Právnička Ligy lidských práv: Stát diskriminuje neočkované děti. Máme tu perverzní systém. Je za tím korupce či přesvědčení?

Anketa

Měl by stát nést odpovědnost za nežádoucí účinky očkování?

91%

hlasovalo: 2972 lidí

Komentuje i očkování v souvislosti s imigrací a uvádí řadu příkladů absurdit předkládaného zákona.

Téma se aktuálně řeší proto, že sněmovna projednává změnu zákona o ochraně veřejného zdraví, který přináší zákaz poskytovat služby mateřské školy, dětské skupiny a péči o děti do 3 let v podobě hlídání či klubů živnostníky či právnickými osobami. Ve čtvrtek se dokumentem bude zabývat zdravotní výbor sněmovny. V případě přijetí zákona by nebylo možné hlídat nekompletně očkované dítě do tří let či mu poskytnout služby v rámci neziskovek, mateřských center a podobně. Zařízení budou muset vyžadovat potvrzení o vakcinaci. Likvidačně vysoké pokuty - až v milionech korun - budou hrozit jak zařízením, tak lékařům, kteří povinně děti nenaočkují. ParlamentníListy.cz se ptaly i na takové detaily jako co s tím, pokud rodič naopak očkování chce, ale jeho lékař je odpůrcem vakcinace.

Paní magistro, aniž bychom klasifikovali lékařské názory na to, zda povinné očkování je či není správné, by mě zajímal váš výklad problematiky z hlediska lidských práv. Děti si samy nemohou rozhodnout o očkování či neočkování. Pokud nemohou být z důvodu neočkování přijaty do kolektivu, nejsou v jistém slova smyslu touto perzekucí diskriminovány prioritně ony? Jinam jít nemůžou…

Podle mého názoru o diskriminaci jde, protože není nijak odborně vysvětleno a zdůvodněno, proč je tak přísné a omezující opatření nezbytné. V Německu a Rakousku se žádné očkování pro přístup do dětského kolektivu nevyžaduje a děti tam kvůli tomu neumírají. V Rakousku je dokonce o polovinu nižší výskyt černého kašle než u nás, i když tam mají mnohem větší počet imigrantů. Od Ministerstva zdravotnictví očekávám, že ke každé nemoci, kterou nařizuje jako povinnou nebo jako podmínku pro přístup do dětských kolektivů, předloží důkladnou a seriózní analýzu medicínské nezbytnosti tohoto opatření. Nic takového ministerstvo nemá a jen neustále opakuje, že očkování je dobré, a straší před riziky nemocí.

Mohla byste uvést příklad?

Uvedu jeden: Je prokazatelné, že riziko přenosu hepatitidy B z dítěte na dítě v předškolním zařízení je prakticky nulové. Mnohem větší riziko představuje pro děti samotné očkování, které v určitém počtu případů neurologicky poškodí dítě na celý život. Dokonce před zavedením tohoto očkování mezi povinné ho výslovně nedoporučila studie Státního zdravotního ústavu a doporučila pouze očkování rizikových skupin. Tak proč do školky mohou jen děti naočkované proti této nemoci?

S jakými názory, argumenty a zkušenostmi od rodičů jste se setkala? Jde o skutečně vyhraněné, černobílé postoje?

Je potřeba zdůraznit, že pro děti chtějí to nejlepší zejména jejich vlastní rodiče, ne ministerstvo a stát, za který často netransparentně rozhodují lidé zkorumpovaní nebo lidé ovlivnění více svou ideologií než odbornými poznatky. Rodiče, kteří odmítají očkování, tak činí zpravidla proto, že oni sami nebo někdo z jejich okolí mají zkušenost se závažnými nežádoucími účinky po očkování. Takto postižená rodina se pak typicky u nás setká s popíráním, že reakce souvisela s očkováním, a dokonce s nucením do dalšího očkování. Od státu nedostane žádnou finanční kompenzaci, přestože dítě a jeho postižení vyžaduje náročnou péči. Řada rodičů zase očkování zcela neodmítá, ale chtějí očkovat šetrnějšími vakcínami, nebo chtějí odmítnout jen část povinných očkování, která již považují za neopodstatněná. Mezi těmito rodiči jsou často i odborníci – farmaceuti, biologové, toxikologové i lékaři a podobně. I na ně však dopadají sankce, protože nemají děti naočkované „kompletně“.

Co na celém záměru nejvíce vadí vám, Lize lidských práv? Model očkování a načasování očkování u dětí, nebo více to, že rodiče nemají možnost se svobodně o očkování rozhodnout?

Očkovat se bude a je odbornou otázkou, jak bude systém očkování nastaven. Cílem by rozhodně neměla být co nejvyšší proočkovanost proti všem nemocem, proti kterým farmaceutické firmy vyvinuly vakcínu, ale cílem by mělo být co nejméně poškozených dětí, ať již infekční nemocí nebo závažnými nežádoucími následky očkování. Bohužel současný systém směřuje k prvnímu cíli, a to je z hlediska lidských práv a zejména práva dětí na zdraví ten největší problém. Pokud některá vakcína není povinná, jako je tomu bezdůvodně u zmíněné hepatitidy B, tak ministerstvo aspoň výrobcům vakcín schválí výjimku na reklamu, aby mohli manipulovat a strašit veřejnost, i když daná vakcína způsobuje víc škody než užitku… Na záměru, který se právě projednává, je nejvíce problematické zavádění represe bez podloženosti odbornými daty a analýzami. Jsou skutečně nějaké důkazy, že v mateřských a hlídacích klubech skutečně docházelo mezi neočkovanými dětmi k přenosu infekčních nemocí s vážnými důsledky na zdraví a na životě? Žádné takové důkazy ministerstvo nepředložilo, přesto zavádí hrozbu likvidační sankce až půl milionu korun za přijetí neočkovaného dítěte do takového zařízení. To v důsledku poškodí pouze děti, které budou vytrženy z kolektivu, ale nad tím se zjevně nikdo nezamýšlí.

Jaké řešení by bylo optimální?

Optimální by bylo, kdyby o očkovací politice rozhodovala skupina odborníků s vyloučením těch, kteří jsou navázáni na farmaceutické firmy, a se zapojením těch, kteří v praxi řeší nežádoucí účinky očkování. Dnes je to v Národní imunizační komisi přesně naopak. Samozřejmostí by také měla být možnost rodičů spolurozhodovat o způsobu očkování svých dětí – možnost zvolit si jinou vakcínu, možnost očkování odložit do pozdějšího věku. A dnes je to rovněž přesně naopak – když si rodiče zvolí šetrnější a nikoliv nutně dražší vakcínu, zdravotní pojišťovny ji zcela odmítnout proplatit. Takže část rodičů se raději rozhodne neočkovat vůbec.

Jak jste sama uvedla, stát, který vše nařídí, nechce převzít odpovědnost za způsobenou škodu. Jak by se z vašeho pohledu právničky měly řešit případy, kdy rodič přes své přesvědčení povinnost splní a vedlejší následky vakcinace jeho dítěti uškodí?

Stát by měl co nejdříve převzít odpovědnost za poškození zdraví dětí v časové souvislosti s očkováním, když jiná příčina nebyla prokázána. Také by se měl zlepšit systém hlášení a monitorování nežádoucích účinků, aby se nehlásilo jen několik procent, jak je tomu teď, ale abychom měli skutečná data o bezpečnosti vakcín. Když to shrnu, tak dnešní systém očkování je perverzní ve všech svých ohledech.

Opřít bychom se mohli i o ústavu - kdesi jste uváděla, že očkovací povinnost není v souladu s ústavou. V jakém smyslu přesně?

Zjednodušeně řečeno, ústavně zaručená práva a povinnosti a jejich meze mohou být upravena pouze zákonem a nikoliv pouhým podzákonným předpisem. Proto například Ústavní soud nedávno zrušil lázeňskou vyhlášku – právo na bezplatnou zdravotní péči by totiž mělo být v základních rysech vymezeno zákonem. Povinné očkování trpí stejným deficitem – na úrovni zákona je dána pouze obecná povinnost nechat se očkovat, ale až vyhláška konkretizuje, proti kterým nemocem a v jakých termínech je jednotlivec povinen se nechat naočkovat. Přitom minimálně výčet nemocí by měl být vymezen přímo v zákoně, a to až po jednoznačném odborném zdůvodnění, že je takový krok u každé z nemocí nezbytný.

Uvádíte, že žádné objektivní studie o poměru přínosů a rizik vakcín prakticky neexistují. Jak je to možné a proč je stát, ministerstvo nenechá zpracovat? Není dnes povinnost hlásit vedlejší účinky?

Vážné škodlivé následky může mít každá nemoc, stejně tak i každé očkování. Rozhodně však neplatí, že je vždy lepší se nechat očkovat než se vystavit riziku nemoci. Proto by se měl poměr přínosů a rizik neustále zkoumat a očkovací politika by měla na nové poznatky reagovat. K nutnosti vyhodnocovat potřebnost očkování u každé z nemocí měl před dvěma měsíci na semináři v Poslanecké sněmovně příspěvek Jan Vavrečka, který vše shrnul srozumitelně s infografikou – takové vyhodnocování se u nás neděje a ani dít zatím nemůže. Stát nenechává zpracovávat žádné analýzy. V případě hepatitidy typu B se před lety dokonce rozhodl provedenou analýzu ignorovat a povinné očkování zavést. I kdyby stát chtěl takové analýzy provádět, musel by mít k nim data, ale ta nemá. A ani nic nedělá pro to, aby je měl, protože podhlášenost nežádoucích účinků se odhaduje na 90 - 98 procent.

Jak odhadujete, že se k věci postaví poslanci a následně senátoři?

V současnosti je schvalování na úrovni Poslanecké sněmovny, ale obecně se dá říci, že postoj většiny politiků je jasný – nezpochybnitelné přínosy očkování prý převažují nad mizivými nežádoucími reakcemi po očkování. S tímto přesvědčením se ani nepozastavují nad neustálým přitvrzováním represe a ani se nezamýšlí nad tím, zda je přínos prokazatelný u všech povinně očkovaných nemocí a zda jednají v zájmu dětí. Žádné analýzy v ruce nemají. Navíc ve zdravotních výborech jsou především lékaři, pro které je povinné očkování nezpochybnitelné skoro jako náboženství a kteří pak jako odborníci ovlivňují svoje další kolegy.

Probíhá ze strany Ligy lidských práv nějaká kampaň, lobbing či podobně v souvislosti s tímto tématem?

Liga lidských práv nemá kapacitu a finance na kampaň k tématu očkování, ale pravidelně vydáváme tiskové zprávy a informujeme i poslance. Naposledy jsme například reagovali na zavádějící až nepravdivá tvrzení Ministerstva zdravotnictví a poslance Leoše Hegera při projednávání podmínky očkování pro přístup dítěte do dětské skupiny. Více ZDE.

Řekla jste, že pro lékaře je očkování jako náboženství. Proč vedle jejich názorů v této problematice nemají váhu nějaké soudní precedenty, o které se mohou zákonodárci při rozhodování opřít?

Soudních rozhodnutí k otázce očkování je celá řada a někdy si odporují. Ústavní soud sice nezpochybnil povinné očkování jako takové, ale uvedl, že musí existovat výjimky z ústavně relevantních důvodů jako je přesvědčení či svědomí rodičů, kdy očkování nesmí být sankcionováno či jinak vynucováno. Krajský soud v Hradci Králové dokonce vztáhl tento názor i na přijímání dětí do mateřských škol a dovodil, že „sankcionování“ může mít též podobu nepřijetí dítěte do mateřské školy. Proto se ředitelky školek musí při přijímání dětí vypořádat s tím, zda nejsou dány konkrétní výjimečné okolnosti, které odůvodňují přijetí neočkovaného dítěte.

Řešil tématiku i ombudsman, respektive ombudsmanka?

Již veřejný ochránce práv Otakar Motejl před více než 10 lety vyzval k umožnění výjimek z povinného očkování a ke změně zákona v tomto smyslu, ale Ministerstvo zdravotnictví tento požadavek ignorovalo. Současná ombudsmanka Anna Šabatová se zase pro Ústavní soud nedávno vyjádřila, že podmínka očkování pro přístup do mateřské školy je nepřiměřená a že jde ze strany státních orgánů o zneužití legitimního cíle, kterým je ochrana veřejného zdraví, a že stát si tak bere dítě jako rukojmí tím, že mu odepře přístup ke vzdělání, a to bez posouzení skutečného rizika a bezpodmínečně.

Proč se podle vás celá věc řeší právě teď (v minulosti to s očkováním bylo možná ještě horší)? Někdo by v souvislosti s rostoucím cestováním, přílivem imigrantů, uprchlíků a podobně mohl čekat, že by se naopak očkování či jiné formy prevence proti nákazám měly zpřísňovat. Nebo ne?

Ministerstvo zdravotnictví připravilo velkou novelu zákona o ochraně veřejného zdraví a tím, že se tento zákon otevřel, tak se naskytla příležitost „upravit“ i otázku povinného očkování. Zákon na jiném místě skutečně reaguje i na aktuální situaci a hrozby, proto se nově upravuje například provádění očkování proti žluté zimnici a podobně. Pokud se ale jedná o povinné očkování dětí, tak tam žádný důvod ke zpřísňování není. Když se rušilo povinné plošné očkování novorozenců proti tuberkulóze před pěti lety, mnozí strašili a nadále straší hrozbou zvyšování tohoto onemocnění i vlivem přílivu imigrantů. Přitom informace Ústavu zdravotnických informací a statistiky prokazují pravý opak – výskyt se snížil o třetinu.

Jak vnímáte mimo jiné to, za co vlastně má být postihován lékař, který nenaočkuje dítě? Jde zde o pokutu až 3 miliony za něco, k čemu lékař nemůže nikoho nutit násilím. Chápu-li dobře právní stránku, tak bez informovaného souhlasu přeci nemohl ani lékař – tedy bez souhlasu rodičů, „proti jejich vůli – dítě očkovat…

Zavádění sankce pro lékaře za to, že nenaočkuje dítě, ukazuje právě na absurditu návrhu. V současné době je očkování lékařským zákrokem, který je možno provést pouze se svobodným a informovaným souhlasem zákonného zástupce. Povinné očkování znamená pouze to, že rodič může dostat za jeho nesplnění pokutu. Je vyloučeno, aby lékař očkoval dítě proti vůli rodičů. Lékař tedy nemůže mít povinnost dítě naočkovat, ale pouze povinnost rodiče informovat a očkování nabídnout. Nová hrozba likvidační sankce ale může lékaře zastrašovat a vést k tomu, že budou ještě urputněji očkování vyžadovat a tlačit na rodiče i v případech, kdy je to naprosto nemístné. Vím o případu, kdy se u dítěte v souvislosti s očkováním objevila epilepsie, proto lékař jeho rodičům u druhého dítěte už očkování ani nenabízel. A to mi připadá v pořádku, že je lékař opatrný a nevystavuje dítě zvýšenému riziku, když vidí, že v jeho rodině jsou k tomu předpoklady. Návrh zákona ale bude lékaře tlačit úplně jinam - do očkování za každou cenu, což je běžné už nyní.

Dále 2 miliony korun pokuty budou hrozit za nesdělení informací o očkování svých pacientů. Je v předkládaném návrhu i z tohoto pohledu něco, co se vám nezamlouvá?

Stát má nepochybně zájem mít informace o proočkovanosti své populace. Na druhou stranu je zde vztah důvěry mezi lékařem a pacientem, který je narušován tím, když stát vyžaduje po lékaři, aby svoje pacienty „udával“. Ovšem již nyní platí, že lékař je povinen sdělit hygienické stanici informace o svých pacientech – jejich jména, adresy, kdy a proti čemu byli očkováni. Výše pokuty 2 miliony korun za nesplnění této povinnosti je ovšem minimálně diskutabilní.

Neměli by lékaři mít mnohem důrazněji sankcionovanou spíše povinnost hlásit relevantně nežádoucí účinky vakcín? Nevím, zda jde o aktuální údaj, ale zde je možná pokuta od Státního ústavu pro kontrolu léčiv v nepoměrně nižší výši, v šestimístné výši. Navíc nevíme, zda je vůbec udělována…

Povinnost lékařů hlásit nežádoucí účinky vakcín i možnost sankcí za její nesplnění platí již dlouho. Tato povinnost je upravena jednak v zákoně o léčivech, kde za nesplnění hrozí pokuta až 300 tisíc korun, tak i v právě projednávaném zákoně o ochraně veřejného zdraví, kde ovšem bude hrozit pokuta až 2 miliony korun. Ovšem Státní ústav pro kontrolu léčiv na základě zákona o léčivech dlouhodobě žádné pokuty lékařům neukládal, což nám i sdělil na základě žádosti o informace. Takže je tolerována běžná praxe, že lékaři nežádoucí účinky nehlásí.

Nemyslíte si, že někdy až hysterický postoj ze strany některých lékařů, kteří odmítají očkování, je přeci jen občas až přehnaný?

Současná situace kolem povinného očkování je taková, že systém není nastaven v zájmu dětí, ale v zájmu především jedné farmaceutické firmy. Pokud je někdo svědkem opakovaných a naprosto nepochopitelných situací, kdy jsou děti závažně a doživotně postiženy v důsledku očkování a kdy lékaři to ani nenahlásí jako nežádoucí účinek, souvislost je pouze popírána, nijak to není prošetřeno a dítě není nijak odškodněno, tak se nedivím, že někdo reaguje přehnaně. Ještě bych zdůraznila, že tady proti sobě nestojí dva tábory – příznivci očkování a odpůrci očkování, ale příznivci povinnosti a represe na jedné straně a příznivci informovanosti a svobodné volby na straně druhé. Přičemž mezi příznivci svobody jsou i zastánci očkování, kteří své děti očkují, i když velmi často jinak, než jak nařizuje stát. Tady nikdo přece nikomu nezakazuje očkovat, tady je problém opačný – že se očkování vnucuje proti svědomí a na úkor těch, kterých se to týká.

V internetových materiálech jste rodičům radila, aby odmítli povinné očkování dítěte z důvodu „svědomí a přesvědčení“. Co ale když stejný důvod pro neočkování – svědomí a přesvědčení – má naopak lékař? Jaký postup byste doporučila – musí očkovat proti svému přesvědčení, má „přemlouvat“ rodiče pro neočkování, má se vystavit pokutě?

Důvod, který rodiče pro odmítnutí očkování většinou mají, je právě založen na ústavně chráněné svobodě myšlení a svědomí. Proto rodičům i ve světle názoru Ústavního soudu radíme, aby tento důvod uváděli. Pokud by měl tento důvod lékař, pak by v souladu se zákonem o zdravotních službách mohl uplatnit takzvanou ´výhradu svědomí´, ale musí zajistit provedení lékařského výkonu u jiného lékaře.

Za mnohými v této tématice údajně stojí sponzoring farmaceutickými firmami. Dá se s tímhle vůbec bojovat?

Farmaceutické firmy mají velmi dobře propracované PR (public relations), do kterého vkládají nemalé prostředky. Dokonce jsou spřízněny s významnými a známými lékaři, sponzorují je a jejich odborné společnosti, a tito lékaři pak někde na seminářích nebo v médiích prezentují svoje „nezávislé a odborné“ názory, které samozřejmě nejdou proti zájmům farmaceutické firmy. Návod, jak tomu čelit, je jednoduchý. Především je potřeba dodržovat právní předpisy a dodržovat obecně platné zásady. Tím myslím třeba dodržovat zákaz reklamy na vakcíny, který se na základě legislativy EU respektuje všude v Evropě, ale u nás Ministerstvo firmám uděluje neopodstatněné a netransparentní výjimky. Dále pak platí zásada, že z posuzování určité otázky musí být vyloučeny osoby v konfliktu zájmů.

Zuzana Candigliota je právničkou Ligy lidských práv ČR. Zabývá se zejména lidskými právy ve zdravotnictví, projektem Férová nemocnice a problematikou nezákonných postupů policie a policejního násilí. Absolvovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V současné době pokračuje externím doktorským studiem ústavního práva. Účastnila se Školy lidských práv a absolvovala studijní pobyt v Itálii. Podle svých slov nejraději pracuje na případech lidí, které v České republice dosud nikdo neřešil, a vymýšlí přesvědčivé argumenty v jejich prospěch.