V době, kdy byl dnešní prezident Miloš Zeman předsedou vlády, jste pracoval na Úřadu vlády v týmu jeho poradců. Co jste pro něj dělal?

V březnu 2000 jsem odešel ze služebního poměru u Policie ČR a nastoupil jsem na Úřad vlády jako externí konzultant pro oblast bezpečnosti. Na Úřadu vlády pracovali dva expertní týmy. Jeden vedl šéf sboru poradců Miroslav Šlouf a druhý řídil vedoucí Úřadu vlády Karel Březina. Já jsem pracoval ve skupině, kterou koordinoval pan Březina.

Jak jste se k té práci dostal?

Přes kolegu také původně od Policie. Na útvaru jsme už předtím připomínkovali návrhy připravovaných zákonů. Zejména trestní přepisy, ale i další zákony které měly vztah ke specializaci našeho útvaru – tedy ke korupci a hospodářské kriminalitě. On se tomu věnoval za náš útvar jako garant a já jsem mu občas dodával komponenty. Jeho si z Úřadu vlády vyžádali hned po nástupu vlády premiéra Miloše Zemana. Když přešel do Strakovy akademie, tak větší část jeho práce spadla na mě. Jenže pak se prudce zrychlilo tempo přípravy nových zákonů. Z vlády a ministerstev přicházelo k analýze čím dál více návrhů. Takže v určitém okamžiku jsem stál před rozhodnutím, co vlastně dělat. Jestli se věnovat práci na připomínkování návrhů právních předpisů, nebo úkonům trestního řízení v případech, které jsem jako policista měl v útvaru přidělené. V tom množství už nešlo obojí dělat poctivě a důkladně. A já nejsem typ, který by něco „odflákával“. Nemám rád práci dělanou tak nějak na půl. V rámci policie nikdy nepracujete jako sólový hráč. To je jenom v detektivkách, takoví ti vlci samotáři, co dokáží sami vyřešit složitý případ. Ve skutečnosti je to tak, že se pracuje v týmu. Každý má nějaké své úkoly a ostatní se spoléhají na to, že je v rámci své pracovní náplně uděláte. Když to nezvládáte, tak zdržujete kolegy a tím vlastně celé vyšetřování případu. Což je špatně.

Možnost připomínkovat návrhy zákonů na základě aktuálních poznatků z policejní praxe je samozřejmě pro každý útvar do určité míry výhodná. Vždycky při práci narážíte na nějaké legislativní překážky, které vám komplikují nebo znemožňují práci. A tím nemyslím ústavní omezení pravomocí policie – to je v pořádku. Jde o takové ty „díry v zákonech“, které neumožňují postihovat chování, které není zákonem jednoznačně zakázané, ale přitom jím pachatel poškozuje jiné lidi nebo společnost.