Kterou hlavní českou TV skupinu sledujete nejvíc?Anketa
Za Fialovy vlády navyšuje Česká republika svůj dluh každý den zhruba o dvě miliardy a při tomto kvapu zadlužování se dostaneme během několika dní tam, kde bychom měli být až koncem roku. Udivuje vás klid, bohorovnost či nečinnost ministra financí Zbyňka Stanjury?
Není tajemství, že veřejné finance nejsou dlouhodobě v dobrém stavu, a tedy že se nutně a nezbytně musí šetřit, což nikdy není snadné. Především záleží na vhodném načasování, velikosti a struktuře škrtů, souhrnně pak na promyšlenosti postoje a trajektorii vývoje, což – zdá se – chybí. Ekonomický propad jde bohužel na vrub liknavosti vlády, která je vysoce politická, ale málo odborná. Nabízená řešení se tak dají povšechně vytvarovat na tři koncepce: prošetřit, prodanit a prokecat!
Za bolševika se humorně glosovalo: ústřední výbor musel zvýšit ceny chleba, ale kompenzuje to zlevněním lokomotiv; i dnes je růst cen kompenzován politickou marnotratností politiků, ale třeba i argumentem o nezbytnosti koupě nejmodernějších vojenských prostředků – žádné překvapení – dvě procenta na armádu, ať na to máme, nebo nemáme. Předvolební daňová reforma vytratila ze státního rozpočtu sto miliard korun, které dnes zoufale chybějí – vše v zájmu volebního úspěchu soutěžících ANO a ODS. A tak je dnes především potřeba si uvědomit zavedenou praktičnost: když bankrotuje firma, tak se ještě před snižováním platů a propouštěním dělníků nejprve vymění management. A zejména pak samotný ředitel. Jak logické.
Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala před časem po kontrole hospodaření státu prohlásil, že země zdegenerovala z tržní ekonomiky na dotační. Dá se předpokládat, že by vláda mohla nějak do takto pokřivené ekonomiky zasáhnout?
Odhaduje se, že celkově máme téměř 800 dotačních titulů, ať už národních či evropských. A co je podstatné, často se vynakládají na úplné pošetilosti a někdy ani nevíme, kam odtékají. I tam, kde dáváme dotační peníze na zdánlivě rozumné věci, se musíme zabývat tím, kolik stojí to samotné přerozdělování peněz. Od vzniku záměru něco konkrétního přidělit až po konečnou dotaci stojí nějaký úředník kontrolující, jestli byla, nebo nebyla litera naplněna a jestli se předpoklady, na které se ta dotace dávala, vůbec naplnily.
Už jen samotný proces se tak stává živnou půdou pro ne-ekonomiku (úplatkářství). Americký prezident Ronald Reagan kdysi parafrázoval, že dokud se něco hýbe, tak to zdaňte, a pokud se to i přesto pořád pohybuje, tak to zregulujte. A teprve až se to přestane hýbat, tak to začněte dotovat. U nás se dotuje všechno, ať se to hýbe, či nehýbe, hlavně když to má nastavenou ruku…!
Ekonomie je respektovaná věda a je podivné, že této vědě se zjevně nikdo z našich politiků pořádně nevěnuje, i když máme nejrůznější NERV a podobně. Může i to být důvodem, proč česká ekonomika na rozdíl od většiny unijních zemí neroste?
Nejsem ekonom, ale mám rád teorie. Tak jako ve fyzikálních procesech se děje zákonitě zauzlují a zacyklují, tak i v kapitalismu se střídají období ekonomického růstu a hospodářské stagnace či propadu. Má to i svůj očistný efekt, posílá to do bankrotu málo efektivní podniky, mění to strukturu a skladbu ekonomiky, vede k vynalézání nových postupů a finálně to obvykle vede také k dlouhodobému růstu.
Nedávno ekonomka Naomi Kleinová zavedla termín šoková doktrína, čímž popisuje vzestup tzv. kalamitního kapitalismu. Přírodní katastrofy (epidemie) či světové války (Ukrajina) zapříčiňují obrovské pohromy, které se ale stávají spolutvůrcem rozmachu právě v důsledku té kalamitní ekonomiky. Zatímco postižení se vzpamatovávají z otřesů, národní a nadnárodní kapitál už okupuje opuštěné prostory, a i když se každý snaží přiživit, jak nejlépe umí, vede to k obrození. Postiženými se ale stávají obyčejní lidé a jejich každodenní hospodaření. Vlády si musejí být této jsoucnosti vědomy a musejí se naučit špatným věcem předbíhat a je předpovídat – prostě musejí najít umění vládnout. K tomu jsou potřeba zaujatí ekonomové a ekonomické instituce, kterým by politici měli důvěřovat, když už nejsou právoplatnou součástí vlády.
Psali jsme:
Jak z pohledu umění vládnout vychází česká politická elita v čele s premiérem Fialou?
U nás díky inflaci získala vláda za pět úvodních letošních měsíců meziročně o nějakých 60 miliard vyšší příjmy, ekonomika jako taková se udržela jako dvanáctá nejsilnější v EU. Přesto však hrozí recese, protože vláda si nadmíru věří a interpretuje nesnáze víceméně svévolně, i když v sousedství máme příklady podstatně nižší inflace, lepšího profinancování, nižších propadů – prostě více úspěšné stupně ekonomického zvládání svého vládnutí. Jenom v Německu jsou potraviny levnější, přestože tam mají několikanásobně silnější kupní sílu. Proč?
Vládní balíček byl koncipován jako politická dohoda pěti stran, které mají společnou touhu po moci, ale nikoliv program, přičemž se mu nedostalo oponentury mimo nejbližší okruh poradců členů vlády. Jaké mohou být jeho důsledky?
Balíček má sice konkrétní podobu, ale stále se tápe v tom, co všechno nakonec bude platit a kdo víc vytrpí. Jednotlivé resorty nejsou schopny říci, jestli ušetří a jak to zrealizují, ale už zásadně brojí proti redukcím. Odbory se radikalizují – prostě nikdo se nechce omezovat! Ministerstvo obrany bez jakékoliv informace poskytnuté výboru pro obranu podepsalo smlouvu o nákupu 246 kusů bojových vozidel pěchoty CV 90 za téměř 60 miliard korun, kde se ovšem spoluúčast českých firem stává tristní – hlavně se drží zásady: na nic se neptejte...! Není možné říkat, že nás tanky Leopard nebudou nic stát, když víme, že jen jejich zprovoznění bude stát přes půl miliardy a jen jeden jediný náboj do tanku přesáhne 200 tisíc korun. Místo řešení aktuálních palčivých problémů pirátský ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš avizoval a pak se zřekl autorství projektu odstranění rodných čísel jen za cenu nějakých desítek miliard ze ztrátového rozpočtu, protože jako obvykle to z ministerské kapsy nebude. Výdaje státu vzrostly v květnu o téměř dvacet procent, což je skoro dvojnásobek růstu příjmů.
PhDr. Ivan Bartoš, Ph.D.
A jak takové vládnutí pětikoalice doléhá na běžné občany?
Současné panování nahromadilo před úřady práce fronty lidí, kteří žádají o příspěvek na bydlení. Lidé mířící do předčasné penze čekají na vyměření důchodu déle, než je zákonem stanovená hranice. Žáci ucházející se o místa na středních školách žijí týdny v nejistotě kvůli chaosu kolem přijímaček. A dětské skupiny, které suplují chybějící mateřské školky, dostávají od státu opožděné peníze na provoz. Kamiony mají jezdit i v neděli, můžeme popíjet nezdaněné víno, ale věda žehrá na připravované redukce s pohrůžkou, že se prohloubí její zaostávání za světem. Ale všude je něco neuspokojivého. Třeba grantový systém je hazardováním s potenciálem žadatelů, kdy téměř tři čtvrtiny návrhů jsou zamítnuty, což reprezentuje stovky badatelských hodin propadlých vniveč včetně honorované práce recenzentů a provozovatelů.
Ke všemu nad námi visí Damoklův meč v podobě neuváženě přijímaných opatření skrývajících se pod názvem Green Deal. Občas registrujeme i náznak rebelie z jinak zeleně smýšlejícího Německa, ale beztak vše nezadržitelně směřuje k zeleným zítřkům. Jaké budou?
Někdo se přiklání ke zpochybňování zeleného údělu (Green Deal), druhý by nejraději naordinoval naší konzumní společnosti přímo zelenou totalitu. S klimatickými změnami zatím neumíme pracovat a ani s jistotou nevíme, jestli je činnost člověka zásadní příčinou zvratů vedoucích k oteplování. Změnu přinese buď předpovídaný klimatický šok, nebo naopak zapříčiněný šok energeticko-hospodářský. Když chudé země budou chtít ekonomicky jen z části dohnat Čínu, máme před sebou růst CO2 o dalších 20 až 40 procent v průběhu příštích dvaceti let. Neproběhne žádná absolutní dekarbonizace, kterou prosazuje na svůj úkor EU, ale množství CO2 v atmosféře bude stoupat, pokud se nezastaví nevyhnutelný růst v těchto rozvojových zemích. Jak chce Evropa přesvědčit lidi v Indii, Brazílii a také v Africe, že jim bude stoupat životní úroveň jen pod sestavováním fotovoltaických elektráren a větrných turbín, a to ještě s vědomím, že CO2 nemusí být ten nejhorší znečišťovatel?
To netuším a nejspíš se jí to podaří opravdu jen stěží. Ale jak bude vypadat život v samotné Evropě?
Komunistická ideologie zanechala nesmazatelné stopy na hospodářské duši obyvatel (přídělové lístky na potraviny) a pro budoucího euroobčana se mohou uskutečnit absurdní až šílené předpovědi. Přídělový systém na soukromou spotřebu benzínu a nafty třeba jen pár set litrů na osobu a rok s výhledem dalšího snižování, absolutní přednost pro cyklistickou a železniční dopravu s možným počátkem ničení nedávno zbudovaných silnic a dálnic. Třeba zbude odvaha umožnit alespoň jeden zpáteční let na osobu a rok, nastane vnucené úsporné bydlení a až kritické omezení energetických potřeb domácností a průmyslu, dojde na sdílené užívání aut a tak dále, co všechno si můžeme domyslet. Zůstane ale nedotknutelná potřeba luxusu vládnoucích vrstev, jejich soukromých tryskáčů a limuzín, tedy právě těch, kteří tu svízel zapříčinili.
Zmínil jste přídělový systém, který kdysi poznala i naše země. Čím ještě bychom se vraceli do neblahé minulosti?
Je to opětovné hledání nepřítele, jak vnitřního, tak vnějšího. Ještě si dobře pamatujeme, že nepřítelem Hitlera se stali židé, pro které nastolil koncentrační tábory k jejich vyhlazení. Za bolševika se objevil vše ohrožující imperialismus a nelítostný třídní boj podmíněný terorem gulagů. Dnešek se předvádí dalším zápasem za ovládnutí světa pod hlavičkou té či oné demokratizace. Útočící Rusko vykazuje svoji agresi jako boj za svoje přežití proti rozpínajícímu se Západu, v jehož intenci soustavně ničí sousední civilizaci a životy. Kritizuje pomoc pro napadenou zemi a není to dávno, kdy stejnou pomoc vyžadoval Sovětský svaz od Západu v boji s fašistickým Německem, který by jinak nevyhrál.
Historie se reprodukuje a můžeme se zeptat, kam vlastně kráčí svět, a odpovědět si, že stojíme před možnými ekologicko-hospodářskými pohromami, válkami o politickou predominanci a třeba i „jen“ o vodu. Zřejmě asi nastal čas, kdy si člověk začíná měnit systém hodnot, jimiž se řídil v posledních dvou tisíciletích, kdy řada civilizací vznikla i zanikla. Podle některých vědců už není možné současnou lidskou civilizaci zachránit, protože životaschopnost člověka je ekonomicky a psychicky ničena bídou hladu, nerovnoprávností, beznadějí a bezzaměstnaností. Lidskost je často ignorována a nahrazována násilím, krutostí, terorem, dominancí a válkou, což není náhodné, protože demoralizovaný člověk se dá snadno korumpovat, a je tak dobře ovladatelný a manipulovatelný – uvidíme, kdo s koho?
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Dezinformace, a dokonce i preferovaná umělá inteligence (AI) prý může způsobit zánik lidstva, jak varovali vedoucí představitelé technologického sektoru včetně šéfa společnosti OpenAI, která vyvinula chatovacího robota ChatGPT. Co o tom soudíte?
Průzkumem názorů jsme se mohli dozvědět poměrně znepokojující informace, že téměř dvě třetiny respondentů se už bojí otevřeně vyjadřovat své názory a obdobně si myslí, že se do našich životů vrací cenzura, protože se už stali její obětí. Tři čtvrtiny si myslí, že došlo k cenzurování médií, stejně tak že stát nemá rozhodovat o tom, co je a co není dezinformace, přičemž největším šiřitelem dezinformací jsou dokonce označováni i vládní politici. Jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta Pavla nedávno prohlásil, že nejlepší dezinformace jsou zcela pravdivé a že bude potřeba zakázat sociální síť (Telegram), umělou inteligenci a ostatní stvoření, protože hrozí, že tu budeme mít až miliony umělých a taky dezinformačních inteligencí. Obsah na internetu generovaný umělou inteligencí je zastoupen čím dál více, a v rukou dezinformátorů se tak stává mocnou zbraní – podle expertů lze internetové dezinformátory-trolly také hůře identifikovat, protože mají možnost si vytvářet důvěryhodné profilové obrázky. Rozpoznávat, co je a co není autentické, může právě umělá inteligence, stejně tak jako ji sama generovat. Ale co může a umí, ji musejí naučit programátoři, a nikoliv ona sama. Víme, že vytvarovat třeba nové polovodičové čipy může sám technologický proces, a tak umělá inteligence se v budoucnu může obdobně sofistikovat, ale je a zůstává stále v rukou programátora – člověka.
Jak v tomto světle hodnotíte a v čem spatřujete konkrétní rizika?
Bohužel z historie programování víme, že užitečné algoritmy se staly cílem záškodnických virů, a stejně neblahý osud může postihnout i činnost umělé inteligence. Pracovní pozice, které díky nárůstu umělé inteligenci zmizí, nahradí pozice, pro které ale bude extrémně těžké se rekvalifikovat. Ve všem bude hrát zásadní roli čas, a tak se můžeme obávat, že změna bude natolik rychlá, že rekvalifikace lidstva se prostě nestihne. O vážnosti různých rizikových scénářů se diskutuje a závisí na mnoha dosud nevyřešených otázkách ohledně budoucího vývoje počítačové vědy. Dva hlavní zdroje obav jsou, že náhlá a nečekaná exploze inteligence může překvapit nepřipravené lidstvo a že kontrola superinteligentního stroje, ale i jen snaha mu naprogramovat – vštěpovat lidské hodnoty, může být mnohem větším problémem, než se dosud předpokládalo. Nechme se překvapit.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Coby respektovaný termodynamik se zaměřujete na širší aplikace, třeba do oblasti ekonomie. Co tam termodynamika přináší?
Z historie sedmdesátých let minulého tisíciletí jsou nejznámější Black-Scholesovy rovnice, které jsou ve finančnictví uplatňovány pro oceňování opcí (Nobelova cena za ekonomii za rok 1997), které z pohledu termodynamiky připomínají rovnice vedení tepla. Analýza fluktuace cen akcií, burzovních indexů a směnných kurzů na devizových trzích napomáhá znalosti z matematiky fraktálových vlastností, které se vyskytují například v turbulentním proudění vzduchu. Další oblast představuje optimalizace investic pokročilými teoriemi, jako je hypotéza popisu spinových skel a teorie náhodných matic známých z jaderné fyziky. Hlavním motivem zde bylo, jak optimalizovat vložení úspor, aby došlo k největšímu zhodnocení peněz, což termodynamika vidí v dosažení minima energie modelového systému. Právě zde se termodynamický a sociologický pohled odlišuje, od fyzikálního zákona dosažení minima energie se přistupuje k pocitovému nastolení maxima spokojenosti.
Jak se nám z ekonomického pohledu promítají tyto srovnatelné procesy do života?
Důležitou instruktážní roli hraje periodický Carnotův popism známý jako teoretický termodynamický cyklus, který poskytuje horní hranici účinnosti při přeměně tepla na práci. Analogický ekonomický Carnotův cyklus má maximální účinnost pro reverzibilní ekonomický proces, kde stejně jako při zachování energie ve fyzice se v procesu prodeje a nákupu celkové bohatství v ekonomice nemění. Když lidé nabývají zisk a bohatnou prostřednictvím ekonomické interakce, musí se někde tento zisk brát. Pokud by byl tento profit získáván od obchodního partnera, takovýto spoluhráč by se trhu neúčastnil, protože nikdo nechce být na trhu ošizen, a tak by nedocházelo k žádoucím ekonomickým transakcím.
Stejně jako tepelné generátory získávají teplo například ze studených řek a ohřívají teplé domovy, získávají obdobně banky kapitál od nemajetných střadatelů a dávají ho bohatším investorům. Ekonomická interakce dvou partnerů je možná pouze prostřednictvím využívání třetí strany, tedy pracovní síly, a to díky správnému načasování – manipulaci. V ekonomických systémech práce se vždy podle Carnotova procesu vytvářejí dvě různé ceny nebo úrovně příjmu, takže nakupování a prodej musejí vytvářet dvě cenové úrovně, jinak by zde nebyl důvod pro obchodování, a to je stejné jako v nauce o teple.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
