Co o vztazích České republiky a Spojených států vypovídá nedávná návštěva Andreje Babiše v Bílém domě? Lze ji brát jako poctu? Bylo dobře, že český premiér navštívil i sídlo CIA?
Vzájemné vztahy ČR s USA jsou tradičně ne velmi dobré úrovni, konečně nedávno jsme si připomněly sto let naší státnosti, na jejímž vzniku měly Spojené státy svůj nezpochybnitelný podíl. Návštěva našeho premiéra u prezidenta Trumpa tyto dobré vztahy nejen potvrdila, ale posunula je v žebříčku vzájemného vnímání na vyšší úroveň a nepochybně bude mít pozitivní vliv i na zvyšování autority České republiky a jejího premiéra i v Evropské unii, což – dlužno podotknout – nebylo vůbec pravidlem v posledních letech.
Neodpustím si zároveň konstatovat, že v části politické reprezentace jak u nás, tak v USA vládne určitá schizofrenie: „Náš vzor USA“ ano, ale ctít jejich demokraticky zvoleného nejvyššího ústavního činitele a hlavu ozbrojených sil USA – a zprostředkovaně i NATO – ani náhodou. Signifikantní jsou konečně i komentáře madam Albrightové při oslavách našeho vstupu do NATO, která ho haní různými nevybíravými způsoby... a mezi řádky i našeho premiéra, v podstatě obdoba situace v České republice. Zaslouženou odměnou jí budiž poloprázdný přednáškový sál.
Takže ti, kteří tímto způsobem volají po nadšených veřejných projevech naší jednoznačné příslušnosti k Západu, vlastně celé této věci dělají doslova „medvědí službu“.
Ostatně tito „politici“ pracují stejným způsobem na vztazích s Čínou, Ruskem, sem tam s Německem, částí Jižní Ameriky...
V tomto směru tedy nabízím spoluobčanům vizi prosazování rovného přátelství, respektu a partnerství se všemi, kteří o takový vztah stojí. A také, aby věřili především svému rozumu, a nikoli účelovému a zaplacenému blábolení těch, kteří se z neznámého důvodu sami považují za věrozvěsty té jedné jediné pravdy.
Pokud jde o návštěvu sídla CIA, myslím, že v USA velmi dobře vědí, co činí a proč to činí. A pokud se takto rozhodli, pak je to pro českého premiéra jistě hodnotná zkušenost.
Psali jsme:
Jak hodnotit náš vzájemný obchod s USA? Co říkáte tomu, že jedním z výsledků návštěvy české delegace u prezidenta Donalda Trumpa má být dohoda ministerstva obrany o koupi vrtulníků od amerického dodavatele, takže italští a němečtí výrobci budou mít smůlu?
Na téma nákupu vrtulníků – a jiných moderních vojenských technologií – jsem se vyjadřoval i v odborně zaměřených mediích a nemá význam zde rozebírat podrobnosti, ale několik poznámek si neodpustím.
Jsem přesvědčen, že při nákupech čehokoliv, tím spíše miliardových hodnot, bychom se měli především řídit tím, že nejsme tak bohatí – nikoli vláda, ministr, ale my daňoví poplatníci – abychom mohli kupovat drahé věci.
Tedy osobně bych dal přednost nákupu nikoli několika kusů jednoho typu, ale nákupu bojového logisticky vyladěného systému minimálně dvou typů vrtulníků jedné vývojové řady – „Ground to Ground“ a Ground to Air“. Jednak to má výhody spojené s větší variabilitou využití v různých scénářích bojového využití a v nebojových krizových situacích, a s tím spojenou efektivní synergii. A jednak nás to v součtu na konci životního cyklu – náklady za třicet let provozu budou minimálně stejně vysoké jako cena samotného „železa se softwarem“ – vyjde i mnohem levněji.
Samozřejmě to předpokládá i špičkové naplánování maximálního využití současných Mi-24 a jejich životního cyklu, na jehož konci by mělo plynule a bez komplikací dojít k přezbrojení. A velmi doporučuji, aby se Česká republika intenzivně zapojila do vývoje zcela nových bojových prostředků budoucnosti, například kvadrokoptér, bezpilotních helikoptér a podobně, a byla tak od počátku, bez současných akvizičních potíží aktivní součástí dalších etap modernizace po roce 2050.
Jaký je tedy váš názor na upřednostnění amerického dodavatele před italskými či německými výrobci?
Nemám problém s tím, když budou vrtulníky americké. Je logické, že pokud má kolektivní obrana fungovat efektivně, pak je využívání vzájemně kompatibilní technologie zcela logické a zodpovědné. Ale i v tomto případě je tu i něco nad rámec jedné akvizice.
Armáda USA je vybavena cca 70 různými bojovými systémy, armády evropských členů NATO jsou s jejich – diplomaticky řečeno – potížemi v oblasti vojenských schopností zahlceny 170 takovými systémy. Co to dělá s logistikou, kompatibilitou, koordinací a plánováním scénářů si asi každý umí představit.
Jinými slovy, Evropa se v oblasti obrany a bezpečnosti chová jako imbecil – na prvním místě jsou tuny vzletných slov a vizí „politiků“ typu šéfky evropské diplomacie Mogheriniové, kteří nejen vůbec nic nevědí o realitě, přičemž je jejich fungování nejen astronomicky drahé, ale zároveň zaměstnává stovky úředníků v Bruselu, kteří by tam buď nemuseli být, nebo by se mohli věnovat skutečnému řešení obrany a bezpečnosti.
Na druhém místě jde o super byznys s velkým „B“, utrácení peněz často za věci, které nejsou v rámci armád evropských členů NATO vzájemně vyladěny a zkonzultovány – peníze do stranických pokladniček a něco za nehty se vždycky hodí za věci a nadhodnocené, předražené technologie, o nichž se dopředu ví, že ve skutečném střetnutí nebudou nikdy použity.
Na třetím místě v pořadí je reálný stav jednotlivých armád, které mají řadu „obtíží“.
A teprve pak je v pozornosti politiků reálná, skutečná (ne)schopnost ozbrojených sil čelit válečnému konfliktu či krizové situaci.
Obávám se, že místo toho, aby Evropa disponovala sebejistým odstrašujícím potenciálem, tak přes neskutečné investice finančních prostředků a dohánění pomyslné a nefunkční mantry dvou procent národních HDP je svým eventuálním protivníkům jen pro smích.
Ing. Miloš Zeman
V březnu roku 1999 byla Česká republika přijata do NATO. Jak členství s odstupem dvou dekád hodnotit, je pro nás přínosem?
NATO je kolektivní obranou zemí, které pro účast v takovém uskupení mají nebo by měly mít společného, striktně definovaného jmenovatele, a tím je především ochrana demokracie a občanů demokratických zemí. V tomto směru se netajím tím, že v současné době je pro mne velmi problematické členství páně Erdoganova Turecka. O dalším jsem se již zmínil v předchozí odpovědi.
Nejsem úplně ztotožněn s tím, že NATO není čistě vojenskou kolektivní obranou, ale samo sebe definuje, a i tak funguje, jako politicko-vojenské uskupení. Problém vidím v tom, že za něco mají být odpovědní politici a za něco, co souvisí s realizací rozhodnutí politiků, pak vojáci. Míchání a zmatení těchto dvou rozdílných kompetencí je podle mého názoru nejen nevhodné, ale nakonec i škodlivé.
Nemohu také zcela souhlasit s politicky oslavnými tendenčními prohlášeními, že bez NATO by naše armáda byla skanzenem.
Copak byla výchozí pozice naší armády před vstupem České republiky do NATO dobrá?
Pokud by porevoluční politici sice s velkou pompou a snahou zalíbit se světu, ale zcela, nedá se to říci jinak, pitomě nezlikvidovali domácí obranný průmysl, neznehodnotili a nerozprodali nevyčíslitelná know-how, výsledky vědy, výzkumu a vývoje, pokud by neuvolnili zahraniční trhy americkým, německým, francouzským, belgickým a jiným zbrojovkám, a pokud by v podstatě téměř do mrtě nezdecimovali respekt budící československou armádu, pak by naše ozbrojené síly v roce 2019 vypadaly, troufám si tvrdit, podstatně lépe, než aktuálně vypadají.
Teprve po tomto konstatování mohu říci – ano, po tomto průšvihu, díky NATO se naše ozbrojené síly přes řadu doslova paralyzující legislativy dostávají postupně na lepší úroveň a velmi pracně jsou tak napravovány chyby toho, co se odehrálo v devadesátých letech minulého století a co v mnoha směrech velmi draze a mnohdy i zbytečně „podruhé“ zacáluje daňový poplatník.
_profil_top.jpg)
Ing. Bohuslav Chalupa
Měli bychom v rámci Aliance být aktivnější – například v Afghánistánu?
Pokud jde o Afghánistán, tak jsme dobrovolnou součástí spojeneckých sil, o kterých politické reprezentace rozhodly, kde a jakým způsobem budou i naši vojáci působit. Podaná ruka a smlouvy se plní a z boje se neutíká. Tečka.
Současně je účast na misi také jednou z mála možností získat potřebné reálné vojenské zkušenosti, bohužel, i včetně těch tragických. Kdo žije v představách, že vedení bojové činnosti nebo činností s tím souvisejících je adrenalinová, zábavná hra na displeji mobilu, je hodně mimo realitu. Boj, to jsou vždy a především mrtví na obou stranách konfliktu.
Jak hodnotit to, že vydáváme na obranu jen 1,11 procenta HDP místo dvou procent, jak zní závazek členských zemí?
K této mantře mám z mnoha důvodů dlouhodobé výhrady a podle mého názoru toto „číslo“ nijak nereprezentuje ani skutečné bojové schopnosti, ani systémové synergické schopnosti využitelné v rámci kolektivní obrany NATO.
Považuji za potřebné, v rámci nutné reformy i fungování NATO, znovu diskutovat to, co vše má být do oněch dvou procent HDP zahrnuto. A osobně se velmi přimlouvám, aby významná část finančních prostředků sloužila k budování sil kybernetické obrany a další významná část k vybudování, modernizaci učebně výcvikové základny a výcviku pro boj v městských aglomeracích a ke znovuobnovení moderní civilní obrany a ochrany.
Mít cca dva miliony občanů připravených efektivně řešit krizové situace je síla, která rozhodně není opominutelná v komplexní schopnosti České republiky bránit vlastní teritorium a čelit všem v úvahu přicházejícím krizovým situacím.
U příležitosti celosvětové kampaně Vlajka pro Tibet vystoupala skupina českých politiků v čele se senátory a exministrem Martinem Bursíkem na Sněžku s tibetskými vlajkami, tyto vlajky byly vyvěšovány po celé zemi, například Piráti ji vyvěsili v Praze, celkem se zapojilo na 750 měst a obcí. Je to přínosná aktivita? Měli bychom se mít před Čínou na pozoru?
Možná je to dnes už jen to jediné „stoupání“, kterého jsou mnozí politici schopni.
Každý nechť si při dodržování platných zákonů vyvěšuje, jaké vlajky chce. Osobně to v žádném ohledu nepovažuji pro náš stát za důležité, respektive to vnímám jen jako jakousi manifestaci nějakého postoje. Může to mít snad jediný přínos, a to neracionální vytváření podmínek pro zhoršení vztahů s Čínou, které jdou vstříc veškeří rozumní politici dívající se do budoucnosti.
Mít se na pozoru musí Česká republika – z různých důvodů a v různých rovinách – zdaleka nejen před velmi vzdálenou Čínou, pro níž představujeme ze strategického pohledu tak jedno větší čínské město, ale i třeba i před vznikajícím blokem Německo-Francie v EU – viz asociace z let 1935-45, před Ruskem, stejně tak jako před dalšími globálními hráči, ale také před Evropskou komisí, před některými aktivitami z prostředí OSN a tak dále.
V souvislosti s Tibetem zaznívají názory, že snahy Miloše Zemana a dalších ústavních činitelů o dobré vztahy s Čínou podporují ekonomiku totalitního režimu, který utlačuje menší a slabší. Je to pravda? Měli bychom od snahy vyvíjet vztahy s Čínou ustoupit? Mají mít Tibeťané nezávislost? Žije se jim nyní pod Čínou hůře, než když byli nezávislí?
Nejsem ani Číňan, ani Tibeťan, nicméně něco málo o historii těchto národů vím, a kdo není úplně „na hlavu“, tak ví, že nic není černobílé.
Před pár dny jsem poslouchal v rádiu nějakou paní vědkyni, historičku, a přesto, že těžce a po právu kritizuje takzvanou „čínskou kulturní revoluci“, na druhé straně si pochvaluje naprosto skvělý vztah s čínskými akademickými vědeckými partnery, i s těmi státními.
Mimochodem – z mého pohledu nevidím zase tak velký rozdíl mezi motivy a důsledky „čínské kulturní revoluce“, Velkou francouzskou revolucí a třeba VŘSR.
Jinými slovy – je třeba komunikovat, jít příkladem a mít především doma, na vlastním prahu „uklizeno“, být věrohodný a objektivní. Kde je co chválit, tak chválit; kde je co kritizovat, tak kritizovat. Ale hlavně spolupracovat všude tam, kde to lze.
Mgr. Václav Láska
Senátor Václav Láska už představil 57 bodů, na základě kterých by měl být prezident Miloš Zeman odvolán. Je mezi nimi údajně mnoho případů porušení Ústavy, ale také například nepozvání tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na slavnostní akci u příležitosti vyvěšení vlajky EU nad Pražským hradem v roce 2013. Václav Láska se domnívá, že prezident Zeman ve své roli kontinuálně selhává. Měl by být prezident odvolán? Je to namístě?
Pan Láska je plný nelásky, nenávisti – ostatně není sám – ke všemu, co neodpovídá jeho vidění světa, ke všemu, kde demokratické principy zafungovaly jinak, než si pan Láska přál a přeje.
Je pozoruhodné, že pan Láska je naopak plný lásky ke všem nesmyslům pocházejícím z dílny Evropské komise, k „neziskovkám“, k nelegální migraci na náklady státu a daňových poplatníků, aniž se o jediného „sirotka“ osobně stará, a podobně.
Pan Láska má samozřejmě právo činit vše, co zákon nezakazuje, nicméně je otázkou, do jaké míry se vlastně sám zesměšňuje, ale to opravdu není můj problém.
Prezident byl demokraticky zvolen, svou funkci vykonává tak, jak ji vykonává, vlastizrady se nedopustil, není tedy co řešit.
Je potřeba, pane Lásko, se konečně smířit s tím, že vaše vidění světa je menšinové, pokud jde o volbami projevenou vůlí občanů. Mohu vám ale poradit. Kandidujte, buďte lepší, přesvědčte občany o své věrohodnosti a postojích a sám se staňte prezidentem České republiky.
Bruselský think-tank ECFR, Evropská rada pro zahraniční záležitosti, spočítal, že kdyby v květnových volbách euroskeptici získali více než třetinu křesel, mohli by bránit přijímání nových zákonů a zásadním způsobem ovlivnit směřování EU. Bylo by to žádoucí, nebo je naopak potřeba hasit evropský dům, který nám hoří, jak říkají někteří proevropští aktivisté?
Mohli by? Je nejvyšší čas na změnu! Já doufám, že budou.
A že tak budou činit s veškerou možnou silou a že se nakonec vůle celého Evropského parlamentu shodně projeví v tom, že noví europoslanci radikálně přistoupí k reformě celého systému řízení evropského společenství národů. Reforma je podle mého názoru jedinou možností, jak zabránit reálnému rozpadu EU.
_profil_top.jpg)
Ing. Jan Zahradil
Zatímco dříve euroskeptici trvali na vystoupení z EU, teď mluví spíše o její reformě, o změně, o redukci toho, co Evropská unie dělá. Jan Zahradil mluví o odmítnutí eura a podobně. Můžeme si dovolit být v té „pomalejší“ části Evropy?
Pokud budou někteří z VIP politiků usilovat o takzvanou „rychlejší“ a „pomalejší“ Unii, pak nevidím žádný rozumný důvod pro další existenci jednoho uskupení pod vlajkou EU.
EU bude buď jedna, reformovaná, s rovnoprávností pro všechny členy, prosta arogance a povyšování. EU, která udrží Německo v rozumných mezích, zejména co se týká vojenské moci. EU, kde bude Evropská komise nejlépe zrušena a nahrazena plejádou odborných výborů vybavených skutečnými odborníky pro řešenou oblast i najatými na omezenou dobu s hlasem pouze doporučujícím, a tak dále.
Nebo je namístě obnovit úplnou, původní suverenitu jednotlivých národů a pak ponechat na jejich vůli, s kým budou, či nebudou uzavírat koalice, s kým budou řešit to, či ono, včetně své bezpečnosti, ochrany hranic a podobně.
Osobně dávám přednost první variantě, důsledné a hloubkové reformě.
Francouzský prezident Emmanuel Macron se na startu volební kampaně do Evropského parlamentu rozhodl oslovit Evropany prostřednictvím otevřeného dopisu. Podle jeho slov musí Evropa hledat svou budoucnost, bránit se zneužívání nenávisti a v mnoha aspektech sjednotit své kroky. Solidarita podle Macrona tkví ve „společné azylové politice se společnými pravidly přijímání a odmítání.“ Je Emmanuel Macron člověkem, který je schopen zachránit Evropu?
Ani náhodou.
Bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Jiří Šedivý v rozhovoru pro Reflex pronesl, že do Evropy bude chtít nová generace migrantů z Afriky, v důsledku čehož se evropská společnost radikalizuje pod heslem, že „násilí plodí násilí“. Je to reálná hrozba? A co by s tím měla Evropa udělat?
Politický islám v kombinaci s legalizací nelegální migrace je hrozbou mnohem větší, než je politická ochota to v současné módní vlně rusofobie přiznat a řešit, je to demografická a náboženská zbraň doslova posledního soudu.
Domnívám se, že i Ruská federace bude v dohledné době stát před úplně stejným problémem jako my, před exponenciálně se zvyšujícím vlivem a mocí politického islámu. A chtě nechtě bude řešení záviset na pragmatické spolupráci Evropy a Ruska.
Řešení problémů Evropy bez aktivního zapojení Ruska je – nejen v tomto kontextu – nepředstavitelné.
Násilí je zlo a zlo má jednu obrovskou výhodu – zlo nemusí dělat vůbec nic, jen čekat na naši nepozornost, únavu, nezájem či apatii.
A já osobně se držím hesla – kdo do mne nevyprovokovaně kamenem, do toho já nikoliv chlebem, ale dvěma kameny!
Tato schopnost ale musí mít několik předpokladů, bez jejichž splnění se stanu směšným. Musím mít ty kameny, musím být fyzicky zdatný, musím umět házet a trefit, musím si být jist, že tak činím po právu a nesmím se bát své nezadatelné a zcela přirozené právo „hodit dvakrát“ využít. Tolik k tomu „násilí plodí násilí“.
Režisér a producent Fero Fenič se svěřil, že se bojí o Česko a že si Čechy idealizoval. Z pohledu člověka z východního Slovenska byla pro něj Praha symbolem kultury. Domníval se, že český národ je vzdělanější než slovenský. „Pohled na český národ mi změnili sami Češi, když vidím, jak se vyvíjejí. Neváží si svobody, chybí respekt k lidskému životu. Vzdělaný národ si nezvolí počůrávajícího se staříka,“ vyjádřil se jasně s tím, že se rozmýšlí, zda v této zemi chce zůstat. Lze se s takovým hodnocením ztotožnit?
V reakci na to jsem panu Fero Feničovi prostřednictvím facebooku položil otázku: „Pane Feniči, on Vás tu někdo drží násilím?!“
Fenič rovněž konsternovaně sdělil, že lidé, kteří podepsali před lety petici za přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla, čelí v dnešní době takovým útokům, že svůj podpis chtějí zakrýt. Svědčí to o neblahém trendu směřování české společnosti?
Nikoliv, svědčí to o trendu, kdy lidé už odmítají hrát figurky – ovce – ve hře „ode zdi ke zdi“. Z „posametového“ – a nutno přiznat celkem reálného optimistického – očekávání většina občanů již natolik vystřízlivěla, aby si začala uvědomovat, že i pan Havel byl obyčejný smrtelník se svými přednostmi i chybami a začínají mít plné zuby násilného emočního, mediálního a politického nátlaku na přijetí zbožštění tohoto – ve vší úctě – jednoho z řady našich prezidentů, který nějak začal a také nějak skončil.
Přesto, že já osobně jsem konsternovaný třeba tím, jak vypadá politická situace na Slovensku, jak si například slovenské ministerstvo obrany pořizuje vojenskou techniku, jak Slovensko spolupracuje v rámci V4, jak slovenská média a zákulisní loutkovodiči stvořili „silikonovou“ prezidentku, by mne ani ve snu nenapadlo označit slovenské občany – lidi jako jsem já – za křupany.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
