Jiří Svoboda: Fiala jako nástupce Občanského fóra? Ať si uvědomí toto. Minulost Havla

V souvislosti s volebním vítězstvím koalice SPOLU někteří hovořili o opakování atmosféry listopadu 1989. Co říkáte na tuto analogii jako pamětník tehdejších událostí?

Důvod k nadšení měli jistě kandidáti SPOLU, kteří prošli úspěšně volbou do Sněmovny. Srovnávat to ale s obecnou euforií, která vládla v listopadu 1989, mohou jen ti, co tehdy ještě nebyli na světě, nebo dějinný zlom nechápali. Tehdy drtivá většina občanů věřila ve zhroucení všemožných omezení, kterými předcházející režim otravoval každodenní život, ukončení nucené indoktrinace, zvýšení životní úrovně, a to nejen materiální.

Anketa

Je v pořádku, když politik zbohatne na dotovaných solárních elektrárnách či jiných dotovaných obnovitelných zdrojích energie?

Je to v pořádku

Není to v pořádku

95%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 26058 lidí

Letošní volby byly bohužel poznamenané negativismem a odpudlivými praktikami, jaké známe spíše z prostředí banánové demokracie, než z ovzduší obecně sdíleného pozitivního očekávání listopadu 1989. Mám na mysli především dovoz syna premiéra Babiše ze zahraničí k nechutným veřejným produkcím, na nichž se podílel do nedávna vrcholový politik TOP 09, představitelé ODS i vybraní strážci demokracie. „…parta lidí, co tuhle ‚causu‘ před volbami rozpoutala a řídila, si zaslouží, aby se na ně ukázalo prstem. Věděli, s kým mají co do činění, teď se jim to jen po zásluze vrací. A pokud se toho neštítili, jsou pravděpodobně schopni lecčeho…“ napsal europoslanec Jan Zahradil na důkaz toho, že v řadách politiků ODS jsou i slušní lidé.

Na masivní předvolební manipulaci v podobě skandalizování premiéra Babiše za podnikání prostřednictvím offshorových účtů v roce 2009 se spolupodílela většina mainstreamových médií. Včetně těch, která jsou finančně zcela závislá na privatizátorovi OKD Bakalovi, či finančním spekulantovi Sorosovi.

Údajně počestní investigativci tehdy uvedli, že na černé listině Pandora Papers se „objevuje více než 300 Čechů a 178 offshorových firem s českým pozadím. Jsou mezi nimi bývalý ministr, zločinec, bankéř, lokální politici, zbrojaři, realitní i mediální magnáti i nejbohatší lidé Česka…“

Účelová skandalizace jediného jména vydržela pouze do parlamentních voleb. Od té doby žádný významný „hlídací pes“ demokracie po zbývajících 299 Češích a 178 firmách ani neštěkne. Ani mluvčí NCOZ, který tehdy přispěchal se svou troškou do mlýna, veřejnost neinformuje, zda vyšetřování úspěšně probíhá.

Marasmus, který V. Havel eufemisticky nazval v prosincovém projevu v roce 1997 „blbou náladou“, se rozšířil do tehdy nepředstavitelných rozměrů. Názorová nesnášenlivost a vulgarita, která se šíří internetem, aniž se nad tím někdo za slušných politiků pozastaví, má pro národní kulturu a mravní integritu do budoucnosti ničivé následky. Je-li prezident republiky, který obdržel mandát od téměř tří milionů občanů, na stránkách „seriozního“ internetového portálu bez redakčního komentáře přirovnán opakovaně ke zvířeti, které nacističtí strůjci šoa používali ve stejném duchu pro difamaci Židů, ocitáme se za hranicí přijatelnosti.

Byl jsem 19. listopadu 1989 při zakládání Občanského fóra a srovnávat tehdejší atmosféru v Činoherním klubu se současností považuji za urážlivou nehoráznost.

Zástupci nové koalice tvrdí, že zemi přebírají v totální krizi a v zoufalém stavu. Dokonce k tomu zřídili speciální web „národní inventura“ . Souhlasíte s takovým hodnocením?

Voliči, kteří dali mandát 72 poslancům ANO, mají zřejmě na činnost a výsledky končící vlády odlišný názor. Jsou si patrně vědomi toho, že covid-19 nemohl být pro naši ekonomiku ani sociální pohodu přínosem. To se netýká pouze naší země, ale celého světa. Dluh českého státního rozpočtu vůči HDP je stále (navzdory krizovému hospodaření a zvýšeným schodkům v souvislosti s pandemií koronaviru SARS-CoV-2 a nezbytným kompenzačním a sociálním výdajům), na stále nižší úrovni než v roce 2013. Poměrně hluboko pod dluhem vyspělých západních zemí, jako je Německo, Rakousko, Velká Británie; a to nemluvím o Itálii a Řecku.

Byť mají statistiky pouze relativní vypovídací hodnotu, podle údajů evropského statistického úřadu (Eurostat) bylo v naší republice ve srovnání s ostatními státy EU nejméně lidí ohrožených chudobou a sociálním vyloučením. Zatímco v celé EU hrozí chudoba více než 20 % obyvatel, v ČR je jich zhruba jen 10 %.

Rovněž nůžky sociální nerovnosti se u nás rozvírají méně než ve světě. Pro srovnání GINI index (čím má vyšší hodnotu, tím větší jsou mzdové rozdíly v zemi) uvádí USA – 45,0; Rusko 42,3; Turecko 41,0; Portugalsko 38,5; Česká Republika 26,0). V USA během krize stoupl počet občanů bez zdravotního pojištění z 15,4 % na 16,7 %. Bez zdravotního pojištění je nyní 50,7 milionů Američanů (citováno dle ČTK).

Z obsahu vámi uvedeného webu nové koalice vzniká dojem, že příští vláda hodlá pokračovat v negativistickém tónu, který tak opulentně používala po většinu minulého volebního období. V následujících měsících ale s ustavičným opakováním jména Andreje Babiše, jako viníka covidu-19, inflace, růstu cen bytů a stavebních materiálů, nevystačí. Chce-li obstát, bude muset prokázat svou připravenost a kompetentnost. Můžeme si pak srovnat za rok čísla s těmi, která jsem uvedl.

Občané jistě uvítají, bez ohledu na to, komu dali ve volbách hlas, klesne-li zásluhou koalice cena energií na bývalou úroveň. Obdobně pak cena stavebnin a cena bytů. A současně i poklesne počet nakažených covidem-19. Má-li na tyto problémy koalice účinná řešení, nepochybně se o ně budou zajímat i vlády sousedních zemí.

Nová vláda si ovšem bude muset poradit i s tím, že ve volbách narazilo na pětiprocentní klauzuli téměř 20 % voličů (v minulých volbách opakovaně pouze 6 %). Více než 1 milion voličů se tedy ocitl mimo zastoupení svých sociálních a obecně kulturních preferencí.

V každém případě zde budeme nejspíš mít názorově velmi širokou vládní koalici, spojenou vlastně pouze určitým étosem slušnosti a demokracie, jehož se dovolává. Bude to názorově asi nejširší vláda od vlád Občanského fóra na počátku devadesátých let. Je podle vás toto názorové rozpětí přínosem, nebo naopak handicapem?

Připomeňme si, že vláda OF skončila fakticky sedm měsíců po volbách v prosinci 1990, kdy byl zvolen předsedou OF exprezident V. Klaus. V dubnu 1991 již spoluzaložil ODS, která se stala motorem politických i ekonomických změn. Po volbách 1992 vznikla koaliční vláda ODS (29,7 %), ODA (5,9 %), KDU-ČSL (6,3 %). Její soudržnost podporovala skutečnost, že se někteří z rozhodujících ministrů a náměstků znali z minulosti a názorově byli kompatibilní. Osobně bych dal přednost většinovému systému voleb, kdy je na konci volebního období zřejmé, zda byla vítězná strana ve vládnutí úspěšná, či nikoli.

Zda dokáže premiér P. Fiala harmonizovat volební programy a cíle jednotlivých účastníků, se ukáže v řádu měsíců. Obecný apel na slušnost a zachování demokratických procedur rozhodně nevystačí.

Roli „sociálního svědomí vlády“ chtějí hrát lidovci. Jak důvěryhodně na vás tato pozice v případě KDU-ČSL působí?

Je-li orientace této strany křesťanská, měla by sociální programy a zachování životní úrovně všech vrstev obyvatel samozřejmě podporovat alespoň na úrovni vlády premiéra A. Babiše. Ministerstva práce a sociálních věcí a životního prostředí jsou pro takové působení rozhodně způsobilá.

Vraťme se do roku 1989. Symbolem tehdejších změn byl jednoznačně Václav Havel. Co říkáte na nekriticky obdivný obraz, který je některými skupinami kolem tohoto politika vytvořen dnes, deset let po jeho smrti? A nepromítají si někteří lidé do zemřelého exprezidenta spíše nějaké své představy, ze kterých se skutečný Václav Havel vytrácí?

Václav Havel byl po celou dobu, kdy působil v disentu, rozhodně statečný a názorově konzistentní člověk. Jeho volba prezidentem ČSFR a ČR měla svou logiku. Nebyl představitelem „socialismu s lidskou tváří“, ani radikálního liberálního kapitalismu. Jasné stanovisko formuloval ve stati Moc bezmocných v roce 1978:

„…nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe...“

Každý si může porovnat citát ze stati Václava Havla se skutečností posledních desetiletí.

Abych se vrátil k vaší otázce: Situacionistická teorie poukazuje na to, že názory a behaviorální odpověď člověka jsou vázané na zkušenost. A zkušenost disidenta na zlomu 70. let a prezidenta o dvacet let později se diametrálně liší. Kolem V. Havla se začalo objevovat množství vlivných poradců (veřejně se k takové roli hlásí finanční spekulant G. Soros). I zkušenost projevu v Kongresu USA je zásadně odlišná od bytových rozprav v úzkém kroužku několika obdobně smýšlejících. „Hlas lidu“ dal v roce 1992 navíc mandát ODS a její radikálně kapitalistické transformaci země. V. Havel se v některých dalších projevech sice slovně k minulým názorům hlásil, ale změnám se postupně přizpůsobil. Výmluvně o tom svědčí prodej části restituovaného paláce Lucerna krachující dceřiné společnosti korporátu Chemapol, vedeného agentem StB V. Junkem, za 200 mil. Kč.

Je ovšem nepochybnou zásluhou V. Havla (ad.), že předání moci, dohodnuté ve finální podobě G. H. W. Bushem a M. S. Gorbačovem, proběhlo bez násilností a excesů. Mnozí se mnou jistě nebudou souhlasit, ale představte si, že by na místě V. Havla byl některý ze zdivočelých senátorů jako je M. Vystrčil nebo P. Fischer etc.

Ze strany nastupující vládní koalice obvykle zaznívá, že se chce „vrátit k havlovské zahraniční politice“. Zní to tak hezky pohádkově, ale je vůbec možné dnes navazovat na zahraniční politiku Václava Havla, která probíhala v devadesátých letech ve značně specifickém čase? Může havlovská politika expanze lidských práv fungovat bez dominantní světové pozice USA, onoho „světového četníka“?

Lidská práva by měla být součástí zahraniční politiky každé země, která se hlásí k evropskému projektu humanismu. Myslím univerzálního humanismu. Někteří možná ignorují, či zapomněli, že V. Havel sice v projevu před Kongresem USA správně zmiňoval porušování základních lidských práv v předlistopadových sovětských satelitech, taktně však pomlčel o americké podpoře vraždění a mučení odpůrců Pinochetovy kamarily, nebo zavraždění předních latinskoamerických intelektuálů, jezuitských kněží na příkaz velení spřízněné armády Salvadoru, které proběhlo týden po pádu berlínské zdi. Disidentství církevních zastánců teologie osvobození, jako byl zavražděný arcibiskup Ó. Romero, nestálo V. Havlovi za zmínku (viz N. Chomsky). Finančním spekulantem G. Sorosem se pak V. Havel nechal přesvědčit, aby z projevu vyškrtl zmínku o symetrii zrušení Varšavského paktu a NATO.

Další „pochvalné situace“ v podobě objímání prezidentů a ministryň zahraničí vedly V. Havla na scestí od podpory lidských práv k „humanitárnímu“ bombardování až po podpis dokumentu osmi evropských politiků (United We Stand), vyzývající (na rozdíl od Francie a Německa) k účasti na vojenském napadení Iráku.

V roce 1989 se ministrem zahraničí stal Jiří Dienstbier, dnes má v čele diplomacie usednout zástupce Pirátů Jan Lipavský, o kterém i jeho kolegové ze zahraničního výboru vyjadřují pochybnosti ohledně kompetence a vzdělání. Někteří z toho vyvozují, že je to symptom úpadku samostatné zahraniční politiky, která v rámci EU vlastně ztrácí smysl. Cítíte to také tak?

Jméno pana Lipavského mi nic neříká, a proto k jeho osobě nemohu formulovat nějaké hodnotící soudy. Na to, abychom měli ambice výrazněji formulovat zahraniční politiku EU, jsme příliš bezvýznamní, ať bude v čele diplomacie Petr nebo Pavel. Vzhledem k orientaci Pirátů mohu jen usuzovat, že v rámci EU a úsilí její byrokracie, nebude patřit k zastáncům disentních postojů. Po uzavření Lisabonské smlouvy, která nadále znemožnila zástupcům jednotlivých států EU použít právo veta, je to podle mne ostatně jedno.

Za podstatný osobně považuji náš užší vztah k USA (po vzoru Varšavy), který poněkud oslabuje imperativní chování nikým nevolených úředníků EU k menším zemím (či přesněji: zemím druhé kategorie ve vztahu k bruselskému jádru).

Žaloba ČR na Polsko k Soudnímu dvoru EU kvůli rozšiřování těžby v polském uhelném dole Turów byla už stejně hrubou chybou naší zahraniční politiky, jelikož žalobou ČR implicitně uznala svrchovanost orgánu EU nad suverenitou obou zemí – jinými slovy: nadřazenost nad Ústavou České republiky i jejími zákonodárnými i exekutivními orgány. To je ostatně jediný důvod, proč se Evropský parlament nadšeně k žalobě připojil.

Čeho horšího se může kterýkoli nový ministr zahraničí dopustit...

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.