Milan Syruček se nejdříve rozpovídal o své aktivitě k popularizaci země galského kohouta.
Kdo z vybraných politiků má Vaši největší důvěru? (dle abecedy)Anketa
Busta de Gaulla bude!
„Dostal jsem takový bláznivý nápad, že nikde u nás není busta Charlese de Gaulla,“ svěřil se přítomným osmaaosmdesátník Milan Syruček. Ve světě kromě Francie není jeho busta.
„Podařilo se mi přesvědčit kardinála Duku, který měl k de Gaullovi zvláště vřelý vztah, protože de Gaulle byl silně věřící katolík, a Andreje Babiše, který ve Francii chodil do stejné školy jako moje dcera, když jsme tam pracovali jako zpravodajové, aby mně na tu bustu přispěli. Udělal jí sochař Milan Vácha, je odlitá v bronzu a je v jeho ateliéru. Domlouváme se, že ji umístíme, až bude vhodná doba, na Praze 1. Máme již vybrané místo, chtěli jsme ji tam umístit již v listopadu, ale nyní to nemá cenu dělat za přítomnosti pár lidí. Takže busta bude, ale uvidíme, kdy bude skutečně fyzicky stát. Podstavec, na kterém bude stát, už je také připravený v hořické sochařské škole,“ poinformoval přítomné novinářský nestor.
A tak trochu si povzdechl: „To souvisí s tím, že mám někdy velmi bláznivé nápady…“
Napsat, nenapsat,…?
Jan Schneider se zeptal, kdo napíše životopis Milana Syručka.
„Jednou jsem popsal svůj životopis v knize Na ostří pera. Děti mne přesvědčily, abych napsal, jak jsme byli v Paříži v roce 1969, když jsem tam byl jako zpravodaj Mladé fronty. To mi tiskne vimperská tiskárna. V té Paříži jsem se seznámil s Mitterandem. Byl jsem na jeho první tiskovce a to byla také moje první akce. Když se dozvěděl, že jsem z Prahy, tak mne pozval na oběd a chtěl vědět podrobnosti o Pražském jaru. A zvláště o Dubčekovi.
Já jsem se s jeho rodinou velice přátelil už od roku 1964, když jsem sledoval osudy českých a slovenských komun, které se ve dvacátých letech vystěhovaly do Sovětského svazu. A největší komuna byla v dnešním Kyrgyzstánu, ve Frunze, a otec Saši Dubčeka, Štefan, byl jejím spoluzakladatelem. Dubček tam vyrůstal a byl tam tehdy třináct let, až do roku 1938, když Stalin vydal nařízení, že všichni cizinci buď musí přijmout sovětské občanství, nebo musí zemi opustit. Oni nechtěli přijmout sovětské občanství, tudíž se vrátili zpátky do Československa,“ vypráví Milan Syruček.
Saša nevěřil…
„Přátelství s Dubčekem mi v roce 1968 velmi pomohlo. Dubček mne vzal na různá uzavřená jednání a porady. V dubnu v roce 1968 jsem byl v Moskvě, a protože jsem tam měl řadu přátel, z nichž snad nejbližší byl Voloďa z Komsomolské Pravdy, který v deseti letech jako ‚syn pluku‘ prošel válkou, rodiče zavřeli do gulagu, ani nevěděl proč, a tím pádem měl vztah k armádě a úzce spolupracoval s generálním štábem...
Tak v dubnu 1968 mě požádal, abychom se šli projít na nábřeží Moskvy. Nevěřil, jestli v bytě nemá odposlouchávací zařízení, protože to bylo u každého z předních pracovníků. A cestou mi řekl, že se u Drážďan připravují sovětské divize na invazi k nám, že se učí nějaká slova česky, studují mapy.
To jsem řekl Dubčekovi. A Saša mi na to řekl: „Ale Milane, mně rozvědka nic nehlásí. A já mu říkám: „Sašo, a ty máš rozvědku taky na východě?“ „To ne, ale oni by mi to neudělali.“ A to byla ta jeho nešťastná fráze, kterou pořád opakoval,“ pokračoval dále Syruček.
„Jeho otec mi říkal: ‚Já mám syna hrozně rád, ale prosím vás proboha, nezvěte ho do Prahy, neudělejte z něj generálního tajemníka, on má úroveň okresního tajemníka.‘ Skutečnost to pak dost potvrdila,“ podotkl Syruček.
„Vzpomínám si taky, že mě ve čtyři hodiny ráno vzbudili ze sekretariátu Dubčeka, abych okamžitě přijel do Karlových Varů, že je tam setkání s Ulbrichtem. Já jsem tam přijel, setkání nevyznělo na nic, v podstatě to bylo ze strany Ulbrichta poslední varování nám, což nepochopili. My jsme ho pak jeli vyprovodit na karlovarské letiště, odkud odlétal, a zůstali jsme v tom salonku. Dodnes si pamatuji, jak Dubček, Smrkovský, všichni si mnuli ruce a říkali – to jsme mu to nandali. Nu, a za týden poté to nandali oni nám…“
Tajemství Klause a Zemana
„A o Milošovi – co si budeme povídat…“ povzdechl si spisovatel literatury faktu. „Nechci jít do bulváru, aby to byly historky, legendy, fámy, které se povídají. Když jsem psal o francouzském prezidentovi Hollandovi, jak jezdil na skůtru za svými dvěmi milenkami, tak to jsem viděl na vlastní oči. To jsem mohl napsat. Ale nemohl bych to publikovat, kdyby to bylo na rozhraní pověstí, fám, prostě etická čára, kterou je třeba dodržovat.
Toto třeba mohu napsat o francouzském prezidentovi – ale ne o ruském. Třeba nemohu napsat, kolik má Putin milenek. I když samozřejmě má, dokonce jednu Američanku…“ překvapil přítomné Syruček. A nastalo obveselení.
„Je ale prostě vždy určitá mez. Možná, by to byla nějaká atrakce, ale nemohu a ani nechci si to dovolit. Kolikrát já byl za Milošem v Novém Veselí, kolikrát jeho žena Ivana byla u nás, a nebavili jsme se o počasí, že,“ podotkl spiklenecky a velevýznamně autor.
Zpravodajec, ale nikoliv novinářský…
„V knize naznačuji i některé věci, které nebyly čistě novinařina. Třeba jsem byl na začátku roku 1969 hostem prince Sihanuka. Seznámili jsme se v Praze v roce 1967, když byla v Praze světová premiéra jeho filmu Začarovaný les, který on režíroval, napsal k tomu muziku, hrál hlavní roli stejně jako jeho celá rodina. Já jsem tehdy zašel do jeho lóže a spřátelili jsme se. A jako jediný z našich novinářů jsem s ním udělal dlouhý rozhovor. On mi na základě toho poslal telegram, že mě osobně zve do Kambodže. Týden se mnou jezdil po této zemi, hrál všude na trubku,“ vzpomínal Syruček.
„Jednou mi povídá, že mi naplánoval na tři dny pobyt v Angkor Vatu. V pátek pro mě přiletí Američané a odvezou mě do Saigonu. Skutečně pro mě přiletěla cessna, odvezli mě někam, nevím, jestli to bylo vojenské velitelství nebo úřadovna CIA, a oni mi řekli, že Kissinger potřebuje vědět, že když se s Vietnamci setká diplomatickou cestou, že budou souhlasit s tajnými rozhovory o ukončení války ve Vietnamu. Že na to odpoví kladně. Jinak by tu otázku nepoložil. To se tak v diplomacii dělá.
Já jsem zaletěl do Vietnamu a tam jsem zjistil, že odpověď bude kladná. To jsem vyřídil, když jsem se vrátil zpátky do Phnompenhu... a jak víte, hned poté, 5. srpna se představitelé Vietnamu a Kissinger setkali k sérii tajných rozhovorů, kterých měli celkem třináct a které vyústily 27. ledna 1973 v podpis dohody o ukončení americké války ve Vietnamu.
Jak vidíte, novinář není vždycky jen novinář…“ konstatoval za pokyvování přítomných Milan Syruček.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
