Pandemie vymezila ve společnosti dělicí linie mezi „covidhysteriky“ a „antirouškaři“. Ti první preferovali co nejpřísnější opatření, ti druzí naopak upozorňovali, že pandemie není jedinou výzvou a bylo by chybou kvůli ní zničit vše ostatní. Zanikne podle vás toto rozdělení s omezením pandemie, nebo to byla jen jedna z podob hlubšího rozdělení, které přetrvá?

Za prvé – myslím, že nic jako „omezení pandemie“ se konat nebude. Virus tu bude stejně trvale jako virus chřipky. Bude mutovat, přizpůsobovat se, jak to už viry dělají. To je samozřejmě moje spekulace lehce poučeného laika. Co spekulace není, je fakt, že boj proti strašnému viru velmi vyhovuje těm, co vládnou. Tím nemyslím Babiše, Hamáčky a další lokální patlaly, ale všechny, kteří vládnou v demokratických zemích. Normálně musejí vymýšlet i dost velké pitomosti, aby zaujali a dostali se do médií, a tedy i přes obrazovky do domácností a hlav lidí. A najednou to jde samo. Tiskovka za tiskovkou. Cokoliv se udělá v boji proti viru, je pardonováno. Vytřít si rektum se svobodami lidí? Musíme, protože virus! Natiskneme peníze, zadlužíme se? Musíme, protože virus! Atd.

Za druhé – cokoliv, co dělá stát, společnost rozděluje. Když něco lidi chtějí dělat dobrovolně, tak to přece stát dělat nemusí, to by tu byl na nic. Role státu je uspokojovat potřeby jedněch na úkor druhých. To se těm prvním líbí, těm druhým ne. A pokud tím důvodem nebude virus, tak se zase najde něco jiného. Jakmile by stát proti něčemu nebojoval, jakmile by nezaneprázdňoval média a lidi „problémy, které řeší“, začali by se lidi ptát, k čemu vlastně jim je. A to je to poslední, co by politici a úředníci potřebovali. V tom nepochybně bude vždycky panovat shoda mezi vládou a opozicí. Ve všech demokraciích.