V posledních týdnech věnuje mediální prostor pozornost možnosti, že armádní instituce sledovaly občany, kteří měli projevovat názory odlišné od oficiálních vládních, abychom to tedy vyslovili kulantně. K tomuto problému se vcelku jednoznačně vyslovili expremiéři Babiš a Paroubek, na druhé straně danou konstrukci zcela odmítl náčelník generálního štábu. Před tímto rozhovorem jsem však upozornil na poněkud specifický názor Jana Jandourka z webu Forum 24, jenž by asi měl být podrobněji rozebrán...

Daný komentář jsem zaregistroval a vcelku mne pobavil, neboť podle mne úzce souvisí s přístupem dotyčného k faktografii, což se odvíjí od původního vzdělání a profesního působení.

Trochu to rozveďte...

Dříve důstojný pán (označení katolického kněze mezi věřícími), nyní PhDr. Jan Jandourek, Ph.D., se k této problematice vyjádřil ve svém článku „Poslanec Berkovec z ANO se nerad vzdává historky…“. Zde zcela kategoricky (a samozřejmě bez jakéhokoli zdůvodnění) tvrdí, že ona výše zmíněná možnost ohledně sledování není pravdivá. Jako důkaz pro své tvrzení používá pouze vyjádření generála Řehky, že k tomu nedošlo. Následně se pan Jandourek vyrovnává se dvěma opozičními poslanci, kteří na onen problém upozornili, přičemž uvádí, že se prý v minulosti opakovaně mýlili. Na jedné straně dotyčný cíleně diskredituje osoby, jejichž názory odmítá, na straně druhé tvrzení osoby, s níž souzní, staví do pozice dogmatu, tedy názoru, o kterém se nepřemýšlí a nediskutuje. Zatím tedy na názorové oponenty naštěstí neposílá inkvizici.

Ano, také jsem se začetl do oněch článků a žasl jsem, hlavně tedy nad názorovou kategoričností dotyčného v tolika oblastech, spojenou často se zjevnou diskreditací jemu nepohodlných osob. Například „Babiš mečivým hlasem radil“, „pro soudného člověka by mělo být varováním“, „Zaorálek jako vždy zas něco nepochopil“, a tak dále. Dotyčný mne začal zajímat, navíc jsem zjistil, že oba pocházíme ze stejného regionu – on se narodil v Novém Městě nad Metují, já v Rychnově nad Kněžnou, což byly sousední okresy.

To je sice zajímavé, ale k čemu vám to je?

Oba jsme se navíc narodili v první polovině šedesátých let a aspoň zčásti jsme vyrůstali v podobném prostředí. Tento region tvoří v Čechách jednu z oblastí s vyšším počtem věřících, přičemž v době našeho dospívání to bylo markantní. Tuto skutečnost si pamatuji dodnes a je dosti pravděpodobné, že toto prostředí přivedlo mého širšího rodáka k teologii. Jan Jandourek v roce 1984 vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Dobrušce, poté však zcela změnil svůj náhled na budoucí život a nastoupil studium bohosloví v Litoměřicích. Teologickou fakultu absolvoval v roce 1989 a stal se prakticky hned katolickým knězem v Pardubicích. Nechybí vám tam něco?

Řekl bych, že ano. Základní vojenská služba…

Přesně. Jan Jandourek se narodil v květnu 1965, což znamená, že v roce 1983, ještě během studia na střední škole, se musel podrobit odvodu. Ten mohl skončit jen trojím způsobem – odveden, odklad, modrá knížka. Odklad se dával buď ze zdravotních důvodů (dotyčný se nechal rok či dva „vyhnít“, a pak byl buď odveden, nebo dostal modrou), nebo kvůli předpokládanému vysokoškolskému studiu. Studující vysokých škol v drtivé většině absolvovali vojenskou katedru a po promoci nastupovali na jeden rok jako „špagáti“. Toto ovšem neplatilo pro teologické fakulty, tam vojenské katedry zřízeny nebyly. Absolutní většina budoucích studentů teologie tak musela absolvovat standardní dva roky vojny, přičemž v jejich papírech bylo budoucí studium náležitě zvýrazněno.

Jan Jandourek ukončil čtyřleté středoškolské studium s maturitou v roce 1984, tedy v devatenácti, pětileté studium teologie v roce 1989, tedy ve čtyřiadvaceti. Hned po promoci asi následovala jeho primice (první mše), takže na základní vojenskou službu nezbyl žádný čas. Lze tedy předpokládat, že patřil mezi ony nešťastné a nebodré chlapce, kteří „dostali knížku modrou“, jak zpíval v „osmdesátkách“ Karel Plíhal. Pokud tomu tak skutečně bylo, není mi jasné, jak se z něho stal odborník na vojenství, když neabsolvoval ani onen minimální praktický základ.

Jaká byla jeho církevní kariéra?

Lze říci, že měl velmi dobře našlápnuto, protože po dvou letech pastorační činnosti zahájil jezuitský noviciát. To ovšem znamená, že nadřízení duchovní o něm a jeho schopnostech měli vysoké mínění, k Tovaryšstvu Ježíšovu se přijímají jen velmi schopní a vzdělaní duchovní. Od roku 1992 působil jako kněz v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora, jehož rektorem byl již tehdy Tomáš Halík. O rok později začal navíc studovat sociologii na Karlově univerzitě a někdy poté u něho došlo k zásadnímu zlomu.

V čem spočíval? Vím, že se s katolickou církví rozešel…

Přesně tak. Můžeme jej trochu humorně označit jako „církev vyklouz“. U absolventa jezuitského noviciátu je to poměrně specifické, sám někde prohlásil, že šlo o spory s autoritami, přičemž naprosto vyloučil vinu svého kostelního rektora. V roce 1995, aspoň podle jeho různých životopisů, ukončuje kariéru katolického kněze, stává se na krátkou dobu redaktorem a pokračuje ve studiu sociologie.

Pojem „páter vyklouz“ jsme už v minulosti řešili. Co je termín „církev vyklouz“?

Dotyčný opustil katolickou církev a přešel do církve starokatolické. Důvodem mohl být jím nastíněný spor s autoritami, neboť starokatolická církev je autokefální a jde tedy o společenství nezávislé na vnějších autoritách. Zároveň však u ní není povinný celibát, což dává šanci knězi, jenž se ocitl v pozici „cára Vladimíra“ a slovy Karla Havlíčka Borovského je „puncto sexti štvanec“. Navíc je ale pozice dotyčného v nové církvi poněkud vágní (podle životopisu je „bez pravidelného působení“), není tedy duchovním pastýřem v konkrétní farnosti a možná spěje také k onomu „páter vyklouz“.

Ostatně jeho odklon od teologie k sociologii je patrný na jeho vysokoškolských titulech, možný spor s katolickou církví se ukazuje na tématu jeho diplomové práce (Demokracie v církvi), další odborné působení pak zcela zaměřil na sociologii a literaturu (doktorskou disertaci věnoval obrazu totality ve Škvoreckého díle), přičemž po absolvování druhého vysokoškolského studia působil pět let jako vyučující na filozofické fakultě.

Jak se z něho stal novinář?

První krůčky na této cestě udělal právě v onom roce 1995, kdy se rozešel s katolickou církví. Na plný úvazek se této profesi věnuje od roku 2010 a definitivně zakotvil v pozici všeznalého před deseti lety, kdy se stal členem fóra všeznalých. Vezmeme-li jeho vzdělání, které se týká teologie, sociologie a moderní literatury, je vysoce nadstandardní a v několika případech i s uznávanými odbornými výstupy. Pokud se však podíváme na jeho novinářskou praxi, jím vystudovanými obory se prakticky nezabývá, zato se radostně plete do témat, u nichž mu chybí teoretický i praktický základ. Neznalost u něho musí nahradit rozhodnost a svatý zápal, čímž se vrací k původnímu poslání. Ostatně jsme v našich dějinách jezuitu se svatým posláním nejednou zažili a jméno jednoho z nich se stalo přímo proslulým.

Myslíte pátera Koniáše?

Ano, myslím Antonína Koniáše, vysoce vzdělaného katolického kněze, plodného autora českých knih jednoho druhu a fanatického likvidátora českých knih jiného druhu. Právě na něm je vidět, že akribie a zápal pro věc mohou skončit kontraproduktivně, pokud k tomu chybí nadhled a respekt k názoru jinému než vlastnímu. Jak měl důstojný pán Jandourek počátkem devadesátých let našlápnuto k dosti zajímavé církevní kariéře, tak má dnes doktor Jandourek mnohem více našlápnuto k pozici jediného správného vykladače, který ve spojení se specifickou státní mocí může v budoucnu ohrožovat názorem odlišné spoluobčany. A nelze vyloučit, že seznam těchto názorem odlišných spoluobčanů by mohl získat od člověka v uniformě. Ostatně jak jsem si všiml, z novinářského cechu je jediný, který se za prohlášení generála Řehky staví se vší vehemencí, až to vypadá, jako by to opravdu pro něho bylo dogma.

Tím se vracím zpět k oné na počátku zmíněné možnosti, že armádní instituce sledovaly občany. Co lze k tomu uvést?

Vše podstatné již asi bylo řečeno či naznačeno. Na jedné straně stojí náčelník generálního štábu, na straně druhé místopředseda branného výboru (a bývalý voják z povolání). Jejich tvrzení se vzájemně vylučují, ovšem poslanec je podpořil publikací vybraných stránek armádních dokumentů, kdežto jeho oponent pouze vydal prohlášení. V klasické době by k něčemu takovému dojít nemohlo, jelikož jde o prohlášení dvou důstojníků – tehdy by měl jeden pravdu a druhý pistoli s jedním nábojem.

Psali jsme:

Intelektuální a morální zombík. Jde o vládu a Jurečku. Další vyobcování kněze Jandourka

„Naši matku a přátele utýrali stejní Češi, jako je dnes Petr Pavel.“ Josef Mašín o těch, co ho zase chtějí umlčet

Vy o demokracii nemluvte. Jandourek podrobil fanoušky Trumpa kritice

Luděk Bednář: Nedržme hubu. Jourová na straně zla. Těm, co píší o akci, z níž neslyšeli ani slovo