Fotogalerie: - Znovuodhalení Husa
Komu byste nejraději dali pomyslnou červenou kartu a poslali ho pryč z politiky?Anketa
Jak je to s pojetím nacionalismu? Kdy pojem vznikl?
Různí odborníci mají o obsahu pojmu „národ“ různou představu a národnímu společenství připisují různé vlastnosti. Někdo preferuje význam společného jazyka, jiný zdůrazňuje roli území obývaného určitou skupinou lidí, další poukazuje na význam společného náboženství, společně prožitých dějin atd. Faktem ovšem je, že tu musí existovat společná vůle lidí tvořit určitý celek vyhraňující se oproti jiným skupinám lidí. S jistou nadsázkou se proto mluví o „každodenním plebiscitu“, v jehož průběhu musí každý člověk prakticky prokázat, že je a chce být příslušníkem právě tohoto národa, a ne jiného.
O obsahu pojmu národ a jeho definici se vedou učené diskuse a polemiky mezi historiky, politology, sociology a dalšími odborníky; vzdor tomu závěry nejsou vůbec jednoznačné. Současně ovšem jde o záležitost výsostně politickou, která zásadním způsobem ovlivňuje životy lidí, která formovala pohnuté kapitoly lidských dějin a byla příčinou vzniku mnoha válek a stála za mnohým lidským utrpením. To už jsme ale u pojmu „nacionalismus“, který pracuje s pojmem „národ“ jako se základním stavebním kamenem a používá jej jako politického instrumentu v každodenním životě. Nacionalismus jako výraz jistého „národního egoismu“ v minulosti stál u kořenů mnoha ošklivých událostí, ale současně byl i iniciátorem mnoha skutků ušlechtilých a krásných. Nacionalismus je vlastně ideologií, je to slovo s politickým nábojem a záleží na tom, zda jeho nositelé jsou přesvědčeni nejen o své odlišnosti od jiných, ale i o své „nadřazenosti“ nad jinými.
Často se tvrdí, že např. ve středověku nacionalismus neexistoval, že jde o produkt 19. století. Já s tím úplně nesouhlasím, je přece zřejmé, že mezi Čechy a Němci byly i v dávné minulosti zásadní třenice, které neměly jen náboženský či sociální důvod, ale i nacionální, jazykový. Typickým příkladem je podle mě husitství. Ale pravda je, že se tehdy nehovořilo o českém a německém národě, ale o lidech „českého jazyka“ a „německého jazyka“.
Na přelomu 20. a 21. století se zdálo, že nacionalismus mizí v integrujícím se globálním světě. Proč se v současnosti poměrně výrazně objevují emoce kolem pojmu národa, nacionalismu apod.?
To podle mého názoru vyplývá z toho, jaké „národotvorné“ prvky jsou zrovna aktuální. Kromě obligátních skutečností, jako jsou jazyk, teritorium a někde náboženství, se do tohoto fenoménu promítají i takové faktory, jako je třeba pocit jistého ohrožení existujících národních společenství, vnímání společných nebezpečí, která právě vyvstala. Je to i projevem snahy ubránit tradiční národní, kulturní a náboženské hodnoty, které mohou být v očích lidí ohroženy přílivem imigrantů z jiných kulturních oblastí, ale také byrokratickou vládou v Bruselu, kterou vlastně nikdo nevolil a která zcela necitlivým způsobem vnucuje jednotlivým národním komunitám často nesmyslná omezení komplikující lidem život. Jde zkrátka o reakci na soudobý politický vývoj.
Mají z historického pohledu smysl omluvy jménem národů?
Omlouvat se za krvavé excesy středověku, jichž se Evropané dopouštěli vůči původnímu obyvatelstvu jiných kontinentů, jak se třeba Španělé omlouvají indiánům, pokládám za naprostý nesmysl. Jde prostě o výsledek a průvodní jev historického vývoje, který se odehrál a který už nelze změnit. Je to stejný nonsens, jako kdyby se Mongolové měli omlouvat národům střední a východní Evropy za násilí, kterého se dopouštěli při svých vpádech ve středověku nebo Tataři obyvatelům Ruska a Ukrajiny za to, co tam kdysi spáchali jejich předkové. Vývoj lidské společnosti je součástí přírodního procesu, čímž samozřejmě nechci říct, že se lidé mají chovat jako zvířata, společnost se v průběhu staletí kultivuje ku blahu všech, a to, co se mohlo dít před stovkami let, je dnes samozřejmě nepřijatelné. Ale jednou se to stalo, tento fakt je třeba zkoumat, poznat, interpretovat, ale moralizovat nad ním a sahat k abstraktním omluvám, které stejně nikomu nepomohou, je nesmysl. Dnes už nežijí ani oběti těchto událostí, ani jejich viníci a často ani jejich potomci, a proto jde o planá a bezzubá gesta.
Psali jsme:
Jinou věcí samozřejmě je, když viníci a oběti, resp. jejich bezprostřední potomci stále žijí, cítí provinění, resp. se musejí vyrovnat s morálními problémy, pak jistě takové gesto smysl má. To je například potřeba dnešních obyvatel Německa omlouvat se za to, co způsobili relativně nedávno za druhé světové války jejich otcové či dědové. Nebo Češi, když mají potřebu se omluvit za to, k čemu docházelo při divokém odsunu. To smysl má a působí to pozitivně především na mezinárodní i na mezilidské vztahy.
Kritici omluvy ze strany Čechů za odsun argumentují, že se mají nejdřív omlouvat Němci. Mají podle vás Němci problém s reflexí nedávné minulosti?
Z německé strany už několikrát zazněla slova lítosti nad tím, čeho se dopustil německý národ během druhé světové války. Po roce 1989 tyto omluvy zazněly při návštěvách vrcholných politiků opakovaně a myslím, že stejně tak je v pořádku, že i Češi našli slova lítosti za excesy, jichž se někteří naši předkové dopustili na německém obyvatelstvu po válce. Vše ale musí mít určitou míru a nesmí se zapomínat na to, kdo byl původcem těch neblahých dějů.
Aktuálně je tématem pro různé interpretace Jan Hus a také jeho postava je často používána při pokusech definovat českou národní identitu…
Hus se stal symbolem českého národního uvědomění a husitství se zejména v 19. století stalo ztělesněním české národní hrdosti. Zajímavé je i sté výročí instalace Husova pomníku na Staroměstském náměstí. Když se v roce 1891 stavěla budova Národního muzea, byly na ní umístěny busty významných osobností české historie, ale Jan Hus tam chyběl. V diskusi se proti Husovi tehdy vyslovil kníže Schwarzenberg s tím, že šlo o ideologa „bandy lupičů a žhářů“, přímo řekl „komunistů XV. století“ a zdůraznil, že česká šlechta je na straně těch, kdo u Lipan husity porazili. To vyvolalo bouři nevole a výsledkem byl Husův pomník na Staroměstském náměstí. Je vidět, že už tehdy dokázalo toto téma vyvolat emoce v celém národě.
V 19. století se husitství stalo symbolem českého nacionalismu a vlastenectví. Jiná věc ovšem je, jak to bylo ve skutečnosti. Hus asi nebyl žádným nacionalistou, byl knězem, který usiloval o nápravu svaté církve katolické a jen shodou okolností se stalo, že jeho myšlenky tehdy ovlivnily mnohem více společnost českého jazyka, zatímco Němci, kteří byli bohatší, zůstali na straně protireformních sil. Tak došlo k tomu, že husitské hnutí se stalo hnutím českého živlu. Po skončení husitských válek česká společnost v Čechách a z části na Moravě byla utrakvistická a nacionálně česká.
Není paradoxní, že Husa nejprve využili vlastenci 19. století jako nacionální symbol a pak ve dvacátém století jako revolucionáře komunisté, kteří hlásali internacionalismus?
Ani ne. Už výše zmíněný kníže Schwarzenberg označil husity za komunisty XV. století. S tezí, že komunisté jsou dědici pokrokových tradic českého národa, a navazují tak i na husitství, přišel Zdeněk Nejedlý a skutečně husitství má prvky, které se komunistům mohly líbit. Bylo to hnutí převážně chudých vrstev, zaznívala v něm slova o společném majetku a bojovalo se proti výsadám šlechty a církve. Stačilo vytrhnout některé prvky, a zneužití Husa a husitské tradice bylo snadné.
Psali jsme:
Jak se vymezovali Češi vůči Němcům v 19. století, když pomineme husitské tradice? Za obrození vznikl pojem „doba temna“…
Zastávám názor, že doba temna pro českou společnost skutečně koncem 17. století existovala. Během třicetileté války poklesl počet obyvatel českých zemí o celou třetinu, ze tří milionů na dva miliony. V rámci nucené emigrace po bitvě na Bílé hoře odešla elita národa. To mělo devastující dopad na společnost, česká vzdělanost neexistovala, a pokud zde byla česká inteligence, pak šlo o několik katolických farářů, kteří se snažili společnost rekatolizovat.
V 19. století to bylo už jiné a český nacionalismus se začal vymezovat vůči Němcům, což bylo pochopitelné. Češi byli mnohem chudší, méně vzdělaní a méně úspěšní než jejich německy hovořící krajané, šlo tedy nejen o jazykové problémy, ale i o sociální otázku. Český jazyk a povědomí se pak staly hlavní zbraní v tomto boji. Ne náhodou je druhá polovina 19. století charakterizována úpornou snahou české politiky o zrovnoprávnění češtiny s němčinou. To se podařilo v tzv. vnějším úředním jazyku, kdy podle zákona česky hovořící občan mohl podat žádost na úřad v češtině a v češtině pak dostat odpověď. Druhým krokem mělo být zavedení češtiny jako „vnitřního úředního jazyka“, což se ale až do konce existence Rakousko-Uherska nepodařilo prosadit.
Po celé 19. století se Češi snažili vyrovnat Němcům. Povedlo se jim to?
To určitě ano. Důkazem je podle mě rok 1891, kdy se v Praze uskutečnila zemská jubilejní výstava. O sto let dřív byl v Praze korunován českým králem Leopold II. a při té příležitostí byla pořádána hospodářská výstava. Akce v roce 1891 měla ukázat, kam za sto let Čechy dospěly, a měl to být společný česko-německý projekt, proto nad výstavou přijal patrionát i císař František Josef I. Kvůli sporům ale nakonec Němci odmítli účast na výstavě a Češi to vzali jako příležitost k demonstrování své síly. Výstava byla jednoznačným úspěchem, který ukázal, že Češi jsou moderním evropským národem a plně se vyrovnají Němcům, ale i ostatním.
Jak se pracovalo s českým nacionalismem za první republiky?
Debata o českém nacionalismu a vymezování se vůči Němcům za první republiky a po druhé světové válce není úplná, pokud nepřihlédneme k období Rakousko-Uherska a k tomu, že všechny neúspěchy české politiky 19. století byly dány soužitím s německou menšinou v Čechách a na Moravě. Němci úspěšně torpédovali všechny české snahy o větší politické povznesení. Češi dosáhli mimořádných úspěchů ve vědě, umění, hospodářství, ale politicky se jim nikdy nepodařilo prosadit to, co chtěli.
Jaký byl vztah běžných občanů k rakousko-uherskému státu?
Česká společnost se do značné míry s Rakousko-Uherskem identifikovala, Češi si uvědomovali, že žít v tomto státě je lepší, než patřit pod Německou říši nebo pod vládu Ruska. Rakousko-Uhersko bylo parlamentním státem se zaručenými občanskými právy, tvořilo ten nejlepší rámec pro život a vývoj české společnosti na přelomu 19. a 20. století. Každá jiná alternativa se zdála být horší. Mimo jiné se to projevovalo dynastickou loajalitou Čechů, do první světové války byli věrnými poddanými Františka Josefa I. a teprve nešťastná válka vše změnila. Češi si v jejím průběhu uvědomili, že vše, čeho doposud dosáhli, po skončení války přijde nazmar. Němci se totiž netajili tím, že bez ohledu na výsledek války změní svůj vztah k Čechům a ostatním národům monarchie a upevní své dominantní postavení. To sehrálo velkou roli v odvrácení Čechů od monarchie a vedlo ke vzniku samostatného státu.
Jeho nosnou myšlenkou byl odpor proti Habsburkům a Rakousku. Vědomí, že Češi už Rakousko a Habsburky ke svému životu nepotřebují. Český nacionalismus ale nikdy nebyl součástí oficiální ideologie Československa. To bylo dáno tím, že Masaryk a Beneš byli víceméně levicově orientovanými intelektuály a Masaryk stavěl občanský princip nad nacionální. V české veřejnosti se přístup k nacionalismu měnil v době ohrožení od třicátých let, kdy začala působit Sudetoněmecká strana a rostla hrozba ze strany Hitlerova Německa.
Jak je to z pohledu historie s českou národní hrdostí? Kromě nekritických nacionálních výkřiků se často objevuje sebemrskačství a podceňování se.
Kořeny těchto tendencí musíme hledat už ve zmíněném 17. století, kdy z českých zemí odešla třetina lidí a především elity. Mluví se o dekapitaci české společnosti, která se stala plebejskou, chyběla jí česká národní šlechta; po Bílé hoře přišli šlechtici z jiných koutů Evropy, ti ale nebyli s českou společností spjati a z valné většiny k její kultivaci nepřispěli. Během následujících dvou set let sice vyrostla nová inteligence hovořící česky, zformovalo se česky cítící měšťanstvo a vznikla česká buržoazie. Ale české společnosti chybělo a dodnes chybí aristokratické zázemí, které je tak charakteristické pro Polsko nebo Uhry. Češi proto cítí a myslí jako vlastenci, ale chybí jim potřeba dělat velká gesta, jaká dělají třeba Poláci. Gesta, která nemají šanci na okamžitý úspěch, ale jejichž pozitivní dopad v dlouhodobé perspektivě je nesporný – třeba potřeba a odvaha jít do předem prohrané bitvy či války. Prostě proto, že jde o věc cti a národní hrdosti. Češi preferují praktičtější věci. Na druhou stranu, když jim jde o kůži, dokážou se zvednout k odporu jako třeba v roce 1938 nebo 1968, kdy se objevila silná vůle lidí bránit podstatu svého bytí. V obou případech ale zase došlo k selhání elit, což způsobilo další frustraci české společnosti.
Máme dnes ve veřejném prostoru nějaké obecně přijímané národní symboly? Tedy kromě piva a hokeje…
Čtyřicetiletá vláda komunistů demoralizovala národní společnost hlouběji, než jsme si mysleli. A nejde jen o komunisty, to všechno špatné podle mého názoru začalo už v Mnichově 1938. Kapitulace způsobila, že česká, resp. československá společnost po roce 1945 směřovala k únoru 1948 a totalitní vládě KSČ. I když bezprostředně po převzetí moci komunisté vystupovali jako vlastenci (i to byl jeden z důvodů, proč je většina společnosti podporovala) a dovolávali se „nejlepších tradic české minulosti“, během následujících čtyřiceti let postupně převládla doktrína proletářského internacionalismu, vazalství vůči Sovětskému svazu, nevlastenectví… Všechny hodnoty charakteristické pro 19. století a první republiku s nástupem nových generací postupně vymizely. A to se projevuje dodnes.
I ten hokej nebo fotbal mohou být výrazem národního uvědomění, ale je ubohé, že dostává podobu ve výkřicích „Kdo neskáče, není Čech!“, místo aby se projevil ve snaze každého z nás svým osobním každodenním přínosem přimět ke kultivaci české a moravské společnosti a vlasti. Na pokračujícím trendu nevlastenectví, nedostatečné národní hrdosti i v dnešní společnosti, která už žije v demokratickém prostředí, má značný díl viny současná politická reprezentace, která je produktem komunistické výchovy, která si z valné části sama neuvědomuje význam tradičních hodnot pro zdravý vývoj národního celku. Nedokáže lidem předložit program, který by je nadchl a stál jim za to, aby jej hájili. Politici stále řeší, jestli budou vyšší daně nebo zda zruší druhý, pátý nebo sedmý pilíř důchodového pojištění, což je sice velmi důležité, ale není to ani tím jediným, ani nejdůležitějším, co společnost pro svůj zdravý život a především pro budoucí vývoj potřebuje. Dnešní politikové nenabízejí žádný program, který by společnost „vedl ke hvězdám“. Preferuje se plné břicho a pohodlí. Nacionalismus, ba dokonce obyčejné vlastenectví jsou považovány málem za sprosté slovo.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
_profil_top.jpg)
