V současných úvahách o stavu naší země jsem zaslechl, že bychom se měli vrátit před rok 1968 k myšlenkám socialismu s lidskou tváří. Jak se k tomu stavíte?

Jistěže i před rokem 1968 vznikaly na půdě humanitních vysokých škol a tvůrčích svazů celé řady idejí, které by se neměly opouštět. Tím mám na mysli třeba dílo Karla Kosíka anebo již zcela zapomenutého filosofa Luboše Sochora, který byl po srpnu 1968 přinucen emigrovat a zemřel ve Francii, kde přednášel na Sorboně. Iluze takzvaných osmašedesátníků, mezi něž jsem nepatřil, protože jsem byl jako čtyřiadvacetiletý příliš mlád, jsem sice podporoval, ale pak jsem si uvědomil, že komunismus je nereformovatelný a zločinný. Pokus to byl sice úctyhodný a získal neuvěřitelnou podporu lidí v této zemi, což už se nikdy později v historii neopakovalo, ale nic to nemění na tom, že šlo o slepou uličku, která neměla naději na úspěch. Ostatně ani listopad 1989 nebyl v první řadě výsledkem revolučního nadšení národa. Nebýt zhroucení systému v Kremlu, zbourání zdi v Berlíně a obdobných procesů v ostatních zemích, tak jsme zde ještě dlouhá léta mohli žít v bolševickém skanzenu.

Spisovatel Pavel Kohout v druhém svazku knihy Můj život se Stalinem, Hitlerem a Havlem volá po vzniku sborníku, v němž by osobnosti vysvětlily, proč byl kdo komunistou. Byť jste byl jen tři roky, můžete to zkusit?

Mám svým způsobem životní štěstí, že jsem se narodil o dvacet let později, než Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Pavel Kohout a další. Chápu je. Zkušenost druhé světové války, vyhlazovacích koncentráků, před tím Mnichova a potom osvobození je logicky musela přivést tam, kam je přivedla. Většina z nich nicméně prozřela již před rokem 1956, tedy před událostmi v Maďarsku. Já do komunistické strany vstupoval při jejím největším vzepjetí v roce 1966. Tehdy se zdálo, že je to jediná šance a jediný prostor umožňující režim zbourat. Vždyť se na krátko podařilo zavést svobodu slova. Nemám výčitky svědomí. Bylo to jedno z nejzajímavějších období mého života a budu na něj s nostalgií vzpomínat. Poznal jsem přátele, jakých je málo, kteří byli považováni za naprosto přirozenou elitu v národě. Nečekal jsem na vyloučení, ale okamžitě jsem ze strany několik měsíců po srpnové okupaci vystoupil.

Jak vnímáte postoj zarytých antikomunistů, že kdo byl jednou komunista, je jím pořád?

Připadá mi to jako hloupost. Jakékoliv paušalizování je vlastní právě bolševikům, kteří oznámkovali všechny kulaky, živnostníky, nebo jiné skupiny populace, přestože mezi nimi byli lidé dobří i zlí. Jakékoliv dělení společnosti na ctihodnou a nectihodnou část je podle mě projev hlouposti a malichernosti. A když se vrátím před rok 1968, tak protestní a kritické hlasy, racionální úvahy změnit systém, ve kterém žijeme, se ozývaly výlučně z řad levicové socialistické inteligence. Přitom jsem si vědom i toho, že jiné opoziční skupiny zde již prakticky nebyly. Režim je zlikvidoval hned po únoru 1948. Jiná opozice zde v šedesátých letech prostě nebyla.

Po roce 1968 jste se stal disidentem, podepsal Chartu 77. Co si myslíte o tezi prezidenta Václava Klause, že proti komunistickému režimu v Československu nebojovali jen disidenti, ale svým způsobem každý občan patřící k takzvané šedé zóně či mlčící většině?

Nemá smysl přeceňovat roli Charty 77 či disidentského hnutí u nás. Většina společnosti nás vlastně považovala za blázny. Jsem přesvědčen, že velká část disentu tak nečinila v představě změnit svět, ale chtěla si zachovat svou lidskou důstojnost. Přes všechny perzekuce, a jsem si vědom, že jsem jim byl oproti těm vězněným nebo žijícím na venkově vystaven v minimální míře, představovalo společenství disentu neuvěřitelný fenomén osvobození. Po nás opravdu nikdo nechtěl socialistické závazky, abychom šli volit nebo do prvomájového průvodu a zdobili okna. Byli jsme sice ocejchováni, ale získali jsme formu svobody, kterou zbytek společnosti postrádal.

Velká vlna kritiky Václava Havla se vzedmula až po jeho smrti. Není to zbabělost?

Je to zákonité, protože velká řada lidí se dříve neodvážila. Mluvím o médiích, která tomu dávají prostor, jinak bychom o takové kritice moc nevěděli. Třeba Václav Klaus byl vždy oponent Václava Havla, už od roku 1989. Různé postoje jsou ovšem v pluralitní demokracii logické a přirozené. Mimochodem i společenství Charty 77, které bylo do Sametové revoluce ovládáno vzájemným respektem a tolerancí, se poté rozpadlo někdy až do vzájemných nepřátelství. Jde o přirozený důsledek nezralé pluralitní společnosti, která si není schopna zachovat princip vzájemné úcty.

Ve svém odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu jste jasně vysvětlil, proč Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) vůbec neměl vzniknout. Dalo by se to shrnout, že jde o politickou organizaci, která se tváří vědecky. Mohl byste ale pojmenovat, co by mohlo jeho funkci suplovat?

Pokusil jsem se to vyjádřit ve svém disentu při hlasování Ústavního soudu o návrhu na zrušení zákona, kterým byl ÚSTR založen. Žádná demokratická společnost by neměla svěřit posuzování historie, v tomto případě velmi nedávné, instituci pod státní kuratelou nebo dokonce pod kuratelou politického orgánu. A je jedno, jestli jde o horní nebo dolní komoru parlamentu. Jakékoliv vědecké bádání má být totiž vyhrazeno nezávislým institucím vědeckého typu. Stát by do nich neměl zasahovat, ale je povinen je financovat.

S jakými pocity jste sledoval poslední boj, jenž by se dal nazvat Daniel Herman versus Patruška Šustrová, v ÚSTR?

Díky mému odstupu od instituce takového tipu jsem to moc nesledoval. Nicméně jsem to vnímal jako potvrzení toho, proč jsem hlasoval pro zrušení zákona. Potvrzení toho, že jde o instituci, která je v rukou politiků, do kterých nepatří.