těchto zemí. Bez toho bezpečí tam totiž nemůže nikdy být prosperita a místní lidé tam budou dále strádat a třeba utíkat za lepším do Evropy. Jenže sem do Evropy se úplně všichni rozhodně nevejdou. Takže pokud někdy dochází na toto téma, argumentuji: „Byli jste tam? Znáte ty lidi, kolik jste z nich osobně potkali?“

Prostě ti, kdo módně volají „po pomoci“ těm zemím, to znají jen z televize. Já naopak pro ně tam přímo na místě něco skutečně dělám. S lokálními lidmi jsem v těch destinacích denně pracoval, chodil i k nim do rodin. A jedl kolikrát s nimi i z jednoho talíře a pil z jedné láhve. A pak mám větší právo třeba projevit i svůj názor, ať je tu někomu třeba příjemný – anebo není... Ne? 


Kniha elitního policejního instruktora Pavla Černého s názvem „Černý mezi černými“ vychází v nakladatelství Mladá fronta a je možno ji objednat buď na www.kniha.cz, anebo je k dostání ve všech velkých knihkupectvích. Více na www.facebook.com/knihacernymezicernymi

Anebo ji můžete mít i s podpisem autora na křtu a autogramiádě, která se koná nyní 23. listopadu od 15 hodin v Knihcentru pražského obchodního centra Černý Most (o akci zde: https://www.facebook.com/events/2578471698878637/).