Pane docente, kam jsme se jako společnost z Vašeho pohledu za těch 30 let od konce totalitního režimu posunuli?
Během oněch 30 let vznikly možnosti, které otevíraly cestu k poznání, vzdělání a samozřejmě také k vzestupu ekonomiky a tomu, aby lidé získávali zkušenosti v mezinárodní výměně. Mnoho lidí tuto šanci využilo, brali to jako začátek svých nových kariér. Hlavně mám na mysli mladé lidi, kteří možnosti využili nejvíce. Spoustu lidí i střední generace to bralo jako výzvu k tomu, aby se pustili do podnikatelských aktivit, mám na mysli menši podnikatele, kteří se mohli splnit své životní sny a realizovat své představy, které nebylo možné dělat v době komunismu.
Jedna část vzpomínek je určitě barevná, optimistická a veselá, ale samozřejmě nesmíme zapomínat ani na lidi, kteří vzniklé možnosti a příležitosti nevyužili a naopak třeba byli ve svých dodavadních jistotách znejistěni. Těchto lidí je poměrně dost. Co pro prožíváme v současné době je svým způsobem vzpoura těch lidí, kteří neměli to štěstí a zmiňované možnosti nevyužili. Jde o lidi, kteří naopak dobu uplynulých třech desítek let berou jako něco, co jim sebralo jejich hodnotový svět a nemyslím jen příslušníky komunistické strany, ale obecně lidi, kteří se nedokázali vyrovnat se změnou situace po roce 1989. Mám na mysli lidi z regionů, z pohraničí, kteří současnou dobu nevnímají jako období, co jim přineslo úspěch. Česká republika v tomto směru kopíruje situaci, kterou můžeme vidět na Západě. Také tam vidíme vzpouru skupiny lidí, co neměli úspěch proti elitám, které nebraly ohled na obyčejného člověka.
Takže to je odpověď na otázku, kde se berou lidé, co v různých průzkumech říkají, že se jim před rokem 1989 žilo lépe?
Nejde zdaleka jen o příslušníky komunistické strany. Řada lidí, která je nespokojena s tím, jak se naše země vyvíjela, jsou i lidi v seniorském věku, kteří měli před Listopadem velice slušné postavení v tehdejší nomenklatuře, bylil členy KSČ nebo příslušníky bezpečnostních či armádních složek. Tito lidé jsou rovněž hlasitými nespokojenci, ale nechci to generalitovat pouze na ty, které jsem právě jmenoval.
U mnohých lidí ta nespokojenost plyne prostě z toho, že se nedokázali novým podmínkám jednoduše přizpůsobit. Proto mají dojem, že jejich život v době socialismu byl lepší. Dodávám, že
většina těch, co vzpomínají na minulý režim jako na dobu, která jim vcelku vyhovovala, tak vzpomínají na dobu normalizace, nikoli na dobu 50. let, to už si dnes nemůže pamatovat skoro nikdo, kdo tehdy byl ve zralejším věku. Vzpomínají hlavně na období normalizace, mezi jejíž charakteristické rysy patřilo to, že režim vlastně uzavíral s obyvateli nepsanou dohodu, že se bude snažit jim na socialistické poměry zajišťovat dobrou životní úroveň a oni budou vůči režimu loajální a nebudou protestovat, nebudou se účastnit opozičních aktivit a sklapnout podpatky a budou poslouchat.
Teprve v okamžiku, kdy se situace začala měnit, zadýchávala se ekonomika a rostla nespokojenost spojená s nedostatkem základních věcí, jako třeba tolik omílaného toaletního papíru, pak se ta nepsaná smlouva režimu s občany začala bortit a lidé i pod dojmem hroucení režimů ve všech okolních zemí se přidávají k protestnímu hnutí.
Vidím i další důvod, proč jsou lidé se současným uspořádáním nespokojeni a koukají se dozadu. Tím důvodem je, že privatizace nefungovala a celá transformace neproběhla v etickém rámci. Řada lidí se za velice problematických podmínek dostala k velkým majetkům. Ekonomická transformace bez právního a etického rámce znamenala i to, že v řadě míst, kde byl rozvinutý průmysl, najednou z ničeho nic skončil. Vedlo to k růstu nezaměstnanosti a růstoucí nespokojenosti. Často šlo právě o již zmiňované oblasti v pohraničí, které se cítily být na okraji zájmu. To vedlo k obecné naštvanosti, že se nikdo o jejich problémy nezajímá, že nikdo neřeší, že jim nejezdí pravidelně autobusy, nemají se jak dostat k lékaři, že mají problém si dojít na nákup atp. Jde o běžné problémy, které ovšem ovlivňují celkové nálady. Velký problém, které tu předchozí vlády nechávaly bez řešení, představuje obrovský nárůst exekucí. Všechno to jsou další věci, které ovlivňují nahlížení obyvatel na polistopadový vývoj.
Fotogalerie: - Sloužím rodu Slovanů!
Ještě se vrátím k pádu režimu. Lze tedy říct, že pokud by nedošlo už před tím ke konci komunismu v okolních státech, u nás by k tomu rozhodně nesměřovalo také? Dokázal by si zdejší režim obyvatelstvo nádale “uplácet”, aby nevzdorovalo?
Problém byl, že celá socialistická ekonomika se tehdy octila ve velmi nepříjemné situaci, protože ekonomické systémy kolabovaly všude včetně východního Německa, které bylo považováno v očích československých občanů za celkem fungující. I ta východoněmecká ekonomika zpětně viděno byla na vratkých nohou.
Je nutné se vrátit k roku 1985 a Michailu Gorbačovovi, která si toho všeho byl vědom. Gorbačov byl ve velmi úzkém spojení s Jurijem Andropovem, což byl nástupce Leonida Brežňeva a velmi dlouho nejvyšší představitel sovětské státní bezpečnosti KGB, který měl dobrou představu o tom, že ekonomicka SSSR je ve velkém rozkladu a spíš už taková navoněná bída. Proto se snažil rychle po nástupu rozhýbat primárně ekonomické reformy. Jenže měl silné zdravotní problémy a předpokládalo se, že po jeho smrti se nástupce stane právě Michail Gorbačov coby jeho nejbližší spolupracovník. Byl ale zvolen aparátčík Černěnko, čímž se příchod ekonomických změn oddálil. Po svém příchodu Gorbačov zahájil ekonomickou reformu, tedy perestrojku, přestavbu. Současně spustil i tzv. glasnost, tedy otevřenost, možnost informovat o všech problémech otevřeněji a to sovětský režim smetlo.
Bez glasnosti by k rychlému a nenásilnému pádu, pomineme-li Rumunsko, nikdy v roce 1989 nedošlo. Skutečně se sešlo několik velice šťastných okolností. A můžeme být vděčni, že kolaps systému nastal bez násilí.
A ta situace u nás?
Hodně byla ovlivněna děním v okolních zemích. Nedá se říct, že zde měla Charta 77 a jiné opoziční síly nějakou větší podporu společnosti. Daleko větší podporu než občansko-opoziční aktivity měly třeba aktivity církevní.
Mluvil jste o Sovětském svazu. Čas od času se tady objevují různé spekulace, zda změnu režimu u nás SSSR chtěl či nějak podpořil, často se zmiňují údajné pokyny sovětské armády na našem území zakročit ve prospěch demonstrací atd. Jak tohle bylo? Je ještě možné v ruských archivech zjistit něco nového?
Vyšel bych z toho, co teď zveřejnil autor životopisu Gustáva Husáka Michal Macháček, který v ruských archivech v současné době studuje asi nejvíc z českých historiků. Potvrzuje mi to informace, které jsem já studoval dříve a jde o to, že moment revoluce byl zřejmý v tom, že Sovětský svaz dal jasně najevo, že nebude schvalovat násilné potlačení demonstrací a v žádném případě nepodpoří československé komunistické vedení tím, že by dalo k dispozici zde dislokované sovětské vojáky. To bylo zřejmé gesto, které se dozvěděl jak Miloš Jakeš, tak Karel Urbánek. Věděli, že varianta násilného potlačení nepřipadá v úvahu, i když tu třeba byly hlasy, o kterých se mluví, že Milan Václavík a někteří další generálové navrhovali, aby došlo k vojenskému zásahu proti demonstrantům a k obsazení hlavních médií armádou.
Aktuální zprávou poslední dnů je zahájení trestního stíhání někdejších funkcionářů Jakeše, Štrougala a Vajnara za odpovědnost při zabití lidí na hraničních přechodech. Má smysl po 30 letech soudit téměř stoleté staříky bez ohledu na jejcih tehdejší vinu?
Má to smysl. I v Německu jsou dodnes souzeni lidé, co se podíleli na nacistických zločinech. Nejde tady o věk těch zodpovědných. Zdá se mi ale, že to v současné době to pro velkou část společnosti není téma. Nakonec se to ukazuje i v tom, že společnost neslyší ani an to, že v čele vlády stojí člověk obviněný ze spolupráce se Státní bezpečností.
Nemusí se mnou všichni souhlasit, ale podle mě v současné době už není velké a siné téma soudit tyto lidi. Je potřeba reagovat na ty problémy, o nichž jsem hovořil na začátku, a které vedou k tomu, že nemalá část lidí se považuje za poražené. Toto je hlavní téma. Obrátit pozornost na lidi, co se necítí být vítězi a součástí té skupiny, které se po roce 1989 životy zlepšily. Být mezi opozičními silami, na tohle bych se koncentroval daleko víc, než se soutředit na boj s Andrejem Babišem třeba kvůli tomu, že byl agent StB. Tohle opoziční síly velice podceňují.
Je potřeba hledět i na seniory, z nichž je velká část nespokojena a může mít pocit, že jí Listopad 89 nic nepřinesl. Také by chtěli participovat na všemožně vydobytých výhodách. Tohle je daleko důležitější téma. Pokud se toto nebude řešit, bude se česká společnost více a více polarizovat.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Radim Panenka
