Pane docente, kam jsme se jako společnost z Vašeho pohledu za těch 30 let od konce totalitního režimu posunuli?

Během oněch 30 let vznikly možnosti, které otevíraly cestu k poznání, vzdělání a samozřejmě také k vzestupu ekonomiky a tomu, aby lidé získávali zkušenosti v mezinárodní výměně. Mnoho lidí tuto šanci využilo, brali to jako začátek svých nových kariér. Hlavně mám na mysli mladé lidi, kteří možnosti využili nejvíce. Spoustu lidí i střední generace to bralo jako výzvu k tomu, aby se pustili do podnikatelských aktivit, mám na mysli menši podnikatele, kteří se mohli splnit své životní sny a realizovat své představy, které nebylo možné dělat v době komunismu.

Jedna část vzpomínek je určitě barevná, optimistická a veselá, ale samozřejmě nesmíme zapomínat ani na lidi, kteří vzniklé možnosti a příležitosti nevyužili a naopak třeba byli ve svých dodavadních jistotách znejistěni. Těchto lidí je poměrně dost. Co pro prožíváme v současné době je svým způsobem vzpoura těch lidí, kteří neměli to štěstí a zmiňované možnosti nevyužili. Jde o lidi, kteří naopak dobu uplynulých třech desítek let berou jako něco, co jim sebralo jejich hodnotový svět a nemyslím jen příslušníky komunistické strany, ale obecně lidi, kteří se nedokázali vyrovnat se změnou situace po roce 1989. Mám na mysli lidi z regionů, z pohraničí, kteří současnou dobu nevnímají jako období, co jim přineslo úspěch. Česká republika v tomto směru kopíruje situaci, kterou můžeme vidět na Západě. Také tam vidíme vzpouru skupiny lidí, co neměli úspěch proti elitám, které nebraly ohled na obyčejného člověka.