Na setkání G7 byla cítit vstřícnost vůči Rusku a částečně i vůči Íránu. Mění se euro-atlantická politika, nebo je to jen jakýsi záblesk naděje? Francouzský prezident Macron otevřeně prohlašuje, že je zapotřebí vtáhnout Ruskou federaci do Evropy dříve, než se RF bude spojovat s Čínou.

Nejde ani tak o „záblesk naděje“, jako o pravidla a zákonitosti geopolitické hry. Když počátkem sedmdesátých let dvacátého století zahájili americký prezident Richard Nixon a ministr zahraničních věcí Henry Kissinger normalizaci diplomatických vztahů s komunistickou Čínou, chápali to jako obratný manévr studené války, kterým proti asertivnímu Sovětskému svazu postavili nejlidnatější stát světa. Čína byla v té době vyčerpaná experimenty „velkých skoků“ a destruktivní kulturní revolucí. Spolupráce se Spojenými státy americkými jí umožnila nalézt cestu z izolace a zaujmout opět ve světovém hospodářském a politickém řádu místo, které jí tradičně v minulosti náleželo. Zrodil se specifický model kombinace autoritářství a ekonomické výkonnosti, který svůj potenciál zdaleka nevyčerpal. Ve srovnání s maďarským „gulášovým socialismem“, pražským jarem a Gorbačovovou perestrojkou to byla vlastně jediná reforma komunistického režimu zevnitř, která se zdařila. Míra čínského vzestupu však Západ překvapila.

Čína se v historicky dohledné době stane hospodářsky nejsilnějším státem světa s dalekosáhlými geopolitickými důsledky. Bylo by od Západu krajně krátkozraké, kdyby nečinně přihlížel sblížení a součinnosti Ruska a Číny či dokonce pohlcení Ruska s jeho obrovskými surovinovými zdroji čínskou ekonomickou asertivitou. Nezapomeňme, že Rusko je přes některé svébytné kulturní rysy obdobně jako Spojené státy americké či Latinská Amerika výhonkem evropské civilizace. Ruská literatura nebo hudba náleží k tomu nejlepšímu, co kdy evropská kultura vytvořila. Jeho impozantní expanze od sedmnáctého století do severní Eurasie a na Dálný východ byla považována za součást západní civilizační mise. Cestovatelé po vnitřní Asii na přelomu devatenáctého a dvacátého století, Carl Gustav Mannerheim nebo Sven Hedin, nepochybovali o tom, že s ruskou správou přichází do odlehlých asijských končin západní civilizace. Porážka Ruska v rusko-japonské válce v letech 1904-1905 byla pokládána za první velký novodobý neúspěch Západu při střetu s mimoevropskou mocností. Odcizením či ztrátou Ruska by se samotný Západ připravil o významnou část svého potenciálu a dědictví potřebného pro svoji vlastní záchranu.