V době, kdy byl dnešní prezident Miloš Zeman předsedou vlády, jste pracoval na Úřadu vlády v týmu jeho poradců. Co jste pro něj dělal?
V březnu 2000 jsem odešel ze služebního poměru u Policie ČR a nastoupil jsem na Úřad vlády jako externí konzultant pro oblast bezpečnosti. Na Úřadu vlády pracovali dva expertní týmy. Jeden vedl šéf sboru poradců Miroslav Šlouf a druhý řídil vedoucí Úřadu vlády Karel Březina. Já jsem pracoval ve skupině, kterou koordinoval pan Březina.
Jak jste se k té práci dostal?
Přes kolegu také původně od Policie. Na útvaru jsme už předtím připomínkovali návrhy připravovaných zákonů. Zejména trestní přepisy, ale i další zákony které měly vztah ke specializaci našeho útvaru – tedy ke korupci a hospodářské kriminalitě. On se tomu věnoval za náš útvar jako garant a já jsem mu občas dodával komponenty. Jeho si z Úřadu vlády vyžádali hned po nástupu vlády premiéra Miloše Zemana. Když přešel do Strakovy akademie, tak větší část jeho práce spadla na mě. Jenže pak se prudce zrychlilo tempo přípravy nových zákonů. Z vlády a ministerstev přicházelo k analýze čím dál více návrhů. Takže v určitém okamžiku jsem stál před rozhodnutím, co vlastně dělat. Jestli se věnovat práci na připomínkování návrhů právních předpisů, nebo úkonům trestního řízení v případech, které jsem jako policista měl v útvaru přidělené. V tom množství už nešlo obojí dělat poctivě a důkladně. A já nejsem typ, který by něco „odflákával“. Nemám rád práci dělanou tak nějak na půl. V rámci policie nikdy nepracujete jako sólový hráč. To je jenom v detektivkách, takoví ti vlci samotáři, co dokáží sami vyřešit složitý případ. Ve skutečnosti je to tak, že se pracuje v týmu. Každý má nějaké své úkoly a ostatní se spoléhají na to, že je v rámci své pracovní náplně uděláte. Když to nezvládáte, tak zdržujete kolegy a tím vlastně celé vyšetřování případu. Což je špatně.
Možnost připomínkovat návrhy zákonů na základě aktuálních poznatků z policejní praxe je samozřejmě pro každý útvar do určité míry výhodná. Vždycky při práci narážíte na nějaké legislativní překážky, které vám komplikují nebo znemožňují práci. A tím nemyslím ústavní omezení pravomocí policie – to je v pořádku. Jde o takové ty „díry v zákonech“, které neumožňují postihovat chování, které není zákonem jednoznačně zakázané, ale přitom jím pachatel poškozuje jiné lidi nebo společnost.
Nebylo to vůbec lehké rozhodování. Policejní práce i práce na změnách zákonů mě bavily. Musel jsem se ale rozhodnout. Dál už to při tom objemu návrhů nebylo možné skloubit. Nakonec jsem po určitém zvažování a i po poradě s kolegy dal přednost práci na tvorbě legislativy. Tak jsem ke konci roku 1999 podal žádost o propuštění ze služebního poměru. Bylo to tak akorát. V době, kdy jsem přišel na Úřad vlády, se právě rozjížděl legislativní proces velkého balíků bezpečnostních předpisů. Takže jsem byl rád, že už se můžu věnovat jen jim. A i tak to bylo od rána do noci.
Na čem jste pracovali?
Většinou na připomínkování vznikající legislativy. Byla to velice hektická doba, kdy se ČR připravovala na vstup do EU. Tato doba je známa jako období „legislativní smršti“. Já pro tu dobu používám výrazně sprostší název, ale ten není publikovatelný ve slušném periodiku. Kvalita řady legislativních návrhů by v té době velmi tragická. S časovým odstupem jsem bohužel zjistil, že tehdejší návrhy nebyly to nejhorší; co přišlo později, to v mnohém překonalo, trvá to reálně dodnes. Dalším problémem bylo, že se nejrůznější vlivové skupiny snažily do návrhů zákonů a vyhlášek vložit svoje věci, kterými se snažily ošetřit své zájmy – pod záminkou, že to EU chce nebo požaduje. Náplní naší práce bylo mimo jiné v zájmu České republiky tyto věci odchytávat a návrhy právních předpisů od nich čistit.
Můžete z té doby uvést nějaký konkrétní příklad?
Takovým zajímavým případem byl návrh na „zadrátování“ hranic se Slovenskem. V té době najednou vznikla hysterie, že bezpečnost ČR je ohrožena, protože nemáme dobře bezpečnostně pokrytou česko-slovenskou hranici. Odůvodnění se zdálo reálné, zločinci přicházející ze zemí bývalého Sovětského svazu. Bezpečnostní situaci v jelcinovském Rusku netřeba komentovat. Bylo navrženo vytvoření souboru technických opatření na zabezpečení této hranice a zajištění její ostrahy. Podařilo se nám na základě analýzy docílit zamítnutí tohoto projektu, s tím, že problém musí být řešen na budoucí vnější hranici Evropské unie. My jste tehdy upozornili na to, že po vstupu ČR a Slovenska do EU a následně do Schengenského prostoru by tato technická opatření musela být zakrátko odstraněna. Navrhované investice v řádu miliard – a možná i desítek miliard – by tedy byly následně zrušeny. Šlo by tedy o naprosté vyhození obrovských peněz ze státního rozpočtu. Tehdy kolem toho vznikla bublina, která byla odněkud přiživována. Při podrobném průzkumu jsme ale zjistili, že je to uměle vytvořená causa. A naštěstí podařilo vysvětlit politikům, že je to nesmysl.
Můžete si z té doby vybavit nějaký zajímavý návrh zákona, který přes vás šel a kde se vám podařilo jej nějak zásadně ovlivnit?
Tehdy se na úrovni vlády odehrával velký střet o nový zákon o zbraních a střelivu. Policejní prezidium přišlo s myšlenkou, že tehdy platný zákon č. 288/1995 Sb. je neaktuální a neodpovídá evropské směrnici 91/477/EHS a v rámci přípravy na náš vstup do EU je třeba vytvořit úplně nový zákon. Nebyla to pochopitelně pravda. Pan premiér byl zpočátku v této věci bohužel trochu ve vleku ministra vnitra Grosse, který byl zase ve vleku jakýchsi „starých struktur“ na Policejním prezidiu. Já jsem se v tu chvíli ocitl na druhé straně názorové barikády, protože jsem prosazoval principy, které jsou v zákoně obsaženy dnes. Tedy právní nárok na zbraň při splnění přísných, ale jednoznačných zákonných podmínek. Ne, že „strana a vláda“, nebo nějaký úředník rozhodne podle své libovůle, jestli občanovi milostivě přizná, že má dostatečné důvody si zbraň pořídit. Od začátku jsem upozorňoval na to, že taková situace je strašlivým semeništěm korupce.
V návrzích se pak vyskytovala řada různých omezení a zákazů, které ale byly naprosto nesmyslné. Úroveň těchto předkládaných materiálů byla rovnocenná s tím, co nyní produkuje Evropská komise. Něco se nám podařilo vychytat v rámci meziresortního připomínkového řízení. Několikrát se nám návrhy dílčích změn tohoto typu podařilo úplně zastavit, že ani nešly do vlády, nebo že byly vládou zamítnuty. Vzpomínám si však také na dva případy, kdy se nám na úrovni vlády nepodařilo prosadit náš odborný názor, ale kdy Ministerstvo vnitra návrhy protlačilo skrz vládu až do Parlamentu. Ale tam byly naštěstí zamítnuty. Na druhou stranu, fakt, že ministr vnitra byl v Poslanecké sněmovně dvakrát po sobě neúspěšný se svým nesmyslným a nebezpečným návrhem dokazuje správnost fungování Zemanova opozičně-smluvního vládnutí, které je dodnes terčem mnoha pomluv, zejména ze strany těch, kteří jím byli odstaveni od moci a penězovodů.
Na třetí pokus se už naštěstí podařilo vnitro donutit k tomu, aby na přípravě návrhu zákona více spolupracovalo s odbornou veřejností. Nový návrh začal pak být psán s úplně jinou filosofií. Tak vznikl návrh zákona, který po schválení Parlamentem vyšel ve sbírce zákonů pod číslem 119/2002. Po několika drobných novelizacích z něj vznikl dnes platný zákon o zbraních a střelivu, který je považován za jeden z nejlepších na světě a je i lepší než zákon 288/1995 Sb. který nahradil.
Z doby přípravy na vstup do EU si vzpomínám na pokus o zavedení trestní odpovědnosti právnických osob. Tehdy kolem toho byl obrovský humbuk – že to musíme mít, nebo nás do té EU nevezmou – ale pak to při projednávání ve vládě nějak „vyšumělo“ do ztracena. Do EU nás nakonec vzali i bez toho zákona. Vzpomenete si, jak to tenkrát bylo?
Ano, na to si vzpomínám. Takový návrh byl skutečně Ministerstvem spravedlnosti předložen do vlády. Ten návrh postavil na hlavu veškerou dosavadní trestní praxi a zcela odporoval logice uznávané právní teorie. V našich zemích vždy platilo, že trestný čin může spáchat pouze fyzická osoba. Přisuzování trestní odpovědnosti právnickým osobám je zvrácenost, která k nám přichází ze zemí, které by už dnes asi neměly být naším vzorem.
Když to tehdy bylo předloženo, tak jsme se tomu smáli. V žertu jsme to glosovali různými návrhy na doplnění trestů. Třeba na ukřižování obchodního podílu, oběšení firemní cedule nebo veřejného upálení akcií na náměstí – jako se dříve pálily čarodějnice. Právní podstata zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je samozřejmě zcela nesmyslná. Trestat je nutno pachatele trestného činu. Právnická osoba samozřejmě nemůže být pachatelem trestného činu. Trestný čin logicky může spáchat pouze člověk, který je ve firmě zaměstnán nebo je členem jejích statutárních či kontrolních orgánů. Dalším problém je, že trestní postih právnické osoby dopadne na osoby, které nemají s případným protiprávním jednáním vůbec nic společného a nemohly jej ani nijak ovlivnit. Na zaměstnance a na drobné akcionáře. V neposlední řadě může dojít na škodu způsobenou státu, tedy nám všem, tím, že stát bude nucen právnickým osobám kompenzovat škody způsobené jejich stíháním, nedojde li k jejich odsouzení, což může třeba v případě velkých, dobře zastoupených korporací velmi nebezpečné.
Tehdy se nám naštěstí podařilo vládním politikům vysvětlit, že to je celé nesmysl. A že k postihování nezákonného jednání firem už máme v právu nástroj v podobě správního trestání.
Dodnes jsem hrdý na to, že se nám této právní zrůdnosti podařilo tehdy zabránit. I když to bylo vlastně odkopnutím toho problému o nějakých deset let. Podobný zákon nakonec bohužel byl schválen v době, kdy byl ministrem spravedlnosti Jiří Pospíšil (tehdy ODS, dnes TOP 09).
Řadu let jste byl členem Strany svobodných. Takže předpokládám, že jste spíše pravicového smýšlení. Vláda Miloše Zemana byla jednobarevná vláda ČSSD. Jak se vám tehdy pracovalo mezi sociálními demokraty?
Dnešní prezident a tehdy předseda vlády je levicově smýšlející osobností. Na úrovni členů vlády se samozřejmě obklopil lidmi podobně orientovanými. Já jsem občan pravicového smýšlení. Takže z hlediska filosofického nebo světonázorového jsme samozřejmě byli každý jinde. Ale v práci mi to nijak nevadilo. Přestože všichni věděli o mých politických názorech, tak jsem byl normálně tolerován, nikdo mne pro to nevyhazoval ani nešikanoval. A nechali mě normálně v klidu odborně pracovat. V rámci úřadu byla plně respektována moje odbornost a na mé věcné připomínky a návrhy se nepohlíželo skrz nějakou ideologickou optiku.
Dodnes to považuji za důkaz velkorysosti a státnického nadhledu pana Zemana.
Můžete čtenářům prozradit, jak funguje takové odborné zázemí předsedy vlády?
Tehdy to fungovalo tak, že se pracovalo v týmech. Každý problém, nebo návrh zákona, byl předložen k posouzení skupině lidí. Ne, že by byl na jednu oblast vždy příslušný jen jeden odborník. Každý problém byl zkoumán týmem lidí různé specializace. Jednak proto, aby se vyloučil resortismus. Ale hlavně proto, aby bylo zohledněno více pohledů na věc.
Zkusím to vysvětlit na příkladu. Když se dělal zákon o zbraních a střelivu, tak návrhy byly posuzovány z hlediska práva ústavního, správního, bezpečnostního, trestního a obchodního. Součástí posuzování byly i technické aspekty. Jestli není na trhu nějaký výrobek, který by se rázem ocitl v jakési „legislativní díře“ – a nikdo pořádně nevěděl, jak s ním z hlediska zákona nakládat.
Každý člen takového týmu, kterému byl přidělen k posouzení návrhu zákona nebo vyhlášky, se k němu vyjadřoval z hlediska své odbornosti. Pak se udělala společná diskuse. A na jejím základě vznikl posudek, který byl dán k dispozici politickému vedení. Anebo byl poslán ve formě připomínek předkládajícímu resortu.
Tím, že jsme pracovali takto komplexně, se nám v řadě případů podařilo z návrhů vyházet řadu nesmyslů. Nebo i zcela zastavit projednávání návrhu, pokud šlo o zcela chybně konstruovaný předpis, který nešlo opravit formou dílčích úprav.
Jak se vám líbí výkon vašeho bývalého šéfa, Miloše Zemana, v dnešní funkci prezidenta republiky?
On je sice levicový politik a já jsem pravicový občan, ale líbí se mi, že není ničí figurka nebo loutka. Je to člověk, který reprezentuje sebe a reprezentuje Česku republiku na základě mandátu, který dostal od občanů. A řekl bych, že důstojně. Jeho nepřátelé, a hlavně nepřátelé České republiky se jej samozřejmě snaží zdiskreditovat a vyrábět kolem něj různé skandály. Ale pravda, alespoň pro ty, co to vidět chtějí, většinou vyplave na povrch – jako třeba v případě strýčka bývalého ministra Hermana.
Myslím si, že by měl ve funkci pokračovat. Znám se osobně s jedním s jeho protikandidátů, je to odborník, vážím si jej a je mi názorově bližší, ale ten asi bohužel nemá šanci ve volbě uspět, takže proto dám ve volbách svůj hlas Miloši Zemanovi. Nelze pominout i to, že Česká republika do funkce prezidenta potřebuje v současné hektické době politika, který je znám doma i ve světě. Tito kandidáti jsou dva, ale toho druhého diskvalifikuje mimo jiné prosazení přijetí Lisabonského diktátu.
Dnes vykonáváte funkci předsedy Asociace výrobců a prodejců zbraní a střeliva. Nedávno proběhlo schvalování návrhu směrnice EU, která měla původně harmonizovat technické aspekty výroby a prodeje zbraní, ale nakonec dopadla tak, že je označována jako „odzbrojovací směrnice“. Jak jste spokojen s tím co prezident republiky prováděl ve vztahu k tomuto návrhu?
Miloš Zeman v tomto směru udělal maximum, co z moci svého úřadu mohl. A jsem moc rád, že od toho roku 2000 svůj názor změnil. A musím říci, že i naše vláda udělala všechno, co mohla. Zejména ministr vnitra se snažil, aby ten právní paskvil nebyl schválen. Problém ale je, že celých schvalovací proces směrnice 477 je ze strany EU podvod. Podle primárního práva – smlouvy o zřízení Evropských společenství a Smlouvy o Evropské unii – je vnitřní bezpečnost ve výlučné pravomoci členských států. Civilní zbraně v držení občanů na území členského státu jsou nepochybně bezpečnostní problematikou. Směrnice ale byla podvodně schválena jako opatření k ochraně vnitřního trhu. Bylo to uděláno záměrně. A samozřejmě s využítím již zmíněného Lisabonského diktátu mohla být novela směrnice prohlasována většinou i přes odpor nesouhlasících států. Už jen tento procedurální podvod by za normálního právního stavu měl mít za následek, že by směrnice měla být Evropským soudním dvorem prohlášena za řádně neschválenou, a tudíž neplatnou. Ale víme, jak to v evropských orgánech chodí. Evropský soudní dvůr se bohužel často nechová jako strážce práva a pravidel, ale spíše jako další orgán na tužší evropskou federalizaci a centralizaci.
V současné době probíhá implementační proces. Ve lhůtě 18 měsíců by měl být dokončen. Což je lhůta tak tak. Ministerstvo vnitra samozřejmě disponuje odborníky jak legislativními, tak i věcnými, kteří rozumí zbraňové problematice. Ale ti jsou pochopitelně vázání textem směrnice. Což znamená, že z hlediska práv občanů ČR bude mít implementace velmi negativní dopad. Zejména nepodaří-li se přesvědčit Legislativní radu vlády a zákonodárce o tom, že směrnice, tak jak byla napsána, je neimplementovatelná. Implementující orgány si totiž musí vybrat, jestli se chtějí řídit jednotlivými ustanoveními směrnice – a tím se dostat do rozporu jak s Listinou základních práv a svobod, která je součástí naší Ústavy, tak i s Chartou základních práv EU, zejména v oblasti majetkových práv. Což se může týkat jak dnešních majitelů zbraní tak i pozdějších dědiců. Členský stát má ještě druhou možnost – a to zapracovat směrnici do svého práva tak, aby to bylo v našem případě ústavně konformní – a i v souladu s Chartou základních práv, která je součástí primárního práva EU – což by ale znamenalo, že nebudou moci být zapracována úplně všechna ustanovení směrnice ve znění, jaké si Evropská komise představuje.
Bude to těžký legislativní oříšek a uvidíme, jak se zákonodárci rozhodnou. My bychom byli velmi rádi, kdyby bylo dodrženo aspoň to primární právo EU.
Některé skupiny označované souhrnně jako „pražská kavárna“ vyčítají Miloši Zemanovi nejen některá jeho vyjádření směrem k migrantům valícím se do Evropy, ale i jeho současný poněkud „nevstřícný“ postoj k EU nejen v této věci. Co vy na to?
V době, kdy jsem pracoval na Úřadu vlády, byl Miloš Zeman velkým přítelem EU. A byl to on a jeho vláda, kdo nás do EU v té době de facto dostával. Za doby jeho vlády byla připravována a schvalována legislativa nezbytná k tomu, abychom v EU vůbec mohli být. Na skutečnosti, že jsme členy EU, má Miloš Zeman dost rozhodující podíl.
V současné době mu to mám trochu za zlé. Ovšem EU roku 2000 nebo 2002 je něco zcela jiného než EU roku 2009 nebo 2018. V mezičase došlo k pokusu o prosazení Evropské ústavy, která byla naštěstí odmítnuta v referendech. Nicméně principy v ní obsažené se dostaly do primárního práva v podobě Lisabonské smlouvy, kterou já označuji za Lisabonský diktát. Lisabonský diktát má na práva a svobody občanů v ČR podobný dopad jako diktát mnichovský. Fakticky z nás udělal protektorát. Dokladem může být právě třeba odzbrojovací směrnice, se kterou nesouhlasili ani naši ministři, ani naši národní poslanci, a dokonce ani naši europoslanci, a přesto jsme nuceni nesmysly v ní obsažené implemetovat. Vedle ní je tu řada dalších oblastí, kde se v tvorbě práva naše volené orgány dostaly na druhou kolej – do jakéhosi podřadného postavení, kdy už o ničem nemohou rozhodovat. Za pár dnů, 18. ledna, vstoupí v platnost směrnice o platebním styku, která prakticky ruší bankovní tajemství.
Pokud jde o vztah Miloše Zemana k Evropské unii, tak jeho názory jsou naprosto konstantní. Jeho názory se od té doby nezměnily. Ale zásadním způsobem se změnila Evropská unie. V době, kdy jsme do EU vstupovali, měla být EU garantem nedotknutelnosti území členských států. Mimo jiné i v oblasti ilegální migrace. Vzpomínám si na to, co všechno jsme museli před vstupem do EU udělat na naší jediné schengenské hranici, kterou jsou mezinárodní letiště. Tehdy nás to stálo neuvěřitelné peníze. Byli to Němci, kdo naše úředníky z Ministrestva vnitra učili, jak dělat správně migrační politiku, jaká to ironie! A EU před naším vstupem kontrolovala splnění každičkého detailu. Dnes je to zcela naopak. EU se proměnila v garanta toho, že žádné hranice neexistují. Včetně těch vnějších schengenských. Což vidíme právě na problému toho, co je označováno jako migrační krize.
Jestliže tedy Miloš Zeman ve vztahu k EU změnil názor, tak je to proto, že se změnila EU. Domnívám se, že z našich politiků je v současné době jediným, kdo má dostatečnou autoritu a vážnost, aby nám toto nebezpečí mohl eliminovat. A pokud je o vámi zmíněnou „pražskou kavárnu“ – já tak nepřátele svobody nenazývám, kávu mám rád – útoky na Miloše Zemana plynou z toho, že není loutkou struktur globálního vládnutí, pro které zde v České republice tvoří jakousi pátou kolonu.
Miloši Zemanovi je jeho oponenty vyčítáno, že se v rámci ekonomické diplomacie snaží navazovat dobré vztahy se zeměmi jako Rusko nebo Čína. On se už jako premiér snažil brát na zahraniční cesty zástupce českých podniků a pomoci jim tak k prosazení se na zahraničních trzích. Jak hodnotíte tyto jeho snahy?
Zahraničnímu obchodu jsem se sice nikdy profesionálně nevěnoval, ale i tak si uvědomuji, že Čína je v současné době největší ekonomikou světa. Má více než miliardu obyvatel, což znamená že její ekonomický potenciál je prostou aritmetikou větší než EU a USA dohromady. Čína má dnes neuvěřitelnou produktivitu práce. Řada brzd, které dnes máme v EU nebo v USA, v Číně ještě není. Je otázkou, jak se Čína bude vyvíjet, až dospěje generace, která nepoznala hladomor. Ta asi bude chtít žít trochu jinak než dnešní čínská střední generace. Ale faktem je, že dnes je situace taková, že většina průmyslových výrobků v naší obchodní síti nese nápis „Made in China“. Od textilních výrobků, přes železářské zboží až po elektroniku.
Jestliže se prezident Zeman snaží o dobré obchodní vztahy s Čínou, tak je to snaha o podporu naší schopnosti vyvážet k nim naše vysoce specializované technologie, nebo abychom byli schopni se na jejich trhu uplatnit se službami typu software apod. Takové ty skutečně expertní záležitosti, které by na čínském trhu mohly najít uplatnění. Do Číny nemá cenu vyvážet běžné výrobky. Ty si oni dokáží zkopírovat a pak už nás k jejich výrobě nepotřebují.
Dalším zájmem, kvůli kterému stojí za to udržovat dobré vztahy s Čínou, je otázka přímého importu. Pokud nebudeme mít korektní a dobré politické vztahy s Čínou, tak nemáme šanci získat vlastní přímé kanály na dovoz a případně redistribuci čínského zboží v Evropě. Jestliže se nepřátelům ČR podaří rozbít nově nastolené dobré vztahy s Čínou, tak tyto výhody budou čerpat jiní obchodníci v jiných zemích Evropské unie.
Zkusím uvést konkrétní příklad. Strojní výrobek – třeba řemenice určitého průměru. Její vyrobení u nás v ČR stojí s přiměřeným ziskem výrobce asi 50 tisíc korun bez DPH. Stejný výrobek z Číny, když jej koupíte na přímo, tak stojí asi 8 tisíc korun. Když jej však kupujete od italského překupníka, tak vás stojí 16 tisíc korun. Z toho jasně vyplývají dvě věci. U nás nejsme schopni tento produkt vyrobit za cenu, která by byla konkurenceschopná. V celém světě je za konkurenceschopnou cenu schopná jej vyrobit pouze Čína. A když jej na náš trh doveze český subjekt, tak jej budeme mít za polovinu, než když jej k nám doveze nějaký překupník z jiného státu EU. To je také důvod, proč se i politické špičky jiných zemí snaží budovat dobré vztahy s Čínou a jejími představiteli. A je to také důvod, proč naši nepřátelé se snaží vztahy s Čínou podrývat. Jde prostě o peníze. Stačí se podívat, jak slavnostně a honosně byl čínský prezident přijat samotnou britskou královnou v Londýně.
Snahy Miloše Zemana v tomto směru rozhodně vítám a myslím si, že je třeba jim fandit a podporovat je.
autor: Martin Huml
