Bezprostředně po smrti Karla Gotta jste reagoval na sociální síti velmi emotivním osobním vyznáním. Zasáhla vás jeho smrt hodně?

Zasáhlo mě to hodně. Lidsky. Navíc, zažil jsem tuto nemoc před lety u táty, a i když si to člověk snaží nepřipouštět a věří, byl to šok. Měl jsem tu možnost ho ještě nedávno pozdravit. Jsem za to rád.

Mluvil jste o tom, že vám odešel „strejda“. Jak jste vnímal největší hudební legendu v zemi pohledem malého kluka, ke kterému chodí na návštěvu? A máte z té doby nějaký osobní zážitek, který by jej charakterizoval?

Znal jsem ho z dětství. A i když pak už jsem ho tolik nevídal, občas jsem měl možnost ho potkat. Ale jako malý často. Tehdy to byla doba, kdy se zpěváci nebo herci navzájem navštěvovali, jezdili s rodinami společně na hory, na dovolené, na chaty, vymýšleli různé srandy. U nás byla tehdy každou chvíli nějaká návštěva. Někdy muzikanti, někdy herci. Proklábosili pak u vína celý večer, nebo vzali kytary a hráli. Byla to hezká doba i pro nás děti. Takhle jsem poznal i Karla, a protože jsem byl dítě, byl to takový „strejda“.

Vzpomínám si na jednu historku, to mi bylo tak šest, sedm let. Byl jsem s tátou na natáčení předvánočního pořadu, kde byl i Karel Gott. Ten byl zrovna na jevišti, a já říkám tátovi, že bychom mohli pozvat strejdu Karla na Štědrý večer k nám, že by mu tam Ježíšek něco přinesl. Táta mě „otcovsky“ odbyl, „strejda je hubenej, všechno by nám sněd“, čímž považoval debatu za vyřešenou. Ne až tak pro mě, a když přišel Karel do šatny, hned jsem mu tátovu odpověď přetlumočil. Smál se a s humorem jemu vlastním odpověděl, „když tak koukám na tátu, než bych přišel, nic by stejně nezbylo?“.