Bezprostředně po smrti Karla Gotta jste reagoval na sociální síti velmi emotivním osobním vyznáním. Zasáhla vás jeho smrt hodně?
Zasáhlo mě to hodně. Lidsky. Navíc, zažil jsem tuto nemoc před lety u táty, a i když si to člověk snaží nepřipouštět a věří, byl to šok. Měl jsem tu možnost ho ještě nedávno pozdravit. Jsem za to rád.
Mluvil jste o tom, že vám odešel „strejda“. Jak jste vnímal největší hudební legendu v zemi pohledem malého kluka, ke kterému chodí na návštěvu? A máte z té doby nějaký osobní zážitek, který by jej charakterizoval?
Znal jsem ho z dětství. A i když pak už jsem ho tolik nevídal, občas jsem měl možnost ho potkat. Ale jako malý často. Tehdy to byla doba, kdy se zpěváci nebo herci navzájem navštěvovali, jezdili s rodinami společně na hory, na dovolené, na chaty, vymýšleli různé srandy. U nás byla tehdy každou chvíli nějaká návštěva. Někdy muzikanti, někdy herci. Proklábosili pak u vína celý večer, nebo vzali kytary a hráli. Byla to hezká doba i pro nás děti. Takhle jsem poznal i Karla, a protože jsem byl dítě, byl to takový „strejda“.
Vzpomínám si na jednu historku, to mi bylo tak šest, sedm let. Byl jsem s tátou na natáčení předvánočního pořadu, kde byl i Karel Gott. Ten byl zrovna na jevišti, a já říkám tátovi, že bychom mohli pozvat strejdu Karla na Štědrý večer k nám, že by mu tam Ježíšek něco přinesl. Táta mě „otcovsky“ odbyl, „strejda je hubenej, všechno by nám sněd“, čímž považoval debatu za vyřešenou. Ne až tak pro mě, a když přišel Karel do šatny, hned jsem mu tátovu odpověď přetlumočil. Smál se a s humorem jemu vlastním odpověděl, „když tak koukám na tátu, než bych přišel, nic by stejně nezbylo?“.
V posledních dnech se hodně mluvilo o tom, že Karel Gott nebyl úplně prototypem hrdiny, ale vždy si uchoval lidskou slušnost a svému okolí se snažil pomáhat. Měl jste s tím nějakou osobní zkušenost od sebe nebo ze svého okolí?
Lidé v něm ani nehledají hrdinu. Stejně jako táta tím, co dělal, rozdával radost, bavilo ho to a byl součástí života lidí. Když se člověk podívá zpět za jeho kariérou, za tím, jak moc ve svém oboru dosáhl a jak zůstal skromný a pokorný, už to je výjimečné. A Karel takový opravdu byl. Ta pokora nebyla jen mediální obrázek. Prostě to tak cítil. A k té pomoci, máma mi jednou vyprávěla, že jim Karel v dobách, kdy táta nemohl zpívat, pomohl. Víc o tom nemluvila.
Fotogalerie: - S Karlem na Žofíně naposledy
Až po jeho smrti také začalo vyplouvat na povrch, jak se snažil pomáhat muzikantům, kteří právě byli v nemilosti, ať už to byla Marta Kubišová, nebo hudebníci z Pražského výběru. Vědělo se o tom v muzikantské komunitě?
Vědělo. On to málokdo přizná, ale myslím, že pomohl i těm, kteří ho dnes kritizují.
S tím souvisí ještě jedna otázka, která doposud v debatách po Gottově smrti nezazněla – Karel Gott a charita. Z toho, co vím, tak přispíval velmi ochotně a velmi štědře. Četl jsem, že hned v prosinci 1989 přispěl dětské onkologii v Motole částkou dvacet tisíc marek a poté na různé nadace přispíval až do smrti. Jak jste tuto součást jeho charakteru vnímal vy?
Karel Gott vynikal tím, že vždy myslel na svoje posluchače a nikdy si například nedovolil odejít, aniž se podepsal všem zájemcům ve frontě. Sám to vždycky vysvětloval tak, že je to otázka profesionality, ale já si říkám, že by to celý život nemohl zvládat, kdyby neměl upřímně rád lidi. Měl Karel Gott rád lidi?
Miloval své posluchače a vážil si jich. A to je velice důležitá vlastnost. Spousta zpěváků skvěle zpívá, má krásný hlas, ale to nestačí. Pokud neproudí ta pozitivní energie oběma směry, lidi to poznají. Tady připojím ještě jeden zážitek. Na jedné akci jsme seděli v zákulisí a na jevišti hrála kapela. On najednou říká „ta kapela výborně hraje, pojďme si je poslechnout“. Jak jsme tam stáli, vycházela ze dveří za ním starší paní. On se otočil a s úsměvem řekl „pojďte, já vám ty dveře podržím“. Ta paní tam stála v němém úžasu, že jí Karel Gott podržel dveře. Asi teď řeknete, že je to přeci normální. Není. Je spousta rádoby-celebrit, které by to neudělaly. Karel byl vážně gentleman s pokorou.
Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku
Rovněž se teď od lidí z jeho okolí objevily názory, že ačkoliv největší popularity Karel Gott dosáhl za komunismu, ve skutečnosti byl silný antikomunista, který neměl o režimu žádné iluze. Co k tomu můžete říci z osobní zkušenosti?
Tahle parta lidí, ke které patřil i Karel, vyrůstala na muzice Beatles, Stounů, na lidech jako Chuck Berry, Eric Clapton. Letěl Elvis Presley a rock’n’roll. Už z toho důvodu nikdo z nich neměl z minulého režimu žádnou radost.
Hudební kritik Jan Rejžek na to reagoval slovy: Když byl takový antikomunista, tak proč neplivl Husákovi do ksichtu. Co na tento argument říci?
Pan Rejžek je hloupý člověk. Proč neplivl do ksichtu Husákovi on? Stejně jako proti Karlovi se vymezoval proti tátovi a když jsem poslouchal ty jeho řeči ve vzpomínkovém pořadu o tátovi, vařila se ve mně krev. Jediné, co mě jako důvod napadá, je, že pan Rejžek nikdy sám nic nedokázal, tak si léčí mindráky.
Psali jsme:
Vzpomínali někdy s vašim tatínkem na období po roce 1968, kdy Gott uvažoval o emigraci a váš táta měl zákaz vystupování? Jak tehdy pěvecké hvězdy (ty, které měly možnost se rozhodnout, třeba Marta Kubišová tu možnost neměla) uvažovaly o tom, zda se snažit nějakým způsobem pokračovat a dělat kompromisy, nebo celou kariéru zabalit?
Nikdy jsem u toho nebyl, ale asi ano. Ono, emigrovat nebylo jednoduché. Necháte tady rodiče, jste tu doma, máte tady přátele. Takže hodně lidí se rozhodlo zůstat. Nikoho bych nesoudil. Pokud ti lidé nedonášeli, neničili životy jiným.
Po roce 1989 se Karel Gott pro mnohé stal symbolem minulého režimu a dávali mu to sežrat. Jak se na to dívali jeho kolegové, třeba váš táta?
Karel Gott a jeho politické názory, to byla vůbec zvláštní kapitola. Někteří se mu posmívali, že věří na „ilumináty“. Jak jste jej poznal z hlediska názorů? Měl je podložené informacemi a přemýšlel o nich, nebo mají pravdu ti, co říkají, že se snadno nechal napálit?
Jak jsem měl možnost ho poznat, měl o historii velké znalosti. Párkrát jsme si na nějaké akci povídali o historii a mluvil o různých spolcích, které ovlivňují svět. Líbilo se mi, jak o tom mluvil. Nebyly to žádné duchařské konspirace. Byl hodně sečtělý.
Když sledujete, co se odehrává po jeho smrti, jak má část společnosti potřebu se proti němu vyhraňovat jakožto proti symbolu nějaké části národa nebo nějaké doby – jaké přitom máte pocity? Jak by se to Karlu Gottovi líbilo?
Jestli se má někdo potřebu v čemkoli vyhraňovat, je to jeho názor. Mně to primárně vadí od lidí jako je pan Rejžek nebo lidí, kteří mají sami máslo na hlavě. Pro velkou část lidí byl Karel jak „pátý z Beatles“ a nejlíp to, jak ho lidi brali, asi vystihuje legendární scéna z „Básníků“, kdy Jana Hlaváčová jako sestřička Tonička fandí Karlovi u rádia.
Měl jsem Karla rád lidsky a obdivoval ho jako profíka. Sám jsem vyrůstal v rodině zpěváka, který byl maximální profesionál, a mám rád lidi, co dělají věci naplno. Když jsem začínal zpívat a bavili jsme se s tátou o zpívání a o tom, co vše k tomu patří, táta mi říkal: „Víš, co by ti řekl Goťák... každý vlas má své místo.“ Karel byl prostě profík, vážil si lidí, kteří ho měli rádi, a s noblesou dělal, co ho baví. Jistě, nebyl dokonalý, ale ať hodí kamenem, kdo je bez viny. Pro mě odešel člověk, kterého jsem měl rád, odešlo kus dětství a když jsem se dozvěděl o jeho smrti, proletěly mi hlavou vzpomínky. A věta... Loučím se, „strejdo“.
Psali jsme:
autor: Jakub Vosáhlo
_profil_top.jpg)