Na setkání G7 byla cítit vstřícnost vůči Rusku a částečně i vůči Íránu. Mění se euro-atlantická politika, nebo je to jen jakýsi záblesk naděje? Francouzský prezident Macron otevřeně prohlašuje, že je zapotřebí vtáhnout Ruskou federaci do Evropy dříve, než se RF bude spojovat s Čínou.
Nejde ani tak o „záblesk naděje“, jako o pravidla a zákonitosti geopolitické hry. Když počátkem sedmdesátých let dvacátého století zahájili americký prezident Richard Nixon a ministr zahraničních věcí Henry Kissinger normalizaci diplomatických vztahů s komunistickou Čínou, chápali to jako obratný manévr studené války, kterým proti asertivnímu Sovětskému svazu postavili nejlidnatější stát světa. Čína byla v té době vyčerpaná experimenty „velkých skoků“ a destruktivní kulturní revolucí. Spolupráce se Spojenými státy americkými jí umožnila nalézt cestu z izolace a zaujmout opět ve světovém hospodářském a politickém řádu místo, které jí tradičně v minulosti náleželo. Zrodil se specifický model kombinace autoritářství a ekonomické výkonnosti, který svůj potenciál zdaleka nevyčerpal. Ve srovnání s maďarským „gulášovým socialismem“, pražským jarem a Gorbačovovou perestrojkou to byla vlastně jediná reforma komunistického režimu zevnitř, která se zdařila. Míra čínského vzestupu však Západ překvapila.
Čína se v historicky dohledné době stane hospodářsky nejsilnějším státem světa s dalekosáhlými geopolitickými důsledky. Bylo by od Západu krajně krátkozraké, kdyby nečinně přihlížel sblížení a součinnosti Ruska a Číny či dokonce pohlcení Ruska s jeho obrovskými surovinovými zdroji čínskou ekonomickou asertivitou. Nezapomeňme, že Rusko je přes některé svébytné kulturní rysy obdobně jako Spojené státy americké či Latinská Amerika výhonkem evropské civilizace. Ruská literatura nebo hudba náleží k tomu nejlepšímu, co kdy evropská kultura vytvořila. Jeho impozantní expanze od sedmnáctého století do severní Eurasie a na Dálný východ byla považována za součást západní civilizační mise. Cestovatelé po vnitřní Asii na přelomu devatenáctého a dvacátého století, Carl Gustav Mannerheim nebo Sven Hedin, nepochybovali o tom, že s ruskou správou přichází do odlehlých asijských končin západní civilizace. Porážka Ruska v rusko-japonské válce v letech 1904-1905 byla pokládána za první velký novodobý neúspěch Západu při střetu s mimoevropskou mocností. Odcizením či ztrátou Ruska by se samotný Západ připravil o významnou část svého potenciálu a dědictví potřebného pro svoji vlastní záchranu.
Také Německo, a nejen kvůli produktovodům, je k Rusku vstřícné. Kupodivu u nás znějí stále velmi ostrá protiruská slova, jako bychom si spíše brali příklad z Ukrajiny než ze západní Evropy. Neposkytujeme Kyjevu příliš vstřícnosti? Averze Ukrajinců vůči Rusku je dostatečně známá, stejně jako u Poláků, kteří už na svém území pro Američany budují vojenskou základnu. Vyvolá toto další napětí a tření?
Je příznačné, že bývalý německý kancléř Gerhard Schröder, strůjce německé hospodářské obnovy na počátku jednadvacátého století, je předsedou výboru akcionářů konsorcia Nord Stream AG, které provozuje plynovod Nord Stream, jímž proudí z Ruska do Německa množství zemního plynu. Schröder je rovněž předsedou dozorčí rady ruské naftové společnosti Rosněft. Tato skutečnost ukazuje ambivalentní vztah Německa a Ruska, mezi nimiž se ve střední a východní Evropě nenachází žádná srovnatelná síla. Pro rusko-německé vztahy, do jejichž dějin náleží jak bitva u Stalingradu, tak pakt Molotov-Ribbentrop, je charakteristická rivalita i součinnost podle momentální potřeby a mocenské konstelace. V současné chvíli Německo potřebuje ruské suroviny a Rusko německé technologie a kapitál. Neobávám se, že by se nedokázaly pragmaticky domluvit.
Averzi Ukrajinců vůči Rusku poněkud tlumí fakt, že jich milióny odcházejí za prací do Ruska a že hospodářská stabilizace a samotné přežití Ukrajiny nebudou možné bez ruské účasti. Je pouze otázkou času, kdy si to ukrajinská politická reprezentace plně uvědomí. Polsko je v odlišné situaci. Prodělalo obdivuhodný hospodářský vzestup, má stabilní a sebevědomou vládu, ale jeho poloha mezi Německem a Ruskem přímo vybízí k hledání silného mocenského patrona, jímž jsou v tomto případě Spojené státy americké. Polští krajané, představující v Severní Americe významnou sílu, podpořili v prezidentských volbách převážně Donalda Trumpa. Vztahy mezi Polskem a Spojenými státy americkými jsou proto výrazně nadstandardní.
Česká republika náleží ekonomicky a politicky do německé sféry vlivu a musíme se naučit s touto skutečností žít. Naším dlouhodobým cílem musí být, abychom nebyli vůči Německu tím, čím je ve vztahu ke Spojeným státům americkým Mexiko, ale musíme usilovat o postavení vzdáleně odpovídající pozici Kanady. Vzory hledejme v Dánsku, Nizozemí nebo Rakousku.
Okázale vyjadřovaná nenávist k Rusku, která prostupuje mainstreamová média a je povinnou intelektuální výbavou městských liberálů, má čistě ideologické kořeny. Je to zášť progresivistických a neomarxistických směrů toužících vytvářet stále nové utopické „domy z karet“ vůči zemi, které se po zkušenostech tragických genocid a válečných vypětí dvacátého století uchýlila ke konzervativnímu pohledu na svět. Pro neomarxisty je to větší hřích než fašismus, protože s fašisty sdílejí zápal pro aktivismus a lyrické prožívání destrukce přirozeného světa ve jménu svých snových vizí, ale při srovnání s konzervativci žijí na zcela odlišné mentální planetě. Zmíněná animozita k Rusku je přiživována z finančních zdrojů neoliberálních kruhů, stále zklamaných z toho, že jim ruské přírodní bohatství nebylo vydáno v plen.
Ministerstvo vnitra ohlásilo ve své zprávě, že vlastenectví je vlastně nebezpečné, vede k fašizaci a zavedlo nový, orwellovský pojem – „předsudečná nenávist“. Co na to říkáte?
Pokud je vlastenectví nebezpečné, je třeba spálit a zakázat spisy všech českých literátů devatenáctého století, protože jejich tvorba vyrůstala s jedinou čestnou výjimkou Gordona Schauera, který o přínosu češství zapochyboval, z hlubokého pocitu patriotismu. Člověk je sociální bytostí a potřebuje náležet k vyššímu sociálnímu celku, než je rodina. V sekulární době již náboženství tuto úlohu nehraje a skupinové identity jako rasa a třída se svojí agresivitou historicky znemožnily. Čistě z praktických důvodů potřebujeme sugestivní symbolický a emocionálně bohatý systém, jehož prostřednictvím můžeme dětem a mladým lidem předávat morální hodnoty altruismu, sounáležitosti, práce a solidarity.
Zdravý patriotismus je historicky osvědčeným modelem výchovy k pozitivním vzorům a kultivaci veřejného prostoru. Představa, že vznikne globální identita překračující tradiční národní státy, je nebezpečná iluze, která byla vždy v minulosti spjata s násilím. Francouzská revoluce a bolševici se snažili vytvořit prostřednictvím světové revoluce univerzálního Občana nebo Proletáře. Adolf Hitler zase snil o triumfu globálního Árijce. Všichni víme, jakou cenu jsme za zmíněné pokusy zaplatili. Bez patriotismu by se lidé vrátili atavisticky ke klanové příslušnosti a naše města by zachvátily divošské střety jako v prehistorických dobách.
Máme nového ministra kultury. Bude již ve vládě klid, anebo to je jen mezičas a přijdou další spory a půtky, protože ANO a ČSSD jsou takoví dva kohouti na jednom smetišti...
Nejsem věštcem, abych dokázal předpovědět případné půtky ve vládní koalici, ale je zřejmé, že ANO a ČSSD rozhodně nejsou stejné váhové kategorie. Účast ve vládě je to poslední, co ČSSD před veřejností zviditelňuje. Postrádá osobnosti, které by byly zajímavé mimo funkce, jež momentálně zastávají. ČSSD přitom mohla hrát roli vůdčí síly českého politického života. Namísto toho, aby nadále hájila zájmy a práva lidí práce, což bylo její historické poslání, se upnula k módní neomarxistické agendě multikulturalismu, politické korektnosti a genderu, to znamená k hájemství stran typu TOP 09 nebo Pirátů. Je překvapivé, že tradiční voliči ČSSD přešli k ANO nebo k SPD?
O oslavách 17. listopadu se zatím příliš nemluví, snad jen ohledně chystaných manifestací. Podle opozice jsou „Zeman a Babiš vrahy odkazu 17. listopadu“. To tak tito pánové opravdu dehonestují odkaz sametové revoluce?
Miloš Zeman a Andrej Babiš rozhodně nejsou „vrahy odkazu 17. listopadu“. Miloš Zeman byl navíc celkem viditelným protagonistou listopadových událostí. Je nicméně zřejmé, že třicáté výročí 17. listopadu 1989 se stane střetem o odkaz „sametové revoluce“. Budeme svědky pokusu, mohutně podporovaného mainstreamovými médii a množstvím akademických konferencí a vzpomínkových aktů, učinit z událostí listopadu a prosince 1989 součást „liberální revoluce“, která v uplynulých letech zachvátila západní svět, paralyzovala jeho myšlení a podlomila jeho ekonomickou výkonnost a kreativitu.
Ing. Miloš Zeman
Dnes víme, že „sametová revoluce“ byla částečně řízeným a částečně improvizovaným předáním a novým rozdělením moci v situaci, kdy komunistická strana věděla, že její hegemonie je nadále neudržitelná. To ale nesnižuje autentický prožitek a zásluhy tisíců lidí, kteří netušili nic o zákulisních jednáních, ale vyšli do ulic s vědomím, že riskují své živobytí, zdraví či dokonce životy.
V pátek 17. listopadu 1989 jsem byl na Národní třídě a v následujících týdnech jsem působil jako jeden ze čtyř místopředsedů studentského stávkového výboru na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Neměli jsme žádný konkrétní program. Západ, který jsme již znali z krátkých pobytů v Rakousku či v Německu, na nás tehdy působil jako impozantní vzor. Toužili jsme po svobodné, demokratické, prosperující a sociálně spravedlivé společnosti. Někteří z nás věděli, že se na amerických univerzitách prosazuje duch politické korektnosti, ale považovali jsme to za směšnou a pomíjivou anomálii. Nenapadlo by nás, že z tohoto marginálního proudu vyroste ideologická síla, která se svým represivním potenciálem stane takřka důstojným nástupcem bolševismu.
Zaznamenali jsme při protestech Milionu chvilek, táhnoucích na Hrad, že byla roztrhána Ústava. Někteří komentátoři hovoří v tom směru, že se některým možná zalíbilo řádění žlutých vest ve Francii a chtěli by okusit pořádnou revoltu včetně slzného plynu a vodních děl...
Tato analogie je naprosto zavádějící. Žluté vesty ve Francii jsou výrazem hluboké sociální a ekonomické krize francouzské společnosti spojené s pocitem národní frustrace z politické a hospodářské hegemonie Německa v rámci Evropské unie. Francie se dlouho domnívala, že proces evropské integrace, v němž se snažila hrát vůdčí úlohu, obnoví francouzské mocenské postavení. Namísto toho vyústil v nadvládu Německa nad Evropou, přičemž Francie se svým významem postupně propadá na úroveň Itálie nebo Španělska.
V České republice jde o vystoupení levicově liberálních vrstev, podléhajících elitářskému přesvědčení, že jsou arbitrem a soudcem veřejného života, nadřazeným banálním demokratickým procedurám. Toto nepřiznané pohrdání demokracií z nich činí užitečný nástroj evropských byrokratických struktur, které chápou lid nikoliv jako zdroj politické moci, ale jako pasivní předmět svého sociálního inženýrství. Nevěřím, že by levicoví liberálové usilovali o přímou fyzickou konfrontaci včetně slzného plynu a vodních děl. Na něco podobného jsou příliš opatrní. Levicový liberalismus se nikdy v dějinách v přímém střetu neprosadil. Před rokem 1940 odevzdal Evropu Hitlerovi a po roce 1945 její polovinu Stalinovi. Bylo pak na obyčejných lidech, nevzdělaných a konzervativních, žijících banální životy, aby napravili historická selhání levicového liberalismu.
Když hovoříme o revoltě, ekologičtí aktivisté a vyznavači „gretismu“ chtějí blokovat průtahy městy a dálnice, a dokonce vyzývají mladé lidi, aby se nechali zatknout, ale nepáchali při tom žádné výtržnictví. Není to již poněkud za hranou a nezpůsobí tím proti sobě větší odpor?
Myslím, že jsme svědky pozoruhodného fenoménu. Environmentální hnutí, které se od sedmdesátých let minulého století prosazovalo v politické sféře, se spontánně mění ve skutečné sekulární náboženství s výraznými apokalyptickými a mystickými rysy. Nemusíme již nyní spekulovat o tom, jakým způsobem v minulosti vznikaly a šířily se různé masové náboženské kulty, protože něco takového se odehrává přímo před našima očima. Je poučné sledovat, s jakou ochotou se přední představitelé západního veřejného života této klimatické hysterii podřizují. Jde o velkou zkoušku západního racionalismu a zdravého rozumu, aby před touto iracionální a čistě emocionální vlnou obstál. Odpovědí na zmíněné přírodní náboženství by mělo být střízlivé a nezaujaté posouzení klimatických změn a jejich možných příčin, a především podpora lidského důmyslu a invence při vytváření pokročilejších technologií. To je cesta, která nás až doposud vyvedla z každé krize a umožnila zrod moderní civilizace.
Gilbert Keith Chesterton kdysi napsal, že západní člověk přírodu obdivuje a chrání, ale nečiní z ní autoritu rozhodující o jeho životě. Příroda je sama o sobě krutá, její harmonický řád, který nás tak fascinuje, je výsledkem permanentní genocidy a selekce méně přizpůsobivých jedinců a druhů. Když se počátkem dvacátého století pokusili představitelé eugeniky a sociálního darwinismu aplikovat tento princip na lidskou společnost, skončilo to nacistickými vyhlazovacími programy.
V Norsku, ale i v západní Evropě se dopřává sluchu filozofům, kteří uvádějí, že „šťastlivci jako Norové a vlastně Evropané vůbec“ mají povinnost přijímat uprchlíky, živit je a poskytnout jim dokonce kus svého území. V našich zeměpisných šířkách se na toto díváme jako na šílenost, ale severní Evropa tím žije. Nebo se jedná jen o okrajový fenomén? Či se, pane profesore, západní svět opravdu zbláznil?
Jestliže by se Norsko rozhodlo vzdát části svého území ve prospěch menšin, nic mu v tom nebrání, ovšem přednost by v takovém případě měli dostat Sámové či Laponci, kteří žijí v severní Skandinávii několik tisíc let. O rozdělení území podle etnického či rasového klíče se po roce 1947 pokusila Jihoafrická republika. Výsledek se nazýval apartheid a nebyl dlouhodobě udržitelný. Je zajímavé, k jakým vzorům liberální levice nakonec ve svém budování „nového lepšího světa“ dospěla. Nicméně, jestliže bude pokračovat migrace do Evropy v dosavadní míře, lze pokládat „apartheid s lidskou tváří“ za model, který zajistí koexistenci různých etnických skupin, jimž bude přiznáno právo na jejich tradiční způsob života. Jednou z takových „chráněných menšin“ by měli být původní obyvatelé Evropy.
Západní svět se v minulosti zbláznil již vícekrát. V průběhu náboženských válek šestnáctého a sedmnáctého století. První a druhá světová válka byly erupcí šílenství. Fašismus, nacismus, komunismus, neomarxismus, to vše jsou výrazy mentální epidemie, která zasáhla evropskou populaci jako mimořádně nakažlivá choroba. Když nemoc odezněla, zůstaly po ní materiální nebo intelektuální trosky. Poté musela nastoupit vrstva konzervativních realistů, nemajících iluze o lidské povaze, kteří bez nároku na odměnu a vděčnost potomků západní společnost s velkým vypětím znovu obnovili. Vzhledem k periodickým záchvatům kolektivního šílenství, které Západ vždy znovu a znovu postihuje, jde o sisyfovskou práci, ale přijetí tohoto údělu je výrazem a posláním autentického konzervatismu.
autor: Václav Fiala