Předseda SPD a poslanec Tomio Okamura říká, že neexistují umírnění muslimové a že islám je zločinná ideologie…
Jestliže pokládáme povinnost násilím usilovat o světovládu za zločinnou, tak je logické chápat islám jako zločinnou ideologii.
Dle Okamury by bylo potřeba ihned všechny islámské migranty vrátit zpět do mateřských zemí a byl by pro vyhoštění i potomků těchto migrantů, kteří se v Evropě narodili...
Co se týče odsunu islámských přistěhovalců a jejich potomků do zemí jejich původu, byl by to akt přinejmenším stejně morálně ospravedlnitelný jako odsun obyvatelů Sudet z Československa po druhé světové válce. Ti obývali danou oblast nejméně sedm staletí. Mnozí snad byli potomky germánských Markomanů a Kvádů, kteří obývali České země ještě před příchodem prvních Slovanů. Jestliže odsun obyvatel Sudet byl ospravedlňován hrozbou, kterou německý nacionalismus představoval pro přežití českého národa, tak masová přítomnost muslimů v Evropě představuje pro evropské národy hrozbu ještě horší. Německý nacionalismus se zrodil v 19. století, islámská rozpínavost v 7. století. V tom všem jsem tedy s panem poslancem Okamurou plně zajedno.
Rusové jsou podle Tomia Okamury de facto naši jediní upřímní silní spojenci v souboji s radikálním islámem. Co si o tom myslíte?
Už méně souhlasím s jeho myšlenkou, že Rusové jsou našimi jedinými upřímnými a silnými spojenci v boji s radikálním islámem. Je samozřejmě třeba usilovat o co nejlepší vztahy s dnešním Ruskem. Sankce proti Rusku jenom zhoršují tamní hospodářskou situaci a tím posilují pozice komunistické opozice. Víme, že Rusko bylo schopno rozdrtit islamisty v Čečensku a že podporovalo bratrský srbský národ v boji proti muslimským Kosovanům. Když Rusko usilovalo získat zpátky Krym, tamní muslimové chtěli zůstat v rámci Ukrajiny, usilující o vstup do Evropské unie. Ta se islamistům pochopitelně jeví jako ideální nástroj jejich rozpínavosti.
Víme také, že představitelé izraelské pravice usilují o co nejužší vazby s Ruskem, které je nacionalistickou mocností, imunní vůči politické korektnosti západních států. Na druhé straně ale Rusko má velmi dobré vztahy s Islámskou republikou Írán. V Sýrii zcela podporuje režim Bašára Asada. Útočí na pozice všech jeho odpůrců, včetně těch, kteří se mohou jevit jako menší zlo. V žádném případě nebojuje především proti Islámskému státu. Rusko prostě hájí své tradiční mocenské národní zájmy. To je ovšem přirozené a logické. Je třeba vytvořit co nejširší frontu všech, kteří jsou ohroženi islámskou rozpínavostí. V té je místo jak pro Američany a Evropany ještě ne zcela zdegenerované, tak pro Izrael, Indii, Čínu a Rusko.
Každý muslim je dle Okamury bezpečnostní riziko a časovaná bomba. Co si myslíte o tom?
Bezpečnostním rizikem a časovanou bombou je každý muslim, který bere vážně to, co korán a hadíthy, jeho komentáře, od něho vyžadují. Ten, který je přesvědčen, že má morální povinnost vést džihád, svatý boj, až se celé lidstvo podřídí vládě muslimů.
Psali jsme:
Tomáš Halík říká, že křesťané mají s muslimy stejného Boha. Souhlasíte s tím?
Tato otázka si vyžaduje delší odpovědi. Omlouvám se tedy čtenářům za dosti rozvláčné úvahy. Za prvé, co to znamená, že dvě vyznání mají nebo nemají stejného Boha? A co toto slovo vůbec znamená? Neznám přesně původ českého slova. Ale jeho francouzská verze dieu je samozřejmě odvozena z latinského slova deus a to z řeckého zeus. A ten byl jednou z hlavních model řeckých polyteistů.
Rabín Abraham Izák Kook (1865-1935) definoval polyteismus jako tendenci brát část za celek. Jako neschopnost chápat, že všechno je propojeno a že za vším je první, absolutní, příčina. Polyteista je místo toho polarizován na nějakou dílčí hodnotu a povyšuje jí na absolutno. Židé se tradičně pokládali za jedinou monoteistickou komunitu, ve světě, ovládaném polyteisty. Praktikující žid proto slovo bůh vůbec nepoužívá. Místo toho řekne „Ha Šem“. To lze přeložit z hebrejštiny do češtiny jako „to jméno“. To nevyslovitelné jméno první příčiny našeho bytí. Ovšem, podle judaismu, tato první příčina je nejenom prazdrojem všeho, je též silou, která stále vesmír řídí. Zůstává ovšem do značné míry nepoznatelnou. To je blízké tomu, čemu se někdy říká negativní teologie. Podle ní o Bohu můžeme říci, co není, spíše než, co je.
To není cizí ani křesťanské teologii. Velký katolický francouzský myslitel Blaise Pascal (1623-1662) cituje latinský překlad proroka Izajiáše: Vere tu es Deus absconditus (Vskutku jsi Bůh skrytý). Jestliže křesťané ctí Boha, který se zjevil Mojžíšovi a biblickým prorokům, věří ovšem též, že Ježíš z Nazaretu je Bohem, který se vtělil do lidské bytosti. V očích židů je tato víra neslučitelná s monoteistickou vírou v jediného Boha. Je možné mi namítnout, že věřící všech vyznání sdílejí jednu myšlenku: „Existují různé víry. Všechny jsou falešné, kromě té jedné – té mojí!“ Z té vychází snaha svou víru šířit dál, někdy přesvědčováním, u některých ale i násilím.
Co se týče židů, i když si též myslí, že ta jejich víra je ta pravá, neusilují jí šířit mezi ostatní lidi. Věří, že jim, potomkům Abrahama, Izáka a Jakuba, přísluší žít podle Mojžíšova zákona, s jeho 613 příkazy a zákazy. Členům ostatních národů přísluší se řídit sedmi zákony, které byly dány už praotci Noemovi, tomu, který kdysi zhotovil slavnou archu v době potopy. Mezi Noemovy zákony patří zákaz polyteismu a příkazy, týkající se mezilidských vztahů. Někdo by si mohl myslet, že muslimové jsou tedy dobrými Bné Noah, dobrými Noemovy syny. Ale není tomu tak! Za dobré Noemovy syny můžeme spíš pokládat unitáře, členy komunity, která vznikla v 16. století. Charakterizuje se tím, že pokládá Ježíše z Nazaretu pouze za člověka, ať už jakkoli výjimečného. Do Čech unitářství zavedla Charlotte Garrigue, manželka prezidenta Masaryka.
Nebo můžeme za Noemovy syny považovat baháisty, příslušníky vyznání, které vzniklo v šiitském Íránu v 19. století a které zcela odvrhlo myšlenku svaté války, charakteristické pro islám. Snad bychom mohli pokládat za Noemovy syny i ahmadiány, menšinový proud vyšlý z islámu. Ten vznikl v Indii a ospravedlňuje pouze džihád slovem, ale odmítá džihád mečem. Ovšem pakistánská ústava upřesňuje, že ahmadiány nelze považovat za muslimy.
Někdo mi může říci, že neodpovídám na otázku, která mi byla položena, nýbrž mluvím o něčem jiném. Nikdo se mě neptá, které příslušníky jiných národů židé pokládají za monoteisty, ale zda křesťané a muslimové mají stejného Boha. Snad je možné říci, že nejdůležitější je, jaká práva a jaké povinnosti každé vyznání ukládá svým věřícím. A je zcela jasné, že islám se od křesťanství liší naprosto radikálně. Psal už jsem, že „Pod rouškou falešného monoteismu, islám je především úsilím o světovládu.“
Ve své knize Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra (nakl. Epocha, 2011) píši, že dějiny Středního východu je třeba chápat jako permanentní zápas mezi usedlíky a kočovníky. Mohamed si vypůjčil od židů a křesťanů určité myšlenky, zcela je změnil a vytvořil syntézu, jejíž jménem pak zahájil úspěšný boj o světovládu. Ten probíhá dodnes. Padly v něm miliony a miliony lidských životů a nyní vstupuje do nového, obzvlášť nebezpečného stadia.
Ti, kdo četli Bibli, vědí, že Hebrejci po východu z Egypta, kde byli otroky, též dobyli Zaslíbenou zemi násilím. Zmocnili se násilím ale jenom jedné, poměrně malé země. Bylo to pro ně nezbytné, aby jako jediní monoteisté mohli žít ve své vlastní zemi, bez nátlaku a svodů většinových polyteistů. Nepřátelé křesťanství též opakují, že křesťanství mluví o lásce k bližním, ale ve skutečnosti se často šířilo násilím. Možná tomu tak skutečně bylo v době Karla Velikého, nebo když Přemysl Otakar druhý zakládal Königsberg (Královec), dnes Kaliningrad, po porážce pohanských Prusů. Tito monarchově ale pouze používali křesťanství ke svým mocenským cílům.
Psali jsme:
A jak to tedy je s tím násilím a šířením víry?
V Evangeliu je psáno: „Jděte učit všem národům.“ Není tam psáno: „Jděte dobývat svět!“ Naše předky evangelizovali Cyril a Metoděj. Ti nepřišli s žádnou armádou. Přinesli Slovanům písmo, které pro ně připravili, a duchovní a mravní hodnoty, díky kterým jsme, kým jsme. Křesťané, pokud užívali násilí, jednali v rozporu s učením, ke kterému se hlásili. Muslimové jednají v rozporu s učením, ke kterému se hlásí, pokud násilí neužívají. To je zcela zásadní rozdíl. Redaktoři pakistánské ústavy měli pravdu, když říkali, že ahmadiány nelze pokládat za muslimy. Tím, že odmítají džihád mečem se skutečně islámu zásadně zpronevěřují. Vrahové z Paříže 13. listopadu 2015 a z New Yorku 11. září 2001 jsou naopak těmi, kteří plní povinnosti, které jim korán a hadíthy ukládají.
Nemohu odpovědět jednoznačně na otázku, zda muslimové a křesťané vzývají stejného Boha. Musíme ale vědět, a neustále opakovat, že muslimové chápou první příčinu svého bytí zcela jinak, nežli křesťané. A je třeba si být též vědomi, že tento zásadní rozdíl představuje pro nás velký handicap.
Jak to? V jakém smyslu?
Muslimové systematicky apelují na naše mravní hodnoty, snaží se v nás vyvolat komplexy viny. Vědí dobře, že nemohou dobýt Evropu frontálním vojenským útokem. Pokoušejí se jí zmocnit postupně, infiltrací, sváděním žen a mladistvých, přistěhovalectvím a konverzemi. Též dobře vědí, že společnost, která nemá žádný pevný mravní a duchovní řád, je křehká. Pozorují, jak křesťanství v Evropě slábne. Konkrétně ve Francii, před třiceti lety se 80 procent Francouzů označovalo za katolíky, dnes je to 56 procent. Muslimové dobře vědí, že příroda nesnáší vakuum. A připravují se toto vakuum zaplnit.
Zdá se mi nutné, aby všichni dědici Bible – židé i křesťané všech církví – spolupracovali co nejtěsněji, aby se toto vakuum nešířilo. Víme, že na koncilu Vatikán II bylo řečeno, že Duch svatý je v srdci všech lidí. Mě zvlášť potěšilo, že současný papež František řekl v roce 2014 španělskému deníku La Vanguardia: „Mi oración es judía“ (Moje modlitba je židovská), neboť denně čte Davidovy žalmy. To, že křesťané a židé mají stejného Boha je snad tedy jasné. Už Blaise Pascal řekl, že ho nezajímá „bůh filosofů“, že vzývá Boha Abrahama, Izáka a Jakuba. Na otázku, zda toho Boha mají i muslimové, ať si každý odpoví sám.
Snad bych měl toto své dnešní kázání ukončit něčím, jako vyznáním víry. Ne, že by moje osoba byla nějak důležitá, ale aby každý dobře chápal, o co mi vlastně jde. Psal jsem, že jsem částečně židovského a částečně křesťanského původu. Že si vážím všech svých předků a že bych chtěl být věrný – pokud je to ovšem možné – oběma svým dědictvím.
Někdo mi může říci, že by mě mohlo stačit, že mám tři státní občanství. Neměl bych chtít mít ještě dvě vyznání. Nechci! Zvolil jsem si vyznání židovské. Proč? Prostě proto, že jsem potomkem Abrahama, Izáka a Jakuba. Měl jsem i další důvody, ale vysvětlovat je všechny by trvalo příliš dlouho a příliš by to vybočovalo z otázek, které mi byly položeny.
Psali jsme:
Dr. Martin Janeček (narozen 1942 v Praze) má po matce židovské předky a jeho otec byl katolík. Má český, francouzský i izraelský pas. V roce 1964 odešel antikomunista Janeček do zahraničí a usadil se ve Francii, kde získal občanství. Na pařížské univerzitě vystudoval dějiny, dějiny umění a mezinárodní vztahy. Po dosažení doktorského titulu působil jako učitel na škole výtvarných umění v Orléansu a v Paříži, od roku 1976 až do důchodu pracoval na francouzském ministerstvu školství. Od roku 1979 žije střídavě v Praze a v Paříži. Publicisticky se angažuje v problematice vztahů s muslimským světem, který důkladně poznal během svých cest od Maroka až po Malajsii. Své poznatky a názory publikuje ve francouzském a českém tisku (Prostor, Křesťanská revue, Proglas, Slovo z Jeruzaléma). Je autorem knihy Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra.
autor: Lukáš Petřík
