Profesor: Kdo nesouhlasí, je za xenofoba, fašistu, ruského švába či nepřítele Evropy. Neuznat výsledky voleb je pubertální. ČT a rozhlas jsou mi lhostejné

31.10.2017 4:45

ROZHOVOR „Každá strana, která chce uspět, musí být populistická,“ uvádí v úvodu rozhovoru pro ParlamentníListy.cz světově uznávaný filozof, politolog, profesor Metropolitní univerzity v Praze Ivo Budil. Každý, kdo nesouhlasí, je establishmentem a mainstreamovými médii onálepkován za xenofoba, fašistu, ruského švába či nepřítele Evropy. V EU neexistuje morální autorita, v počtu souzených vrcholných politiků citelně pokulháváme za „baštami demokracie“, jako jsou Francie nebo Itálie. Nebereme si příklad z Finska, Irska, které se z chudoby a rozvratu pozvedly k nebývalé prosperitě.

Profesor: Kdo nesouhlasí, je za xenofoba, fašistu, ruského švába či nepřítele Evropy. Neuznat výsledky voleb je pubertální. ČT a rozhlas jsou mi lhostejné
Foto: Wikipedie
Popisek: Prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc.

Volby jsou za námi, ale nadšení jaksi vyprchalo. Co říkáte na to, že téměř jen co byly vyhlášeny výsledky, už se hovoří o špatné situaci, pomýlení voličů, a dokonce se předpovídají mimořádné volby?

Neuznávat výsledek demokratických voleb může být výrazem osobnostní nezralosti, projevem pubertálního vzdoru, který by měl vymizet s převzetím odpovědnosti za vlastní život, či v horším případě příznakem více či méně skrytého aktivismu, jenž nikdy nepřijal za své principy demokracie. Bez konsenzu, že budeme respektovat vítěze svobodných voleb, neexistuje demokracie. Je zcela legitimní být z osobních důvodů politickým odpůrcem vrcholných představitelů státu, ale tato legitimita vyplývá právě z akceptování demokratické volby většiny voličů. Nejde pouze o české specifikum. Není to tak dávno, co se podobným způsobem projevovali stoupenci poražené kandidátky na úřad amerického prezidenta. Frustrace se pak vybíjí například vymýšlením různých konspiračních teorií o vlivu zahraničních tajných služeb na volby a podobných fantasmagorií, které bohužel prostřednictvím médií zamořují veřejný prostor a snižují váhu kritického myšlení.   

Anketa

Bylo by správné, kdyby Babiš nechal odvolat vedení ČEZu?

95%
3%
hlasovalo: 8505 lidí

Někdo hovoří o tom, že u moci jsou nyní antisystémové, populistické strany. Je to tak doopravdy?

Každá politická strana, která chce uspět, musí být populistická, protože se opírá o přízeň lidu – populi. Moderní politik, jenž by tvrdil, že by raději prohrál volby, než by se snažil zalíbit davu, je pokrytec. Masová demokracie, která se postupně zrodila v průběhu devatenáctého století, přinášela původně značné riziko, před nímž varovali například liberální myslitel Alexis de Tocqueville nebo francouzský předseda vlády a historik François Guizot. Veškerá dosavadní politická zkušenost Západu totiž naznačovala, že dav jako zdroj politické moci je nevyzpytatelný, brutální a zákeřný živel, před nímž je třeba se mít na pozoru. Dav prováděl spontánně pogromy a účastnil se masových perzekucí a honů na čarodějnice. Veřejné a kruté popravy představovaly po staletí oblíbenou zábavu. Výjevy davového sadismu z doby Francouzské revoluce vyhlížely jako návrat do nejbarbarštějších časů. Francouzský antropolog René Girard se dokonce domnívá, že kolektivně a rituálně spáchaná vražda – lidská oběť je základem a počátkem sociálního života. Bylo rozumné svěřit politické rozhodování do rukou davu? Skotský literát Charles Mackay, autor proslulé knihy Výjimečné lidové bludy a šílenství davů z roku 1841, na kterého navázali Gustav Le Bon, Hannah Arendtová, Ortega y Gasset, Hermann Broch nebo Elias Canetti, před tím důrazně varoval. Opačný názor, který vyslovil před několika lety James Surowircki v publikaci Moudrost davů, je spíše ojedinělý. Buďme proto vděčni za demokratické populisty typu Theodora Roosevelta, Winstona Churchilla nebo Donalda Trumpa, kteří si dokážou ochočit démona rozmarů, ješitnosti a krutosti davu, ochránit jej před sebou samým a získat pro demokracii. Idealismus inspirovaný Rousseauovou vizí o dobrotě, pravdě a lásce davu vyústil většinou do krveprolití.
Rovněž termín antisystémový si zaslouží rehabilitaci. Co znamená systém v České republice na sklonku roku 2017? Je to uspořádání věcí veřejných, k jehož vytvoření se po roce 1989 zavázaly politické elity výměnou za svá privilegia? Systém založený na právním státě, prosperitě, rovných podmínkách při podnikání, meritokracii, solidaritě, sociální spravedlnosti a politických ctnostech? Zrodil se podobný systém, nebo vzniklo spíše něco, co by si zasloužilo důkladnou revizi? Vyznívá z tohoto hlediska pojem antisystémový tak pejorativně?   

Propad levice je u nás fatální. Zatímco ta západoevropská je „trendy“, má řadu mladých tváří, u nás se jako by zakonzervovala. Jsou to česká a východoevropská specifika?

Domnívám se, že ani západoevropská levice, která v posledních letech utrpěla v mnoha zemích vážné volební porážky, nevyhlíží příliš „trendy“. Ztratila řadu voličů a nedokázala nalézt nová mobilizující témata. Tato selhání jsou však paradoxně důsledkem a nutnou obětí za historický triumf levicové ideologie jako celku. Levicová neomarxistická rétorika ovládla akademické kruhy a mainstreamová média a získala monopol stigmatizace – každý, kdo s ní nesouhlasí, je označen za populistu, fašistu, nacionalistu, rasistu, sexistu, ruského švába, nepřítele Evropy či prostě darebáka čekajícího na vhodnou nálepku. Vznikla aliance mezi globálním kapitálem, liberalismem a levicí, která by před třiceti lety byla nemyslitelná. Vyhlíží to téměř jako parodická analogie paktu Ribbentrop-Molotov. Levice se stala obhájcem a garantem současného politického a finančního řádu. Obdobně jako ve Spojených státech amerických i v Evropě získalo označení liberál levicové konotace. Do levého středu politického spektra se oportunisticky přesunuly některé politické strany tradičně pokládané za pravicové, například v Německu CDU a v České republice do jisté míry TOP 09. ČSSD nebo KSČM nedokázaly na tento vývoj včas reagovat nebo jej vůbec nepochopily, a proto těžce ztratily. Na druhé straně ale mimořádnou dynamiku projevili Piráti jako představitelé mladé „nové levice“ aktivistického typu, zatímco Zelení působí anachronicky. Flexibilně se chovají ideologicky hybridní strany, které prakticky nelze podle pravolevé škály zařadit, reprezentované hnutím ANO. Tradiční protestní hlasy získávají nyní formace typu Front national nebo Svobody a přímé demokracie. Proti současnému establishmentu však nemají velkou šanci.    

Obviněný premiér, a možná dokonce česko-japonský prezident. Ve světě nic nového, vzpomínám na peruánského prezidenta Fujimoriho s japonským původem, který ale jak přišel, tak také odešel a zmizel v propadlišti dějin. Přesto – nešaškujeme nebo spíše nešvejkujeme až na hraně, či dokonce za hranou a Evropa nechápe?

Nemyslím si, že Evropa něco v našem případě nechápe, protože míra zmatenosti a rozladěnosti evropské veřejnosti je prakticky všude dost podobná. V Evropě neexistuje morální autorita, která by měla právo soudit a hodnotit druhé, a všichni samozvaní mravokárci jsou buď směšní, nebo sledují vlastní egoistické zájmy. Například v počtu obviněných vrcholných politiků velmi zaostáváme za Francií nebo Itálií, tradičními „baštami“ západní demokracie. Jsem přesvědčen, že český národ „nešvejkuje“, ale je v důsledku neblahých dějinných zkušeností a občasných sklonů k historickému mesianismu, po kterých následovalo kruté vystřízlivění, skeptičtější, realističtější a mentálně zdatnější v rozlišování mezi záměry a cíli vyřčenými a skutečnými. Tento doublethink obyvatelé západní Evropy do takové míry neovládají, a jsou proto náchylnější k ideologické indoktrinaci. I když i oni se učí celkem rychle. Ve výsledcích voleb se to již začíná projevovat.        


Strach se vkrádá do společnosti, která se má ale velmi dobře. Před volbami se vyhlašovala válka – naštěstí jen na plakátech a proti levné práci či migraci, ministr vnitra se nechá fotit se zbraní a prezident hovoří o tom, že jeho manželka je ozbrojená a bude jej bránit. Nestrašíme se více, než bychom měli? Není strach to, co někdo v pozadí možná potřebuje, právě například pro „Velkého bratra“?

Ne všichni v české společnosti si navzdory hospodářskému růstu žijí dobře. Výsledky voleb to koneckonců názorně ukázaly. Rovněž si nemyslím, že převládajícím pocitem většiny českých občanů je „strach“, pokud ovšem nejde o obavy existenčního rázu. Spíše mě napadají slova jako „roztrpčenost“, „zklamání“, „cynismus“ nebo „znechucení“. Jednou z příčin zmíněných pocitů je neschopnost vytvořit společenský konsenzus, který by nám umožnil vybudovat opravdu bohaté a spravedlivé národní společenství, v němž se dobře žije a které se těší mezinárodnímu respektu a úctě. Proč nejsme středoevropské Švýcarsko nebo alespoň Rakousko, ke kterému máme kulturně a svojí mentalitou a historicky blízko? Vymlouvat se na minulý režim již nestačí, protože od jeho pádu uplynulo osmadvacet let. Za tu dobu se Jižní Korea, Tchaj-wan, Irsko nebo Finsko pozvedly z chudoby a rozvratu k nebývalé prosperitě. V pozadí současného českého myšlení cítím syndrom jakéhosi „druhotného mnichovanství“: Západ nás již podruhé zradil! Tentokrát nikoliv vojensky, ale svojí proměnou a chováním. V době studené války působil impozantně průmyslovou vyspělostí, infrastrukturou, životním stylem, kulturou a bohatým a podnětným intelektuálním životem. To vše stále do určité míry existuje, ale ekonomická a společenská stagnace probíhající v řadě zemí západní Evropy od devadesátých let minulého století je nepřehlédnutelná. Navíc jsme zjistili, že v nastavené hierarchii ekonomických vazeb jsme se ocitli v pozici druhořadých Evropanů. Ztratili jsme tak nejenom civilizační vzor, ale i morální iluze. Myslím, že můžeme dát smysl své národní existenci vzpourou proti tomuto údělu: Položit základy skutečného právního státu, svojí kreativitou a pílí vytvořit spravedlivě sdílené národní bohatství a společně s ostatními středoevropskými a možná pobaltskými státy iniciovat obrodu evropského kontinentu.             

Zdá se, jako by Evropa – a nejen ta – se vracela do historie. Ožívají regiony a historicky samostatná území – nejaktuálnější je nyní Katalánsko. Zklamal projekt EU, myšlenka federalizace, jednotného kontinentu po vzoru USA?

Uvědomme si, že moderní demokratické instituce vznikaly v devatenáctém a dvacátém století na národním základě. Vytvářela je společenství sdílející jazyk, kulturu a historickou paměť. Trvalo celá desetiletí, než se idea zastupitelské demokracie, přicházející primárně z anglosaského prostředí, přizpůsobila lokálním podmínkám a vytvarovala se podle místní historické tradice. Evropa neznala v minulosti s výjimkou Švýcarska demokratický systém, který by dokázal trvale překlenout etnickou různorodost, jak ukazuje osud Švédsko-norské unie a Československa či politicky vratká situace v Belgii, nebo dokonce Velké Británii. Nejúspěšnější a nejtrvalejší nadnárodní institucí v evropských dějinách byla teokratická katolická církev.
Historický případ Spojených států amerických je výrazně odlišný. Byla to země budovaná na zelené louce kolonisty z podobných kulturních okruhů, kteří byli ochotni se identifikovat s novou národní komunitou. Od začátku měla americká identita silný náboženský étos, který se časem proměnil v pocit výlučnosti a nadřazenosti dodnes se projevující například v americké zahraniční politice. Do vzniku nového amerického národa bylo mohutně emocionálně investováno: Zrodila se idea expanze na Západ (Manifest destiny), hraničářská tradice a osídlování Velkých plání (včetně genocidy místních indiánů). Formující se národní homogenitu nenarušily ani miliony neustále přicházejících přistěhovalců a americká vláda v zájmu jejich asimilace prakticky zastavila v letech 1924 až 1965 další imigraci. Spojené státy americké měly v minulosti také štěstí na obratné a charismatické politické vůdce sjednocující národní společenství. Přesto bylo třeba v letech 1860 až 1865 vybojovat neobyčejně krvavou občanskou válku, která dovršila ustavení jednotného moderního amerického národa. Abraham Lincoln byl z tohoto úhlu pohledu americkým Bismarckem.              
Teď se podívejme na Evropskou unii. Existují zde Manifest destiny, pseudonáboženský étos a charismatičtí vůdci, kteří by poskytli atraktivnější alternativu vůči lokální národní tradici, za kterou prolévaly krev generace předků a jež se může pyšnit desítkami národních vůdců, umělců a myslitelů? Není překvapivé, že zdaleka nejsilnější byla idea evropanství mezi osvícenskými vzdělanci v osmnáctém století předtím, než romantismus a Francouzská revoluce vytvořily koncept moderního politického národa. Napadá mě kacířská myšlenka, že jediným konfliktem, který mohl analogicky jako americká občanská válka zrodit politicky jednotnou Evropu, byla první světová válka. Pouze ovšem v případě, jestliže by zvítězilo Německo a jeho spojenci. Etnicky různorodé Rakousko-Uhersko by zůstalo zachováno a společně se Skandinávií, Pobaltím a státy Beneluxu by se stalo pod vedením Německa základem evropské federace, k níž by se postupně připojily oslabené a vnitřně rozvrácené Francie a Itálie. Velká Británie, která by se nacházela mimo evropskou federaci, by byla plně zaměstnána snahou udržet rozklížené zámořské impérium. Německo, jehož dominantní politickou stranou byla sociální demokracie, by jako přirozený evropský hegemon a vůdčí vojenská síla pravděpodobně nestrpělo přežití bolševického režimu v Rusku. Blízký východ by stabilizovala a pomalu modernizovala stále existující Osmanská říše úzce spolupracující s Německem. Spojené státy americké by byly nadále izolovány za Atlantikem bez přímého vlivu na evropskou politiku. Ekonomický obr, ale politický trpaslík. No a my bychom neslavili 28. říjen. To je ale kontrafaktuální vize Evropy, která nikdy neexistovala.          

Co říkáte na návrh Tomia Okamury zestátnit vlastně polostátní Českou televizi a rozhlas, což jsou přece veřejnoprávní média. Čím se zprotivila? Proč se pro někoho stává novinář největším nebezpečím a nepřítelem?

Musím se přiznat, že nevlastním televizi a rozhlas neposlouchám, takže opravdu nemohu říci, čím se Tomiu Okamurovi veřejnoprávní média zprotivila. Možná má jednoduše dobrý vkus. Osobně mohu říci, že veřejnoprávní média ke svému životu nepotřebuji a že je mi jejich status zcela lhostejný. Jestliže by vůbec neexistovala, asi bych to nijak nezaznamenal. Americký spisovatel Mark Twain kdysi řekl: „Obávejte se novin více než svých nepřátel. Nepřítel vás může připravit o život, ale noviny o pověst a čest.“ Čeští novináři mnohokrát své moci zneužili a vytvořili atmosféru, která navzdory demokratickým poměrům připomínala druhou republiku nebo padesátá léta.  Řada představitelů mainstreamových médií zradila následující důležitá poslání: Respektovat a kultivovat myšlení a názory široké veřejnosti, přinášet objektivní a vyvážené zpravodajství, nemanipulovat a nepokoušet se o ideologickou indoktrinaci, nerozpoutávat hony na čarodějnice a nebránit vzniku skutečné národní elity. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Idiot Evropy. Mimoň. Mimo mísu.“ Petr Štěpánek k eurovolbám: 2 mandáty Okamury jsou málo, vlastenecké Česko má na víc!

10:06 „Idiot Evropy. Mimoň. Mimo mísu.“ Petr Štěpánek k eurovolbám: 2 mandáty Okamury jsou málo, vlastenecké Česko má na víc!

ROZHOVOR „ČSSD ovládla takzvaná nová levice, a to je něco mnohem horšího než bolševici,“ říká hudebn…